Na Mars létáme, ale chleba pro hladové…

Jsme to prapodivné lidstvo. Voláme po svobodě, rovnosti, bratrství a činíme pravý opak. Ti jedni se projíždějí v nekonečnu vesmíru na planetě Marsu a ti druzí podřezávají na Zemi jiným hrdla.  

Ti jedni hovoří v astronomických jednotkách o vzdálenosti planet a hvězd, ti druzí pomalu již ve stejných jednotkách měří rozdíl mezi bohatstvím a chudobou, mezi věděním a prostou myslí. A nerovnost je kupodivu podle mnohých motorem rozvoje a zárukou budoucnosti.

Najednou se zde v Evropě objevují milióny těch, kteří se domnívají mít stejné právo na náš způsob života, chtějí si užívat výdobytků naší práce, vzdělání a kultury. A my se bráníme, máme oprávněný pocit, že nám někdo chce sebrat něco, co jsme nedostali zadarmo, ale je výsledkem naší píle a umu.

A svobodu si chráníme zuby nehty. Je to s ní sice prapodivné, mnoho jí nezbývá, nevíme ani přesně, co si pod tím pojmem představujeme, ale vzdát se jí nechceme. A protože to s tím bratrstvím je taky takové nesrozumitelné, tak se o ni ani nehodláme dělit. Ale to vše je nějak pochopitelné člověčí, chováme se prostě jako lidé tohoto světa.

Jsme tedy strašně hrdí, že plánujeme návštěvu Marsu. Je to fantastické pomyšlení. Třeba i pro mne, přesto, že se toho jistě nedožiji. Ale raději bych o tom četl ve fantastickém románu, než se díval na mnohé dokumenty, kde se setkávám s nadšenci, kteří to myslí vážně. S hrdostí referují i tom, že to bude stát nespočet miliard a je nutno překonat ještě stejné množství technických problémů.

Ano, je to skoro neskutečné. Stejně tak, jako že v té záplavě technických vymožeností zapomínáme péct chleba pro hladové. Činíme tak jen v okamžiku, kdy se ti hladoví bouří, či nás přepadne stud, k čemuž ale dochází jen sporadicky. Alibisticky raději vedeme nesmyslné osvobozující války pod tím starým heslem: Svoboda, rovnost, bratrství. Je to ale k smíchu, končí vše jen všeobecným vražděním, hlavně mezi bratry. A také vládou nové diktatury.

Nevím, jak to vlastně myšleno s tou touhou přistát na Marsu. Je snad cílem, aby se pár vyvolených mohlo zachránit poté, co zcela primitivně zničíme naši civilizaci? Jak jsem již napsal, jistě se toho nedožiji. Mám však obavy, že bych se mohl dožít toho, kdy se naše civilizace bude zmítat v boji o přežití.

Je jistě fascinující pozorovat každý centimetr povrchu vzdálených planet. Paradoxem však je, že ve stejnou dobu ignorujeme dění na naší planetě. Toužíme objevit vodu na cizích planetách a o naši vlastní se nestaráme. Spekulujeme o existenci mimozemšťanů a současně si nechceme přiznat, že na naší Zemi žijí stovky miliónů lidí, o jejichž životě nemáme potuchy, respektive ani moc netoužíme o nich něco vědět.

Nechci propagovat to staré heslo Francouzské revoluce. Je přeci jenom trochu naivní a optimistické. Ale obsahuje velikou pravdu a varování. V okamžiku, kdy dokážeme jeho absolutní nesmyslnost, pak jsme jako civilizace na pokraji zániku. Vydáme se na cestu, ze které není návratu. A těch pár jedinců žijících možná na Marsu, bude symbolem naší neschopnosti pochopit smysl života, který nám byl na Zemi umožněn.