UGA-UGA 1....In The Beginning...

Je začátek roku 2008 a já sedím v “open space”, jak se už i v czechostánu říká tý velký ratejně, kde je rozprostřenej celej náš team. Snažím se bejt neviditelnej. Ve dveřích totiž stojí JaK a pátravým okem vybírá obět’. Strkat hlavu pod stůl se nehodí, a tak zírám upřeně na placku monitoru, nehybnej jak socha. JaK si mě samozřejmě všimne, namíří k mýmu stolu, na mě namíří prst, očka za brejlema mu poskočej, a pronese: ”V neděli letíš do Ugandy!”…

Je čtvrtek a doted’ jsem se těšil jak vypadnu o víkendu na chalupu, a poslední co si přeju je trdlovat se někam do Afriky, a hlavně vůbec někam kde potkám černocha. To je mimo jiný taky následek dlouhodobýho pobytu v New Yorku….což je zas úplně jiná kapitola. Nechce se mi totiž trdlovat vůbec nikam, mám už po krk mezikontinentálního lítaní a chci sedět v klidu na zadku. Nedá se ale nic dělat.   Uběhne pátek, nervozita stoupá, v sobotu se v pudu sebezáchovy vykalím na šrot se svejma hospodskejma kumpánama, a když mě časně v neděli ráno nabírá tágo, tak jsem pořád ještě polomrtvej, a je mi úplně fuk kam letím a proč tam letím. V Amsterodamu přelejzám na airbus KLM do Entebbe. Jsem nacpanej na sedadle v prostřední řadě mezi dvouma černochama. Jeden je tak tlustej že zabírá půl mýho sedadla. Jsem pořád v mrákotách, a můžem letět klidně až do horoucích pekel. Navečer, asi po sedmi hodinách letu přistáváme. Probírám se, vylezu z letadla a natáhnu do nozder vzduch. Voní nezvykle, úplně nově, je jasný že jsem JINDE. Absolvuju vízovou proceduru a vycházím na druhý straně letiště, kde je neuvěřitelnej mumraj a řev, jsou tu davy lidí a atmosféra jak na fotbale. Do toho projížděj auta, který pravidelně ucpávaj jedinou příjezdovou silnici. Po chvíli nacházím řidiče, je to mladej černej kluk, jmenuje se Angel a má bílej van. Chvíli nato se spustí tropickej liják. Odjíždíme z Entebbe do Kampaly, která je vzdálená asi 30km. Stěrače se vrtěj naplno a Angel stíhá kromě řízení ještě utírat hadrem čelní sklo zevnitř i zvenku. Já sleduju cvrkot po straně silnice. Stmívá se. Cesta je lemovaná nízkejma barákama, který jsou většinou otevřený a osvětlený, a v nich i na prostranství před nima je vidět lidi jak pracujou, kecaj, jedí a popíjej a všechno je zvenku viditelný že se zdá jako by někdo odstranil těm barákům jednu stěnu, aby bylo možný pozorovat lidi v jejich teráriu. Všechno se zdá barevný a v pohybu, tak do sebe nasávám ten lidskej chaos a mravenčení. Tahle reality show se táhne celou cestu až do Kampaly. Blízko Kampaly potkáváme dvě bouračky, v jedný je asi pět aut v sobě. Jezdí se tu po levé straně, a přijde mi že zásadní pravidlo je kdo se kam dřív nacpe, ten jede.
Angel projíždí hotelovou bránou, objede park a vysazuje mě u vchodu do hotelu Serena. Ubytuju se na pátým patře. Bejvák je luxusní, je tu mramorová koupelna, klimatizace, postel jak letiště, internet. Jsem ale děsně utahanej, nařídím na mobilu budíka na místní čas a jdu spát. Ráno ten krám začne vyzvánět a já ještě v polospánku roztáhnu těžký žaluzie a vejdu na balkon. Zkamením v úžasu, připadám si jak v Jiříkově vidění. Pode mnou se rozprostírá nádherná upravená zahrada s palmama a spoustou další zeleně, vodníma kanálama, plaveckým bazénem. Jsou tu ještě další budovy a celej objekt je obehnanej zdí. Před sebou vidím v dálce pahorky Kampaly, zahalený v ranní mlze a na obloze plachtěj obrovský ptáci. Maj rozpětí křídel aspoň dva metry a je jich spousta. Seděj na střechách okolních budov a taky rozvážně kráčej v zahradě pode mnou. Občas některej přeletí pár metrů ode mě. Chvíli to celý s úžasem pozoruju, pak zjišt’uju že jsem si nařídil blbě hodiny a že mám vlastně hodinu zpoždění, tak balím vercajk a jedu výtahem dolů na snídani.

