A je to zase tady. Zvláštní je, že to mám každoročně spojené s příchodem jara, nebo možná prvních jarních paprsků. Prostě nemůžu dospat. Říká se, že když se někdo budí dříve, než mu zvoní budík a v práci je skoro první, pak to musí být láska (myšleno ta k práci). No nevím, takový extrémista nejsem, ale pravdou zůstává, že první ranní paprsky slunce mě spolehlivě vytáhnou o porci zahozeného spánku dříve, byť jen na hrnek horkého kafe na terase.
Co se dá dělat, jak jsem jednou na nohou, tak zkoušet to na druhém boku ještě na hodinu, hodinu a půl už nemá cenu, v televizi nic nedávají, no, já ji stejně nemám, takže se odevzdaně obléknu a vyrazím vytvářet přidané hodnoty (Moraváci se teď smějí, protože vědí, že v Práglu se stejně pořádně nedělá ani přes den, natož ráno). I když mám spočítáno, že cesta autem je pro mě přesně 3x rychlejší a 28967x pohodlnější, volím autobus. Plán je to pěkný, ale má jednu zásadní trhlinu. Ve stejném čase jako já vyráží do školních lavic několik tisíc školáků a školaček. Z toho dvě třetiny stejným autobusem jako já. Nevadí mi to, nevadí se mi ani mačkat, bůh ví čím to je, že jsem během pár posledních let tu vnitřní zapšklost a skrytou agresi v sobě ztloukl do bezvědomí, svlékl do naha, zavřel na samotku a zahodil klíče. Občas se probudí, ale jen v době, kdy je čas krmení. To si pak krmícím okénkem prodere cestu ven a pošle někoho do… oněch míst. Vždy zaslouženě, dlužno dodat.
Co mě však překvapilo, bylo, že ta početná skupina mladých a „vymazlených“ studentek (studenti tam byli určitě taky, ale na jaře se pro nás muže stávají neviditelnými téměř všichni zástupci stejného pohlaví, radary jsou automaticky rekalibrovány, však to známe všichni), které si zakládají na zmalovaných nehtech všech možných barev, ze kterých umím vyjmenovat jen šestnáct, všech možných vůní, ze kterých umím popsat tak maximálně tři a za doprovodu vytříbeného slovníku, který nebudu pro jistotu reprodukovat vůbec, úplně ztratila cit pro slušné chování, nebo rozpoznání slušného chování.
Autobus přijede, dveře se otevřou, já taktně s úsměvem ustoupím a jako rytíř v lesklé zbroji vybojuji pro početnou skupinku slečen neurčitého věku „ulici“ jako ve fotbale až do útrob. Stojí a koukají. Já stojím a koukám, jak stojí a koukají. Koukáme na sebe. Slečny se začnou pohihňávat a dvě průbojnější z nich mě loktem loupnou do žeber, odstrčí stranou a za doprovodu hlášek jako: „stojí a čumí…“ a hlavně: „si tam stoupne a myslí si, jakej je king, slušnej debil…“ se protlačí s vítězoslavným výrazem dovnitř. Potupně nastoupím a předstírám, že jsem minulé úterý. Dveře se zavřou, autobus cukne a jedna z těhle božích bytostí mi skončí v náruči. Postavím ji znovu na nohy, přičemž ignoruji fakt, že mi při pádu podpatkem zmrzačila nárt a nehty mi zaryla do předloktí tak hluboko, až se mi opotily záda a potichu se snažím ujistit, že je v pořádku, přičemž ze země sbírám její upadnuvší přezůvky (chytrá holčina, až bude mít z těch lodiček nohy jako konve, tak se alespoň přezuje do pohodlnějšího). Vytrhla mi bačkory z ruky, pohladila mě po duši slovy: „jsem v pohodě, nestarej se…“ a informovala své kamarádky, že: „von mě snad balí, to je fakt fór…“ tak hlasitě, aby se minimálně polovina autobusu otočila a prohlédla si mě.
A teď nevím, čím to je. Nikdo je nepřipravil na to, že slušnost ještě ze světa nevymizela, nebo je to extrémní feminismus, kdy nebudeme smět ženu ani pustit do dveří, pomoci jí s těžkými věcmi, pomoci jim s kabátem, v restauraci jim pomoci s usazením ke stolu, aniž by to bylo považováno za brutální útok na jejich samostatnost? Já vytrvám a budu hájit čest staré školy. Však ono to z módy stejně nikdy nevyjde.
S pozdravem
Slušnej Debil
