Vítězství v bitvě u Borodina, další Putinova falzifikace dějin

Putin, podobně jako Chruščov, slavil ve velkém stylu dvousté výročí údajného vítězství ze 7.9.1812 nad Napoleonem v bitvě u Borodina ( kterou Francouzi nazývají bitvou u Moskvy, vesnice leží 110 km západně od MOW) rekonstrukcí slavné bitvy a položením věnců na bitevním poli.

Kreml tuto bitvu nazývá Matkou všech bitev, a odboj proti Napoleonovi Vlasteneckou válkou (Velkou vlasteneckou 41-45), avšak podle Francouzů vyhrál Napoleon, jenž poté táhl na Moskvu, či v nejhorším případě bitva podle západních historiků skončila nerozhodně, v žádném případě však Rusové nevyhráli  …

Byla to nejkrvavější bitva Napoleonova tažení do Ruska, utkalo se v ní na 250.000 mužů, Francouzi ztratili jednu třetinu mužů, Rusové jednu polovinu ( Napoleon měl daleko početnější armádu sesbíranou z rekrutů po celé Evropě, všech jeho dobyvačných tažení se účastnil polský legion ) …

Francouzští historici Napoleonovi vyčítají, že jedinou jeho strategií bylo, že své vojáky a důstojníky obětoval, u Borodina padl mj. slavný velitel Louis-Pierre hrabě Montbrun.

Jednotky maršála Kutuzova /1745-1813/ však nikoho „nerozdrtily“, Kutuzov se přímému střetnutí s Napoleonem pečlivě vyhýbal, a pokračoval v taktice svého předchůdce gen. prince Michaela Barclay de Tolly, jehož car Alexandr I /1777 -1825/ zbavil velení, protože ho jeho ustupování vyvádělo z míry .

Kutuzov však jeho taktiku postupného vyčerpání nepřítele metodou spálené země převzal, takže před Napoleonem ustupoval až k Moskvě, aby jeho armádu vlákal do mrazivé zimní moskevské pasti, na kterou doplatila i Hitlerova vojska.

Taktiku maršála Kutuzova Rusové nechápali, a při jeho ústupu obraceli oči vsloup, zatímco Napoleon jej v důsledku „zdržování“ považoval za  „ líného“  ( Kutuzov se nechtěl v 12/1805, dokud nedorazí posily, vrhat do boje ani u Slavkova, přes který Napoleon táhl na Vídeň - bez posil považoval bitvu za ztracenou, ale Alexandr I a rakouský genštáb měli jiný názor .

Kutuzov alespoň oddaloval stažení ruských vojsk ze strategických Prateckých výšin, aby je neobsadil Napoleon, a stáhl se z nich, až když na něj Alexandr I ječel, aby uposlechl jeho rozkaz,  načež Napoleonovo dělostřelectvo z těchto výšin poté kralovalo – padlo 25.000 Rusů, Alexandr I byl zdrcen, o návrat zbylého vojska přes Madˇarsko se musel postarat Kutuzov, kterého Alexandr po zbytek života iracionálně vinil z prohry u Slavkova (třebaže Kutuzov celou poradu s rakouským genštábem úmyslně prospal, aby jej car z prohry nemohl vinit ) , a v roce 1812 jej schválil do funkce vrchního velitele ruských vojsk jen proto, že to požadovala šlechta a církev )   …

Napoleon se Moskvy po bitvě u Borodina sice zmocnil, ale ta byla prázdná/evakuovaná a Kutuzovem vypálená, takže z ní se svoji vyhladovělou armádou, jejíž vojáci v zoufalství páchali sebevraždy, táhl bleskurychle zpět, nicméně na rozdíl od  šéfů Wehrmachtu několik týdnů spal v Kremlu  …

Otázkou je, zda raději neměl ve vypálené MOW přezimovat, vyčkat na posily z Francie, a pokračovat v tažení na jaře 1813 – Napoleon se však v Paříži obával dalšího puče, hrabě Claude-Francois Mallet byl sice vzápětí po svém pokusu o puč v 10/1812 zastřelen, ale Napoleon I byl rozezlen, že nikdo z jeho císařské vlády neměl tu představivost, aby zakřičel „Napoleon est mort, vive Napoleon !“, čímž vláda zpochybnila jeho legitimitu – nikdo z vlády si totiž nebyl zcela jist, zda skutečně zavedl dědičnou monarchii, či jen republiku na vyšším organizačním stupni  …

Napoleonův útěk z pařátů Ruského Medvěda byl počátkem jeho konce.

