Určitě to také znáte. Ráno vstanete a od toho okamžiku je všechno špatně. Rychlovarnou konvici zapomenete zapnout a sáček s čajem pro děti pak zalejete studenou vodou, při přípravě své ranní kávy na přístroji místo knoflíku s označením šálku opakovaně zmáčknete OFF. Když se vám kávu konečně podaří uvařit, místo mléka do ní dáte citron… No a to už je přesně čas k odchodu z domu.
Jak si ráno nedám kávu, jsem naprosto nepoužitelná. Není proto divu, že skutečnost, že jsem si zapomněla obléci sukni, zjišťuji až při vystupování z auta, když hodlám předat děti do vzdělávacích zařízení. Mám sice kabát, ale vzhledem k tomu, že poslední knoflík je pochopitelně o něco málo výše, než začínají místa, která by měla zůstat skryta, snažím se po celou dobu předávání ratolestí držet kabát tak, aby se nerozhrnul. Nerada bych byla považována za exhibicionistku, která se pokoutně vloudila do mateřské školy. Uf, byla to fuška, ale zdařilo se a já se vracím ke svému vozu.
„Ještě, že dneska neučím, to by byl teprve průser,“ říkám si a v myšlenkách už si připravuji svou vytouženou kávu k tvorbě prezentace, kterou během dne musím udělat.
„Dobrý den!“ ozve se na druhé straně silnice silný hlas policisty, kterého pravidelně potkávám před školou.
„Dobrý den!“ odpovídám a automaticky zvedám ruku, abych mu zamávala. Ano, přesně tak, právě TU ruku, kterou jsem si držela neposlušný kabát. Evidentně neví, co si má myslet. Na krátké sukně si u mne už zvykl, ale toto ho, zdá se, trochu vyvedlo z míry. Rudá až na zadku nasedám do auta.
Jen co si uvařím kávu, určitě bude líp!
Píp, píp – ozve se upozornění na telefonu. Nebude! Já zapomněla. Já vím, to není skleróza, ale obyčejná blbost, ale zkrátka jsem úplně vypustila to, že za hodinu mám být na ultrazvuku. Takže kafe nestíhám, rychle obléct a vyrazit. Výsledky nic moc, ale co byste taky čekali, když máte den blbec.
Je jedenáct třicet a já si snad konečně dám svou kávu. Píp píp, ozve se znovu a ze mne už začínají padat neslušné výrazy. Za hodinu mám být s holkou u zubaře, aha. Takže zpátky do školky, naložit dítě, dojet k zubaři… Na rentgen do města a vrátit se zpátky? Ale já tu prezentaci vážně potřebuju udělat!!! Dobrá chápu, jedem. Rentgen, ošetření, vyzvednout kluka ze školy, napsat úkoly, přichystat večeři… Nééé!!!
Je šest odpoledne a já si konečně vychutnávám svou „ranní“ kávu. Než skončím s přípravou prezentace, jich stihnu ještě pět.
Je půlnoc a já mám konečně hotovo. Holka nespí, perpetuum mobile prostě neunavíš. Zato já mám jazyk na vestě. Ale je přeci nový den, tak už snad bude líp, uklidňuji se.
Vysprchovat a do pelechu. Už už se mi začínají zavírat oči, když se z vedlejší místnosti ozve: „Krev!“ Takže zastavit krvácení z nosu mého synka a zpátky do postele. Julie, která jakýmsi zázrakem téměř na půl hodiny usnula, už je zase vzhůru. „Mami, budu blinkat!“ Než ji stačím dovést k míse, je vykonáno. Nejspíš reakce na injekci proti bolesti, okamžitě usíná. Vytírám koberec, znovu do sprchy…
Je půl čtvrté ráno, budík bude zvonit v šest. Chce se mi brečet, nemůžu usnout. Nakonec jsem asi tak na půl hodiny zabrala.
V sedm ráno už jsme na logopedii, tentokrát mám už na sobě sukni a přes veškerou únavu a padající víčka jsem plná optimismu a důvěry, že dnešní den se povede.
V 8.00 mi začíná přednáška. Spouštím prezentaci, teda nespouštím. Blik, blik, můj notebook odmítá s promítací technikou jakoukoli formu spolupráce. Mých včerejších šest hodin práce přichází vniveč. Do očí se mi snaží prodrat slzy, ale já je nepouštím.
Píp, píp. Že já si ten telefon nevypla! SMS od živitele: „Jsem bez práce.“
„Do prdele! Pomóc!!!“ Chce se mi to zařvat, ale držím se. Koukám z okna a hledám nejbližší strom, na němž se budu moci oběsit.
Čtyři hodiny přednáším bez jakékoli technické opory o psychologii a přitom přemítám o pomoci psychiatrické. Přednáška končí a teď už zkrátka bude líp, protože prostě musí!!!
Volá mi kamarádka: „Co je nového?“
„Už dva dny mám den blbec.“
„Jsem se neptala na setrvalý stav, ale co je nového!“
V hlavě mi samovolně vznikají veršíky:
Lejno mé kotníky zahřívá,
tak chrlím slova nepatřičná.
Má fistule v pravdě zářivá
neladí však jak flétna příčná.
Však vyjde zas slunce nad Libercem,
Ještěd své obrysy vynoří.
My potom budem, ať chcem či nechcem,
údolí měnit v pohoří!
