Kinkongo 1.3.

Materiály na webu CIA, kterej se jmenuje 'The World Factbook' říkají že:"Při získání nezávislosti v r.1960 se bývalá francouzská oblast s názvem Střední Kongo stalo Republikou Kongo. Čtvrt století marxistického experimentu bylo přerušeno v r.1990 a demokraticky zvolená vláda se ujala moci v r.1992. Krátká občanská válka roku 1997 nastolila zpět předešlého marxistického prezidenta Denis SASSOU-NGUESSO, a vedla k etnickým a politickým nepokojům. Povstalecké hnutí, operující na jihu země, složilo zbraně v březnu 2003, ale situace je napjatá a množství uprchlíků se zvyšuje a vede k humanitární krizi. Republika Kongo kdysi byla jedním z největších producentů ropy v Africe, ale se snižující se produkcí zbývá pouze naděje otevřít nová naleziště dál od pobřeží, pokud má Kongo zůstat dlouhodobým producentem oleje i v budoucnu."

Edith v BBA

 Brazzaville je místama neskutečná shithole, díra po granátu, místo, kterýmu se každej normální soudnej člověk vyhne obloukem, a který je nejvíc přitažlivý, zajímavý a šokující právě tou deviací od našeho zažitýho civilizovanýho normálu, kterej už ani nevnímáme dokud se nesetkáme na vlastní oči s realitou a životním stylem jaký je často k vidění právě v Africe. Jak jsem se už zmínil, první co mě zarazilo jsou hromady odpadu, kterej je všude, a na kterej místní reagujou asi jako my na podzimní spadaný listí…některý místa jsou tak zaneřáděný že země je doslova vystlána vrstvou odpadu všeho druhu, jako by to bylo uliční dláždění. Městu vévodí jediná vysoká budova, Namembe Tower, jejíž kuželovitej nezaměnitelnej tvar je viditelnej odevšad z centra města, a která jako by sem ani nepatřila. Ostatní výstavba v centru je nesourodou směsicí novýho a starýho,s pozůstatky války viditelnými všude kolem. V ulicích je spousta vypálených železobetonových skeletonů, obyčejně zaplněných odpadem a někdy zarostlých vegetací. Hodně baráků je děrovanejch od projektilů a šrapnelů. Na některejch ulicích kvete čilej obchod, a většinou jsou to ty nejšpinavější a nejfrekventovanější ulice. Přímo na chodnících se prodává hlavně zelenina, buráky a další pochutiny, který jsou většinou úhledně složený na malejch hromádkách v prachu na zemi. Neduživý rajčata a pomeranče jsou napíchaný špejlema k sobě stejně jako když jsme ještě jako děti vyráběli figurky z kaštanů. Ale jsou tu i kamenný obchody s elektronikou a nábytkem, kde se prodávaj plošný televize nebo nábytek jako kožený sofas, jejichž cena se pohybuje kolem $4000. Tahle nesourodost potká člověka v centru Brazzaville na každým kroku. Další fakt je že je tady draho. Při dnešním kurzu dolaru vyjde obyčejný decentní jídlo v Mandarin nebo Pyramide, podnicích kde se člověk nemusí bát otravy z jídla na $12, flaška coly na $3. A to nemám na mysli žádnej luxus. Ovšem tyhle podniky nebo supermarket, který je tu jen jeden, jsou pro většinu zdejších lidí finančně nedostupný. Běžná populace nakupuje na tržištích, který jsou spleti těžko definovatelnejch přístřešků a bud v uličkách plnejch prachu. Taky je tu velký nádraží, a venku před ním kulatý náměstí s fontánou. Hlavní vchod do nádraží je zamčenej, takže při vstupu na perón se budova musí obejít. Nástupiště a kolejiště jsou samozřejmě patřičně zasviněný, nad kolejištěm poletujou papíry a celý to vypadá tak bezútěšně jako by vlak odsud mohl jet tak maximálně do horoucích pekel. Na jedný straně nástupiště je vojenská nebo policejní budova, možná to je nějaká stanice pro zadržený, protože když jsem se motal s fot’ákem kolem, tak odtud vylez voják a kejval na mě at’ jdu dovnitř, a to "pozvání" nevěštilo nic dobrýho. Dělal jsem překvapenýho a zeptal se ho anglicky co po mě chce, a on jen pohrdavě utrousil:"Angleeee" a nato vylezli ven další, některý byli svlečený do půl těla, začali se smát, ale nechali mě jít a zalezli zpátky dovnitř.
