Státy a velké sportovní akce

Náklady na velké sportovní akce stoupají a počet zájemců a těch, kteří si velké akce mohou a chtějí dovolit. klesá. Důkazem je letošní fotbalové mistrovství v Brazílii, které stojí 12 miliard dolarů a přesto, že je fotbal v této zemi náboženstvím, protestuje vůči akci většina země. Skončíme u toho, že velké akce budou pořádat jen autoritativní režimy, které se chtějí předvést (Čína, Rusko, Katar?). A jak je to s pořádáním sportovní akcí v České republice?

Velký průšvih na mistrovství světa v lyžování v Liberci a naproti tomu hladký průběh biatlonového šampionátu v Novém Městě na Moravě. Protikladnost těchto dvou akcí ukazuje, že v případě pořádání velké světové akce ve velké míře záleží na přístupu a schopnostech pořadatelů a na snaze o udržitelnost těchto akcí. Obě zmiňované akce podpořil významně stát a odpověď na otázku, zda se takto stát má angažovat tedy není vůbec jednoznačná. Tato otázka nedávno ožila díky aktivitám Fotbalové asociace, která chtěla v Praze pořádat fotbalové mistroství Evropy. Stát v případě umírněné varianty nefinanční garance dodal, pražský magistrát to ale odmítl a tak je po mistrovství.

Zastánci státní pomoci velkým sportovním akcím často argumentují prestiží takové akce po daný region a multiplikovanými finančním přínosy. Problém je ale často v samotné metodice výpočtu těchto efektů http://www.sport-plus.info/ekonomika-velkych-sportovnich-akci/. V klasickém modelu jsou do kladných efektů často zahrnovány skutečnosti, které s danou akcí už tolik nesouvisí a není zohledněn fakt, že akce má i negativní dopady. Model CGE, který se dnes stále častěji prosazuje, započítává efekty vytěsnění. Čím více lidí se přesune do daného faktoru, tím více se tam přesouvají i zdroje z jiných sektorů, které potom ale v těch sektorech chybí. Model CGE se také dívá odlišně na sportovní stavby. Vychází z toho, že každá taková stavba musí být také zaplacena a nejčastějším zdrojem vládního utrácení jsou daně. Pokud tomu tak je, může být čistý dopad stavebních projektů negativní a může ekonomiku i pokřivit.

Liberecký lyžařský šampionát je dle mého názoru přesně tím případem, kdy finance byly utraceny na špatné investice. Náklady na šampionát činily přes 600 milionů Kč a ten skončil ve ztrátě přes 100 milionů. Naopak biatlonové mistrovství skončilo ziskem a infrastruktura je využívána k dalším akcím – mimo jiné pro světové poháry v klasickém lyžování a v létě k soutěžím horských kol.

Je jasné, že malé země, jako je Česká republika, nemají šanci pořádat ty největší akce typu olympijské hry nebo fotbalové mistrovství světa. Je tu ale stále prostor pro menší sporty, ale i zde je potřeba (jak bylo vidět na srovnání biatlonu a lyžování), dobře vážit přínosy a zápory. Jedním z hlavních hledisek by měla být efektivita vynaložených financí a udržitelnosti sportovišť a infrastruktury do budoucna.