Zbraně Kurdům! Proč ne?

Na první pohled nejpohodlnější způsob jak bojovat proti islámskému státu z příjemně zařízené kanceláře naplněné mírovou atmosférou. Vyřeší se tím mnohé. Nemusíme se třeba tak moc zabývat naší vlastní morálkou, která nám nedovoluje jen tak někoho zabíjet. Zatím totiž nejsme ochotni uvažovat o tom, jak dalece je nám náš vlastní systém drahý a zda jsem ochotni za něj bojovat i se zbraní v ruce.

Problém je v tom, že nás podobné úvahy stejně neminou a v brzké době si v tom všem musíme udělat jasno. Budiž, namlouváme si tedy, že je možno problém odsunout. Pošleme tedy Kurdům zbraně. Oni po nich strašně touží a ví velmi dobře, že situace je vskutku příznivá a mohou je dostat i zadarmo. V podstatě se jedná o takovou evropskou a americkou forma odpustku za tu Pandořinu skřínku, kterou ty strašně chytré Spojené státy americké v Iráku otevřely.

Dobrá, takže Kurdové budou bojovat za nás. To si jen ale pokoušíme namluvit. Ti budou totiž především bojovat sami za sebe. Za svůj budoucí stát. Bude to asi tak čtvrtý na území bývalého Iráku. Nejsou hloupí fanatici, vědí co chtějí. Především je to neskutečná možnost získat kontrolu nad  ropnými zdroji. Že by s tím vším ti všichni kolem v budoucnu bez odporu souhlasili se zrovna tvrdit nedá. Tedy zárodek dalšího konfliktu.

Není také jisté, zda se to bude líbit i Washingtonu. To však již bude pozdě, protože problém takových zbraní je v tom, že je nikdo nechce vrátit. Není možno říci, teď to stačí, pošli vše nazpátek, my už tě nepotřebujeme. Jakoby většina současných „teroristů“ neměla v rukách zbraně, které dostali v době, když byli ještě „spojenci“.

Ale tohle všechno my dobré víme, ale přesto ty zbraně pošleme. Je to asi nutné. Z mnoha důvodů. Třeba proto, že si nikdo se situací v Iráku neví rady. Pocit, že se tamní vývoj vymyká kontrole, je více než viditelný. Stále více se také rýsuje reálný obraz barbarství, proti kterému již nejsme schopni se bránit. Zrůdnost, s jakou se světu představuje tato forma prapodivné islámské ideologie, nás skoro paralyzuje. Nejsme schopni pragmaticky uvažovat, natož pragmaticky jednat.

Bojujeme sami se sebou, nejsme jednotní, období svatých válek máme dávno za sebou. Léta jsme žili v domnění, že se historie nebude opakovat. S pocitem kulturní nadřazenosti jsme ignorovali zbytek světa. Byli jsme tak dalece pyšní na naše úspěchy, že jsem opomněli varování, kterého by se nám dostalo při snaze poučit se z historie lidstva. O vlastní minulosti ani nemluvě. Často i zapomínáme, že:

Existence reality není závislá na tom, zda ji vnímáme, či ne.