Jsem připraven být otcem?

Stereotyp všedních dní dokáže protrhnout hodně věcí. Někdy jsou to situace, které sami vyvoláme. Někdy stačí, že po řadě dní, kdy olověná barva kryla celou oblohu, nás ráno vítá sluníčko. Někdy se stane něco, co bychom po ránu ani v nejmenším nečekali. Nudná řada pracovních dní dostala večer na frak. Letargicky jsem po příchodu domů pověsil kabát na ramínko, pečlivě srovnal boty v botníku a naučeným způsobem přes pokoj zamířil do kuchyně. Plenit ledničku, jak jinak, vetřelec si žádal nakrmit.

„Ahoj miláčku, jak ses mi dnes měla?“ polibek, cesta k lednici může po malém mezipřistání pokračovat. Dnes je docela potichu, asi jí není dobře. Dám si něco do pusy, sprchu, překvapím ji masáží nohou a pomůžu jí konečně s tou prezentací do práce, jak jsem sliboval. Letmo pohledem přebíhám takový ten roh kuchyňské linky, který v domácnostech, kde není kuchyň oddělena od zbytku bytu, ale je lživě nazývána koutem, už většinou slouží polo kuchyňsky, polo obývace. Pošta, zase složenky, igelitový pytlík Kaiserek, tmavých, hm, hodná, vzpomněla si, že mám raději ty tmavé, její klíče, safra kdy už se naučí si je dávat ke dveřím do misky, gravitest, deník E15, býval zdarma, teď je za deset korun, i přes to je to můj favorit z periodik. Moment. Zastavil jsem se a pohled mi sklouzl na podlouhlou krabičku, která nepotřebovala dalšího komentáře. Chcete-li zahnat muže, postavte ji na dobře viditelné místo a čekejte. Aby nám mužům, tedy té pomaleji chápající skupině z nás, bylo vše na první pohled jasné, tak je obal vtipně vyveden v zářivých barvách a nápis Těhotenský test je pro jistotu natištěn zhruba dvanácti jazyky. Až se člověk cítí skoro trapně, že jich tolik neovládá. Gravi je ale slovo vcelku jednoznačné. Tak jako vztyčený prostředníček má svůj význam pevně daný na celém světě. Pokud tedy zrovna nesedíme s uhrovatou tváří na hodinách fyziky a nenudíme se u nekonečných debat o tom, proč když jdeme z baru po dvanácti pivech a zakopneme, tak nám chodník nafackuje tak mocně, až kostra Issaca Newtona nadskočí i v dalekém Westminsteru. Podíval jsem se na budoucí matku našeho dítěte a snažil se nevypadat jako živý otazník.

„Tak že bych nakonec byla já ta, která ti zkazí život?“ usmála se a okamžitě prolomila ledy. To jsem potřeboval. Muselo jí být na první pohled jasné, že jsem trochu…jak to nazvat…zaskočen. Protože takový test je nejlepší použít ráno, využili jsme zbytek krásného večera, kdy jsme plni napětí stejně nemohli spát, k rozmluvě o tom, co bude když. Rád bych se podělil o to, jak jsem celou situaci vnímal ze svého pohledu. Postupně jsem procházel několika stádii.

Zděšení. Proboha do tohohle světa přivedeme potomka? Tenhle bordel na kolečkách, který kolem nás nejen v ČR je by měl být živnou půdou pro toho drobečka? Co já? Zvládnu to? Budu schopen dát vale svému dosavadnímu způsobu života a přizpůsobit se téhle změně? No, měl bych poměrně dost času na přípravu, to je fakt. Uživím je oba? Ale ne jen tak, aby bylo co jíst, ale dokážu dostát svému slovu zajistit pro své potomky stejný standard a krásné dětství, jako jsem měl sám? Budu schopen měnit pokaděnou plínku, nebo si najmeme podkoního? Co ona? Zvládne to se mnou? Zvládne rodičovství? Nezabijeme se navzájem?

