Život v Madridu

S notným odstupem času a tudíž s dostatečným nadhledem si neodpustím malé zhodnocení mého pobytu v Madridu. Zdaleka není určeno jen pravidelným čtenářům, pokusím se zde shrnout vše, co je důležité, zajímavé, zábavné či poučné.

Na Erasmus jsem odjížděl už jako zkušený harcovník zahraničních pobytů. Školní rok 2009/2010 jsem totiž strávil v New Yorku, USA a ještě mnohem dříve v roce 2004/2005 jsem byl v Německu. Nepociťoval jsem proto nějaký zvláštní pocit těšení se či strachu z neznáma. Původně jsem se hlásil a byl i přijat na celý rok, ale nakonec se tento pobyt konal jako jednosemestrální.

První problémy nastaly tradičně dlouho před odjezdem. Nejdříve výběr předmětů. Stránky Faculdad Informática sice na první pohled i anglicky, ale fakticky pouze španělsky, nejasný systém přednášek, cvičení, zkoušek i samotného rozdělení předmětů do programů. Tím jsem se ovšem nenechal vůbec zmást, protože sice první slovo platí, ale tady ne tak docela a po příjezdu je vždy možnost volbu náležitě upravit.

Doprava byla díky přímé lince Wizz Airu z Prahy do Madridu poměrně jednoduchá, a tak nastal další problém s ubytováním. Koleje ve Španělsku tak nějak neexistují, a tak studenti bydlí v podnájmech. Samozřejmě jsem na přihlášce zaškrtnul, že chci pomoct najít ubytování. Mohl jsem si vybrat z varianty „v centru“ nebo „levně“. To mě trochu zaskočilo, a tak jsem tam napsal poznámku, že bych rád bydlel v centru, ale ne za každou cenu. Asi 14 před příjezdem (po zkušenostech dodávám, že tak brzy bych to od Španělů ani nečekal) se mi ozvali s nabídkou ubytování v Latina (to je centrum asi jako Holešovice) za 450€ měsíčně. Nevím, která z variant to byla, ale každopádně jsem se musel rozhodnout prakticky ihned.

Rozhodl jsem se že ne a tím začalo martyrium hledání bydlení. To nebylo jen tak. Naštěstí jsem měl v Madridu kamaráda, bratra Ryana, kterého jsem potkal v Americe. Bez jeho cenných rad by to asi probíhalo ještě nereálněji. Doporučil mi nějaké stránky (všechny španělsky, všude se muselo volat) a později hodnotil ty byty, které jsem vybral. Já jsem se pomocí Google map a mé tamní buddy (to je taky kapitola sama pro sebe) pokoušel zorientovat v Madridu, hledat metro, vymýšlet, kudy bych z toho kterého bytu asi tak mohl jezdit do školy. Nakonec jsem Ryana vyslal do Batánu aby zjistil, jestli tam mají alespoň kliky a podobně. Sice to prý není úplně nejlepší čtvrť, ale já byl zcela spokojen.

V pěkně zařízeném bytě 7+1 (pračka, myčka, lednice, mrazák, televize, wifi) jsem byl nejprve sám, pak se tam nakrátko přistěhoval jeden blázen, později Lorenzo a nakonec Lucas, kteří byli oba v pohodě a docela jsem si s nimi rozuměl. Platil jsem nejprve 350€ měsíčně, ale pak mi Armando slevil na 300€. To se nakonec ukázalo jako perfektní cena. Další dva Češi, které jsem tu potkal, bydleli nejprve za podobné peníze, ale v bytech se jim vůbec nelíbilo, tak se nakonec sestěhovali spolu za 200€ měsíčně, ale na úplně druhý konec Madridu.

Po příjezdu nastaly obvyklé problémy. Najít spoj do školy, koupit legitku do metra, zorientovat se. Něco málo jsem o tom už psal. Těšil jsem se na místní program pro zahraniční studenty. Z něj jsem byl ale hodně zklamný. Oproti tomu co znám (ISC ČVUT Praha, ESN ZČU Plzeň) se dá s klidem prohlásit, že žádný program neexistoval. Nikdo mě nikde nevyzvedl, nikam nedovedl a ten jeden výlet bych taky zvládnul i sám. Našel jsem si proto školní fotbalový tým, za který jsem mohl hrát, i nějaké španělské kamarády, kteří mi ochotně pomáhali, když jsem měl nějaké problémy. Zahraničních studentů zde bylo poskrovnu. Párkrát jsme spolu někam zašli, ale žádný zázrak to nebyl.

