Jsou naši politici jen hrdiny bulváru?

Zběžný pohled na titulky mediálního světa by mohl budit zdání, že máme geniální a kreativní politiky, kteří se každého rána probouzí s fantastickou vizí. Ještě v polospánku již konzultují s dobře placenými přitakávači, aby nabyli přesvědčení, že jejich nově zrozená myšlenka udivuje originálností a zcela jistě zachrání národ.  

S takto získanou jistotou se vrhnou do nového pracovního dne. Bylo by mylné se domnívat, že se budou shánět po skutečných odbornících, kteří by posoudili, zda se opravdu jedná o neskonalou snahu po obrodě naší společnosti. Na to není čas, protože v prvé řadě je nutno shromáždit dostatečné množství poslušných mediálních tvůrců, kteří by tuto novou věštbu oznámili poddaným. Pardon,občanstvu.

Je to trik, kterého používají hlavně naše celebrity, jejichž hvězdička pohasíná. Vědí velmi  dobře, poučeni odborníky na veřejné mínění, že tou nejlepší cestou ke zvýšení popularity je malý skandálek. Nejlépe  nějaký prohřešek proti morálce. Něco, nad čím každý občan vrtí hlavou a komentuje větou: To snad není možné.

A tak z ničeho nic přijde pan Babiš s chorvatskými kasičkami, pan Chládek chce očipovat naše děti, v zamlžených představách pana Zemana se objeví novinář Peroutka, pan Herman zaslechne ve snu Mozarta a chce kvůli tomu přejmenovat divadlo. To jsou ale jen ti největší bulvární borci, existují ještě ti menší, kteří vyplňují čas, kdy se jejich konkurenti nadechují k dalšímu útoku proti zdravému rozumu občanstva.

Jediný, kdo se nad tím opravdu raduje, je ten starý mediální borec pan Kalousek. Letitá zkušenost mu napovídá, že na to vše může s klidným svědomím reagovat obvyklým ne zrovna hlubokomyslným, ale přesto celkem výstižným komentářem: To je všechno blbost. Nemám jeho politický postoj a hlavně minulost zrovna v lásce a často mne mrzí, že mu musím dát za pravdu.

Bývalý a dodnes uctívaný německý kancléř Helmut Schmidt vždy říkal, že političtí vizionáři patří na psychiatrii. Pokud byl požádán komentovat nějakou tu novou a uchvacující myšlenku, reagoval se svou pro něj tak typickou a nenapodobitelnou ironií: Nemyslím, že by to bylo něco, co by mne donutilo se tím zabývat.

V této souvislosti pociťuji trochu soucit s našimi veřejnoprávními médii. Mají jistou povinnost věnovat uctivou pozornost našim politikům. Když budu optimistický, tak uvěřím, že snaha dosáhnout úrovně bulvárních médií, není jejich prioritou. Snad se tomu snaží i zabránit.

Všichni ale víme, že to vše je podmíněno nejen formálním vzhledem, ale i obsahem. Bylo by naivní se domnívat, že si naší veřejnoprávní tvůrci mohou svévolně dovolit hloupé politiky prostě ignorovat. A to i přesto, že by to přispělo k duševní rovnováze každého z nás. Jsou povinováni nás o všem informovat. Tedy i o duševních hodnotách našich představitelů.

Bohužel tím v našich očích klesá i intelektuální úroveň samotných veřejnoprávních medií, naši politici jim prostě nedají jinou šanci. Jejich touha ovládat první stránky všech informačních zdrojů je chorobná. A myšlenka, že hrdina bulváru nebývá hrdinou národa, je jim vzdálena asi tak, jako touha zabývat se rozdílem mezi zlem a dobrem. Není divu. Protože je to právě zlo, které tak fascinuje čtenáře bulvárních médií.