V dobách hlubokého socialismu, kdy v jakékoli nadpřirozeno veřejně věřilo jen pár podivínů, new age a podobné směry znalo jen pár zasvěcenců, pronesla takhle po ránu naše profesorka dějepisu: „Možná se budete dost divit, ale já osobně jsem skálopevně přesvědčená, že existují skřítci. Včera se mi to zase potvrdilo. Něco jsem hledala a nic. Druhý den to najdu přesně na tom místě, kam jsem se dívala snad stokrát. V životě se skřítky musíte počítat. Musíte si s nimi vybudovat rovnocenný vztah, oni jsou to někdy potvory.“
Hodina pak plynule pokračovala punskými válkami a zkoušením. Přesně vím, jak jsem si tenkrát říkala: „Nejenže je strašná při zkoušení, ale ještě na nás vybalí skřítky, ta je fakt vadná.“ Od proslovu se skřítky jsem paní profesorku brala už celé studium s velkou rezervou.
A jak už to v životě chodí, jsem já sama donucená žít se skřítky už mnoho let. Začalo to nenápadně ponožkami, které nejdou do páru, když jsem se s tím smířila, přišly další drobné trable; ztracené knížky, které se našly sotva jsem je v knihovně uhradila, ztracené nůžky na nehty, hřebeny...
Nakonec jsem tento podzim ztratila rodné listy dětí. Hledala jsem je celé dva měsíce. Dnes ráno jsem si řekla: „Kašlu na to, půjdu si vystavit duplikáty.“ A pochopitelně jsem celou složku našla tam, kde jsem ji stokrát hledala. A jako už tolikrát jsem si s vděčností vzpomněla na profesorku dějepisu. Kdepak jsou punské války – v dálavách, za to se skřítky žiji každý den a díky paní profesorce vím, že si s nimi musím budovat rovnocenný vztah.