Na co jsem se tolik netěšil, byly přednášky. Všechno probíhalo samozřejmě ve španělštině a povětšinou ve velkých posluchárnách s velkým počtem studentů. Já jsem sice španělsky nějak uměl, jinak by mě ani nepustili, ale přeci jenom. Ono je něco jiného učit se ve škole říkat „jsem Tom a je mi 25 let“ a číst si články „Na výletě u tety“ a podobně, a pak poslouchat ve velké přednáškové místnosti rodilého Španěla, jak hovoří o strukturách počítačů nebo datových systémech a potom si o tom číst v odborné literatuře. Zkrátka a dobře, koukal jsem na to jako puk.

Škola se nakonec ukázala jako velká překážka. To jsem nechápal, když totiž vidím Španěly v Praze, jak se celý semestr jenom flákají a nedělají vůbec nic, čekal jsem něco podobného. Na mě se ovšem žádné ohledy nebraly, povinnosti jsem měl úplně stejné, jako všichni ostatní. Předměty pak nebyly vůbec jednoduché, a i když to možná někoho zajímá, já bych si podruhé zapsal už jenom Zpracování digitálního systému. Takže jsem při školních povinnostech docela trpěl. Na druhou stranu musím uznat, že učitelé se většinou snažili pomoct a dokonce i mluvit anglicky. Výuka španělštiny byla organizována centrálně, celouniverzitně, a i díky skvělému učiteli byla dost dobrá, s přídavkem španělských reálií a dalších zajímavostí.

Neodmyslitelnou součástí takového pobytu je i „kulturní šok“. Také jsem už o něm něco napsal. Zkrátka a dobře, pověstná španělská nedochvilnost, nespolehlivost či lenost je patrná na každém kroku. Ne, že by v Čechách něco dobře fungovalo, ale člověk si tak nějak už zvykl. A tady to jednoho také nutí k tomu si prostě zvyknout, podlehnout a rezignovat na věci jako jízdní řád, otevírací doba a podobně.

Přidám ještě historku, která není úplně moje. Petr se rozhodl, že si zařídí účet u Santanderu, který měl pobočku přímo na kampusu. Při zřizování se prý mnohokrát zeptal, jestli kvůli tomu bude muset platit nějaké poplatky (a vzhledem k jeho nerozhazovačnému stylu života věřím, že se ptal opravdu důkladně) a úředník ho mnohokrát ujistil, že opravdu ne. Prvním překvapením bylo, že slibovaná karta nepřišla za 14 dní, nepřišla ale ani za měsíc a ani za dva. Protože už ze Španělska něco zažil, ani ho to tolik nepřekvapovalo a vzhledem k tomu, že španělský účet a kartu zas tak nepotřeboval, nechal to plavat. Peníze tam žádné neměl a má to být přece zadarmo.

Jak byl ale překvapený, když dopis z banky nakonec opravdu přišel. Upomínka na dluh 42€! Prvotní zděšení následoval vztek a pak vyšetřování, jak k tomu došlo. Inu, je to prosté. Účet je samozřejmě zadarmo J. Ale, protože se Petr nenarodil ve Španělsku, strhla si z jeho účtu cizinecká policie poplatek 6€ za kdoví co. Prostě jen tak. Ve Španělsku má policie přístup k Vašemu soukromému účtu, a když potřebuje, prostě si něco strhne. A banka? Ta jí ráda vyhoví. Kdepak bankovní tajemství nebo soukromé vlastnictví. A když na účtu nemáte dost peněz? Nevadí, tak přečerpá účet. Na dluh pak nasadí standardní bankovní RPSN 500% nebo kolik a hnedle je z šesti eur čtyřicet dva. Když mi to vyprávěl, měl jsem oči navrch hlavy. No a Petr řekl, že to není zas tak strašná částka a než se s nimi hádat, že to holt zaplatí. Inu, byrokracie opět zvítězila nad rozumem. A mimochodem, když mluvím o byrokracii. Václav Klaus bývá často kritizován za to, že nemá příliš v lásce modrou vlajku s hvězdičkami. Ve Španělsku ale na většině budov vlajka EU vůbec nevisí. Tak nevím jak je to všechno možné.

Obecně je takový Erasmus asi dobrý zážitek. A asi i v Madridu. Samozřejmě hodně záleží na tom, co člověk očekává. Já jsem toho moc nečekal a nedá se říct, že by mě to nějak moc překvapilo. Kdyby to byl první takový můj pobyt, tak bych se asi nestačil divit, ale jako zkušený harcovník jsem se všechno snažil brát s nadhledem. Každopádně mám teď na nějaký čas Španělska dost a například na rozdíl od USA se tam v nejbližší době nijak netoužím vrátit.