Zhruba po miliónté vedeme debatu na stejné téma. O čem jiném by se také dvě ženy mohly spolu bavit. Ačkoli z podstaty věci mi připadá nelogické věnovat takovou pozornost objektu, který s největší pravděpodobností ani neexistuje. Je tudíž nasnadě, že na kamarádčinu otázku „Co chlapi?“ odpovídám tak jako obvykle něco v duchu: „Co to je, kde to roste a jak se to sbírá?“
V tomto bodě se s kamarádkou neshodujeme. Zatímco ona je přesvědčena, že svobodných chlapů je všude spousta a stačí mít jen otevřené oči, já jsem už dávno nabyla dojmu, že se jedná o mýtus. Pravděpodobně někde nějaký žije, ale rozhodně ne na této planetě, nebo se mi aspoň obloukem vyhýbá.
„Nesmíš mít takové nároky!“ pronese kamarádka.
„Jak nároky? Vždyť já jsem vyloženě skromná,“ snažím se odporovat a dodat váhu svému tvrzení, že zkrátka vymřeli všichni svobodní muži, nikoli jen ti, kteří by odpovídali mým náročným kritériím.
„Jasně. Jak že to říkáš? Že má být milý, krásný a inteligentní?“ usmívá se, jako by mne chytila na švestkách.
„Ano, měl by být milý krásný a inteligentní, měl by mne milovat, živit, šatit a na rukou nosit. Jo a kromě toho už mi stačí, aby měl kultivovaný řečový projev,“ vyjmenovávám své skromné požadavky.
„No, tak to ti asi podám inzerát, uvidíš, jak se pohrnou!“ opáčí ironicky kamarádka.
„Hm, tak to tam ještě napiš, že kromě narukounošení vše, co požaduji, také nabízím.“ Podotknu s tím, že snad chci jen to, co každá žena.
„To sotva, většina žen je skromnějších, víš,“ škádlí mne, ostatně tak jako už mnohokrát předtím.
„Nevěřím, každá žena chce takového chlapa,“ trvám si na svém a snažím se své tvrzení logicky dokázat: „Pokud není pravda, že každá žena si přeje takového muže, musí platit opak. A ten neplatí! Ukaž mi jedinou ženu, která by si přála nepříjemného, ošklivého a hloupého muže, který ji nebude milovat, neuživí ji, nebude mít na to, aby jí občas pořídil něco na sebe, který ji neunese a bude se vyjadřovat jako hulvát!“
„Teda, ty bys ukecala i hluchého,“ usmívá se a zdá se být nalomena pod tíhou mých argumentů.
Vtom ovšem sestoupí ze schodů moje malá dcera a zpívá si známou píseň, jejíž slova si upravila k obrazu svému (nebo že by mému?): „Hledá se chlap, nejlíp slečen, může být i neoblečen. Hledá se chlap, jasná zpráva, hledá ho totiž moje máma!“
To už se kamarádka směje na celé kolo. Když zabrání hrozícímu pádu ze židle, upřeně se na mne podívá a pronese: „Takže původní text inzerátu škrtám, a ty se nad sebou koukej zamyslet, to dítě má víc rozumu než ty!“
Ok, pokouším se tedy o hlubokou sebereflexi. A víte co? Stejně si myslím, že vymřeli…
