Ráno jedu do práce dřív, poněvadž když jsem se predešlou noc připojil k netu ve vile, tak jsem měl v mailu večerní konverzaci mezi Prahou a Waridem. Jde o to že záložní generátory neměly dostatek paliva, a tak dlouhodobej výpadek proudu způsobil nečekanej kolaps celýho systému.
Warid
Databázovej server, s kterým jsme měli problém už od pátku se při tý příležitosti jednoduše odebral do hardwarovejch věčnejch lovišt’, a ještě v noci musel bejt nahrazenej novým železem, na kterým se instalovala nová databáze. Den proběh víceméně pracovně, hlavní bod komunikace mezi Waridem a Prahou spočíval v tom zda vzniklou situaci řešit ze strany databáze nebo aplikace. První řešení znamenalo pitvání záložních materiálů aby byla struktura komunikace mezi aplikací a databází uvedena do původní podoby; v druhém případě by se reinstalovala aplikace, přičemž ovšem hrozil dominovej efekt že budeme shazovat a znovu instalovat další a další části platformy. Pro mě by to znamenalo reinstalaci Tibco aplikace, a asi bych se nezastavil. Naštěstí padlo rozhodnutí pro první řešení, který pro mě znamenalo víceméně vykomunikovat detaily jako kdo co bude dělat a kdy.
Večer jsem odjel do vily a čekal až dorazí z Prahy kolegové Martin, kterýmu říkáme Vory, a Robert, kterýmu říkáme Bob nebo Bobík anebo taky Bobika. Objevili se kolem osmý hodiny večerní. Sedli jsme si do kuchyně, kecali a pili pivo a gin s tonikem. V jednu v noci jsme to zabalili a šli spát. Robert spí v pokoji se mnou, protože se střídáme a “můj” pokoj se po mým odletu stává “jeho” pokojem. Čtvrtek proběh taky bez nějakých vyjímečných událostí, za zmínku snad stojí to že jsem dostal zpátky pas s vízem do Konga na další tři měsíce. Večer jsme opět seděli v kuchyni a popíjeli, a škádlili gekona co bydlí na zdi za klimatizací. Gekon z toho byl trochu nesvůj, vždycky zajel za klimatizaci a po chvíli vykoukla zvědavě hlavička s korálkovejma očkama. Robert se docela pěkně picnul, a taky s korálkovejma očkama nám pak vystřel monolog ve stylu "řečník blábolil vemlouvavým hlasem notoricky známý pravdy". Nepamatuju si ani už o čem, já s Martinem jsme taky měli něco vypito, tak jsme to zabalili a šli spát. Kolem půl šestý ráno začínaj řvát ptáci jak pominutý, a to se tu děje každej jeden den. Většina ptáků štěbetá, píská a poštěkává neartikulovaný zvuky. Ale už od prvního dne ve vile jsem zaznamenal že je mezi nima jeden skutečnej pěvec, kterej umí vypískat krátkou, výraznou, krásně artikulovanou melodickou linku, kterou pak nesčíslněkrát hlasitě opakuje. Fascinuje mě že při každým opakování má trylek přesně stejné frázování a délku a výšku tónů. Prostě takovej ptačí karelgot. Stejně tak následující páteční ráno kolem půl šestý přilítá karelgot, sedne si někde kolem baráku a spustí svoje trylky. Dělá takovej bordel že by to vzbudilo i mrtvýho. Stejně jako slavnej pěvec, karelgot když se do toho dá, tak neví kdy přestat. Okamžitě se probouzím. Robert taky, převalí se na posteli a zaúpí:"Jééžiííš, co je zas todle za kreténa?" Vstávám a jdu po hlase. Karelgot sedí na okenní římse okna šatníkový místnosti. Není větší než obyčejnej vrabčák. Nechápu kde se v tak titěrným stvoření bere tak mocnej hlas. Zabuším na okno a karelgot vyplašeně odlítá. Dospáváme. Ráno si sbalím kufr a jedeme do Waridu. Moc toho neudělám, jsem už jednou nohou odsud pryč. Ještě se jdeme v poledne projít k řece, udělám pár posledních fotek a stavím se v supermarketu. Odpoledne v práci uběhne celkem rychle, jdu se se všema rozloučit a k večeru odjíždím na letiště. Venku