Image je na nic, poslouchej srdce

Politika hýbe světem. A žlučí. Nejednomu z nás. Proto jsem stále více překvapený, že se jí alespoň na chvilku dobrovolně nevzdáme. Český člověk je bytostí neustále hloubající a do vínku máme historií dáno, že aktuální politické dění je přirozeně v hledáčku náš všech. Proč? Možná abychom byli připraveni. Na všechno. Nebo v to alespoň věříme.

Probíral jsem se statistikami tady, na blogu idnes a nestačil se divit. Největší čtenost mají ve většině případů články, které se opírají o jakýkoliv politický problém, který aktuálně hýbe naší scénou. Probudím se a v ranním přehledu zpráv jedna kauza za druhou. V deníku Metro první strana Paroubek, druhá Bárta. V práci porada o aktuální situaci v politice, výhledech do budoucna a její vliv na firemní strategii. K obědu několik blogových článků o stejných lidech, jen z jiného úhlu pohledu, podané narativní formou. Večerní rozmluva u večeře o tom, jak to vlastně s tím Bártou je. Další den znovu. Opakování je matka moudrosti. A v mém případě také nechutenství.

Nechci a nebudu kázat, ani kárat. Tak to není, tak to nevnímám. Sám mám mnohdy máslo na hlavě. Jen myslím na nás, abychom z té politické zaslepenosti dokázali jednou za čas vzhlédnout k nebi, protřít si oči a podívat se na tu nádheru.

Na zdejším blogu jsem od poloviny ledna letošního roku. I přes svojí blogovou nezralost vím, že spousta krásných povídek, poezie, fotoblogů a dalších proplouvá mezi ostatními příspěvky téměř bez povšimnutí a pomalu zapadávají do virtuálních košů, do kterých se jen tak někdo znovu nepodívá. Věčná škoda. Proč tomu tak je? Možná kvůli nutkání být IN. Image námi cloumá. A IN je zajímat se o politiku. Dávno jsou ty tam doby, kdy se stejnému zájmu těšila poezie. Málo je lidí, kteří ocení kolekci úchvatných fotografií.

Že jsem jiný? Snažím se urvat ze stáda ovcí, kterým krásně zvonečky vyzvání a svorně pochodují v rytmu doby? Pokouším se o to, ale nebudu lhát. Prozatím mi to moc nejde. Když jsem dnes přišel do práce, po cestě koupil čerstvý croissant, latté a obligátně zasednul k emailu, bylo rozhodnuto za mě. Žádný Bárta, stávkující lékaři, Maserati, Paroubek, Opencard. Vůbec se nebráním. Svítí na mě obálka nepřečteného emailu. Eliška. Můj poklad a nekonečný zdroj inspirace. Lačně ho otevírám a v minutě se rozpomínám na to, že i málo stačí k tomu, aby se den na ranní křižovatce vydal zase jiným směrem:

Ve vločkách sněhových skrytá je síla,
jen tiše dopadnou a Praha je bílá.
Jako by náhle čistší byl svět,
panenské roucho sníh vykouzlí hned.

Sním o tom, že též vločkou jsem,
řítím se z oblohy na zmrzlou zem.
Pak náhle pod sebou Tvoji tvář spatřím,
nyní už přesně vím, kam že to patřím.

Na Tvé rty zamířím, přestože vím,
že tento kousek bude mým posledním.
A tak vločka sněhová úsměv Ti pohladí,
v Tvém žáru umírá a nic jí to nevadí.

Přeji Ti krásný den Sluníčko

Eliška