Jako velkého sportovního fanouška mě nedávno skončené EURO plně uchvátilo. Z jeho výsledku měli pochopitelně Španělé velkou radost. Opět ve shodě s veškerými předsudky křičí španělští moderátoři naprosto hystericky, i když si Ramos přihrává s Casillasem, natož pak když se na hřišti skutečně rodí náznak šance. O tom ale psát nechci.
Při pohledu na soupisky jednotlivých týmů jsem si uvědomil, že jsou takovým malým okénkem do minulosti. Všímal jsem si počtu „černochů“ v národních mužstvech. Tím samozřejmě nemyslím jen hráče té dané barvy pleti, ale obecně všechny, kteří v tom kterém týmu působí tak trochu nepatřičně. Například Zlatan Ibrahimovič mi nepřipadá jako úplně typicky švédské jméno.
Imigranti většinou míří do zemí, o kterých jsou přesvědčeni, že se jim tam povede lépe než v jejich domovině. Tedy do bohatých a prosperujících zemí, jež se o své bohatství navíc rády dělí. Samozřejmě, všichni dnešní reprezentanti se ve svých zemích buď narodili, nebo tam žijí již dostatečně dlouho. Proto zde vidíme (po započítání určitých geografických a historických souvislostí) hezký obraz Evropy z doby před nějakými zhruba dvaceti lety.
To samo o sobě samozřejmě není nic světoborného a získaná informace je hodně nepřesná (viz Itálie versus Česko před dvaceti lety a reprezentační výběry dnes), na druhou stranu EURO sledovalo výrazně víc lidí, než kolik si jich v poslední době přečetlo ročenku Financial Times z roku 1992. A zajímavé je především srovnání s dneškem. U Španělska to není tak patrné, ale kořeny mnoha jeho reprezentantů sahají mimo Evropu, konkrétně do Latinské Ameriky. A vedle toho stojí můj spolubydlící, jenž přišel do Španělska před deseti lety, ale jeho rodiče se loni opět odstěhovali za lepším. Zpátky do Argentiny.
A pointa? Velmi jednoduchá. Pokud to takhle s námi (jako s Evropou) půjde dál, nebude to dlouho trvat a začneme v čínské nebo indické reprezentaci vídat modrooké blonďáky.
