...a následně slyším dodatky a otázky "To přece logicky nejde dohromady! To jsi fakt tak náročná, anebo proč jsi sama?"
Nevím, co mám kamarádovi odpovědět, abych nerozproudila diskuzi, která by nebrala konce a ve výsledku bychom se ničeho nedobrali. On by nejspíš zůstal stát vykulený v samém úžasu a s výrazem ve tváři plným nepochopení. Pamatuji si na naše rozpravy ještě před tím, než si našel partnerku, z níž se stala manželka a matka dvou jeho dětí. Řekl mi něco ve smyslu, že se postará o to, abych po svém boku měla nějakého správného chlapíka, než on se usadí.
"Tak to ti, kamaráde, nějak nevyšlo." :-D
Dlouhé roky jsem žila v přesvědčení, že jakmile je člověk sám a nemá partnera delší dobu, je s ním zákonitě něco špatně. Sídlí-li vám v hlavě něco takového, pak si s odstupem času všimnete, že jdete ze vztahu do vztahu velmi krátce po sobě. Jste přeci normální a každý normální člověk přeci není dlouho sám. A proto, jakmile jsem se oklepala se po ukončených vztazích, jsem se hrnula do seznamování s novými lidmi. I přestože se ráda bavím, do klubů a na taneční párty jsem chodívala velmi výjimečně, a tak jsem volila mnohem jednodušší způsob. Jednou jsem vyzkoušela tu a podruhé jinou online seznamku. Žít v ideálním světě, má představa o seznamování byla samozřejmě offline v každodenním bytí, o kterých jsem v období dospívání četla v dívčích románech Lenky Lanczové. To se mi však nedařilo...snad proto, že jsem přestala věřit, že je to vůbec možné.
Po všech peripetiích seznamování a vedení partnerského života jsem se dostala do fáze, kdy mi skončil (můj poslední) vážný vztah a najednou ticho. Zavřela jsem knihu a sáhla po úplně jiné. Zaměřila jsem svou pozornost poprvé ve svém životě do sebe. Od přítele jsem se přestěhovala na samý okraj Prahy, kde lišky dávaly dětem dobrou noc. Půl roku na to začala éra covidových izolací, což mě značně omezovalo i v návštěvách příbuzných na Moravě a Vysočině. Zažila jsem izolaci na entou. Přicházela jsem do kontaktu jen s prodavačkami v obchodě a s kolegy v kanceláři, když se jim náhodou chtělo vylézt z brlohu home officu. Svůj volný čas jsem věnovala velmi intenzivně seberozvoji a posílení svého nemálo podlomeného sebevědomí.
Metaforicky řečeno - v knize života, kterou jsem popadla a začala číst, nebyla ani zmínka o online seznamování. Tím, že fyzická izolace nepřála seznamování v každodenním životě, byla jsem tedy naprosto odříznutá od možnosti vůbec někoho poznat. I přesto jsem se držela svého rozhodnutí nevracet se ke čtení staré knihy, a nevstoupit do víru online seznamek. Z nějakého důvodu se mi příčila už jen ta představa, že bych se nechala muži filtrovat a profilovat podle tělesných atributů. Díky, nechci![Pozn.: Už vidím ten nespočet otázek "opravdu jsi tak vysoká?"] Svou hodnotu jsem spatřovala úplně jinde než jen ve svém fyzickém vzhledu, na který poukázal právě můj kamarád.
No a jak život šel a jde dál a já žiju v jiném přesvědčení než dříve, věci se mají tak, jak se mají...Holt to tak vesmír zařídil, že jsem k práci sama na sobě a seberozvoji potřebovala být sama. Proto už nepohlížím na nezadané lidi jako na nenormální individua, která nikdo nechce. S největší pravděpodobností jsou to lidé, co se hledají, pracují na svém seberozvoji, potřebují být sami z jakéhokoliv osobního důvodu, vybrali si zůstat sami, anebo "čekají" na tu správnou bytost, která jim jednoho krásného dne vstoupí do života. Vše je v pořádku tak, jak je...a jestli to trvá pár měsíců nebo pár let, není vůbec důležité, pokud nasloucháte své duši a žijete tak spokojený život bez ohledu na to, co si myslí vaše okolí.
Na otázku, zda jsem náročná, bych odpověděla "ne, nemyslím si". Pokud však povědomí o tom, co ve svém životě chci mít a zažívat, znamená být náročná, pak tedy náročná jsem. Tím, že jsem upustila od přesvědčení, že být sama je divné a nenormální, si mohu s naprostým klidem dovolit počkat na toho pravého. A že to trvá už několik let má jistě také svůj smysl.
Hlavní je být věcem otevřený, trpělivý a nechat všemu v životě volný průběh.
