Strasti dospívající vysoké ženy - díl 2

Měla jsem nutkání tento článek nazvat Já v kostce. Rozepsala jsem se ale natolik, že jsem svůj příběh musela rozdělit do dílů, protože se ani do nějaké pomyslné kostky nemám šanci vlézt...A tak vám přestavuji díl 2...

Pokračování článku Strasti dospívající vysoké ženy - díl 1...

Po úspěšném absolvování vysoké školy jsem změnila prostředí. Vycestovala jsem do Austrálie, kde jsem se, coby studentka jazykové školy, stravovala nízkorozpočtově (tj. čerstvá zelenina, ovoce a maso pro mě neexistovaly). Po studiu jsem "u klokanů" zapustila kořeny a začala si hledat svůj vlastní životní styl. A to byla teprve jízda(!), během které se střídaly omyly a selhání s dočasnými úspěchy. Zkoušení nových způsobů a opakované začátky s "hody flinty do žita" na cestě k mému spokojenému já. Vyzkoušela jsem si pár dalších diet, z nichž jednou z nejradikálnějších byla tzv. Cohensova dieta. Stravováním podle principů pana Cohense mi sice pomohlo sundat přes 15 kil, ale s tím se mi nabalilo pár zdravotních neduhů. Při své výšce 197 cm mi doporučovaná cílová váha 81,5 kg nesvědčila. Dle jejich propočtů jsem měla jít s váhou ještě o kilo níž. Ale to už opravdu nešlo. Ve finální fázi si pamatuji den, kdy jsem měla při nakupování potravin slzy v očích proto, že si nemůžu dát ani to blbé mléko do kávy. V ten večer jsem byla psychicky tak na dně, že mi můj tehdejší partner promluvil do duše a přesvědčil mě, ať si dám alespoň broskev (ovoce, které nebylo na mém seznamu "povolených" potravin), na kterou jsem měla chuť. V ten den jsem se rozhodla dietu ukončit, i přestože mi k cílové váze chybělo shodit ještě půl kila. Vždy jsem měla silný smysl pro disciplínu, a tak nedodržení plánu na 100 % bylo pro mě těžké. Ale už to opravdu nešlo dál...měla jsem ochablé svalstvo, velmi nízkou energii a mé oči a pleť pozbývaly jiskru. Pamatuji si i, jak jsem stěží zvládala vyšlapat schody po cestě domů z práce. Bydleli jsme na útese u řeky, a já tak denně šlapala minimálně 100 schodů, na nichž jsem během dietování lezla skoro po čtyřech. I během chůze jsem měla pocit, jako kdybych  tahala nohy za sebou. 

Po této dietě následoval "refeat", což byl pomalý náběh do standartního způsobu zdravého stravování. Jelikož jsem byla velmi disciplinovaná, i tuto část plánu jsem splňovala na jedničku a začala se cítit lépe. Po skončení celého programu jsem jedla zdravě, avšak si přestala hlídat množství...a tak jsem začala znovu ujíždět na své rádoby zdravé neřesti – ořechy a sušené ovoce. Netrvalo dlouho a já znovu přibrala na váze...obličej se mi zakulatil a já si zase připadala jako prasátko. Zkusila jsem znovu najet na dietní zázrak pana Cohense, ale vydrželo mi to jen pár dní. Už jsem neměla to skálopevné odhodlání držet se něčeho, co ze mě udělala psychickou trosku. Po několika snaženích jsem to vzdala a dala na radu své známé, která měla zkušenost s detoxikační kůrou Neera, která slibovala mimo jiné redukci váhy. Stručně řečeno, mnoho zaříkávání pro nic. Nejen že si každé ráno pročišťujete snad všechny útroby svého těla slanou vodou, ale zároveň nic nejíte...jen pijete míchaný sladko-kyselý drink. Setřásla jsem tím doslova jen pár kil, což jsem na sobě nijak znatelně nepocítila. Zkrátka se jednalo o další z mých pokusů a omylů, kterým jsem si "musela" projít. 

V této fázi mého naprostého zoufalství a nespokojenosti sama se sebou jsem konečně poslechla svého přítele a rozhodla se to vzít za správný konec, respektive začátek. Seznámil mě s osobní trenérkou a kulturistkou Diane Shipway, kterou znal osobně. Zašla jsem k ní jednou na konzultaci a nechala si vypracovat cvičební a stravovací plán. Poprvé jsem tak přičuchla k fitness a pravidelnému cvičení. Pustila jsem se do toho s plnou vervou. Cvičební plán jsem dodržovala do puntíku. Stravu jsem však tak striktně nedodržovala. Žila jsem v domnění, že pálením spousty kalorií cvičením, si mohu dovolit a budu hubnout, i přestože více jím. Výsledkem byla relativně snadno vybudovaná svalovina, avšak tukové zásoby nechtěly mizet. Svého rostoucího objemu jsem se asi po čtvrt roce zalekla natolik, že jsem téměř ze dne na den s pravidelným cvičením skončila. Nechtěla jsem být objemná, ale vyrýsovaná jako holky z fitness časopisů Oxygen, které jsem si občas kupovala.

