Fuj, to jsem se lekla!

Nejsem příliš lekavý tvor, což patrně pramení z toho, že mne jen sotvakdy může někdo přivést k úleku tím, že mne vyruší v momentě, kdy jsem zrovna hluboce zamyšlena. Hlubokého zamyšlení se totiž dopouštím jen zcela výjimečně.  A také netrpím na opary. Ale když už, tak jde zpravidla ruku v ruce jedno s druhým a většinou stojí za to jak samotné leknutí, tak i jeho následek.

To, co mi teď vyrašilo na obličeji, jsem dosud absolvovala asi jen dvakrát. Tedy pokud nepočítám pásový opar, který jsem chytla přesně před rokem z neštovic svých dětí, a kvůli němuž mi dle slov mého syna vyplesnivěla půlka obličeje.

Nyní mám místo brady jeden velký opar a může za to slečna v mercedesu.  Jela jsem za ní po městě. Už když čekala před tramvajovým přejezdem přesně do chvíle, než se objevila na semaforu červená, a poté přes něj projela těsně před blížící se tramvají, bylo zřejmé, že její řidičské schopnosti asi nebudou úplně stoprocentní. Počkala jsem, až přejede tramvaj, ale i tak jsem slečnu za chvíli svou naprosto předpisovou rychlostí dojela. Zařadila jsem se do levého pruhu pro odbočení a právě v okamžiku, kdy jsem zahájila odbočovací manévr, zrychlila náhle slečna v pravém pruhu z dvacítky minimálně na šedesátku a rozhodla se, že odbočí též vlevo. Její vůz se na mé autíčko řítil a já jen tak tak stihla strhnout volant a zastavit na chodníku. Naštěstí po něm zrovna nikdo nešel. Lekla jsem se tak, že se mi zatmělo před očima a na bradě mi začalo podezřele cukat. Bylo mi jasné, že z tohoto bez následků nevyváznu.

Když jsem po chvíli míjela onu slečnu, která svůj vůz elegantně „zaparkovala“ čumákem do hydrantu, už mi opar zdobil celou bradu a já si vzpomněla na ty dva předchozí.

K tomu minulému došlo, když bylo malé sedm měsíců. Odskočila jsem si na záchod, a jakožto naprosto nezodpovědná matka jsem své velmi aktivní dítko ponechala téměř celou minutu bez dozoru. Když jsem přišla zpět do kuchyně, stála Julinka na kuchyňské lince a v ruce držela ten největší nůž, jaký doma máme. Byl schován v útrobách linky před jejím starším všetečným bráškou. Lekla jsem se tak, že by se ve mně snad krve nedořezal. Chvíli jsem stála jak solný sloup, až po několika vteřinách jsem k Julii pomalu došla a nůž z její ruky sebrala. Když se mi spustily slzy úlevy a já je chtěla setřít a vysmrkat se, zjistila jsem, že mi pod nosem vyskočil obrovský opar.

Ale vlastně úplně nejkurióznější byl ten první, který tuto sérii před lety odstartoval. Bylo mi asi třináct let a byla jsem tehdy s maminkou v Bulharsku. Nevím, zda už se tehdy vyráběly opalovací krémy s ochranným faktorem, ale náš nubian jím rozhodně neoplýval. Není proto divu, že jsem již druhý den byla pěkně připálená. Vydaly jsme se s maminkou autobusem do města vzdáleného asi pět kilometrů cesty po pláži. Protože se mi v autobuse udělalo špatně, rozhodly jsme se, že cestu zpět do kempu absolvujeme pěšky. Že to nebyla správná volba, nám došlo zhruba po dvou kilometrech, kdy už jsem byla rudá jak rak a svaly po celém těle mi začaly postupně tuhnout. Asi po dalším kilometru mi svaly vypověděly poslušnost zcela a já se sesunula k zemi. Poslední, co si pamatuji, je několik mužů, sklánějících se nade mnou a snažících se mne zvednout. Pak jsem ztratila vědomí. Když jsem jej znovu nabyla, nechtěla jsem otevřít oči, ale přemohla jsem se. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že ležím na posteli v chatičce, vedle sebe mám kyblík a proti mně sedí ustrašená maminka. Řekla mi, že jí mne pomohli donést ti muži z pláže, že u mne byl lékař, že jsem prospala asi 24 hodin. Omdlela jsem z přehřátí, úžehu a úpalu a z toho prý mám také opar, na který mi lékař předepsal tabletky a mast. Při pohledu do zrcadla jsem se zděsila, měla jsem totiž opar přes celý svůj už tak dost velký nos.

Jsem si však jistá, že mamince bylo stejně tak jako mně zřejmé, že příčinou mého hrozivě vyhlížejícího oparu a patrně ani samotného omdlení, nebylo slunce, ale prosté leknutí!

Mé tělo mi totiž tehdy vypovědělo službu přesně v momentě, když jsme míjely nudistickou pláž. Ti muži, kteří mne chtěli zvednout, ke mně tudíž přiběhli jen v rouše Adamově. A když se nade mnou skláněli, a já zahlédla hned ve trojím provedení to, co za celých třináct let dosud ne, bylo mé leknutí takové, že ztrátu vědomí ani následný opar nelze prostě přičítat ničemu jinému.

A já jsem tehdy zjistila, že mi takový opar nesmírně sluší! Jak jinak by bylo možné, že se za mnou všichni, ale skutečně všichni otáčeli?