Sbohem soukromí

Žijeme v komunikační bublině. V hluboké telekomunikační propasti. Mobilní telefony, internet, sociální sítě, skype, ICQ, lepší pokrytí, snaha být na příjmu pořád a všude, být neustále online. Každým přidáním se k Facebooku, Twitteru, nebo jen rozdáním svého ICQ čísla se ochotně vzdáváme části svého soukromí a padáme do díry k ostatním. K ostatním, jejichž soukromí a osobní prostor zmizel navždy v prachu cesty, po které kráčí kupředu životem. Jejich další život už bude nadále prokládat pípání, zvonění, vibrování, upozorňování.

Necháme se pohltit a časem i část svých volných momentů oželíme. Zapnu počítač a během okamžiku na mě zasvítí chatovaní okno:

"Ahoj, jak jde život?" Ozve se často někdo, od koho jste dávno dali ruce pryč. Lidé, kteří přirozenou selekcí zapadli do škatulky “jednou někde možná, ale dnes ne“. Možná bych si zase rád na chvilku zkusil být tím, kdo do té propasti nespadl.

O co byl život dříve snazší? Kolikrát jsem si sednul s rodiči a probírali jsme, jak je dnešní svět v poklusu vlastně připravený o spoustu požitků a naopak obohacený o problémy, které se uměle utvořily jen tím, že máme možnosti, které nikdy nikdo neměl. Omluva moderních vynálezů pracuje obligátně s tezí, že nám nové technologie dělají život snazším. Na druhé straně nám ho ale i pekelně znesnadňují. Rozvalil jsem se na pohovce, v hrnku s kafem zakvrdlal lžičkou, naložil si na talířek několik kousků domácího štrúdlu a znovu si s nimi zacestoval v čase. Byla to krásná doba, před takovými třiceti, čtyřiceti lety. Když se lidé na něčem domluvili, bylo těžší měnit na poslední chvíli plány. Otec má v zásobě příběhů spoustu. Z telefonní budky zkoušel, marně, volat na pevnou linku na Vinohrady. Nikdo nezvedal. Sednul na pionýra a vydal se mlhavým oparem s vysvětlením a vykasanými zvonáči přes půl Prahy. Za svojí milou. Tak jak by to mělo být. Žádná jedna přednastavená sms zpráva v mobilu nestíhám, ozvu se. Kyber bordel neexistoval. Lidé žili více ve cti a upřímnosti. Zastávaly se trochu jiné hodnoty.

Cesty k nevěře byly tehdy trnité. Nebo možná ne přímo trnité, ale složitější a neprotkané lákadly v podobě tajně prochatovaných nocí přes mobilní internet, zatímco náš miláček vedle spí spokojeným spánkem nevědomosti, žádné sms zprávy z dovolených, kde si máme lámat hlavu jen s tím, jestli si nespálíme na sluníčku nárty mezi proužky adidas pantoflí. Žádná nutkání v nestřežené chvíli prolézt něčí telefon, email. Co se mělo stát, stalo se. Vznikl nový druh nevěry. Virtuální. Sexy seznamky, video seznamky, posílání fotek, webkamery. Její sílu jsem dlouho podceňoval. Když se tak zamyslím, tak by mi možná v první moment nepřišlo jako nic zlého povídat si s někým, koho beztak (pravděpodobně) v životě z masa a kostí neuvidím. Jen soubor krásných pixelů naaranžovaných do kompozice, ze které se nám rozproudí krev v těle. A že bude vědět, že máme rádi nudle s mákem a lehké sado-maso, no a co? Stejně je to pro mnohé z nás nepoužitelná informace. Četl a slyšel jsem mnoho příběhů, kdy si některý z partnerů ve fungujícím vztahu jednou za čas provětral spodní prádlo u video chatu s někým neznámým. Přesto jim manželství perfektně fungovalo a své protějšky by nikdy skutečně nepodvedli. Možná výjimka, která potvrzuje pravidlo. Přesto stále lehce zvrácené.

Sám mám dva mobilní telefony, jednu pevnou linku. Internet v mobilu i ve stolním PC. Čtyři emailové adresy, osmdesát přátel na facebooku, profil na LinkedIn, blogovací stránky. Za měsíc čtyři sta sms zpráv, provoláno mnoho hodin. K tomu Skype. Každou informaci, kterou nevím, lovím prioritně přes Google. Stal se ze mě nevědomky otrok. Otrok moderních technologií. Displej mobilu zablikal. Sms.

"Ahoj zlato, jaký máš den? A proč ti trvá tak dlouho, než odepíšeš?"