Pak mě Angel veze do práce. Chvílema jsem přesvědčenej že někoho přejede a že se to asi smí, protože aut’ák doslova líže košile chodců přecházejících křižovatky. Přijíždíme k majestátní budově, která se jmenuje Crane Building, je v centru města a má asi sedm pater. Procházíme nefunkčním bezpečnostním rámem a pak zbejvá vyfunět pěšky do nejvyššího patra, protože tu není výtah a protože tam je naše pracoviště. Patra vypadaj zajímavě, člověk neví jestli se rozpadaj nebo přestavujou. Někde visí ze stropu elektrický kabely, nefungujou zásuvky, občas vypadává proud, všechno je takový chaotický.  Děláme společně s pár černochama, početnější skupinou Pákistánců a Indů, a aby se to nepletlo, tak se všem exotům přezdívá jednoduše "čmoudi"...ale není to myšleno tak arogantně jak by se zdálo…mimochodem dneska jede Angel na letiště pro další tři lidi z STS, a tak ho bílí kolegové naučili novej českej pozdrav "Čau čmoudi, jedem!".

Na patrech kde pracujem jsou taky kuchyně, kde se stravují všichni domorodci co pro Warid pracujou. Je tam taky spousta hezkejch černej holek. Kdokoli přijde do jídelny, tak se jen zapíše do knihy a nafasuje porci jídla kolik sní. Většina Čechů nechce riskovat , tak se stravuje někde venku, ale já jsem tam dneska s Robertem zašel na jídlo a vůbec nebylo špatný a nadlábli jsme se. Funguje to tak že za rozloženou řadou stolů stojí parta co to jídlo nandává na talíř. Jídlo se sestávalo z kaše z něčeho mě neznámýho, která byla v míse zakryté palmovým listem, pak vařený sladký brambory, vařená dýně, fazole nebo hrách, noha z nějakýho ptáka v omáčce nebo děsně kližkovitý asi hovězí maso, který pak tahám půl hodiny ze zubů, a pak ještě něco jako zelí...jinak poměrně chutný a výživný. Jo, a taky jsou v tom kousky kostí, takže si člověk musí dávat bacha. Černoši maj zdravý zuby, těm to nevadí, my bílý zas máme výhodu že máme levný zubaře.  Anyway - byli tam jen černý kluci a holky a my dva..

V budově celkově není moc čisto a všechno funguje na základě organizovanýho chaosu jako je to tady všude. Člověk si musí zvyknout že nic není stopro a nesmí bejt moc cimprlich. Když vypadne proud, tak se stěhujem o dvě patra níž, co nejrychlejc, páč tam není dostatek místa pro všechny, a hlavně tam taky není dost funkčních elektrickejch zásuvek, takže kdo přijde pozdě, a speciálně bez nabitý baterie v laptopu, tak má smůlu….....abychom se stěhovali zase zpátky do vyššího poschodí když proud nahodí....  Jenom doufám že se mi povede do soboty dobouchat tu instalaci, kvůli který mě sem  poslali...

Na Kampala Road nacházíme čínskou restauraci, kterou si oblíbím, jmenuje se nepříliš originálně Great Wall a maj tam nejlepší čínu jakou jsem kdy jedl. Fabulózní je jejich “hot plate”, což je směs pečenýho masa a zeleniny, kterou přinesou na rozpáleným syčícím zdobeným prolamovaným litinovým plátu. Nabídka masa se pohybuje od drůbeže, vepřovýho, hovězího až po kozinu. Venkovní terasa podniku je přímo nad chodníkem Kampala Road, jedné z hlavních městských tepen, takže je po jídle u pivka pořád co pozorovat. V Ugandě vaří piva typu pilsner, tzn. typ piva jako v czechostánu, a běžně jsou tu k dostání značky ‘Bell Lager’, ‘Nile Special’ a ‘Club’. Taky tu ještě vyrábí Guinness.  Pivo se prodává pouze v lahvích a přijde v přepočtu zhruba na 20 Kč.

