Kinkongo 1.1.

Podle infa z netu, a víceméně taky z doslechu jsem vytušil že Republique Du Congo, ležící na rovníku na západ od Ugandy (mezi nima leží bývalé Zaire, dnes Democratic Republic of Congo), bude trochu jiná kapitola než Uganda. Napovídala tomu už procedura získání víza. Zatímco v Ugandě na letišti v Entebbe seděl úředník, kterej po zaplacení $50 buchnul štempl do pasu a pak otevřel obrovskou knihu, něco rychle naškrábal na obrovskou stránku, pak na ni rozmáchlým gestem taky prásknul štempl, pak stránku vytrhnul, zmuchlaně přeložil a podal mi s úsměvem pas a tu stránku - doklad o zaplacení víza…………..tak žádost o kongovský vízum se sestává ze tří stránek, jež obsahujou kromě zvacího dopisu např. čestný prohlášení že po vypršení stanovený lhůty pobytu se dotyčnej neusadí v zemi, ale vrátí se odkud přitáh, což je očividně proto aby se vyčůranej příchozí náhodou nerozhod neoprávněně ujídat z koláče týhle civilizační výspy bohatství, blahobytu a hojnosti…..

Brazzaville centrum

Vzhledem k faktu že francouzský Kongo, jak se taky nazývá, je bejvalá francouzská kolonie, tak se tu mluví francouzsky a lítá sem letadlo Air France z letiště De Gaulle v Paříži. Každej kdo měl tu smůlu že musel letět přes DG, tak ví že tak dokonale chaotickej model letiště nemoh vymyslet nikdo jinej než frogs. Dopravu mezi terminálama obstarávaj narvaný autobusy, který se plazej nacpaný ve frontě mezi ostatníma letištníma vehiklama po silničkách plnejch zatáček a objížděk tak dlouho, že když se cestující konečně dostane k patřičný gate, tak většinou zjistí že může čekat na další spoj, protože ten plánovaný odletěl během letištní vyhlídkový jízdy. Páč jsem už na DG předtím byl a páč jsem měl asi hodinu a půl mezi letama, tak jsem to jentaktak stihnul, a let byl celkem v pohodě, nepočítá li se to že při přistání na letišti Maya Maya v Brazzaville v Kongu s tím frog praštil jak s pytlem slámy a pak musel zabrzdit asi na deseti metrech.
Když jsem vystoupil z letadla na betonovou letištní plochu, tak mě hned uhodila do obličeje vlhkost, která je tady skoro jako v New Yorku, ale jelikož jsem byl léta školenej nefjorskou letní saunou, tak si z toho celkem nic nedělám.
Po příchodu do letištní haly jsem se zařadil do fronty, směřující k pasový kontrole pro cizince. Těch budek, každá pro dva úředníky, tam bylo celkem pět, a pěkně to nevodsejpalo, páč v Africe nikdy nikde nic pěkně nevodsejpá. Jelikož jsem neměl vízum, tak jsem očima pátral v davu za budkama po někom z Waridu, naší klientské společnosti, protože domluva zněla že na mě bude čekat a zařídí mi vízum. Měl jsem ho poznat podle toho že bude mít na sobě bílou košili, což je nepřehlídnutelný znamení, pokud se ovšem nebere v potaz fakt že v Africe nosí bilý košile 80% černochů.
V hale byl děsnej bordel, vlhko, smrad, byly tam mraky policajtů, což byli zároveň i úředníci, některý v uniformách, jiný v civilu, a spousta dalších lidí. Úředníci v budkách strašně poctivě a hlavně strašně pomalu vyřizovali papíry návštěvníků, já se potil a pořád vyhlížel někoho od Waridu, a přemejšlel jak těm úředníkům sdělím, až na mě přijde řada, že nemám vízum, páč tady nikdo nemluví anglicky a oficiálové vypadali absolutně neprůstřelný. Sice jsem si vezl slaboučkou knížečku frogštiny, která se jmenuje "Francouzsky bez učení", ale ukázala se bezcenná, páč výrazy jako "Jednu koblihu, prosím, a to je všechno." tady moc neužiju. Taky jsem přemejšlel co udělám pokud se mi začnou hrabat v příručním báglu. Vezl jsem tam kromě jinýho $30,000 na vejplaty našemu místnímu týmu a podobný účely. Prachy jsem jen tak mimochodem "nafasoval" v Praze, "když už sem teda jedu". Uvažoval jsem co by se stalo