Memento

"Promiň, že jsem tě vzbudil takhle v noci, ale vím, že je na tebe spoleh," Martin si zapálil cigáro, zahalil se do mikiny a po očku se podíval, jak hodně se zlobím. "To není problém, stejně jsem dnes měl v plánu se jen vyspat, abych byl do školy alespoň trochu v cajku," odseknul jsem sarkasticky, ale ve skutečnosti mi to ani v nejmenším nevadilo. Když někdo potřebuje pomoc a zvlášť s takovým delikátním problémem, tak nelze odmítnout. Dopnul jsem zip bundy na doraz, prohlédl okolí a sledoval, jak se mi páří od pusy, když dýchám.

"Víš, fakt děkuju, že jsi do toho se mnou šel," plácnul mě můj drahý kamarád po rameni, až mi málem vyrazil dech a mocně natáhl z cigarety. Žhavý konec se rozzářil do listopadové noci. Začalo pršet a kapky mi pomalu stékaly za odhalený límec. Schoval jsem ruce do rukávů a přešlapoval v louži z nohy na nohu, abych se alespoň trochu zahřál.
"Nech si tu melancholii, na to bude čas, až bude po všem. Kolik je hodin?" jen tak nazdařbůh jsem poslal do prostoru, aby řeč nestála.
"Budou čtyři. Teď už budou v limbu, využijeme, že budou rozespalí, nebo zfetovaní."
Ignoroval jsem poslední větu a v hlavě se ptal sám sebe, co vlastně dělám tady, v Mělníku, v sobotu, ve čtyři ráno.
"Který barák to vlastně je?"
"Támhleten rozpadlý, je to takový squat," kývnul hlavou na ruinu poblíž. Nebyl jsem ani překvapený. Tak nějak jsem to předpokládal. To nejhorší, co se kolem dalo najít. Oprýskaná omítka, vyvalené vchodové dveře, na střeše pár ledabyle přimontovaných antén a satelitů. Z dálky byl slyšet štěkající pes, před domem parkující starý černý mercedes kombi. Cikánský kočár. Scéna jako z hororu. Tohle tuží charakter.
"Hele, není ten její rom náhodou? Nerad bych, aby se jich na nás sesypaly dvě rodiny i s příbuzenstvem!"
"Ne ne, neboj, je to prostě zfetovanej hejsek," další cigareta. Cítil jsem z jeho hlasu, jak začíná být nervózní.
"Nebojím se, strach a peníze jsem nikdy neměl. Spíš abych věděl, co můžu čekat," použil jsem hlášku z Ano šéfe, abych trochu prolomil ledy. Martin ji přešel bez povšimnutí.
"Proč jste vlastně nezavolali policajty?"
"Je jí devatenáct, řekli nám, že si prostě rozhodla sama, jak si zničí život. Že s tím sami nic nenadělají. Ale pochop mě, já jí v tom prostě nemůžu nechat. Je to moje malá sestřička, všichni jí piplají, starají se o ní a pak to skončí takhle? Úplně ho vidím, co jí dělá," vztekle si odplivl bokem a potáhnul z toho zbytku, který býval ještě před chvílí Lucky Strikem light v plné kráse.
"Hm, to je super, vážně. Ale buzerovat mě, když někde špatně parkuji, to umí dobře. Jasně, že tě chápu, nezachoval bych se jinak být na tvém místě."
Rozpršelo se ještě víc a tak jsem tajně doufal, že se konečně rozhoupeme k nějaké akci. Nebylo proč otálet. Noc už černější nebude a kámen se na jednom místě neobalí.
"Měla tak pěknou budoucnost, škola jí šla, měla kolem sebe samé fajn lidi. A pak potkala toho kreténa a všechno šlo do hajzlu. Perník, špatná parta, doma začala krást, pak jsme o ní pár dní ani neslyšeli, ze školy jí vyhodili před maturou," sykl do tmy prořezávané proudy padající vody a nervózně začal klepat nohou.
"Jdeme na to, nebo bude za chvíli jaro."
"Jasně, jdeme…jenom… vydrž ještě chvilku," Martin se otočil a úsporným poklusem doběhl do auta. Kufr klapl a v jeho ruce se za svitu pouličních lamp zaleskla baseballová pálka.
"Jen pro jistotu," odměnil můj výraz znepokojení.
"Jasně… pro jistotu. Sportovat teď asi nebudeme, co? Hlavně v klidu, prosím tě!"
Přeběhli jsem silnici, já si samozřejmě v jedné z velkých kaluží nabral do bot, prošli vchodem a po schodech, které by statika strašily v nočních můrách zamířili do druhého patra.
"Je to ten byt na konci chodby," snažil se šeptat, ale i tak se jeho hlas neskutečně rozléhal spícím barákem.
Stanuli jsme u oprýskaných dveří, zvonkové tlačítko viselo ze zdi na jednom zbývajícím kabelu.
"Já je vyrazím, nebo ne, zabouchám," Martin si dodával sebevědomí a v ruce točil pálkou.
"Počkej Rambo," strčil jsem do dveří a ty se začaly otevírat. Otočil jsem se s nechápavým výrazem ve tváři.
"Vždyť ti říkám, že je to kretén!"
Prošli jsme do malého bytu, Martin se vydal do prvního z pokojů a já pokračoval tam, kde jsem tušil ložnici. Pouliční lampou skre okno osvětlené harampádí na zemi, hadry, bordel, pár matrací. Nedělal jsem si iluze o přehnané hygieně, ale tohle byl vážně kentus. V rohu pokoje ležela Katka. Respektive to, co z ní zbylo. Potichu jsem k ní došel, sednul si na bobek a pohladil jí po tváři.
