Stalo se to dávno, v těch časech, kdy byl František ještě štíhlý jako proutek. Před dvěma dětmi a dvakrát čtyřiceti kily (ale o tom je moji milí zase jiná pohádka) najednou František zjistil, že v jeho životě něco chybí.
František studoval matematickofyzikální fakultu a logika a pevný řád byly jeho životní mantrou. Čísla, studium a hluboké úvahy, to byla náplň jeho všedních dnů, které jemu osobně připadaly náramně vzrušující. Ovšem zčistajasna se i do jeho na logice vystavěného, tolik bohatého života začal vkrádat pocit, že v něm přeci jen něco nebo spíš někdo chybí. Aby nedošlo k omylu, František nebyl žádný samotář, měl několik skvělých přátel, s nimiž dokázal celé hodiny řešit složité matematické úlohy či rozebírat pro běžného smrtelníka zcela nepochopitelné teorie. Nebylo jich mnoho, ale měl je rád. František však najednou začal zjišťovat, že mu schází někdo, s kým by mohl dlouhé hodiny mlčet, někdo, kdo by mu dopřál trochu živočišného tepla.
František se tedy rozhodl situaci řešit. Ano, pořídí si někoho, kdo toto prázdné místo vyplní. Stejně jako všemu v jeho životě i tomuto rozhodnutí předcházelo důkladné bilancování. Ženu pro tento účel z pochopitelných a zcela logických důvodů zavrhl jako první. Dobrá tedy, pořídí si zvířátko. Ale jaké? Vrhl se do studia chovatelských příruček, zvažoval pro a proti. Vybíral zvířátko, které nebude strádat na koleji a bude dobře snášet převážení autobusem, aby se od sebe při jeho cestách za rodiči nemuseli oddělit. Neopomenul ani úvahu nad tím, co bude s tím tvorečkem v případě, že péči o něj přestane zvládat. Nakonec se rozhodl, pořídí si králíčka!
Kdoví, zda by jeho rozhodnutí bylo stejné, kdyby tenkrát tušil, že se chov králíka ve spojení se studiem matfyzu stane odrazovým můstkem pro jeho budoucí dráhu úspěšného finančníka a statkáře v jedné osobě. Ale to tehdy František nevěděl, a tak vám nyní můžu vyprávět tento příběh.
Po důkladném prostudování všeho, co bude k chovu králíčka potřebovat, se vydal do zverimexu. Když uviděl to malé rozkošné stvoření, okamžitě si jej zamiloval. Bylo rozhodnuto, tento chlupáček se stane jeho věrným tichým společníkem. Téměř okamžitě jej napadlo i jméno – Melón, ano bude se jmenovat Melón. Teď ještě dokoupit to ostatní.
„Chtěl bych támhleten hnědý box na králíka,“ požádal František prodavačku. Nerozuměl jejímu nechápavému výrazu. Po chvíli dohadování a logických argumentů přesvědčil František prodavačku, že to, co ona nazývá přepravkou na kočku, je ve skutečnosti právě a jedině box na králíka. Nicméně prodavačka stále nechápala, který že to „box na králíka“ má František vyhlédnutý, a tak běhala od jednoho k druhému, až se nakonec dohodli. To, co prodavačka považovala za zelenou přepravku na kočku, byl onen Františkův vytoužený hnědý box na králíka. Ostatně, studiu matfyzu barvoslepost nikterak nebránila a případné námitky lidí typu paní prodavačky František zpravidla odvracel přednáškou na téma barevného spektra a lomu světla.
Nyní byl František spokojen a svého nového přítele, svou milou Melón si odnesl do útulného studentského pokoje na kolej. Od toho okamžiku se Melón stala jeho věrnou společnicí. Prožila s ním zkouškové období i několik bujarých mejdanů. Pravidelně Františka doprovázela na jeho cestě za rodiči, kde se čas od času setkal i se svou sestrou Martinkou.
Melón se uměla příjemně přitulit a podělit se o své teplo, a co je důležité, dokázala mlčet. Melón se zkrátka stala součástí Františkova života stejně jako jeho milovaná matematika.
Jednou, když přijel František k rodičům a usadil se ke slavnostní večeři uspořádané na oslavu narozenin jeho sestry, ho Martinka zarazila právě v momentě, když si nesl k ústům sousto naložené na vidličku.
„Myslela jsem, že jsi vegetarián,“ špitla Martinka nesměle.
„No jo no, změna je život! I když v tomto případě si toto rčení tak trochu odporuje, viď Melón…“ pronesl František, láskyplně pohladil talíř a pustil se do jídla.
Od těch dob z neznámých důvodů už nikdo nikdy Melón nespatřil.