kdybych třeba toho policajta zuřivě kous do ruky až by se mi chtěl v báglu hrabat, ale asi by to neprošlo….tak jsem nakonec vytáh desky v kterých jsem měl papíry a načmáral na ně propiskou velkejma písmenama 'WARID' a mával tou cedulí nad hlavou. Po chvíli se z davu vyloup mladej hubenej černej kluk v perfektním kvádru, s velkejma zlatejma hodinkama na ruce, a okamžitě se nahrnul ke mně, představil se jako Carly, že je od Waridu a že zařídí vízum. Vzal moje papíry, přistoupil k vedlejší budce a zařizoval. Oficiálové evidentně nepospíchali s poskytnutím víza, tak je Carly děsně seřval, pak se moje papíry a pas nosily z jedný budky do druhý, pak už i někam mimo budky, putovaly z jedněch rukou do dalších, pak už se hala skoro vyprázdnila, pak se některý úředníci, jak byli zpocení, začali v těch budkách převlíkat, a to tak že se tam svlíkli do trenýrek a nátělníku a oblíkali si civil, a Carly se furt ještě někde hádal o moje vízum, a já tam stál a pozoroval ty svlíkající se oficiály a říkal jsem si jak by to bylo hezký kdyby se takhle svlíkali třeba v Praze a v New Yorku, aby těm přicestovavším lidem ukázali že jsou taky jenom lidi….
Asi po hodině mi Carly sdělil že jsem dostal nějaký prozatímní vstupní vízum, ale že pas zůstane na letišti a druhej den dostanu ňáký další vízum. Vypadli jsme konečně z haly před letiště, naložili jsme věci do sedanu a řidič dostal pokyn odvízt mě do místa mojí rezidence. Bylo už dávno po setmění a venku slabě poprchávalo. Projeli jsme nějakýma, asi hlavníma ulicema, a pak se dostali do míst, který v tý tmě vypadaly že bych tam radši ani nepách, a pak řidič zabočil do nějaký uličky co vypadala že by do ní vůbec nikdo radši ani nepách. Nejdřív mě napadlo že si splet cestu, pak jsem dospěl k přesvědčení, že je člen ňákýho gangu okradačů turistů, že někde zastaví, na auto se vrhne banda lupičů, mě vytáhnou ven a zabijou, a pak sežerou všechny salámy a klobásy a paštiky a lanšmíty, kterejch jsem vez přes půl kufru přes půl světa….
Zastavil před velkejma vratama, zabušil na ně a po otevření se objevila přepychová obrovská vila, v který bylo pár černochů, co tam pracovali jako security, ale hlavně taky bílej Tonda od nás, můj kolega. Ten mě zaved do největšího a nejlepšího pokoje v prvním patře baráku, mýho pokoje, s velkou postelí, mramorovou koupelnou s masážní sprchou a masážní vanou, do který se leze po mramorovejch schůdkách, a za kterou je obrovský zrcadlo, takže tam může člověk například fotit sám sebe jak sedí na záchodě, kterej je na druhý straně koupelny naproti, což jsem taky hned vyzkoušel. V koupelně je taky bidet a umejvadlo, to jen pro úplnost. V bejváku je internet a prostě všechen komfort. V přízemí je moderní kuchyně a jídelna, a společenská hala s parádníma koženejma sofa sedačkama a velkou plošnou televizí. Dali jsme s Tondou místni pivo, který je pitelný a jmenuje se Primus.
Tak jsem se octnul v baráku, kterej se jmenuje Villa Empilla. Je to vládní vila, má ji v pronájmu STS, ale říkáme jí maláriová vila, páč v ní pár lidí dostalo malárii. Ráno jsem zjistil že jsem se v noci nemýlil, že tahle budova stojí opravdu uprostřed neuvěřitelně zabordelenýho okolí, v klasickým slumu. To jsem ještě nevěděl že v Brazzaville takhle bydlí většina populace. Co je mi nepochopitelný je že takovouhle vilu někdo postavil zrovna tam. Když se člověk podívá z oken v horním patře, tak vidí plechový střechy zatížený kamenama, co se rozprostíraj ve všech směrech do širokýho okolí, a který zakrejvaj stavení od typu 'ranch' až po něco, co připomíná kozí chlívek třetí kategorie. Asi kilometr od vily teče řeka Kongo, která je při pozornějším pohledu z okna vidět.
Brazzaville 18.03.2008