Dogma

Dogma... všechno krásné jednou končí. Dnes to ale nemůže mentálně zdravý člověk, při pohledu na tu nadpozemskou krásu kolem, ani myslet vážně. Spalující horko, vůně moře, lehký vánek a všudypřítomný El Presidente… rum, doutníky, ženy, zpěv. Kuba. Varadero. Vyzbrojen mojitem a Cohibou si bos mezi prsty užívám stále ještě chladný písek. Tahle rána mám rád. Může mít člověk vůbec nějaké starosti? No měl bych pádný důvod, proč je mít, ale sem prostě nic takového nepatří. Bylo by to rouhání. Mžourám do probouzejícího se slunce, první odvážlivci se noří do vln a já přemýšlím, co se za těch posledních pár dnů změnilo. Jdu se rouhat. Není tomu vůbec dávno, kdy jsem si ještě nebyl jist ničím, zítřkem, možná i životem. Někdy nás dožene minulost, kterou jsme měli pro sebe uzavřenou. Někdy nás semelou kola přítomnosti. Nerozumíte mi? Vrátíme se tedy o něco málo zpět…

Středa, odhadem 23:20, Brdy

Jak já jsem se pitomec mohl nechat nalákat do zjevné pasti? Nejsem přece nerozvážný puberťák, co se nechá utahat na vařené nudli. A přesto jsem to dopustil. No, máš co jsi chtěl chlapče. Prodírám se křovisky, tma je taková, že si nevidím ani na ty svoje křivý nohy. Co chvíli mě nějaká větev mohutně šlehne do obličeje. Klopítám a neznalost terénu si, co krok, vybírá svoji daň. Prošlápnu do prázdna a svalím se na zem. S hlasitým šplouchnutím jsem dopadl do louže bahna a bůh ví čeho ještě. Možná raději nevědět. Z dálky slyším hlas. Je to rodilá ruština, bez pochyby. Takže přece jen…myslel jsem si, jak jsem chytrý, soběstačný a svoje problémy si vyřeším sám. Bláhová to myšlenka. Proč si neřeknu o pomoc, když ji potřebuji ? Hloupá chlapská ješitnost. Teď není ale správná chvíle, ani místo na dlouhé rozjímání. Hlas se blíží. Sakra kde mám auto? Nechal jsem ho tam, někde u lesa, předtím než jsem… au… dostal tupou ránu do temene. To vysvětluje, proč si stále nejsem schopen střípky posledních událostí poskládat do nějakého koukatelného a srozumitelného obrazu. Instinktivně si sahám na hlavu. Fajn, nelepí to, asi žádná krev, zdá se. Maximálně tedy otřes mozku, to je ok, to už tady bylo a vím, kolik mi to v dalším fungování dovolí. Odvalím se bokem, mokro už mám stejně všude. I tam, kam se většinou kouká jen doktor. Takže jestli nechcípnu v rukou nějakého Ivana, tak dostanu zápal plic jako víno. To je zase den. Prodírající se postava je už tak blízko, že rozeznám slabou záři mobilu osvětlující jeho tvář. Sakra to je obr. Metr devadesát ? Možná i víc… No, čekal jsem někoho menšího, tenhle bude mít určitě i zatracenou páru. Zaujal jsem polohu válející se klády a začal se soustředit na svůj vlastní dech. Jak jsem se to tenkrát naučil na kickboxu? Umět řídit svůj dech a ovlivňovat tep. Pomalu se uklidňuji a dýchám co nejvíce potichu to jde. Tenkrát jsem se také naučil něco, z čeho se mi svírá žaludek pokaždé, když si na to vzpomenu. A teď to snad budu muset použít, no to se mi musí zdát... Přece nemůžu někoho zmrzačit. Ale jde mi hergot o žití. Když byl tak hloupý, že mě nechal utéct, tak mám šanci. Není místo pro nějaké ale, možná, snad. Diplomacie jde stranou. Já, nebo on. Mám se rád, možná až moc. Ten pitomec si pořád ještě debatuje po telefonu. Takhle ho mám jako na dlani. Čekám na správný moment. Stále jde, neví kde jsem, to je jisté. Dva metry, metr. Teď! Vymrštím se a z první udeřím vší silou do místa, kde tuším krk toho neandrtálce z východu. Trefa do černého... Poznal jsem to podle zvláštního křupajícího zvuku a šílené bolesti, která vystřelila do celé mé paže. Slyším chrapot a zvuk podobný pytli brambor padnoucího z valníku traktoru zemědělského družstva. Jo! Povedlo se! Ale kolik jich tu ještě může být? Proč nenosím alespoň kesr, obušek, nebo nějaký nůž. Po bitvě je každý generál. Je čas se střelhbitě vytratit. Potřeboval bych si po vzoru Jeníčka najít nějaký pořádný strom, ze kterého bych se rozhlédnul. Takhle neuvidím ani Taj Mahal, kdybych u něho seděl. Olověná obloha, která kryje nebe už posledních pár dní mi, jasně a naschvál, hází klacky pod nohy. Stačilo by trochu měsíčního svitu. Najít nějakou cestu. Nebo alespoň zhruba nabrat správný směr. Koukám se na nebe.

“Ty se tam nahoře určitě nudíš, viď fešáku!“ jestli tam někde bůh je, tak tohle musel slyšet. Jistojistě. Po několika minutách cítím, že se dostávám na pevnější půdu a v dálce konečně poznávám mihotavé záblesky lamp a jednotlivých obydlí. Že by se velký bratr nakonec smiloval nad nicotným člověkem? Světlo na konci tmy, svítající naděje, mi dává najednou obrovskou sílu. Kolikrát stačí jen malý impuls a začínáme znovu bojovat. Přidávám na tempu a běh se mění ve sprint. Teď bude záležet na každém kroku, rozhodnutí… Ale v tomhle mám už naprosto jasno. Přibíhám na jakési náměstíčko v malé vesničce, telefonní budka O2 láká neonem do dálky. Díky kyslíci, co jsme si, to jsme si, dnes jsem rád, že vás mám. Po kapsách dám dohromady pár drobných. Polykám hrdost, ješitnost a po paměti točím číslo:
„Ehm, prosím?“ hlásí se rozespalý hlas.
„Honza, ahoj, potřebuju pomoc. Víc než kdy dřív, jsem v průseru! Bez legrace.“
Pak už šlo vše ráz na ráz. Odvoz, noc v hotelu v Praze, doručení pasu, ráno autem do Mnichova, let do Paříže a odpoledním letem Air Cubana přímo do Havany. Než se vše uklidní, tak jsem tady. Oddán jen pláži, horku a kubánským rytmům salsy. Vím, že tohle není ideální místo, kde se před rusáky schovat, ale z druhé strany brilantní volba. Možná ještě lepší by bylo jet do Moskvy a na Rudém náměstí vystrčit na svět holý zadek. Paradoxy fungují. Když něco uděláme jednoduše, tak můžeme způsobit větší parádu, než složitým plánem. Věřím, že se vše vyřeší… Dum Spiro Spero. Dokud dýchám, doufám. Plátno je opět bílé, je čas vzít barvy a začít malovat novou budoucnost.
„Buenos días, Como esta? Mojito por favor. Gracias,“ z rádia hraje Benny More a jeho En Vivo. Nasadím si sluneční brýle, naučeným pohybem vezmu do ruky telefon a vytáčím číslo, které si budu pamatovat až do smrti. Komunikační most funguje dokonale:
„Ahoj chlape, to ti tedy povím, to byl zase týden. Díky za pomoc, jsem tvým dlužníkem…“