Už od rána mne nesnesitelně bolí hlava, nejraději bych ani nevylezla z postele. Ovšem co naplat, sliby se prý mají plnit nejen o Vánocích. A já slíbila, že půjdeme do bazénu. Už tak mi děti říkají, že stále jen opakuji zítra, zítra. Což pochopitelně není pravda, protože třeba do školy je posílám kromě víkendu každý den.
Dost neochotně tedy vylézám z postele v naivní víře, že budou-li mé ratolesti řádně natěšeny na bazén, přestanou vyluzovat zvuky, které mi v hlavě rezonují tak, že hrozí prasknutím. Pokouším se o pozitivní motivaci a slibuji, že budou-li hodní, vyrazíme hned po snídani do bazénu. Ticho vydrží přesně do chvíle, kdy se zeptám, zda si dají míchaná vajíčka, nebo raději volské oko. V tom okamžiku začne hádka doprovázená zvuky, které by vzbudily i mrtvého. Každý z nich chce pochopitelně něco jiného.
„A dost,“ zařvu a přecházím od pozitivní motivace k negativní. „Třeští mi hlava, a jestli nebudete ticho, nikam nepojedeme!“ pronesu důrazně a na potvrzení toho, že to myslím vážně jim oběma naservíruji jogurt. Zdá se, že to zabralo, a tak po snídani skutečně vyrážíme. Ačkoli se ti dva po cestě v autě snaží být potichu, seč mohou, evidentně se jim to nedaří. Při každém nenadálém výkřiku začnou trpaslíci v mé hlavě tepat svými kladívky tak, že mám pocit, že se mi rozskočí.
To všechno je ovšem procházka růžovým sadem proti dvěma hodinám stráveným v bazénu. Mám pocit, že se snad všichni rozhodli vzít dnes vyvenčit své děti na stejné místo jako já. Radostné vřeštění je všudypřítomné a nelze se před ním schovat. Zkouším se ponořit pod vodu, abych alespoň chvíli nic neslyšela. V témže okamžiku mi na hlavu z boku bazénu doskočí zhruba stokilový kolos. Trpím a mám chuť sebrat děti a vypadnout. Když ale vidím jejich radostné pohledy, vím, že jim to nemůžu udělat. S maximálním sebezapřením absolvuji několik jízd na tobogánu, načež se pokusím ukrýt před hlukem v páře. Blahodárné ticho je ovšem zhruba po dvou minutách přerušeno hlasitým švitořením dvou mladých žen rozebírajících milostný život té třetí, která s nimi do páry nešla.
Po dvou protrpěných hodinách se odebíráme do šatny, abychom ještě absolvovali oběd v pizzerii, který mají děti s pobytem v bazénu již tradičně spojený. Objednám pizzu a pití a trpaslíci v mé hlavě se nepřestávají činit. Jsem nevrlá a těším se, až už budeme konečně doma. Ve chvíli, kdy si Julie vyleje celou sklenici jahodového džusu do klína na své bílé kalhoty, už to nevydržím, praštím do stolu a vynadám jí. Rozpláče se a začne vykřikovat, že nechtěla. Než stačím cokoli říci, otočí se k ní Kristian a řekne: „Neřvi, je to kontraproduktivní!“ Julie, ohromena novým slovem, zmlkne a zeptá se ho, co to znamená. „To znamená, že čím víc děti řvou, tím víc jsou matky nesnesitelné,“ vysvětlí jí Kristian v klidu. Zalapám po dechu, a zatímco se pokouším Julču trochu osušit, popoháním je, aby rychle dojedli, že potřebuji jet domů, abych si mohla vzít nějaký prášek proti bolení hlavy.
„Dej si radši panáka!“ pronese Kristian.
„A to podle tebe zabírá proti bolení hlavy?“ zeptám se ho.
„Proti tvému asi ne, ale možná po tom budeš vtipnější a nebude bolet hlava nás z tebe!“ usadí mne a navrch mi ještě doporučí, že když si jich dám tolik, abych měla dvě a půl promile, možná budu chvíli ticho úplně.
Nakonec jsme se dopravili domů a já okamžitě polkla prášek. Působil asi dvě hodiny. No, možná jsem si přece jen měla dát toho frťana.