I když jsem se stále zdravě stravovala, neuvědomovala jsem si, že i při zdravé stravě se dá tloustnout. Nebyla jsem se sebou spokojená a cítila jsem potřebu to znovu řešit.  A tak jsem se k pravidelnému cvičení po několika měsíční odmlce vrátila. Znovu jsem kontaktovala Diane, která mi vysvětlila, co jsem dělala tehdy špatně. Do mého cvičebního plánu zakomponovala i více kardia. Zároveň mě poučila o tom, že si musím hlídat spotřebu arašídového másla nebo ořechů. [Pozn.: na těchto pochoutkách ujíždím dodnes. :-D] Po tomto ponaučení se mi dařilo kila shazovat mnohem snadněji. Běh jsem do té doby neměla vůbec ráda. To byl i důvod, proč mi basketbal na základní škole nepřirostl k srdci. A proto jsem si k naordinovanému běhu pro účel zhubnutí musela vytvořit přívětivější vztah. Chtěla jsem výsledky vidět co nejdřív, a tak jsem se i do běhání ponořila naplno. Běhala jsem zásadně na běžícím páse, a to 5krát týdně. Stalo se však, co čert chtěl...

Svým počínáním jsem přetěžovala své nohy a klouby natolik, že jsem zažívala bolesti rozštěpení holeně. Byla jsem však natolik "chytrá", že jsem ty bolesti ignorovala. Bolesti ustupovaly brzy poté, co se mi nohy při běhu zahřály. Domnívala jsem se tedy, že bolest pramení z nedostatečného protažení. Své tělo jsem neposlouchala, a tak si to rozhodlo samo - pukla mi chrupavka v kolenním kloubu, což už opravdu ignorovat nešlo. Vysloužila jsem si artroskopii kolene. Čekala mě několikaměsíční rekonvalescence, během které jsem zase přibrala pár kil na váze. Stopka v kardio tréninku mě donutila přehodnotit sportovní aktivity, kterým jsem se následně mohla věnovat...běh a skákání jsem ze seznamu možností okamžitě vyškrtla. Po zákroku jsem byla důrazně upozorněna, že moje tělo není stavěno na sport jako je běh. Nejenže jsem vysoká, ale zároveň mám i těžkou kostru na to, abych své kolenní klouby a nohy vystavovala takové zátěži. Za Diane jsem se už nevrátila. Měla jsem jí za zlé, že nebrala v potaz mé fyziologické předpoklady a naordinovala mi běh nejspíš jako každému, kdo chtěl vidět rychlý úbytek kil.

Po doporučovaném odpočinku jsem začala pomalu s plaváním a jízdou na kole. Po obnově vaziv a svalstva kolem kolenních kloubů jsem začala s rychlochůzí. Dostala jsem dárkem hodinky Garmin, které mě ještě víc motivovaly k sledování ušlých kroků a tras. Stala se ze mě závodní beruška! Téměř každé ráno jsem si značně přivstala a dělala obšírné túry do práce. Vymýšlela jsem si trasy do práce, kdy jsem obcházela přilehlé městské části velkými oblouky. Nachodila jsem si klidně i 10 km, než jsem zamířila do kanceláře. To byly časy! Zaměřená jsem byla jen na tento typ kardia, který jsem si naprosto zamilovala. K posilování celého těla jsem se po svém úrazu nevrátila. Byla jsem spokojená s velkým úbytkem hmoty kolem pasu a na váze, což pro mě bylo stěžejní.

Přebytečná kila ze mě sice spadla, ale časem přišel jiný problém – bolesti zad a bederní páteře. Nepamatuji si již, zda příčinou bylo mé ochablé svalstvo středu těla nebo něco jiného. V každém případě jsem si i zažila tak palčivou bolest, že jsem nevydržela stát, sedět, ani ležet. Po značné pomoci fyzioterapeuta a dávce kortizolu se mi potvrdilo, že bez nějaké podoby posilování se mé tělo neobejde. A tak jsem se - chtě nechtě - zase dostala k potřebě pravidelného cvičení, respektive posilování. Domnívám se, že při své výšce potřebuji střed svého těla udržovat v dobré kondici a posílený.

A tak jsem se na základě reference jednoho kamaráda zapsala do tříměsíčního programu k trenérovi Johnu Schuhovi, který kdysi (stejně jako Diane) vystoupil na prkna a zúčastnil se soutěže v kulturistice. ...a jak to se mnou šlo dál si přečteš příští týden ve finální části 3...