Holky za padesát

„Můžu si přisednout?“ odněkud se mi skrze clonu z cigaretového dýmu doneslo k uším a přerušilo můj barový offline režim. Někdy si jen tak sednu, skleničkou točím po baru jako popelář, co léty vypilovaným pohybem koulí popelnici po chodníku a myslím na… vlastně kolikrát nemyslím na nic. V hlavě se svítí, ale nikdo není doma. Vypnu.

Pomalu se pootočím, vymazlená brunetka s perfektní postavou se doširoka usmívá a rukou hladí volnou stoličku vedle mě. Tmavovlasý cherubín. No vida. Když trochu přihmouřím oči, tak vypadá jako Agáta Hanychová. Jenom nemá ten šílený výraz ve tváři a horní ret vyšpulený, jako kdyby byla v permanenci políbit něčí holý zadek.
„Jasně, budu rád za společnost.“
„Co, že takový sympaťák posedává sám?“ naklonila se tak, aby mi do zorného pole vsunula svůj, možná až trochu moc odvážný, výstřih. No, nebudu lhát, pohled to byl vcelku vkusný. Holt ví moc dobře, jak se prodat.
„Jsi milá, díky, ale obávám se, že tě zklamu. Čekám tu na přítelkyni.“
„Možná, že naopak. Třeba mě nezklameš, trošku něhy potřebujeme přece každý. A vůbec nevadí, že máš přítelkyni, jsem velmi diskrétní.“
Aha, teď už mi to dává smysl. Takže holka za padesát… Štětka, prostitutka, lehká děva, nebo kulantně řečeno placená společnice. Obchodnice s volnou láskou.

Prostituce je řemeslo staré jako lidstvo samo. Dokonce se říká, že je jedno z nejstarších. Není důvod nevěřit. Možná, že stejně staré budou i naše předsudky. Naše odsouzení všech, kteří za peníze prodávají své tělo. U hranic postávají v mrazu vedle obchodů se sádrovými trpaslíky a čekají na svého obtloustlého Němce libujícího si v ulítlých praktikách, v privátech lakují lampičkové žárovky na červeno a vystavují se ve spodním prádle ve výloze jako kus flákoty u řezníka. Na pokoji, v průjezdu, v autě, nebo křoví potom nastaví, drží se zaťatými zuby a doufají v rychlý konec. Jen etiketa s cenou na nich chybí. Ať už si tuhle cestu životem zvolily z jakéhokoliv důvodu, jsou nemilosrdně hozeny do jednoho pytle. Společnost vynese rychlý rozsudek a trestem budiž vyloučení z kolektivu a pohrdavé pohledy. Jsou z nich prostě děvky. Co víc dodávat.
„Mám spoustu kamarádek, které mají podobný osud, jako mám já, jen nás každou k téhle práci přivedlo něco jiného. Někoho drogy, někoho nešťastná láska, jinou zase to, že nemohla najít práci…“ zaujatě vysvětlovala a bylo znát, že naučenou obhajobu svého žití nevypráví zdaleka poprvé.
„A ty? Co tě k tomu přivedlo?“ narovinu jsem se zeptal. Trochu drze možná.
„Když mi bylo deset, tak mi umřela maminka na rakovinu. Táta se neskutečně snažil a dlouhou dobu se mu dařilo mě vychovávat, starat se o domácnost a poměrně slušně vydělávat. Asi měsíc po mých sedmnáctých narozeninách dostal mozkovou mrtvici a ta ho doživotně upoutala na invalidní vozík. Dostal důchod, z práce musel odejít a s těmi pár korunami od státu jsme pomalu, ale jistě, začínali živořit. Nešlo to prostě. Odešla jsem ze střední a začala o něho pečovat a po večerech si začala přivydělávat jako společnice.“
„Jsi atraktivní, evidentně nejsi hloupá, proč sis tedy nenašla nějakého bohatého chlapa, který by se o vás postaral? Mohla by si, krom jiného, dostudovat…“ překvapeně jsem se zeptal. Jen se usmála, poposedla si na stoličce a vyměnila si gard nohy přes nohu.
„Víš, možná to bude znít trochu zvláštně, ale já tohle nemůžu. Pořád jsem normální holka, která miluje a chce být milována, má plány, chce děti a manžela, kterého budu podporovat a ctít. Musí tam být jiskra, být tam ta chemie. A nikoho takového jsem zatím nepoznala. Teď prodávám své tělo, ale svůj život nikomu za peníze nedám.“

Měla pravdu a nevědomky ukázala prstem na to, že ve svém okolí máme možná ještě jeden druh. Horší, než jsou všechny lehké děvy polepené flitry a s naolejovanými opálenými těly dohromady. Prodavačky života. Ženské, které své sny o lásce mezi mužem a ženou ponížily na lásku k penězům, komfortu a pohodlnému životnímu stylu. Ženské, které v drtivé většině případů nejsou tlačené existenčními problémy. Čistě obchodnicky si prokalkulují náklady, i předpokládaný zisk. Vidině zajištěnosti, pohodlí a příslibu společenské prestiže obětují prosté city, jako je láska, důvěra a úcta k partnerovi a celou transakci si obhájí prozaicky, prostě myslí na budoucí blaho svých potenciálních potomků. Svá nejkrásnější léta a to nejlepší ze sebe dají všanc někomu, ke komu mnohdy za nehet nic necítí. Ve své slepotě dále hovoří o lásce a, jak by řekl Jarek Nohavica, slova se jim pletou jako špionážní družice letící nad planetou. Možná je to u nich pudové. Tak jako se samec snaží ulovit kvalitní samičku, tak samička si vybírá ze samců toho, který bude mít nejlepší přístup ke zdrojům, aby uživil její mláďata.

Do doby, dokud chlap bude chlapem, bude lascivně pomlaskávat na letním koupališti, bude okukovat pevné zadečky ve vypasovaných džínách středoškolaček v metru, nechá se utáhnout na falešný úsměv, vášnivý sex, předstíraný orgasmus a účelové miluji tě, nic se nezmění. A protože chlap bude navždy prostým chlapem, bude se takovým moderním obchodnicím dařit stále lépe. Na ženské zbraně jsme prostě krátcí.