Co se týká naší nový vily, tak je tu trochu problém s dodávkou proudu, protože při výpadcích, které nastávají poměrně frekventně, se správci baráku vymlouvaj že nejsou peníze na palivo do generátoru. Moc jim nevěřím, určitě se mě snažej pumpnout o prachy. Že není světlo mi ani tak nevadí, ale taky se neohřejvá voda v bojleru a tím pádem nejde sprcha a dole v kuchyni nechladí lednice, a to už je průšvih. Stravování je jedna z věcí, která se časem sama vyřešila. Zezačátku jsme tahaliz domova kufry jídla, protože jsme nevěděli kde je bezpečný se stravovat. Ted´ už je situace jiná, známe dost míst kde se člověk nají, a kde si dáváme jídla jako jsou zeleninový saláty, já mám v oblibě avokádovej, různý úpravy kuřat, rýže, nebo steaky z místního hovězího. Většinu restaurací a vůbec všech podniků vlastní Arabové, proto se tu dají koupit taky jídla Středního Východu, jídla, který znám velmi dobře z New Yorku. Dál je tu malá pizzeria, jmenuje se Davids Pizza, kde v malý pícce upečou objednanej koláč, a je vynikající. Téměř denně navštěvujem podniky co se jmenujou La Mandarine, Pyramide, La Baguette. Na ulici se prodává ovoce a zelenina, my kupujeme většinou avokáda, ananas a mango. V centru Brazzaville je taky pár pekáren, kde občas koupím francouzský bagety a bílej chleba. Čerstvý pečivo je výborný, ale musí se spotřebovat nejlíp ve stejnej den, protože pak změkne a ztratí chut´.
tank
Jedno odpoledne se jdeme s kolegou podívat do Poto-Poto, populární čtvrti která je vlastně jeden obrovskej trh. Odbočujeme z hlavní ulice do spleti úzkých uliček, plných kramářských bud, slunečníků, a hlavně jsou tu mraky lidí, procházejících oběma směry. Prodává se tu všechno možný - oblečení, jídlo, domácí potřeby, hračky, většinou zboží čínskýho původu. Ale taky tu jsou větší obchody, kde se daj koupit například krásný arabský vodní dýmky a tradiční koflíky na kávu a čaj, a taky jsem na ulici viděl klec s živou opicí, další s velkým papouškem a další havětí. Taky tu kvete kadeřnickej business, na mnoha místech přímo na ulici pracně zaplejtaj holkám a ženským příčesky do těch klasických afrických bizarních a umných vlasových výtvorů. Je tu dokonce i videoherna, což je bouda přikrytá plachtou k zamezení slunečního svitu. Procházíme Poto-Poto, když se za mnou strhne řev. Otáčím se a vidím dav čumilů, co sledujou jak menší udělanej chlápek drží pod krkem vyššího hubenýho chlápka a důkladně ho fackuje. Facky jsou to řádný, vyšší chlap se škube a kňučí, ale malej chlap pokračuje s vervou dál. Přidáváme se k čumilům. Nakonec se vysvětlí že ten vyšší chlap se mě pokusil okrást. Rozepnul mi vzadu na báglu lehce přístupnou kapsu. Uviděl ho ale ten menší chlapík, místní trhovec, a hned se do něj pustil, protože podobný incidenty připravujou trhovce o zákazníky. Já jsem v tý zadní kapse stejně nic důležitýho neměl, poněvadž jsem věděl o její zranitelnosti.
Při cestách z vily do práce pozoruju okolí a snažím se zapamatovat si cestu a udělat si obrázek kde se vlastně vila nachází. Bez úspěchu, protože každej taxikář jezdí jinudy, a tak se spíš seznamuju s okolím. Jeden z pevnejch bodů je torzo malýho tanku, stojící na prostranství kolem nějž jezdíme. Tank vypadá útrpně, je to už jen kus šrotu, na kterým visej cáry všehomožnýho bordelu. Cesty do práce probíhaj bez problému, s cestama nazpátek je to horší. Když se vracím společně s našima černejma klukama, tak to není problém, protože taxikářovi vysvětlej co je třeba.