Kampala má díky své poloze příjemný podnebí. Leží na náhorní plošině, a tak je tu přes den mezi dvaceti a třiceti stupni. Angel tvrdí že ani v létě tu není vedro. Angel se mi líbí čím dál víc, ze všeho má srandu, chechtáme se stejnejm fórům, a z našeho managera JaKa tahá prachy na benzín tak bezostyšně, že JaK prohlásil že Angel musí ten benzín chlastat, jinak to není možný...a taky jezdí tak že mu i místní frajeři za volantem musej závidět, páč klidně zablokuje provoz na Kampala Road, která má dva pruhy v každým směru. Když to vidím tak jen čumím, já bych si to nelajznul, ale tady se prostě vjede z boční ulice do hlavní tak, že se zastaví všechen provoz, auta stojej a trouběj, motorkáři  hbitě provedou bravurní oblouk kolem auta a projedou jakoukoli škvírou, která se zrovna naskytne. Do toho samozřejmě přecházej přes ulici chodci a občas se plete nějakej bicykl. Někdy řídí provoz policajt v bílý volný uniformě, kterej někde stojí a píská do toho bordelu jak plavčík, když zachraňujou tonoucího...a tenhle binec vydrží tak do osmi večer. Veřejnou dopravu obstarávaj bílý podlouhlý vans, do kterejch se vejde 15 lidí. Za řidičem sedí náhončí, kterej mává vystrčenou rukou z okna a řve “egonda egonda”, jako “Jedem, jedem”, a kterej obsluhuje vysunovací dveře. Když se minibus naplní, tak odrazí od chodníku a nabírá rychlost s ještě otevřenýma dveřma, který náhončí za jízdy zabouchne. Pak jsou tu motorkáři. Motorky jsou všude a slouží jako taxíky. Vozí pasažéry se zavazadly velikostního rozmezí od tašek až po almaru, a občas vezou i čtyřčlennou rodinu. Všem těmhle veřejně dopravním prostředkům se říká ‘boda boda’. Provoz produkuje spoustu smogu a večer je vidět ve světlech aut oblaka prachu a kouře. Párkrát se mi stane že při přecházení silnice kouknu naučeně doleva a pak přecházím. Když jsem uprostřed silnice a kolem svištěj auta v obou směrech, tak mi dojde že jsem se, blbec, kouk na špatnou stranu, ale to už je pozdě. V Africe má definitivně přednost auto před chodcem. Nikdo nezpomalí a tak tam čučím dokud se vlna vozidel nepřežene kolem.

Čas neúprosně ukrajuje z mýho několikadenního pobytu a já si snažím srovnat v hlavě o čem to tu vlastně je, jak je tenhle svět odlišnej od toho našeho zažitýho “vyspěle civilizovanýho”. Za těch pár dní jsem neměl šanci se o lidech moc dovědět, ale myslím si že je to tu o snaze o přežití, a o spolehnutí se sama na sebe. Lze namítnout že tak je to všude, ale tady je to tak nějak víc... .  Zatím nevím co si o mě jako o bílým myslej zdejší, je to nakonec bejvalá anglická kolonie (královna je tu pořád respektována, na ulici prodávaj její obrázky a plakáty....mimochodem, když tu byla, tak bydlela v Sereně, v hotelu kde jsme ubytováni i my...) Ke mně se tady chovaj úslužně a přátelsky, ale většinou je musím oslovit první. Snažím se nepůsobit jako bílej massa z bohatýho světa co je má na háku. Takže kamkoliv vlezu, tak slušně nahlas zdravím a začnu se s nima bavit. Zatím byli všichni milí a necítím tu takový napětí jako jsem pocit’oval častokrát v US. Mám od začátku přirozenej respekt k faktu že je to jejich země a já jsem tady jenom host. Dneska mě pobavila příhoda s botama. Když jsem prolejzal krámky na neuvěřitelně spletitým tržišti, který je rozprostřený všude kolem v nízkých budovách kolem Crane Building, tak jsem vlez dovnitř jednoho z nich  a narazil na botky, který maj děsně dlouhou špici. Jsou kožený, děsně se mi líběj, nic takovýho jsem zatím neviděl.  V Šanově a taky v Rakovníku bych s nima určitě udělal spoustu parády. Vzal jsem je do ruky a prohlížel a ptal se kolik stojej. Prodavač, takovej mladej kluk mi oznamuje cenu, která se pohybuje kolem $90. Já říkám že je to dost a že tolik u sebe stejně nemám. On se na mě usměje a povídá:"You shoud negotiate...", tzn. "Měl bys ses dohadovat o ceně..."  což mi přijde cool...