Vojáci jsou tu téměř všude. Můžete je potkat ve všech částech města, maj různý uniformy, většinou klasický maskáče nebo khaki, na hlavách barety, některý maj přes rameno kalašnikov. Občas jezděj nalepený jak vosy na bonbóně na pickupu. Není radno je fotit. Jsou tu v takovým počtu kvůli ochraně současnýho "demokraticky zvolenýho" prezidenta a politickýho systému, který je ve skutečnosti hybrid monarchie a totality. Je tu prezidenstská vila co se taky nesmí fotit. Není mi jasný co se vlastně může fotit a co ne, takže je lepší si dávat bacha. Kromě toho u sebe nemám žádký doklady, můj pas čeká na další vízum někde u policejního prefekta. Když tu byli naši lidi před měsícem, tak někdo fotil z okna taxíku místa kolem kterých projížděli. V jednom momentě vyfotil skupinu vojáků. Vojáci zastavili tágo, řidiče zfackovali a nakopali mu trochu játra, a posádku drželi asi dvě hodiny na stanici. Nechali je jít až když se situace vysvětlila a fotky byly odstraněny z přístroje. Nejsem si jistej jestli jim něco nesebrali, protože museli odevzdat všechno co měli při sobě.
V pátek večer jsem už byl ve vile jedinej bílej, protože Tonda odletěl zpátky do CZ. A taky Bengt odcestoval na tejden do Paříže. Takže mi Bengt neoficiálně předal "vedení podniku", který spočívá v řešení urgentních záležitostí, pokud se nějaký vyskytnou. Taky se ke mě vrací $25,000 z peněz který jsem propašoval do Konga, a který, jak se nakonec ukázalo, jsou určený k pronájmu další vily. Jelikož tu neni sejf, tak strkám prachy za okraj zdobnýho zavěšenýho stropu ve svým pokoji. Není to zrovna originální řešení, ale neodvažuju se tahat tenhle obnos s sebou po kapsách nebo v báglu. Ani klasickej pašeráckej fígl nepřipadá v úvahu, páč $25 litrů je relativně objemnej balík a svůj řitní otvor mám příliš rád na to abych ho obětoval potřebám STS.
V sobotu, den po Bengtově odjezdu se objevuje Jules z Waridu, kterej má na starost administrativní záležitosti, a zve mě k pohovoru do malý zasedací místnosti. Po krátkým mambo-jambo úvodu ve stylu "you guys are coming here to help us, so it is our pleasure to help you" z něj vyleze že našel nějaký bydlení a je mi jasný že má slíbenou slušnou provizi. Nasedáme do novýho bílýho Range Rover, já dopředu k řidiči, a čtyři černoši včetně Julese a nějaký ženský, co má bejt real estate broker, dozadu a jedeme se podívat na barák. Bydlení se nachází nepříliš daleko od vily, v který bydlíme ted’, a jedná se o první patro baráku, do kterýho se vchází z prašný, nevzhledný ulice, jaký jsou tu všude kolem. Přijímá nás asi šedesátiletej černej pantáta v klasickým africkým ohozu a hrdě nás provází patrem, kde jsou poměrně velký prostory, dvě koupelny, kuchyň, a velkej balkon nad ulicí, z který jsme sem přišli. Rozhlížím se kolem a je mi jasný že tohle pro nás nepřichází v úvahu. Byt má hodně prostoru, kterej je ale víceméně nevyužitelnej a kterej neposktytuje moc soukromí, balkon nad špinavou ulicí není k ničemu, a celej bejvák je hodně slušně řečeno vybydlenej. Hodil by se ke zřízení nějakýho zvířecího útulku, pro naše účely ne. Kromě toho je pořád příliš blízko řeky Kongo, a my chceme co nejvíc předejít malárii. Vycházíme zpět na příchozí terasu a tady všem zúčastněným velice artikulovaně oznamuju že tuhle ubikaci nebereme a proč. Koukaj na mě jak kdyby k nim promlouval shůry sám hlas boží. Nasedáme do SUV a vracíme se do Waridu. Myslím že bude hodně těžký najít v tomhle městě další decentní bydlení.
Poněvadž jsem tu ted’ sám, tak jsem víc ve styku s našima černouškama, členama místní podpory projektu. Jeden z nich se jmenuje Christel, umí z nich nejlíp anglicky, a má mezi nima největší respekt. Máme před sebou dva dny volna, ponevadž nám náš šéf JaK (což je jeho podpisova zkratka) udělil volno o velikonočním pondělí. Probíráme alternativy jak s volnem naložit a nakonec se s Christelem domlouváme že pojedeme večer do tanečního klubu ve čtvrti Poto-Poto, abych viděl jak se uměj hejbat "congolese chicks"....