Jednou se ale vracíme a už od začátku je jasný že tohle tágo není v nejlepší kondici. Ale to je v Kinkongu celkem běžný. Nicméně když se přiblížíme k velkýmu kruháku, kde je v tuhle dobu hustej provoz, tak tágo zaškytá a na místě chcípne. Řidič se snaží nastartovat, ale startér jen několikrát teskně zavyje a chcípne nadobro. Vystupujem a hledáme v okolním provozu další tágo. Spatříme jedno volný, mávnem na něj a nasedáme. Guma si sedá dopředu vedle řidiče, vzadu sedím já s Ytongem. Když se rozjedem, tak sebou tágo najednou děsně šmejkne, gumy zakvílej, oknem na mžik spatřím postavu v uniformě a pak toyota nabírá na rychlosti. Po chvilce prudce sjede z hlavní silnice dolů na hlinitou cestu a zběsile pokračuje výmolama neznámo kam. Už se smráká, ale řidič jede bez světel. Tágo se vzpouzí a skřípe a my nadskakujem na sedadlech ke střeše kabiny. Řidič něco nesrozumitelně mele ke Gumovi, já se naseru a řvu na Gumu at’ zjistí co se dějě. Guma mi s nuceným pohihňáváním oznamuje že na tý křižovatce, odkud jsme vyjeli, se nás policajti z ňákýho důvodu, zřejmě přestupku, snažili zastavit, a řidič prostě ujel. Řvu znovu na Gumu, at’ mu řekne že chci okamžitě vystoupit, pak si ale uvědomím že to je pěkná blbost, poněvadž nemám ponětí jak bych se odsud dostal. Tágo se totiž noří pořád hloubějc do spletitých uliček slumu. Prick za volantem se žene dál jak smyslu zbavenej, pak konečně zapíná světla, páč už je tma jak v pytli. Cesta ted’ připomíná zrychlenou verzi podmořskejch filmů, kdy ponorka proplouvá nad mořským dnem a v jejích reflektorech se ze tmy vynořujou exotický ryby, chobotnice a další živočichové. V našich reflektorech se vynořujou lidi, který vyděšeně uskakujou a hrozej za náma pěstí. Netušil jsem že můžou bejt tyhle ulice v noci tak živý. Po obou stranách uliček je spousta různejch prkennejch a plechovejch bud, pultů a stolů, který nabízej všechno možný, poživatiny a různý suroviny a taky hadry a nevímcoještě. Všude je množství lidí, který jsou patrně zvyklí na tenhle noční svět. Jak se drncáme dál, tak se uklidním, zaujmu stoickej postoj a řeknu si že sem bych se jinak stejně nedostal, a tak sedím a s natřásáním vychutnávám vyhlídkovou jízdu. Ytong vedle mě má všechno na háku už od začátku, jenže Ytong má na háku úplně všechno úplně odjakživa, jak jsem vypozoroval. Ještě nějakou dobu se drncáme, pak tágo někde vyjede na hlavní silnici a já spatřím u cesty povědomý torzo tanku, a za dalších deset minut vystupujem před vilou.
Když se vracím z práce domů sám, tak je to občas komplikovanější. Mám u sebe kus papíru s adresou a náčrtkem kde se vila nachází, ale málokdo z taxikářů je schopen lokalitu podle toho popisu najít. Nějaká ústní nápověda, jako popis co je v okolí vily není možná, místní tu naší pseudofrogštině obyčejně nerozumí. Jednou se při cestě z práce taxikář zase marně snaží najít destinaci, je na něm vidět že tuší že je někde poblíž, ale vila nikde. Otvírá okno a ptá se nahlas kolemjdoucích. Nikdo není schopen pomoct, až po chvíli se objeví štíhlá mladá holka, která očividně ví kde přesně se vila nachází. Dívka nasedá do tága a za chvíli stojíme před domem. Vystupuju, vystupuje i ona, tágo odjíždí. Stojíme před vraty a koukáme na sebe. Je velice dobře rostlá a má výstavní poprsí . Mám v sobě pár piv a přemejšlím co dál. Pak se rozhodnu, a zvu ji k prohlídce vily. Jmenuje se Sandra, a prohlídka vily se jí líbila.
Příští den dorazí z Čechostánu Bob, což se neobejde bez nepříjemnýho incidentu. Jsme domluveni že na něj počkám na letišti Maya-Maya, a když tam dorazím, tak mi volá že už je ve Waridu. Klasika. Mávnu na tágo a vracím se. Když dojedeme k Waridu, tak po mně chce taxikář nehoráznou sumu za svezení. Odmítám, zaplatím obvyklou částku, která se platí za odvoz na nebo z letiště. Chlápek ale vyvádí jak pominutej, pak vlítne do Waridu a je mi v patách všude kam se hnu. Vyřvává že mu dlužím peníze. Žádám security guards aby ho vyhodili, ale bastards se k ničemu nemaj a ještě se ptaj kolik jsem mu dal. Žasnu nad tou drzostí a vysvětluju jim že jsou tu od toho aby cizí osoba nevnikla do komerčního objektu, ne od toho aby se pletli do soukromejch afér. Nakonec přijde i Ben a ptá se co se děje. Vysvětluju, pak vycházím ven na ulici, chytnu další tágo a jedu do vily.
Dny se sunou bez mimořádnejch událostí, občas zajdeme s Bengtem a Shavon na večeři, a jednou s Bobem polejeme trochu víc jazyk v Boum Boum Africa, takže jedeme domů s dvěma kámoškama. Jedna se jmenuje Mimi, je to pěkná mladá holka s klasickým africkým vysazeným zadkem. Bob jí v baru dlouho pozoroval, a když měl v sobě pár piv tak se odhodlal koupit jí drink, což je tradiční začátek v BBA. Se mnou jede Stephanie, štíhlounká holka s nymfomanskejma sklonama, jak se pozdějc ukázalo. Ve vile jsme měli ještě nějaký pivo, Stephanie u sebe měla trávu, takže jsme popili a zahulili. Mimi si po tý trávě trochu grcla, ale Bob, jelikož je čistotnej chlapík, tak si ji v koupelně umyl. Když jsme se vydováděli, tak jsme spali všichni čtyři v tý velký nebeský posteli, Stephanie svírala v ruce můj joystick a jakmile jsem ztvrdnul, tak se domáhala dalšího kola. Koneckonců byl to vyvedenej večírek, pěkně jsme si užili a dopad ve vší počestnosti.
Prg 2011
