A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?

Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.

Zadívám se směrem, odkud zvuk přichází, a pokouším se spatřit původce toho klapotu. Marně. Jediné, co vidím, je dáma plnící svůj nákupní vozík různými sladkostmi a svým tělem celou uličku. Je natolik široká, že přes ni nejen nevidím, ale ani kolem ní nemůžu projít, proto trpělivě čekám, až usoudí, že už se do vozíku nic nevejde, a posune se dál.

Klapot neustává, naopak se zrychluje a mírně zesiluje, a já najednou zahlédnu jeho příčinu – jsou to malé krajkové růžové střevíčky na podpatku obuté na ještě menších nožkách, které se pravidelně míhají za onou dámou zleva doprava a zase zpátky. To, že jsou střevíčky minimálně o dvě čísla větší než nožky v nich obuté, nikterak neubírá na ladnosti a preciznosti pohybu jejich majitelky, které právě teď evidentně došla trpělivost.

„Pani, můžeš mi prosím uhnout, já nutně počebuju Toffifee,“ ozve se tenký hlásek a střevíčky na chvíli utichnou.

Pochopitelně, že potřebuje Toffifee, všechny ho potřebujeme. Nutně! Možná ještě o něco nutněji než krásné střevíčky.

„Jsi ňáká drzá, holčičko!“ pronese madam a pokusí se zatarasit průchod uličkou ještě o něco více a vzápětí zděšeně vykřikne: „Ježišmarja, to je ohavnost! Bych chtěla vidět toho blázna, kterej nechá chodit malou holku v takovejch křápech.“

„Sama seš kčáp a můj tatínek není žádnej blázen!“ slyším hlas děvčátka, které, jak se zdá, nemá daleko k pláči. To už ovšem za ženou zahlédnu přicházet muže, který ji minimálně o dvě hlavy převyšuje. „Tak tady toho blázna vidíte, madam! A teď bych vám byl velmi vděčný, pokud byste se pokusila postavit tak, aby kolem vás bylo možné procházet,“ zazní z jeho úst naprosto klidně, ale zároveň natolik razantně, že dáma okamžitě přitlačí své břicho k regálu a nechá projít nejen děvčátko, ale i jeho tatínka. To už si prohlížím malou princezničku v celé její kráse. Ta, jakmile ukořistí svou vytouženou sladkost, se na mne také zadívá a s tázavým pohledem mi nastaví k prohlédnutí svou nožku.

„Krásné střevíčky, také bych takové chtěla,“ usměju se na ni.

„Tvoje jsou taky krásný,“ vrátí mi poklonu malá slečna.

„Já vím, že je na to malá, ale když ona jiné nechce nosit,“ vysvětluje mi téměř omluvně její tatínek.

„No, možná byste jí mohl pořídit trochu menší, ale každopádně jsou moc hezké,“ odpovím a chystám se pokračovat v nákupu, protože si zrovna v té chvíli vzpomenu, co jsem to vlastně chtěla koupit.  Ovšem ta malá si chce povídat.

„Máš ráda Toffifee?“ zeptá se mne.

„To miluju!“

„A máš ráda sčevíčky?“

„Ty také miluji!“

„Tati, tahle paní se mi líbí,“ pronese princeznička a pak ukáže na madam Zaberucelouuličku a dodá: „Ne jako tamta,“

„Ty seš ale drzej spratek. A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet a bude mít dvě děti? To teprve budeš valit voči,“ rozohní se madam, a snad že si v poslední chvíli vzpomene na slušné vychování, si nakonec neodplivne, ač to tak zpočátku vypadalo. No, možná jí jen zaskočila jedovatá slina.

„Tati, to je každá pani ježibaba, když jí je pět čicet?“ zeptá se udiveně slečna s růžovými krajkovými střevíčky.

„Ale ne, některá je princezna,“ usměje se tatínek a spiklenecky na mne mrkne.

„A ty máš děti?“ otočí se ta malá znovu na mne.

„Mám dvě.“

„A tobě je pět čicet?“

„Ne, mně nikdy pět čicet nebude!“ odpovídám s úsměvem.

„To nevadí, mně taky ne. Stejně seš princezna,“ uklidní mne a obrátí se znovu na tatínka.

„Hele, mně se fakt líbí! Mohl by sis ji vzít, prosíííím.“

„Víš, holka, ale princezna patří do paláce a ne do chaloupky na kuří nožce, jako je ta naše,“ odpoví děvčátku tatínek a ta malá nakrčí nespokojeně čelo, chviličku se mi dívá do očí a pak se zeptá, jestli náhodou nemám palác.

„Nemám. Ale víš co, nemusí být každá jen ježibaba nebo princezna, existují také víly. Ty sice nepatří do chaloupky na kuří nožce, ale nepotřebují ani palác. Stačí jim lesní palouček, na kterém protancují střevíčky!“ říkám té malé dohazovačce.

Znovu se na mne usměje, ale vzápětí sklopí koutky a zamračí se.

„Copak? Nelíbil by se ti lesní palouček?“ ptám se.

„Mně jo, ale tatínek na víly nevěží. Žíkal, že jsou jen v pohádkách!“ odpoví mi smutně malá princezna, která by klidně byla vílou, kdyby na ně její tatínek věřil.