Prachy měním za místní šprdliky v malých směnárnách, před jejichž vchodem sedí pistolníci. Bezpečnost a pořádek je tu většinou v rukou soukromých subjektů. Střelci v uniformách security služeb sedí před většinou budov, směnáren, v zahradách soukromých rezidencí, ale i ve větších obchodech je vidět pistolníky, teda spíš "puškovníky" a samopalníky. Kvalita a kvantita výzbroje je úměrná od toho jaký objekt se střeží. Před směnárnama , co vypadaj jak špeluňky obyčejně sedí bez zájmu, nebo taky spí, chlap opřenej o flintu, která vypadá jako flobertka, zatímco před bankou stojej třeba dva s hrozivě vypadajícíma automatickejma  puškama, který buděj respekt, a u kterejch si nedovedu představit jak by to vypadalo, kdyby je použili, kdyby se něco semlelo.  Zkrátka pořádek je pořádek....

Většinu času trávím v práci, kde zůstavám i do večera, a kde po sedmý hodině nalítávaj otevřenýma oknama komáři. Jsem poštípanej a spoléhám na štěstí a hlavně na malarika, který každej den beru. Máme už jeden případ malárie, kterej dopad dost špatně.

Pokud to jde, tak chodím do práce pěšky, abych si aspoň trochu město vychutnal. Obří ptáci, který jsem viděl první den, jsou čápi marabou, jsou tu na každým kroku, hnízdí na stromech nad všema ulicema, a rozvážně se procházej po parcích a občas i chodnících.

Předposlední den navštěvuju Craft Village, trh s africkým uměním a suvenýry. Je to velkej kruhovitej plac, lemovanej boudama, kde se prodává zboží. Dá se tu koupit vše od levných cetek az po pěkný věci z ebenu a palisandru, a taky tzv. ‘antique’, což jsou starší tradiční dřevěné sošky, masky a artefakty, které se odedávna používají při původních kmenových a domorodých obřadech a slavnostech, a jejichž historický vývoj sahá tisíciletí zpátky do dob starých afrických království a kmenů. Seznamuju se s jedním z prodejců, je mu asi dvacet a jmenuje se Moud, a ukáže se že je talentovaný malíř. Diskutujeme o všem možným, a taky mě seznamuje se svojí sestrou Edith, která studuje v Kampale na Makerere University. Kromě toho si přivydělává prodejem suvenýrů v Craft Village.

Najednou je tu poslední den mýho pobytu v UGA, práce je hotová, a já balím. Odjíždím nerad, nebyl jsem tu ani celej tejden, připadám si jako žíznivec co se napil exotickýho nápoje a není mu dopřáno ho vychutnat. Ze země kam jsem se netěšil odjíždím s pocitem detektiva co opouští neuzavřenej případ. Večer sedím na balkoně hotelu, popíjím pivo, a dole v zeleni  u vzdálenýho bazénu probíhá nějaká oslava. Trvá až do rána, a tak slyším skrz balkonový dveře Alphaville ‘Big In Japan’ a další “ducduc” muziku.

Druhej den mě Angel veze na letiště, zase pozoruju lidskej cvrkot kolem, míjíme jezero Victoria a jsme na místě.

A to je všechno z UGA-UGA. Jsem rád že jsem se tu ocitnul. Zkrátka trochu jinej svět.

This is Ripley, last survivor of the Nostromo, signing off...