Zdeněk Pohlreich povznesl alespoň trochu českou gastronomii, ukázal těm, kteří v životě neměli to štěstí a nevypravili se poznávat přes žaludek svět, že i u nás se může člověk dobře a kvalitně najíst, přitom za přijatelnou cenu. Přesto se jeho příznivci dělí na dva velké tábory… a to paradoxně ne kvůli jeho názorům, ale kvůli jeho mluvě.
Podívali jste se pozorně na osazenstvo některých kuchyní, ve kterých se má udát zázračná proměna? Slovy klasika pana Šimka se to dá krásně vyjádřit: „To je ale materiál, mizernej…“ Mnohdy nevyučení, nikdy pod pořádným vedením, neškolení, neznalí a přesvědčení o své výjimečnosti, v kuchyních mají neskutečný bordel a předvádějí prvotřídní nic nedělání. Na takové snad jen dlouhý bič a malý dvorek. Když je bude každý stále jen plácat po ramenou, o všechno prosit a za vše děkovat, bez zapojení jadrnějšího slovníku, tak jim bude stejně pro smích, jako jsou jim mnohdy sami majitelé, tedy „ruce, které je živí“. Každá sorta zaměstnanců si žádá individuální přístup a vedení.
Trochu mi mrzí, že se na tento program pohlíží trochu sobecky jen z pohledu diváka a jeho touhy po strukturované zábavě, štábní kultuře a ukojení našich někdy přehnaných nároků na kvalitu televizních pořadů. Zapomínáme na fakt, že se zde jedná o typ „reality show“ a hlavně na to, že pořad nesleduje jen cíl pobavit diváky, ale hlavně skutečně pomoci té které restauraci. Ale to už taková zábava asi pro mnoho z nás není. Osobně mi více než „vole“ za každou třetí větou pana Pohlreicha drásá uši několikráte omílané “kvazi“ pana Žídka. Mimo nechávám, že licence pořadu „Hell´s kitchen“ má svá jasně daná pravidla a jadrnější výrazy jsou nedílnou součástí, takže protagonisté jsou vlastně postaveni před předem stanovená pravidla, kterých se musí držet.
Když se podíváme na samotné prezentované jídlo a zašátráme ne hluboko ve své paměti, tak si uvědomíme, že drtivá většina z nás se beztak ještě do nedávna „cpala“ vlašákem s rohlíkem, turisťákem, knedlíky s masem pochybného původu zalitého UBO, nebo UHO, kuřecím plátkem s kompotovanou broskví a hromadou eidamu a platili vesele to samé, co stojí jídlo kvalitativně o řád výše. Samozřejmě nejen díky tomuto pořadu se naštěstí rok od roku kvalita pokrmů v našich restauracích zlepšuje a smažák s hranolky a štěpánská mají najednou po boku pokrmy, díky kterým si všichni můžeme za přijatelnou cenu rozšířit své gastronomické obzory.
A tak slovy tohoto pořadu za sebe říkám, že je mi jedno kolik tam padne hoven a prdelí, když mi po poledním jídle na čele nevyskočí pytlík s vegetou.