Odpoledne se chvíli válím na kožený sofa v hale a na velkoplošný televizi sleduju DVD africkejch hudebních videoklipů. Videoklipy jsou nudný, amatérský, furt dokola, a hlavne děsně dlouhý. V Ugandě jsem jednou viděl klip co měl asi 40 minut, a byl o nějakým páru, kde on byl alkoholik, a ona snad taky, a pořád šli mezi ňákejma palmama a chatrčema a zpívali, a různý další charaktery k nim zpěvavě promlouvaly, snad aby už nepili nebo co, byla to taková vlastně protialkoholní opera s muzikou furt dokola, zkrátka že by člověk blil. Už ani nevím jak to dopadlo.
Na tancovačku jsme vyrazili kolem sedmý večer, chvíli jeli po normálních asfaltovaných silnicích a pak tágo sjelo do toho typu prašný ulice, kam bílej člověk pěšky nejde. Ulice byla dlouhá, po obou stranách lemovaná nízkýma staveníma všeho druhu, a bujel na ní život a odvíjely se aktivity všeho možnýho zaměření. Někde uprostřed týhle ulice jsme zastavili a vystoupali úzkejma schůdkama do horního patra, zaplatili vstupný v chodbičce přede dveřma, za kterejma byl po levý straně bar s obrovským mrazákem na pivo, a pak následovala poměrně velká čtvercová místnost. Uprostřed místnosti byl nízkej dřevěnej taneční parket, kolem malý stolky s židličkama, a na stěnách pár velkejch zrcadel. Ve čtyřech rozích místnosti visely objemný reprobedny, z kterejch duněla africká taneční muzika a pod stropem visela plošná televize. A taky tam byla výkonná klimatizace. Podnik byl narvanej lidma, a když jsme se protáhli kolem baru, tak nás barmanka usadila k jednomu malýmu stolku naproti dvěma ženskejm, z nichž k mýmu velkýmu překvapení byla jedna bílá, a kterou sem natuty dotáhla její černá společnice, stejně jako sem Christel dotáhl mě. Barmanka možná chtěla abych se cejtil trošku jako doma, ale běloška byla bezvýrazná, měla brejle a vypadala jak ňáká misionářka. Kromě toho jí bylo kolem čtyřiceti, takže na mě byla děsně stará…aspoň teda na africký poměry. Parketu totiž vévodily krásný mladý černý holky, tenký a hladký, s klasickejma africkejma vysazenejma zadkama, sexappeal ještě umocněnej lodičkama na jehlovejch podpatkách. Houpaly se elegantně v rytmu jak černý labutě a přitom se prohlížely v zrcadlech kolem. Já jsem si prohlížel je, a přitom ucucával z flašky Mutzig, místní pivo, který bylo hodně vychlazený, takže lezlo hodně pomalu do hlavy. Musel jsem si upravit hladinu aminokyselin než půjdu travoltovat na parket. Misionářka se společnicí mezitím documlaly svoji kolu a vypadly a na jejich místa si sedly nově příchozí krasavice, kterých sem proudilo pořád víc. Pak jsme tancovali, já nejvíc s holčinou v červených šatech, jednou z těch co si sedly naproti nám a která se jmenovala Leticia. Muzika duněla bez přestávky tak že nebylo slyšet vlastního slova. Proto se většina konverzace přítomných, když už byla nevyhnutelná, odehrávala na záchodku, kterej byl přes chodbičku, byl pro obě pohlaví, nebyl uzamykatelnej a rozhodně nesplňoval hygienický požadavky evropský unie, splňoval nanejvejš požadavky rychlíku mezi Bohumínem a Žilinou, a možná ani to ne, páč tam nebylo umyvadlo. Ale zas tak úplně hroznej nebyl, na nádraží Praha Vysočany jsem potkal horší. V kolik jsme dorazili domů si nepamatuju, ale asi jsem se choval slušně, poněvadž mě ráno nebolela moc hlava….ještě jsem si pak vzpomněl že mi na cestě zpátky strčil Christel do tága nějakou ženskou, z který si akorát pamatuju že měla na nohou děsně velký bílý lodičky, ale když jsme přijeli domů, tak ji na moji žádost poslal pryč…
Brazzaville 24.03.08