Lekce vaší sebejistoty přichází, když ji nejméně čekáte

Jakmile jsem otevřela dveře od kabinky a zamířila k umyvadlu, zaslechla jsem zvolání „To je vysoká žena!". Komentář tohoto typu jsem skutečně neočekávala od člověka z kruhu uvědomělých lidí.

Jakmile jsem otevřela dveře od kabinky a zamířila k umyvadlu, které bylo hned naproti, zaslechla jsem zvolání „To je vysoká žena!". [pozn. Jak jsem se již v jednom ze svých článků vyjádřila, komentář na něco tak zjevného je zcela nesmyslný.]

Vůbec jsem takový komentář neočekávala, a tak jsem byla v první chvíli jak opařená. Než jsem se probudila z prvotního šoku a zareagovala „To mi neříkáte nic nového“, paní přistoupila ke mně o krok blíž a zpříma se zeptala „Kolik měříte?“.

Ta prvotní její reakce na mou výšku mi byla krajně nepříjemná už kvůli tónu v jejím hlase. Kdyby to bylo alespoň trochu možné, v mžiku bych ji odstřelila na měsíc. A aby to nebylo málo, tak ještě měla tu drzost vstupovat mi do prostoru a vyptávat se. Přiznám se, že i tím mě překvapila. Měla jsem za to, že má odpověď a nepřívětivý výraz v mém obličeji ji odradily od další diskuze se mnou. A že dokážu pohledem metat blesky, ví nejlépe, a dodnes mě na to upozorňuje moje sestra. Bohužel ty mé blesky nebyly pro tuto ženskou dostatečně odstrašující...anebo je společensky neempatická, že se nenechala odradit! Její přístup a způsob chování mi byl tak krajně nepříjemný, že jsem jí odsekla. "Nemám potřebu Vám odpovídat na otázku, kterou dostávám už tak dost často." Do toho zablekotala něco ve smyslu omluvného komplimentu, že jsem hezky vysoká, a zapadla do kabinky. Přiznávám, že jsem zaslechla tu její odpověď jen velmi povrchně, protože mě interakce s ní dále ani nezajímala…zkrátka jsem vypnula.

Náš rozhovor sledovala slečna, která stála ve frontě, jejíž pohled jsem zachytila. Ještě, než jsem odešla od umyvadla, vyjádřila jsem se k chování té nepříjemné paní „Bohužel si spousta lidí neuvědomuje, jak se neumí vyjadřovat“.

Na to mi slečna řekla „To je přeci jejich problém a ne váš“.

Na to mi slečna řekla

„To je přeci jejich problém a ne váš“.

„Máte pravdu, že to není můj problém, ale není vůbec příjemné takové projevy poslouchat.“

Já, coby vědomý člověk, jsem si okamžitě při návratu do společenské místnosti pokládala otázku, proč jsem se nechala tak rozladit. "Vždyť takové chování druhých lidí mi je moc dobře známé a dokážu se nad něj povznést.", pomyslela jsem si. Přišla jsem na to, že mě rozladil ten okamžik překvapení. Neočekávala jsem takový přístup od člověka, který chodí na setkání uvědomělých lidí jako je Klub přátel Bruna Groeninga.

Nepředpokládám, že lidé zajímající se o spirituální stránku lidského života jsou čistí, nedělají chyby, jednají a chovají se vzorově. Taková ostatně nejsem ani já. Avšak duchaprázdné chování od člověka, pohybující se ve společenství takových lidí, jsem neočekávala. Jen co o tom píšu, vyvstává mi v hlavě to otřelé "neměj očekávání" - neočekávej, že ve skupině uvědomělých lidí nenarazíš na prostoduché jedince. "Neměj očekávání" zní sice tvrdě, ale zároveň ta zpráva má velmi osvobozující efekt. Tedy alespoň na mě tak působí. 

Ano, byla jsem pořádně rozladěná a na tu ženskou skutečně naštvaná. Zkazila mi náladu, resp. nechala jsem si jí zkazit svou náladu a narušit svůj vnitřní klid, který ve mně před tím vládnul. Stalo se to po skončení programu sezení, po němž bylo v plánu předvánoční posezení s ochutnávkou cukroví, které zúčastnění přinesli. I já jsem se angažovala a přinesla svou tvorbu. Řekla jsem si, že svou vánoční nadílku perníčků dám na stůl, když už jsem se s nimi dělala, pobudu maximálně deset minut a zmizím. Nechtělo se mi tam setrvat ani o chvilku déle, když jsem si všimla, že ta ženská tam zůstává.

Co se však nestalo...během vykládání perníčků na talíř jsem se dala do řeči s jednou spoluorganizátorkou setkání. Naše debata mě rozptýlila a zabavila natolik, že jsem nakonec na předvánočním sezení zůstala i mnohem déle, než jsem původně zamýšlela. Tu ženskou z toalet jsem v místnosti jednou periferně zahlédla a od té doby jsem si na ni ani nevzpomněla, resp. zapomněla jsem, zda tam pak ještě byla...jako kdybych si ji ze své reality vymazala nebo ji někdo z té místnosti úplně odstranil. 

Večer jsem v myšlenkách rekapitulovala svůj den a uvědomila si, že mi ta nepříjemná ženská někoho připomínala. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla koho. Nakonec jsem si přece jen vzpomněla. Připomínala mi jednu ženskou, ředitelku domova pro seniory, která na mou osobu měla kdysi taky nějaký primitivní komentář posílený nepříjemným tónem v hlase. Bylo to jako déja vu. Nepamatuji si sice, jak konkrétně jsem na její komentář verbálně reagovala, ale pamatuji si ten pocit, když si vybavím její obličej. Od té doby mi byla nesympatická. Měla jsem ji již zaškatulkovanou jako společenského neandrtálce, který byl posílen i skutečností, že nepatřila zrovna mezi nejinteligentnější z mého pracovního kolektivu. Možná právě proto, že jsem se v minulosti setkala s podobným typem člověka, nevědomě jsem si člověka se stejným způsobem chování a smýšlení přitáhla. Možné je i to, že mi ta paní ze společenství brnkla na nervy právě proto, že si mé podvědomí vybavilo právě tu nesympatickou kolegyni z minulosti, a tak se i automaticky spustil "obranný" mechanismus. Kdybych podobnou ženu již dříve nepotkala, možná by mě vůbec nijak nedotkl ani ten komentář na mou výšku. Jen co jsem si ale spojila vše dohromady, identifikovala a porozuměla svým pocitům, negativní emoce se uvolnily a druhý den jsem se nad celou situací jen pousmála. Byla to jen další ze zkoušek mého sebevědomí a sebejistoty. 

Tímto článkem chci jen poukázat na to, jaký má pro nás přínos zvědomování si přínosu konfrontace s druhými lidmi. Jakmile nasloucháme svým pocitům, zjistíme původ a příčinu prožívání, jsme schopni i pochopit, co si z té interakce máme pro sebe odnést nebo v čem se poučit...a že se jedná o lekci nebo test shůry, o tom není pochyb.