Kniha života

Záblesk... Minulost promítající se na sítnici jako filmová smyčka. Stačí zavřít oči a nechat se unášet proudem vzpomínek. Jak až daleko jsme schopni si pamatovat ? Kolik toho v sobě nosíme a nikdy nezapomeneme ? Píšeme si svoji vlastní knihu… do paměti, která stále kapacitně nezná konkurenci ani v dnešní době velkého technologického pokroku. Životní milníky. Jedna, dva, tři... víčka těžknou.

První den ve škole, žirafa vystřižená z tuhého kartonu polepená kousky látek. Dárek na přivítanou. Svíral jsem máminu ruku jako nikdy předtím..strach z nepoznaného, z nového prostředí. Konečně první plnící pero jako ocenění za správně vepsanou písanku. Rok 1990. Bílý koberec s vysokým vlasem v obývacím pokoji, rozlomená bombička a velká modrá skvrna uprostřed vedle konferenčního stolku. Zlostný pohled rodičů. Nářez vařečkou na prádlo a páskem. Výlet do Passau, dovolená v Řecku, sestřelování plastových vojáčků vodní pistolí z parapetu bungalovu v Jugoslávii. Krásné štěně kokršpaněla, se kterým jsem si nikdy nedokázal dostatečně vyhrát. Třináct let a první skutečný polibek od dívky na chodbě panelového domu. Tlukot srdce a dosud neznámý pocit, chemie pracující na plné obrátky. Cesta domů jako ve snu. Pomalu otevírám oči a směju se. Jak už je to dávno, co člověk nemusel zdánlivě nic řešit, jen si žil. Na vše ostatní tu měl své rodiče, příbuzné, stát. Vstanu z lehátka, letmo zkontroluji zvětšující se kontrast barvy kůže pod plavkami a jako velbloud do sebe, doslova, nasoukám půl litr chladné vody. Odložím sluneční brýle, zavřu oči a podívám se do slunce. Záře mi přes víčka kreslí z drobných částeček prachu zvláštní obrazy. Jedna, dva, tři… teplo ukolébává. První cigareta v křoví za bytovkou ve Strašnicích. Do dnes si pamatuji, že to byla modrá Gauloise. Vědět, jaké prokletí pro mne bude znamenat do budoucna, tak bych si raději hned vrazil pár facek. První velká láska. Ach, to byla nádhera. Pocit se kterým jsem nevěděl, co si počít. Srdce lámající a přitom neskutečně povzbuzující. První milování…z toho si paradoxně nepamatuji absolutně nic. Jen vím, že se to stalo. Bylo to možná až moc silné na mladou psychiku. V patnácti noční útěky z domova a jízdy s vypůjčeným autem po sousedství. Obličej plný ohyzdných uhrů a vytahané skejťácké kalhoty. Nááádhera. Konec základní školy, pocit že mi patří svět. Zkoušky na střední školu. Poprvé jsem si začínal pořádně uvědomovat, že už "jedu sám na sebe". Řidičák na malou motorku, který jsem se vzdorně rozhodl dělat na přelomu podzimu a zimy. Do dnes cítím ty mražené ruce, kdy jsem ani nebyl schopen držet řídítka. S instruktorem jsme připomínali dva zmrzlé drozdy sedící na telegrafním sloupu. Těžké časy na střední škole, faleš, flákání se, chození za školu. Řidičák na auto. První a doufám i poslední vážnější nehoda v autě. Do dnes dokážu přesně popsat ten moment i zápach z patron airbagů. Vše se skutečně zpomalilo a vteřina trvala minutu. Náraz... tma. Bylo to pár dnů před Štědrým dnem. Maturita na kterou jsem se učil jen o svaťáku, který jsem celý trávil v Tunisku. Nakonec jsme jí udělal s jednou dvojkou. Rodiče odvážející našeho kokršpaněla s kolabujícími játry a ledvinami na utracení. Práce saniťáka v nemocnici, plejáda zranění, nemocných a umírajících. Kdybychom měli možnost vědět, co nás čeká, jaký by byl náš život ? Dokázali bychom se rozhodnout, jak ho prožijeme ? Na osudových rozcestích našeho života nejsou ukazatele, které nás navádí správným či špatným směrem. Nic takového není…protože všechny cesty jsou správné. Tsss, cítím pálení a otevírám oči. Červená kůže na hrudi předznamenává, že v příštích dnech musím spát na zádech. Běžím se schovat do stínu a hledám panthenol a bílý jogurt. A to mi je teprve šestadvacet. Až budu stejně vzpomínat za deset let, tak budu po probuzení určitě připomínat grilované kuře ze stánku na Václaváku.