Spolubydlící

Tato krátká ale nesmírně intenzivní epizoda mi nedá se s Vámi o ni nepodělit. Sdílet jeden byt s Xavim, zřejmě duševně labilním Španělem, je totiž vskutku nezapomenutelné.

Minulý týden ve středu přišel Armando s velkou novinkou a představil mi Javiera, který se měl stát na příštích několik měsíců mým novým spolubydlícím. Kluk zhruba v mých letech na první pohled vypadal zvláštně. Na druhý už bylo potřeba tuto vlastnost rozvinout a přidat jí nějakou míru. Nabízelo by se hodně zvláštně nebo strašně zvláštně, ale obávám se, že i to by bylo málo.

Xavi, sedmadvacetiletý prodavač z Madridu, se neustále klepal a potil. Mluvil nejistým hlasem a pouze Španělsky. To by ani nevadilo, se španělštinou už mám mnohem menší potíže než na začátku. Jenže on má na rozdíl od ostatních šílený přízvuk a zřejmě neví, co je to synonymum. Časem jsem tedy zjistil, že žádat ho, aby něco zopakoval, je zbytečné. Pokaždé to totiž řekl stejnými slovy a s nezměněným přízvukem. Prostě děs, google translate se musel činit.

Tušil jsem, že to asi nebude jednoduché. A nemýlil jsem se. Když si hned první den přišel pro radu jak pustit pračku, ještě jsem se moc nedivil. (A dobře mu poradil, neboť už jsem si to předtím zjistil, které tlačítko je na co.) Vzápětí se ale přišel domluvit, jak si rozdělíme fochy v ledničce. Upřímně jsem mu řekl, že je mi to srdečně jedno a že si myslím, že se to nějak vyvine. A už byl oheň na střeše. Představa volného ukládání jídla ho zřejmě vyděsila, nechal jsem ho tedy určit kdo co a kam. Situace se opakovala s uložením věcí v koupelně. Večer se mě přišel zeptat, jestli si už může jít lehnout. S překvapeným výrazem ve tváři jsem souhlasil.

Ve čtvrtek si do pokoje donesl značné množství krabic. Pak mi přišel říct, že má deprese a ukázal mi prášky. Následně odmítl mou nabídku, že si spolu dáme pivo a trochu se pobavíme, s tím, že nepije. To už jsem měl zlé tušení. Pak mě informoval o tom, že nikdy nebydlel takhle sám a že se tady proto necítí dobře. Večer se přišel zeptat, jestli může jít spát.

V pátek přišel zlatý hřeb. Přišel se zeptat, jestli rozumím počítačům. Ochotně jsem mu nabídl pomoc a šel se k němu do pokoje podívat na nefungující touchpad. Mé první řešení sloupnout z něj ochrannou fólii nezabralo. Chvíli jsem na to tedy chytře koukal a mačkal různá tlačítka. Pak jsem si všiml jednoho nenápadného a vida. Byl to vypínač touchpadu. Problém jsem tedy vyřešil, ukázal mu věru jednoduché řešení a byl za hrdinu.

Vzápětí za mnou přišel do pokoje a za tu velikou pomoc se mi chtěl odměnit. Dával mi peníze! Nějaké drobné, tipoval bych tak euro. Zeptal jsem se ho, jestli se nezbláznil, a ujistil ho, že opravdu žádné peníze nechci a že jsem mu pomohl rád a bez nároku na honorář. S tím se ale nechtěl smířit, tak jsem mu navrhl, že příště zase pomůže on mně. To už vypadalo lépe, ale nechtěl čekat až na „příště“. Nakonec jsem mu dal za úkol zavolat na Vodafone linku a zjistit, kolik stojí SMS do Čech. Dělal jsem si mizivé naděje, že by se mu to podařilo zjistit. To se také nestalo, nicméně já jsem po té informaci ani tolik netoužil a hlavně jsem ho tím krásně zabavil a odbyl. Během hovoru ovšem nedokázal odpovědět na jednu otázku klientského centra: „Na kterém kontinentu leží Česká republika?“

Večer se opět přišel zeptat, jestli si může jít lehnout. Na víkend zmizel a dnes (v úterý) si opět odnesl všechny své krabice a řekl, že se stěhuje zase pryč. Není se tedy čemu divit, že se mi vepsal do paměti nesmazatelným písmem. Můžu se jenom těšit, koho mi sem Armando nasadí příště.