Národnost není maska, kterou si můžeme kdykoli vyměnit

„Národnost stejně jako vyznání nejsou dané. Jde o pocit konkrétního člověka,“ vysvětlil v MF Dnes místopředseda statistického úřadu Stanislav Drápal, proč se v sčítání lidu 25. března 2011 objeví otázka na národnost jako zcela dobrovolná. Mohu si tedy sám rozhodnout zda jsem Němec, Čech, nebo třeba Angličan?!

Přiznám se, že jsem z tohoto názoru rozpačitý, tím spíše že není ojedinělý. Já vím, nacionalismus přinesl v minulém století hodně špatného. Máme však jít do opačného extrému , tvářit se, že něco jako příslušnost k nějakému národu vlastně neexistuje? Že národnost je jen libůstka asi jako příslušnost k fotbalovému klubu? Mrazí mně z toho o jaký svět se snažíme. Lidé si začnou vybírat národ, tak jako si berou masku na karneval. A bude v takovém případě dost atraktivní jít za Čecha? Přece bude mnohem víc sexy stát se třeba Američanem, Číňanem či Němcem – velké národy se stanou ještě většími. Pro milovníky kuriozit naopak bude zase lákavé se stát třeba Apačem či Keltem. A co tradice? Co dědictví národní kultury? Vědomí sounáležitosti s generacemi předků už neznamená nic?

Krev se nám zřejmě poznenáhlu mění na kokakolu. Budiž , možná že chceme být především světoobčany. Ale těmi se přece můžeme stát jen když budeme vědět odkud jdeme, kdo jsme a kam směřujeme. Jinak se staneme jen směšnými panáky z evropské periferie.