Plánování. Dobrá, pokud budu vážně táta, tak potřebujeme v prvé řadě větší byt. To je bez debaty. Možná se z Prahy odstěhovat někam do klidnější lokality. Tak aby to měli rodiče nás obou v dosahu. Rodiče… budou mít obrovskou radost, to je jisté. Také budeme muset přehodnotit naše finance, naplánovat předem výdaje, sepsat nutné vybavení a přípravy na to, abychom s klidným srdcem mohli našeho drobečka přivést domů. Prostě proměnit náš dosavadní volnomyšlenkářský byt, kde v různých zásuvkách čekají překvapení, která rozhodně nejsou určena pro děti, v malou oázu plyšových pidižvíků a vyvařených lahviček. A co potrat? Kdyby chtěla, tak jí ho zakážu, i kdybych ji měl permanentně hlídat. Ale nešla by, jsme v tomhle za jedno.

Smíření. Když jsem se tak probíral představami, jaké by to bylo chovat v náručí rozesmátého drobečka, vzít na sebe tu obrovskou odpovědnost a být donucen se postavit celé situaci čelem tak jsem se, kupodivu, najednou začínal těšit. Vždyť ono se třeba ani není čeho bát. Sakra jsem dospělý chlap a o dětech také sním, cítím se připraven, nebudu lhát. Zplodím potomka, zasadím strom, postavím dům. Třeba by se tím vyřešila řada problémů. Možná by to bylo to nejlepší, co by se mohlo stát.

„Možná by to bylo to nejlepší, co by se mohlo stát, ale nechci, aby sis myslel, že tě chci utáhnout na dítě. Tak to není. Chtěla bych, abys věděl, že tě nechám se rozhodnout podle sebe,“ přitulila se tak, aby mi mohla položit hlavu na rameno. Celé naše společné ráno je ve znamení jen jediné aktivity. Čekáme na výsledek. V objetí. Dnes se možná navždy změní náš život. Sekundová ručička si razí cestu ciferníkem hodin a tři minuty se zdají být dlouhé jako třicetiletá válka. Jen tak sedět mlčky se prostě nedá, běžně mám problém chvilku posedět, mám potřebu být neustále v pohybu, v takovéhle situaci už tuplem. Nohou bubnuji do rytmu života, a čím více se čas blíží k oněm třem minutám, tím více se tempo mění z chilloutu na řízné techno. Otočil jsem se a podíval do těch nádherných očí, ve kterých se mísilo nadšení, strach, odhodlání a obrovská odvaha.
„Víš, myslel jsem si, že budu mít obavu, ale veškerý strach je pryč. Vážně. Vcelku jsem překvapil i sám sebe, ale nenechal bych tě v tom samotnou. Ba naopak, byl bych šťastný a jsem přesvědčen, že bychom to spolu zvládli.“ melancholická minutovka, nebudu lhát, tohle je poprvé, co před podobným rozhodnutím stojím. Čas vypršel a plastová tyčinka dostala ještě pár vteřin k dobru. Sbírali jsme odvahu? Možná.

Podívali jsme se na sebe a společně se nahnuli. Konečně zjistíme, jestli budeme dalšími kdo se připojí k těm, kteří alespoň trochu oddálí vymírání toho malého hrdého českého národa. Negativní. Skutečně? Ano, ani náznak druhé čárky. Vážně negativní.
„Uuuuf…“ políbila mě na tvář a z tónu hlasu bylo cítit, že tenhle povzdech neměl s upřímností mnoho společného. Zůstal jsem civět na kus plastu na stole.
„Já… zlatíčko, jsi v pořádku? Nechci abys plakala, nebo byla smutná… nebo naopak moc veselá… prostě buď. Ale vlastně nebuď, ano?“ trochu zmateně jsem ze sebe chrlil myšlenky bez ladu a skladu.
„Přesně tak se teď cítím. Je mi všechno a nic. Mám radost a přitom je mi do breku.“
Popravdě jsem i já sám byl trochu v šoku. Šťastný a přitom smutný a zklamán. Třeba to tak vážně mělo být, třeba máme ještě čas. Ale na tu chvilku, na těch několik minut jsem se cítil být nastávajícím otcem. A víte co? Jsem přesvědčen, že až ten moment nastane, tak to všechno zvládnu.
____________________________________________________________________________________

Kniha S andělem do pekel je k objednání na [e-mail] za cenu 150 CZK.