Kinkongo 1.4.

V neděli ráno zjišt’uju že mě sobotní tancovačka stála $100, Christel mi sděluje že jsem vypil asi 8 piv. Stejně mi to přijde jako dost za 8 piv a vstupný. Po další debatě je mi jasný že jsem celej večer zatáh i za něj, ale říkám si že pro jednou se nic neděje. V poledne jedeme do Pyramide a dáváme si kuřecí řízek s oblohou. Čekám že to na oplátku zatáhne kolegiálně Christel, jedná se o nějakejch $25, stejně tak to často praktikujeme s klukama v Praze. Christel mi s úsměvem oznamuje že nemá peníze, tak to nekomentuju, zaplatím a rozhodnu se že to bylo naposled a že má sonofabitch u mě UPPDKV, jak jsme říkali na vojně (ú pé pé dé ká vé je zkratka pro "úplně po piči do konce vojny"). Zase mi docházej peníze. Naposled jsem je vyměnil právě s jeho pomocí na ulici, kde seděl nenápadnej dědek, Christel mu něco zamumlal do ucha, dědek vytáh kalkulačku a ukázal na ni cifru. Byla o maličko vyšší než v zapadlý směnárně poblíž, tak jsem kejvnul že jo. Dědek povytáh nohavici a z fusekle vytáh cihličku bankovek, kterou měl přidělanou gumičkou k noze.

Směnárník

 V Africe maj místní takovej hezkej zvyk, že počítaj s tím že kam se bílej hne, tam se čeká že bude sypat prachy. Dá se to pochopit když člověk někam jde se ženskou, ale nečekal bych to od kolegy z práce. Co se týká ženských, tak v Kongu jsou hodně hezký holky, a v Africe na mnoha místech pořád platí že chlap může mít tolik partnerek, kolik jich uživí. "Uživení" ovšem může vypadat různě, proto to taky v Africe vypadá tak jak to vypadá. A proto to v US v černejch komunitách vypadá jako to vypadá. Mnohoženství mi nějak neštymuje se zdejšíma křest’anskejma principama, ale třeba pámbu vypsal na Afriku ňákou výjimku, kde místo desatera zaved jen jedno – "Milujte se a množte se…". To má taky co do činění s místním podnebím, a situací vůbec, protože národy žijící v horkejch exotickejch krajích maj intenzívnější sexuální drive než třeba v relativně studený Evropě (sem se někde dočet, už nevím kde...). Ale taky někde psali že CZ je hodně promiskuitní země, tak to Češi třeba trochu doháněj…kdo ví…
V pondělí jsem měl v plánu vyrazit sám pěšky do terénu, ale padla na mě nějaká malomyslnost, tak jsem se na to vybod a zůstal jsem doma. Vypil jsem jedno pivo, a skouknul na laptopu film. Jdu do sebe a dávám si předsevzetí že se odted’ budu chovat slušně, nechodit do barů a nehejřit, poslouchat mámu, pivo si kupovat jen flaškový domů. Což by vzhledem k tomu že tu ted’ není Bengt mohlo klapnout….
V uterý ráno před odjezdem do Waridu se setkávám s našima černouškama v hale vily, a když se jich ptám jakej byl víkend, tak mi jeden nadšeně sděluje že má malárii. Směje se u toho jako kdyby vyhrál první ve sportce…. malárie zas tak hrozná asi nebude. V práci řeším nějaký problémy, který se táhnou už od pátku, konkrétně s nečekaně rychlým plněním SQL databáze, dál se zajištěním víz pro naše lidi co zejtra přiletěj (což je normálně Bengtova práce), a mezitím se snažím vštěpit těm našim černejm trubcům do hlavy jak pracovat s aplikací, která je mojí hlavní náplní práce. Když jim všechno polopaticky ukazuju a vykládám, tak chápavě kejvaj hlavama jak oslové, ani nemaj snahu si něco zapisovat, a když jim odpoledne dám něco z toho udělat, tak jsou ztracený a nevěděj kam sáhnout. Nedovedu si představit co se bude dít až budou dělat na ostro na produkční platformě tady v Kongu a něco vyhoří. Kromě toho je jejich angličtina zhruba na úrovni mojí francouzštiny, takže jejich komunikace s Prahou bude probíhat asi jako komunikace dvou vesmírnejch civilizací, který o sobě doted’ nevěděly….počítám že pár vývojářů dostane srdeční infarkt, jen doufám že to budou ti, kterejm to přeju.
  V poledne mažu nakoupit do supermarketu pivo a tonic, abych splnil svoje předsevzetí. Supermarket má polední přestávku, tak jdu na chvíli fotit k Mami Wata, který je odsud nedaleko, takže fotím řeku Kongo a jsou z toho docela hezký fotky. Kousek od Mami Wata potkávám chlapíka s dvouma malejma holčičkama, který maj hrozně roztomilej srandovní účes, vlasy jim trčej v malejch košt’átkách do všech stran, a ptám se ho jestli si je můžu vyfotit. Nesouhlasí, ale dáváme se do řeči, a vysvětluje mi lámanou angličtinou že je voják ze zdejší nedaleký posádky. Holky jsou samozřejmě jeho dcerky. Chvíli se bavíme, pak odcházej, a pak se vracim k supermarketu. Cestou si kupuju pletenej klobouk, kterej mi sluší, a připadám si v něm jako Gene Hackman, když hrál newyorskýho detektiva Popeye Doyle ve Francouzský spojce…a není to tak daleko od věci, páč tam byl v Marseille ztracenej se svoji angličtinou v moři frogštiny úplně stejně jako já tady. V supermarketu se nejdřív snažím vrátit tři prázdný flašky od piva. S nadlidským úsilím se snažím zjistit jak to tu funguje, jestli mi daj ňáký drobný nebo stvrzenku, ale flašky mi jednoduše seberou a dělaj rukama pohyby jako že mi něco daj, ale pak mi nic nedaj….tak se naseru, nevzdávám to a flašky si zase strkám zpátky do vozejku a zkouším to znova. Tahle komedie se párkrát opakuje, pak se odněkud naštěstí vynoří můj známej voják se svejma holkama, krátce mu vysvětlím o co mi jde, on to krátce vysvětlí personálu, a pokladní mi ty tři flašky odečte při placení když odcházím. Venku je pekelný vedro, mám propocený triko, trenky zařízlý do zadku, a zpod novýho klobouku mi tečou čůrky potu. Bágl je těžkej, narvanej flaškama piva a tonicu, tak si na ulici na chvíli sedám na kus betonu a přitom jen tak náhodou nahmatám v zadní kapse kalhot svazek účtů za sobotní konzumaci v tanečním klubu. Spočítám to a zjistím že mě Christel natáh ještě víc než jsem si myslel. Ale to už je ted’ fuk, na účtech je jméno podniku, je to Bono Music Espace Faignond, je tam taky adresa, a tak to tam můžu příště roztočit pěkně sám, když už vím co to je a kde to je. Ukládám účty do báglu a plahočím se do Waridu. Po šestý hodině večer vypadne v celý budově elektrika, mě dojde baterie v laptopu, tak to balím, vyjdu na ulici, tam si sednu na židli a jen tak pozoruju večerní cvrkot a zjišt’uju že se mi tu vlastně líbí a že si tu začínám docela zvykat.

25.03.2008