Zákony a politici

Nejen kvůli živé diskuzi pod minulým článkem jsem se zde rozhodl zveřejnit další zamyšlení se na téma připravovaných změn vysokého školství. Článek vyjde oficiálně v příštím čísle časopisu Corpus Omne, čtenáři mého blogu však mají možnost přečíst si ho už nyní. Opět v neupravené verzi.

Protože se to poslední dobou stalo hodně diskutovaným tématem, pokusím se zde nastínit můj pohled na chystanou reformu vysokých škol. Spoustu věcí vynechám a zaměřím se jen na to, co je podle mě nejdůležitější.

Asi nejčastěji diskutovaným bodem je chystané školné. Já osobně jsem zastáncem školného. Nebo lépe řečeno odpůrcem věcí „zadarmo“. To, co nám ministerstvo školství předložilo, ovšem není školné. Je to nová daň. Trochu rozvedu, proč si to myslím.

Vysoké školy začnou vybírat poplatky za studium. Jejich rozpočty (a tudíž úroveň a kvalita, o nichž se často hovoří), se tím ale nezvýší, možná dokonce naopak. Sníží se jim totiž státní příspěvky. A je dost pravděpodobné, že to bude mnohem citelnější ztráta než příjem ze školného. Stát totiž mimo jiné naprosto nesmyslně plánuje snižovat příspěvky v průběhu zhruba tří let, zatímco naprostá většina českých VŠ stále ještě operuje v pěti či víceletých cyklech.

Obyčejní občané, ti, co říkají, že nechtějí platit studium nějakému zbytečnému egyptologovi (nebo je to spíše za ně říkáno), nijak neušetří. Pořád budou platit stejné daně.  A stejně jako už nyní máme různé daně vztahující se pouze na omezený okruh lidí např. kuřáky, vlastníky nemovitostí či dědice, budeme mít nově daň i pro občany toužící po vysokoškolském vzdělání nebo častěji jejich rodiče. Jenom se tomu tentokrát nebude říkat daň ale školné.

A stát? Ten se raduje. Od občanů vybere stejné daně (ty, kterým daň skutečně říká). Vysokým školám ale pošle (tuším) o 20 miliard korun ročně méně. S nimi pak bude moct nakládat, jak se mu zlíbí. Platit zbytečné a zkorumpované úředníky, investovat do předražených zakázek, dotovat nesmyslné integračně-ekologické programy a platit politiky, kteří již jistě pilně přemýšlí, jak občanům ukrojit další kousek z toho mála, co jim ještě zbylo.

Další významnou změnou je zavedení rady VŠ (devítičlenné), jejíž třetinu navrhne současný rektor, třetinu ministr a pouze třetinu na základě volby akademický senát. Měli by v ní zasednout odborníci mimo danou VŠ. Rada by významně ovlivňovala chod školy a převzala většinu pravomocí současné správní rady a akademického senátu. Logika věci je jasná. „Já to platím, já to chci taky řídit“, říká si stát ústy ministra školství. Navíc po mé zkušenosti z akademického senátu musím uznat, že mnozí lidé ve vedení školy skutečně nejsou s to svou pozici vykonávat na úrovni, na které by bylo záhodno. V soukromém sektoru tedy tato logika nemá chybu. Jenže ve chvíli, kdy ani ministr ani rektor nehospodaří se svými, ale s cizími penězi, mě napadá celá řada pochybností.

První je volba rektora. Tu by měl sice stále na starosti akademický senát, ale rada VŠ by takto vybraného rektora musela schválit. A pokud si současný rektor jmenuje třetinu členů, stačí mu navíc na svou stranu získat méně než čtvrtinu rady a znovuzvolení má de facto v kapse. Dále je zřejmá jasná převaha koalice rektor-ministr. Dá se předpokládat, že pokud se tato dvojice na něčem domluví, tak se to stane. Akademický senát s tím už těžko něco zmůže. Co myslíte, kolik „stojí“ takový prodej budovy v Břehové 7? Nebo areálu Strahova?

A že se nic špatného nestane? Že ministr i rektor jsou čestní lidé, kteří budou usilovat vždy jen o blaho školy? Opravdu? V naší politické kultuře? A o tomhle jste slyšeli? V současné době ministr správní radu pouze schvaluje. Měla by to být více méně formalita. Přesto se k tomu v případě schválení staronové správní rady ČVUT současný ministr nějak neměl. A postupně se ukázalo, že to není jenom kvůli nadměrné časové vytíženosti nejvyššího muže školství, že tam jsou i jiné důvody. Ty nakonec vypluly na povrch, a protože bez správní rady vysoká škola v podstatě nemůže fungovat, rektor Havlíček tlaku ustoupil. Od té doby sedí ve správní radě ČVUT Marek Kukrle. Neúspěšný posluchač Fakulty strojní ČVUT a shodou okolností člen Věcí veřejných.

Nebudu zde psát, jak bych si reformu VŠ představoval já. To by bylo na dlouho a taky bych si to musel pořádně promyslet. Přidám ale ještě jeden osobní pohled na věc. Vysoké školství je netriviální součástí fungování naší společnosti a není jednoduché ho řídit. Já nevím, kolik procent populace by mělo mít titul. Nevím ani kolik potřebujeme ekonomů, právníků či politologů. Na mně není hodnotit kvalitu jednotlivých oborů či škol. Netroufnu si srovnávat průměrné platy filosofů a instalatérů. Dalo by se možná říct, že o této problematice vlastně nevím vůbec nic. Přesto jsem striktně proti navrhovaným zákonům. Ty totiž opět tiše odebírají další porci z naší svobody a ještě více zvyšují už tak obrovskou moc politiků a úředníků. Proto s těmito návrhy nesouhlasím a nebudu souhlasit ani budou-li jejich ostatní části perfektní. Je to totiž další krůček ke světu, ve kterém já nechci žít.