Na Svaté Heleně Napoleon o bitvě u Moskvy/Borodina řekl :“ Ze všech mých bitev byla nejstrašlivější, Francouzi v ní prokázali, že jsou hodni vítězství, a Rusové dostáli své pověsti Neporazitelných „ … (  ruské ztráty činily 45.000 ze 112.000 mužů, včetně ruského gen. gruzínského prince Pjotra Ivanoviče Bagrationa, Napoleon měl kolem 130.000 mužů) …

Rekonstrukci bitvy u Borodina pod dohledem Putina přihlížila i Putinova mládež PutinJugend z jeho mládežnických organizací, kterou Putin pověřil demagogickou rehabilitací Stalina – vnucovala totiž turistům otázky typu : „ Kdo byl Napoleon ? Geniální vojevůdce, osvícený vůdce nebo krvavý despota ?“ , aby turistu zaskočili úvahou :“ Stejnou otázku si můžete položit o Stalinovi „ …

Okázalé oslavy Kremlu nepřijímají s nadšením Bělorusové, kteří střetnutí s Napoleonem vnímají jako občanskou válku, nikoliv vlasteneckou, protože do roku 1795 bylo Bělorusko jako součást Litevského velkovévodství ( Litva, Bělorusko, severovýchodní PL, západní Ukrajina ) ve svazku s katolickým Polskem, se kterým Litva od roku 1569 tvořila federaci, dokud nebylo běloruské území po rozdělení Polska násilně připojeno k Rusku a rusifikováno.

Proto měl Napoleon v Evropě jediného, ale zato bezmezně oddaného přítele – Polsko a Litvu, pro které byl Osvoboditelem od ruských okupantů ( PL pod jeho vlivem přijalo moderní ústavu, na druhé straně na Antillách Napoleon znovuobnovil otroctví, které muselo být opět zrušeno v roce 1848) …

Za napoleonských válek 220.000 ortodoxních Bělorusů bojovalo po boku cara Alexandra I proti „ AntiKristovi“ , který chtěl v Rusku zrušit nevolnictví, 30.000 Bělorusů, zejména katolických vlastníků půdy, bojovalo na straně Napoleona ( zatímco francouzský gen. Louis Alexandre de Langéron jako roajalista bojoval v napoleonských válkách v ruském vojsku, poté velel černomořským kozákům ) …

Navzdory sovětským  a putinovským tvrzením byl zbytek Napoleonových vojsk ( z 600.000 se jich vrátilo 100.000 ) ve skutečnosti v Rusku poprvé významněji poražen nikoliv u Borodina (kam v srpnu dorazili přes Smolensk, v bitvě u Smolenska padlo na 30.000 vojáků ), ale až u strategického města Vjazmy ve smolenské oblasti, ležící na stejnojmenné řece, 3.11.1812 generálem Michailem Andrejevičem Miloradovičem, jenž zvítězil nad francouzským maršálem Davoutem.

Dramatický byl přechod zbytku Napoleonových vojsk přes řeku Berezina.

U běloruské Studjánky na východním břehu řeky Berezina stojí od roku 62 žulový pomník s mramorovou deskou s nápisem „Zde ve dnech 26-28.9.1812 ruská armáda pod velením maršála Kutuzova rozdrtila jednotky Napoleona při obraně cti a nezávislosti vlasti „, jak prohlásil Chruščov, iniciátor pomníku ( běloruští historikové u vjezdu do vesnice Studánky v roce 03 postavili protipomník  Umírajícího nahého /bez uniformy=bez statní příslušnosti/ evropského vojáka ) …

Ten den se však žádná bitva nekonala .

