Jsem dítě štěstěny
Usmívám se, je mi fajn a říkám si, že tento víkend si konečně pořádně odpočinu – vykašlu se na přípravy, budu jen relaxovat, možná vezmu děti na maškarní na lyžích. Už sjíždím jablonecké serpentýny, idylka nadosah, když tu najednou chrrr, cvak, chrrr. Tenhle zvuk auta se mi nelíbí!
Ještě méně se mi ovšem líbí skutečnost, že ať zařadím jakoukoli rychlost, auto nereaguje na sešlápnutí pedálu plynu a jen velmi vlažně reaguje na mé otáčení volantem. Auto nadává čím dál hlasitěji a pro případ, že bych snad byla hluchá a úplně vypatlaná, mne na poruchu upozorní i rozsvícením jakési kontrolky. Auto odmítá jet tam, kam jej směruji. O pár milimetrů se minu s protijedoucím kamionem. Pokud teď zastavím, zablokuji spojení mezi Libercem a Jabloncem. Přemlouvám auto, aby ještě kousek vydrželo – už jen tři zatáčky, naštěstí je to s kopce. Jsem na rovince a tady vážně končím…
Silou vůle dostrkám vůz ještě cca 50 metrů, kde je možno zastavit mimo silnici. Přesně na tomto místě udělá auto své poslední chrrr a chcípne nadobro. Jeden by se z toho snad i rozplakal. Ne tak já, mne totiž hned tak něco nezlomí, navíc přímo přes ulici zahlédnu autoservis. Hodím blikačky, přece jen na té silnici trochu překážím, a vydávám se pro pomoc.
Uznávám, že slovo, které jsem následně pronesla, by opravdová dáma neměla vypustit z úst ani v těch největších nesnázích. Skutečnost, že jsem jej vyslovila nejen třikrát za sebou, ale navíc hodně nahlas, přičítám správně probíhající integraci v mém novém zaměstnání. Nebo to možná bylo jenom tím, že je čtvrtého března. Na zavřených vratech servisu totiž visí cedule „4. března dovolená“.
Co teď? První, co mne napadá, je zavolat mamince. Vždycky volám maminku, když mám nějaký problém, ale uznávám, že tentokrát mi asi nepomůže. A protože mám v mobilu baterku, která víc než tři hovory nevydrží, musím volit uvážlivě. Projíždím telefonní seznam – A, B, C … Sa, Se, Servis, jo chlapi z „mého“ servisu mne určitě ve štychu nenechají.
„Rád vás slyším, paní Koutková,“ ozve s e v mobilu hlas, který mi na chvíli vrací naději, že nebudu muset šlapat pěšky a možná stihnu i vyzvednout dceru z gymnastiky. Vylíčím mu situaci a snažím se při tom, aby i přes telefon bylo patrné mé mávání řasami a bezvýchodnost situace. „Vy víte, že bych vám snes třeba modrý z nebe, ale dneska jsme i s kolegou ve Varech, tak vám asi nepomůžu…“
„Do …!“ vyslovím další slovo, které do úst dámy nepatří.
Asistenční služba, napadne mne spásná myšlenka. Ale jaké má číslo? Měla bych ho mít napsané někde v pouzdře, v němž mám doklady od auta. Ale kde je to pouzdro? Jak to, že není v přihrádce? Jak dlouho už jezdím bez techničáku? Jaké je to číslo, doprkýnka? Podesáté prohledávám vůz i kabelku. Zelená karta a na ní číslo na asistenční službu, hurá!
„Dobrý den, dovolali jste se… pokud máte tento problém, stiskněte jedničku…“ mačkám jedničku a vytočeným hlasem křičím na automat na druhém konci, že pokud to rychle někdo nezvedne, vybije se mi telefon. „Pokud potřebujete toto, stiskněte dvojku, “ pokračuje automat, aby mi po chvíli mohl oznámit, že všichni operátoři jsou obsazení. Po drahné chvíli, když už přestávám být přesvědčena o své nezlomnosti, se konečně ozve hlas živého člověka, který mi přislíbí vyslání odtahového vozidla. „Zadávám požadavek, řidič odtahového vozu vám zanedlouho zavolá. Mějte hezký den!“ loučí se onen hlas. Jasně, že budu mít hezký den, říkám si v duchu, hrdá na to, že jsem situaci nakonec vyřešila.
