Strasti dospívající vysoké ženy - díl 3

Měla jsem nutkání tento článek nazvat Já v kostce. Rozepsala jsem se ale natolik, že jsem svůj příběh musela rozdělit do dílů, protože se ani do nějaké pomyslné kostky nemám šanci vlézt...A tak vám přestavuji díl 3, kterým svou tr

Pokračování článku Strasti dospívající vysoké ženy - díl 2...

Na základě reference jednoho kamaráda zapsala do tříměsíčního programu k trenérovi Johnu Schuhovi, který v minulosti také vystoupil na prkna a zúčastnil se soutěže v kulturistice. Jeho styl trénování mě neskutečně bavil...jednalo se o kombinaci individuálního a skupinového tréninku. Doposud nechápu, jak zvládal korigovat všechny klienty, i když neprocvičovali stejné tělesné partie a chodili si na tréninky v rozdílné časy. S podobným konceptem a stylem tréninku jsem se nikde jinde nesetkala. No co...kdo umí, umí a kdo neumí, čumí! A já opravdu čuměla. Měl posilovnu ve svém domě – kardio stroje v garáži a posilovací stroje podél domu pod střechou domu. Cvičení na čerstvém vzduchu za zpěvu ptáků mělo své kouzlo...Ještěže ty stroje byly alespoň ve stínu, protože cvičení v tropických teplotách nebylo úplně kosher. 

Brzy po skončení trénování s Johnem jsem natrvalo odjela z Austrálie a vrátila se zpět do Evropy. Za těch šest let v Austrálii jsem si našla svůj životní styl, k němuž neodmyslitelně patřilo pravidelné cvičení a zdravá strava. Vše, co jsem se naučila od svých trenérů a samostudiem, jsem praktikovala nadále ve svém každodenním životě. Od doby trénování s Johnem mi začal na mysl čím dál častěji přicházet nápad zúčastnit se soutěže ve fitness, anebo se stát fitness modelkou a dostat se na titulní stranu fitness časopisu.

Po dvou letech od návratu do Evropy (žila jsem tehdy v Londýně) jsem se upsala na tříměsíční program slibující transformaci těla do formy fitness modelky. Byl mi přidělen osobní trenér, od kterého jsem dostala cvičební plány, stravovací doporučení a balíček osobních tréninků. Slíbenou třešničkou na dortu programu bylo profesionální focení výsledku transformace. Asi měsíc před focením jsem dostala detailní stravovací plán, kterého jsem se měla držet do puntíku...v posledních dvou týdnech jsem najela na systém sacharidových vln. To byl můj konec! Nepamatuji si, kdy jsem ve svém životě vnímala týdny dlouhé jako měsíce...počítala jsem nejen dny, ale snad i hodiny do dne, kdy se mělo focení konat. Nejenže jsem na sobě vypozorovala velký propad energie, ale moje psychické rozpoložení bylo na bodě mrazu, ba dokonce i v minusových bodech. Prožívala jsem si depresi, podrážděnost, demotivaci, rozkolísanost nálad – zkrátka takové psychické stavy, které mi přirozeně nebyly vlastní. A co hůře, už mě nebavily ani tréninky a posilovna se mi stala doslova mučírnou. Byla jsem z toho tvrdého drilu neuvěřitelně fyzicky a psychicky unavená. Už jsem nezažívala ani ten stav euforie během cvičení, kdy se vám vyplaví do krve endorfiny a vy máte pocit, že hnete zeměkoulí. I přestože mi dvoufázové tréninky nesvědčily, dodržovala jsem je. Přiznávám (bez mučení), že jsem ke konci trochu selhala a během fáze sacharidových vln snědla jeden balíček kešu ořechů.

Přišel den D! Konalo se to slavné focení výsledku mé tvrdé práce, které jsem si měla náležitě užít... Ano, měla jsem si jej užít, ale neužila. Byla jsem energicky totálně vyšťavená. Připadala jsem si jako tělo bez duše. Nezachránila to ani sacharidová bomba v podobě velké kávy a tří zákusků, kterými jsem se po focení odměnila. Možné je, že jsem ten stravovací plán sacharidových vln měla naplánován až moc drasticky, a má výška nebyla brána v potaz...kdo ví. V každém případě jsem si to vyzkoušela – splnila jsem si svůj sen, kterým bylo vyrýsované tělo – a stačilo! Dopracovala jsem se sice k tělu fitnessky, ale psychicky jsem byla tak vyčerpaná, že jsem necítila ani radost, kterou dosažení výsledku nebo vítězství normálně přináší. Nebyla jsem sama se sebou vnitřně o nic víc spokojenější než kdy předtím. Ba dokonce jsem se cítila prázdná a bez elánu, protože jsem neměla ani sílu zářit. 

Po focení mě v posilovně asi deset dní nikdo neviděl. Dala jsem si regulérní pauzu od cvičení a postupně jsem se vracela k normálnímu stravování. 