Napoleon na útěku z Ruska totiž náhlým neočekávaným manévrem přešel tuto řeku v jejím nejužším místě u Studjánky, kam napoleonské jednotky podle lidového vyprávění dovedl běloruský jezdec, a poté, co muži/“Pontoniers“  generála Eblée se obětovali, a přes řeku postavili za silného sněžení a mrazu dva legendární mosty, se pravděpodobnému rozprášení svých jednotek vyhnul, a definitivně připravil Alexandra I o vítězství, kdy ruský admirál Čičagov marně očekával napoleonské jednotky ve městě Borisov při ústí řeky ( je zajímavé, že v městském muzeu ve městě Borisov je busta Napoleona, ale žádná busta ztělesňující maršála Kutuzova ) … .

Dramatický přechod přes řeku Berezina umožnil štábní důstojník Antoine-Henri de Jomini, kterému onen běloruský jezdec ono nejužší místo ukázal, ale ten, na rozdíl od gen. Eblée, konal jen svoji povinnost -  mnozí vojáci, kteří se v panice v mrazivé řece neutopili, byli zmasakrováni kozáky

Napoleon zde přišel o 25.000 vojáků a 30.000 nekombatantů.

Zatímco Ludvík XVI /1754-1793/, vnuk Ludvíka XV, Anglii oslabil tím, že podporoval protibritská povstání jejích US kolonií (tak jako svého času Filip z Valois podporoval skotská povstání) , Napoleon „Korsický“ , jenž se z republikánského generála přes konzula vyhlásil císařem, otevřel Británii po vídeňském kongresu 1814/15 cestu k viktoriánskému století a k britské dominanci až do 40.let 20.st. , ale také k Bismarckově výstavbě Pruska v hranicích ante bellum s důsledky roku 1870,1914 a 1939, a k Bismarckově OstPolitik, tj. Osy Berlín-Moskva přes rapallskou smlouvu z roku 1922, SU-německý pakt o neútočení ze  8/39 až po Williho Brandta a rusofilství Gerharda Schroedera …

Kdo byl větší vojenský génius, zda Napoleon /1769-1821/ či Carl von Clausewitz /1780-1831/, o tom se Němci a Francouzi stále přou.

Von Clausewitz nezvítězil ani u Slavkova/Austerlitz, ani v 7/1809 u vesnice Wagram, v níž se projevila Napoleonova genialita, zatímco rakouská armáda prohrála na celé čáře - jakou bitvu vlastně von Clausewitz vyhrál ?, táží se Francouzi -  maximálně se mu za ruského tažení podařilo přemluvit jeden pruský sbor, který bojoval na straně Napoleona, aby tak nečinil …

Von Clausewitz byl jen vojenským teoretikem ( navíc jeho teorie jsou zpochybňovány genštáby celého světa dodnes) , zatímco megalamanský Napoleon, jenž po celé Evropě plenil umělecká díla, byl nedostižným polním vojevůdcem.

Napoleonova italská tažení 1796-7, a zejména bitvy u Slavkova a u Wagram, se dodnes přednášejí na vojenských akademiích od Saint-Cyr po West Point .

Francouzští odpůrci Napoleona jej viní nejen z degradace Francie v důsledku vídeňského kongresu 1814/15, ale i ze ztráty území dnešní Belgie, o kterou Paříž přišla zrušením První republiky z vůle Vídeňského kongresu, z čehož Francouzi viní i bezpáteřního diplomata zrádcovského prince Taylleranda, a především Británii, která podle nich vytvořila umělý stát Belgii, aby z Doveru neviděla ani na Francii, ani na Prusko …

Viní Napoleona Bonaparte i ze ztráty Louisiany, třebaže francouzské koloniální panství bylo již nahlodáno ztrátou Kanady z roku 1763, kdy Paříž své severoamerické kolonie po Sedmileté válce postoupila Británii, a vůči US expanzi ( mj. anexe obrovských území v Mexiku) Francie neměla ani dostatek osadníků, ani životaschopné lodˇstvo …