je ještě světlo, a tak poprvé vidím jak vypadá část města od centra směrem k letišti. Všechno se zdá čistší, budovy míň poškozený, jednou dokonce vpravo zahlídnu něco co vypadá jako několikaproudová dálnice. Míjíme velkej lesopark, za kterým je škola ve stylu koloniální architektury, před ní je travnatý prostranství, kde je spousta mládeže. Začínám mít pocit že moje kinkongo se odehrálo v nějaký jiný zemi, že jsem byl jako pokusná krysa vysazen do největšího smet’áku, kterej je za hranicema tohodle civilizovanýho prostředí. Přijíždíme na letiště. Začlením se do vřavy v mrňavý letištní hale, zvážej mi kufr a pak s ním jdu ke stolům, za kterejma stojej úředníci, který každej kufr důkladně prohrabou. Kufr zmizí v check-in a já projdu pasovou kontrolou. Pak po schodech nahoru do patra, kde je rám, kterým projde nejdřív příruční zavazadlo. Pak jsem na řadě já. U rámu stojí oficír a žádá abych mu ukázal peněženku. Nasupeně ji otevřu a ukazuju mu obsah. Namíří prst na dvě hnusný, neskutečně zasolený umolousaný tisícovky kinkongovskejch franků co mi zbyly. První co mě napadá je že chce abych ho podplatil, pak mi dochází že místní “tvrdá” měna se nesmí vyvážet. Ukazuju mu pas s vízem a vysvětluju že za dva tejdny zase přijíždím a že potřebuju prachy na taxíka. Pochopí a nechá mě projít. Za rámem je ulička kde seděj dvě ženský v uniformách. Vezmou mi pas a naznačujou abych jim dal prachy. Takže tohle je to místo, na který mě Robert upozorňoval, když říkal:"Seděj tam dvě ženský, vyser se na ně, nic těm sviním nedávej!" Což taky dělám. Ženský seděj, čuměj na mě, čekaj a v ruce držej můj pas a letenku, jako by ty ruce byly misky vah, co až se do jedný vložej prachy, tak ta druhá s pasem vyjede nahoru. Řídím se Robertovou radou a říkám že jim žádný prachy nedám. Zbytek peněz mám už dávno ve fusekli, tak jak je to tady v Kongu zvykem. Po chvíli to vzdávaj, dostávám pas a odcházím do čekací haly s řadama sedaček. Jsem tu úplně první, je vedro a humid a někde vzadu neduživě chrchlá okenní větrák. Sedám si a říkám si "mám to za sebou, ted’ už jen letadlo a jsem vodsud pryč….". Hala se zvolna plní lidma, ti dobrovolně okradený nadávaj, jsou to samozřejmě lidi co nemluví francouzsky a co absolvují odlet z Konga poprvé, a kteří zaplatili těm dvěma ženskejm páč nevěděli že se to týká jen vývozu místní měny. Když se hala zaplní a zbývá asi hodina do odletu, tak se odněkud objeví úředníci v uniformách, postaví ke stěně řadu stolů a pak každýmu cestujícímu jako bonus ještě ručně prohrabou příruční zavazadlo. Pak sejdeme po schodech dolů před letištní plochu, kde stojí policie, myslím že je to francouzská Securité, která pro pořádek ještě jednou zkontroluje všem pas a letenku, pak nás odvezou narvaným busem k letadlu, kde znova kontrolujou doklady a odškrtávaj na papíře jména, a pak už jenom vylezeme po schodech do letadla, kde nás ve dveřích vítá s úsměvem poletucha od Air France. Polovina lidí má po těch všech fašistickejch výstupních procedurách určitě chut’ kopnout ji do zadku….. Po uzavření dveří nám reprák oznámí že podle ňákýho mezinárodního nařízení se musí letadlo před odletem vydezinfikovat insekticidem, kterej zabije všechno živý, ale člověka vynechá. Nato proběhne uličkama palubní exterminátor, kterej stříká to svinstvo sprejem do vzduchu. Jsme připraveni k odletu. Venku je už tma. Nebeskej bus naroluje na dráhu a ve chvilce vzlítáme. Světla Brazzaville vypadaj jak bílý drobení na koláči. Pozoruju je oknem a pod zadkem mi ulítává francouzský Kongo.
17.04.2008