Toho roku jsem se z Londýna odstěhovala a vrátila se do Česka s plánem stát se fitness trenérkou. Absolvovala jsem tedy potřebné kurzy, které jsem zdárně ukončila s certifikací fitness trenérky a výživové poradkyně. Tím jsem nahlédla mnohem hlouběji pod pokličku oblastí, kterým jsem se věnovala již řadu let. V rámci seminární práce jsem na sobě trochu  experimentovala a vyzkoušela ketogenní dietu. Po získání nepřeberného množství znalostí a pochopení mnohých souvislostí jsem uvažovala nad účastí v soutěži fitness a kulturistiky. Ano, světe div se, otrnulo  mi...respektive jsem si všimla rozmáhajícího se trendu ve fitness světě, tj. propagace trenéra skrze účast na soutěži fitness a kulturistiky. A tak i já se začala ztotožňovat s myšlenkou, že budu muset absolvovat pro účely sebeprezentace a reklamy znovu to, čímž jsem si už jednou prošla...
Začala jsem si proto zjišťovat, jak toho dosáhnout. Po sbírání informací od zainteresovaných lidí jsem se dozvěděla, že to není jen o tvrdé dřině, velkém odříkávání, disciplíně a vytrvalosti, ale i o nemalé finanční investici a případně i o huntování těla podpůrnými látkami. Bylo mi však kladeno na srdce a zdůrazňováno, že má výška je v soutěžích fitness spíše na obtíž a značnou nevýhodou. Já si už dříve uvědomovala, že některé mé tělesné partie nemohou přirozeně ani nabít požadovaného objemu svaloviny. Pomohlo mi však to slyšet i od uznávaných trenérů a lidí, kteří jsou v komisi těchto soutěží. Můj sen se postupně rozplýval... Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nemrzelo. Vybavila jsem si ale i svou zkušenost s přípravou na fitness focení v Londýně a uvědomila si, že mé zdraví je pro mě mnohem důležitější, než o sobě dávat světu vědět touto cestou. Vypozorovala jsem si navíc, že komise soutěže by mě a mou dřinu dostatečně neocenila. Výsledek mé práce by srovnávali s ostatními soutěžícími a hodnotili mě na základě jejich  profesí zdeformovaných pohledů a standardy. V této době jsem už vnímala svou jedinečnost, a tak jsem ty tendence se srovnávat s druhými, jak tomu bylo na základní a střední škole, neměla. Z toho jsem doslova vyspěla. [Pozn.: nikoliv "vyrostla", protože já dosáhla své konečné výšky asi už ve svých 18ti letech.] A tak jsem si jela v tom svém, tzn. pravidelné tréninky, zdravá strava, žádné diety a experimentování.

Uběhly ani ne dva roky a můj přístup k fitness a sobě samé se změnil. Ano, zase. Příčinou byl jeden milník v mém soukromém životě a následně i pandemická situace ve společnosti. Svou pozornost jsem upřela na svůj osobní rozvoj. Zároveň jsem byla okolnostmi tlačena k potřebě najít si místo obvyklého trénování v posilovně náhradní fyzickou aktivitu. Při oznámení zavření posiloven a volnočasových sportovních center jsem zpanikařila, protože jsem si nedokázala představit necvičit. Cvičení doma mě nikdy nebavilo. Kvůli situaci, co nastala, jsem se o domácí cvičení pokusila, ale dlouho mi to nevydrželo. Místo toho jsem změnila svůj přístup za  vrátila se ke staré dobré rychlochůzi, v níž jsem trhala své osobní rekordy. Bydlela jsem na kraji Prahy blízko přírodě, takže mě nezastavilo nic – ani policajti, které jsem potkávala téměř každé ráno na kontrolních objížďkách. Svět fitness a zdravé stravy pro mě získával zase jiný rozměr a to hlavně i díky mé intenzivní práci v osobním rozvoji.

Výše zmíněným milníkem v mém soukromém životě byl rozchod s partnerem, s nímž jsem plánovala se usadit  a založit rodinu. Ten vztah mi však pomohl poznat lépe sebe sama. Objevila jsem velké mezery ve vztahu sama k sobě a neuvědomování si vlastní vnitřní hodnoty...žádný div, že se mi vztah s partnerem hroutil. Uvědomila jsem si i to, že svou zdánlivou závislostí k fitness a svým domnělým pocitem sebepřijetí své fyzické podoby, jsem jen hojila část sebe samé. Snad to bylo ego, mé malé já nebo nějaká vědomá část mé podstaty. Ať už by se to pojmenovalo jakkoliv, cítila jsem, že to byla jen povrchová slupka mého já. V hloubi duše jsem měla stále svá zranění a nedosycenou sebelásku. A to se mi projektovalo nejvíce v partnerství. Poprvé ve svém životě jsem si dovolila ten luxus pronajmout a bydlet úplně sama, tj. bez spolubydlících. Izolací, která byla posílena i pandemickými opatřeními v zemi, jsem se neuvěřitelně rychle posouvala ve svém seberozvoji. Pracovala jsem na plném uzdravení vztahu k sobě samé (sebepřijetí a sebeláska) a úplně přetransformovávala vnímání sebe a svého okolí. Dnes vím, že spokojenost a naplnění v životě lze skutečně nalézt jen vnitřní prací na psychice a na všech úrovních mysli. Vnější práce na sobě (sport, strava, spánek...) jsou "jen" velmi důležitými podpůrnými nástroji k životu ve zdraví a spokojenosti...ne však těmi klíčovými.

Od té doby žiji svou filozofií, tj. mít správně nastavenou mysl a vědět, co opravdu má duše chce, a za  tím si jít. Zdravý životní styl do celé té skládanky zapadá a je jeho neodmyslitelnou součástí. Ale nevede ji...netvoří to jádro mé spokojenosti se sebou sama a vnitřního naplnění.

...a jaké bude pokračování bude známo v budoucnosti.