Vylézám z auta, abych si užila slunce, dokud ještě svítí a hřeje. Asi po půlhodině přemýšlení nad tím, jak dlouhé asi tak může být nedlouho, si uvědomuji, že to slunce vlastně zrovna moc nehřeje. Poté, co zkontroluji stav baterie v mobilu, se do mne dá vyloženě zima. Právě v momentě, kdy se rozhodnu propadnout beznaději, zazvoní konečně telefon. Řidič odtahového vozu si překontroluje, zda se vydal správným směrem, a slíbí mi, že do dvaceti minut bude na místě. V témž okamžiku se mobil vybije. Jsem já to ale dítě štěstěny, jako by to bylo vypočítané!
Za dalších čtyřicet minut už je mé auto naložené a já sedím v kabině odtahového vozu. Když se mne řidič zeptá, kam to bude, vzpomenu si na divného pána, který na mne onehdá čekal před školou a z nějž se vyklubal tatínek spolužačky mé dcery a majitel autoservisu v jedné osobě. Ten kouká sice trochu vyjukaně, když odtahovka u něj na dvoře začne vykládat můj vůz, nicméně štěstí stojí při mně. Zrovna prý má volno, tak se mi na to mrkne. Ještě před tím mne hodí svým vozem domů.
Zkontroluji, že syn v pořádku dorazil ze školy, hodím do sebe kávu a vyrážím pěšky pro dceru na gymnastiku a s ní zase zpět domů. Během této šestikilometrové procházky přemýšlím, jak se dostanu v pondělí do práce, pokud auto nebude opravené. Ale protože jsem dítě štěstěny, volá mi už v šest hodin, jen deset minut po té, kdy se s dcerou vrátíme domů, ten divný pán, že mám auto opravené.
Jo, život je krásný! Jen se mne prosím vás neptejte, co že si to hodlám pořídit za první výplatu v novém zaměstnání.
Koutková Helena
První láska
Se na to můžu vykašlat, stejně to nikdo neocení, pomyslela si Bětka a s pohledem do slunce, které už začínalo nabírat na síle, zastavila sekačku. Už je zase na všechno sama.
Koutková Helena
Možná jim shořela láska
Stála tam s očima upřenýma k ohni, působila naprosto vyrovnaně. Jakoby se jí to všechno vzrušení kolem absolutně nedotýkalo, jako by ji pohled do plamene uklidňoval. Z její tváře nebylo krom klidu možné vyčíst vůbec nic.
Koutková Helena
Když já jsem toho ještě tolik slíbil
Hledím na zamračené nebe a nervózně přecházím tam a zpět. Stále se mi vrací neodbytná myšlenka, že bych si s tebou měla promluvit, ale ty tu nejsi. Mám nutkání zvednout telefon a alespoň ti zavolat, ale vím, že mi to nezvedneš.
Koutková Helena
Hele, svez mě na tom vozíku
Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?
Koutková Helena
A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?
Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí
Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...
Pokleknete a budete prosit. Generál slíbil zničit NATO do roku 2030
Velitel čečenských sil bojujících na Ukrajině a věrný obdivovatel ruského prezidenta Vladimira...
Co mírová konference v Čapím hnízdě, napadla Černochová Babišovu kritiku
Ministryně obrany Jana Černochová ostře reagovala na kritiku české muniční iniciativy pro Ukrajinu...
Opilý řidič kličkoval Brandýsem. Čtyři tisíce pro každého, uplácel pak policisty
V druhé polovině dubna zastavila policejní hlídka kličkující a pomalu jedoucí auto. Cizinec, který...
Došla na Majálesu voda? Odmítáme to, říká pořadatel. GIBS prověřuje zásah
Na sobotním festivalu Majáles v pražských Letňanech nebyl problém pouze s vracením peněz za zálohy...
Masivní sucho je zpět, hrozí požár jako v Českém Švýcarsku, říká klimatolog
Podcast V den pálení čarodějnic Český hydrometeorologický ústav varuje před vysokým rizikem šíření požárů,...
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1782x