"Kačenko. No tak… Káčí, je čas jít domů!" snažil jsem se jí probudit, ale jen něco málo zamumlala a dál nevnímala. Byla zfetovaná skoro do bezvědomí. Prakticky nahá, špinavá, na hromadě hadrů se válela jako kus masa. To co bývalo dříve inteligentní, sympatickou a mladou ženou se proměnilo v hromadu utrpení. Zabalil jsem ji do jednoho z ušmudlaných přehozů, který se u ní válel a chtěl jí zvednout. Periferně jsem zaznamenal pohyb.
"Ty SVINĚ policajtská!!!" ze stínu se vyřítilo neznámé individuum. Instinktivně jsem vyskočil, vykryl jeho ránu a udeřil ho do ledvin. Skácel se k zemi. Srdce mi málem vyskočilo až do krku a adrenalin se mi nahnal do žil. Tep kolem dvou set. Začal se sbírat ze země třímající v ruce střep z lahve. Kde ho sakra vzal? Namířil ho na mě a chystal se na další porci zbytečné agrese. Dělal jsem si potřebný prostor a docela se začínal bát. Zfetovaní nemívají zábrany a neuvědomují si důsledky svého jednání.
"Zabiju tě ty svině, rozumíš? Jseš MRTVEJ!!", se střepem se pomalu přibližoval. Prohlížel jsem okolí a hledal něco, co bych o něho rozbil. Jako z amerického filmu. Najednou se ve dveřích objevil Martin, s hrdelným výkřikem máchl pálkou a trefil plnou silou nataženou ruku se střepem. Ozvalo se křupnutí doprovázené strašným řevem. Postava padla k zemi.
"Ty hajzle, zlomil jsi mi ruku, to si odesereš!" svíjel se feťák s bolestivou grimasou.
Bylo mi jasné, že se Martin dostal do ráže. Přišel k němu blíž a napřáhl pálku.
"Néé ty blbče, kašli na to, nemůžeš ho ještě víc zmrzačit!" snažil jsem se horko těžko zachránit situaci. Naštěstí to zabralo. No zabralo, jak se to vezme. Stoupl na zlomenou ruku a něco mu tiše říkal. Nikdy nechci vědět co. Vzal jsem Katku do náručí, bože, byla jako pírko. Pomalu jsem vyšel z bytu a na chodbě zrychlil. Seběhl jsem ze schodů, Martina jsem cítil pár metrů za sebou, protáhli jsme se vchodem a přeběhli ulici.
"Otevři mi zadní dveře od auta!!" křikl jsem, adrenalin pracoval a já cítil, že možná všechno vyjde, jak má. Opatrně jsem ji uložil na zadní sedadlo, pálka přistála na zemi vedle ní. Rychle jsme skočili dopředu a zabouchli dveře.
"Jeď! Ale jako člověk, né jako prase. Neutíkáme po bankovní loupeži, nikdo nás honit nebude.", krotil jsem Martina seč to šlo.
"Jasně, jasně… padáme odsud." nastartoval a vydal se zpět na Prahu. Chvíli jsme jeli mlčky, co také na to co se stalo říct. Co kilometr jsem se otočil a pozoroval Katku, jak vcelku pokojně spí. Nebo byla v totálním limbu, nevím. Blížili jsme se k semaforu a Martin ho projel na červenou. Ještě, že takhle ráno není žádný provoz. Podíval jsem se na něho, po tvářích mu tekly slzy.
"Zastav…"
"Co?"
"ZASTAV!!" zavelel jsem přísně a propíchl ho pohledem. Nevzpouzel se a dojel na nejbližší rozšířené místo u silnice.
"Vystup a dej si cigáro. Budu potom řídit," odepnul jsem pás a vystoupil. Martin mě následoval. Zapaloval si prakticky už ve chvíli, kdy lezl z auta ven. Nervózně šlukoval a koukal se střídavě na mě a na zadní okénko auta. Bylo mi jasné, co cítí.
"Co bude teď?" možná trochu nevhodná otázka, ale vážně jsem byl zvědavý.
"Musíme jí dát s našimi dokupy a večer poletí do Francie. Máme tam příbuzné, postarají se o ní. Bude na vesnici a dostane tvrdý režim. Pořád doufám, že v ní něco normálního zůstalo, že se napraví. Poletím tam s ní a pak se vrátím. Víš…" leskly se mu oči a odmlčel se. Bylo mi ho líto.
"Já vím, nech to být. Bude to dobrý, teď už je to jen na ní. A věřím tomu, že se vrátí mezi normální lidi," otevřel jsem zadní dveře, natáhl se dovnitř a zkontroloval, že Katka normálně dýchá, "měli bychom ji nějak umýt a převléct, takhle ji vaši vidět nemůžou."
"To je ok, vědí co mají čekat. Víš… mrzí mě, že to takhle dopadlo, měl jsem jí třeba víc chránit. Vždycky ses jí líbil a kdyby byla s tebou, tak bych byl klidný, postaral by ses o ní, měla by s tebou normální vztah."
Musel jsem se zasmát, takové věci lidé říkají, když mají nervy na pochodu.
"Se mnou by to nevyhrála, věř mi. Dal bych ti číslo na Lindu, ta by ti to potvrdila."
Zbytek cesty jsme absolvovali prakticky v tichosti. Jen jsme párkrát zavzpomínali na naše mladá léta a nasmáli se vlastní naivitě a hlouposti. Byl jsem rád, že se Martin postupně dával dohromady. Odvezl jsem se domů, zkontroloval, že Katka je jakž takž v pořádku a rozloučil se. Třeba jednou přijde a poděkuje. Třeba si jednou uvědomí, kolik toho pro ni lidé kolem ní udělali. Třeba jsme tu noc zachránili její život.