Odcházím na nákup a mé děti mne úkolují, co vše bych jim měla koupit. „Mami, a kup mi tohle!“ „Mami a kup mi tamto!“ Na mé obvyklé prohlášení „Copak kradu?“ se výjimečně neozve Kristian s tím, že bych tedy měla začít. Předběhne ho totiž Julie, která mi s bezelstností a důvěřivostí sotva šestiletého dítěte oznámí, že si přeci můžu vzít půjčku v bance.
V rychlosti se jí snažím vysvětlit, že půjčka se musí splácet, a abych měla na splátky, musela bych vydělávat o to víc peněz. Tváří se sice zakaboněně, ale nepokouší se vznášet žádné protiargumenty. Zato Kristian se na mne povýšeně podívá a pronese: „Tak snad jsi chodila dost dlouho do školy, abys byla schopná vydělávat pořádné peníze!“ Doporučím mu, ať nebrblá a radši si napíše úkoly, nebo nakonec dopadne tak, že nebude schopen vydělávat vůbec nic.
Se slovy „Než, se vrátím, ať je máš napsané!“ se chystám k odchodu. Zatváří se tak, jako bych mu právě oznámila smrtelnou diagnózu, a význam svého pohledu potvrdí i slovně: „Z takové matky vážně člověku akutně hrozí smrt. Víš co? Kup mi radši místo na hřbitově!“ Ačkoli mne toto jeho prohlášení zarazí, raději jej už nekomentuji a odcházím.
Když se vrátím z nákupu, s lítostí v hlase Kristianovi oznamuji, že místo na hřbitově neměli.
„To nevadí, úkoly už mám stejně hotové,“ řekne smířlivě Kristian.
„To jsem moc ráda!“
„Já jsem zase rád, že mi exekutor nemůže zabavit mého domácího mazlíčka,“ pronese naprosto vážně. Koukám na něj udiveně a nechápu, kde k takové informaci přišel.
„No, to nevíš, že podle nového občanského zákoníku už zvíře není věc, ale živý tvor, a tak nemůže podléhat exekuci?“ zeptá se mne a je zřejmé, že jeho mínění o mé inteligenci není zrovna valné.
„Já to vím, ale netuším, jak to víš ty,“ opáčím a zeptám se ho, co že mi ještě nemůže exekutor sebrat.
„Ještě snubní prstýnky, oblečení, stůl, židle, postele a skříně. Jo a taky ti nechá počítač, pokud ho nutně potřebuješ k podnikání,“ vychrlí můj syn výčet předmětů, které nepodléhají tomu, o čemž jsem já sama ještě v dávno dospělém věku neměla ani ponětí, že existuje.
Když se pokouším vypátrat, kde se takové věci dozvěděl, pouze mi stručně sdělí, že ve školním rozhlase, a doporučí mi, že vše ostatní bych raději měla převést na někoho zodpovědnějšího. Víc z něj nedostanu.
Stále mi to vrtá hlavou a říkám si, že výchova k finanční gramotnosti je sice důležitá, ale že by snad dětem ve druhé třídě mohly být podávány trochu jiné informace. Dotírám na Kristíka, zda to skutečně bylo tak, jak říká, a on mi vzteky bez sebe doporučí, ať se tedy zeptám třeba samotné paní ředitelky, když on pro mne není dostatečná autorita.
Až po dvou dnech se náš mladý pán rozhodne, že by mohl vnést do celé záhady trochu světla:
„Víš, o těch exekucích mluvili v rozhlase osmáci. My máme takový projekt, že děti z různých tříd referují ostatním, co se zajímavého naučily. No a osmáci se to učili ve finanční gramotnosti, a protože pochopili, že je to důležité, tak se s námi o to podělili. Že jsi ráda, že to vím?!“
„To víš, že jsem! A ještě radši bych byla, kdyby ses nejdřív naučil počítat,“ odpovídám.
Na to mi už mé dítko oznámí pouze to, že jsem malicherná, povrchní a nemožná, a že bych se mu po tom místě na hřbitově asi přece jen měla podívat.
