Sýrie dostala Libanon jako odměnu za účast ve Válce v Zálivu

Libanonská krize (05) nebyla žádným „libanonským jarem “ , ani žádnou „ cedrovou revolucí“ , jak celonárodní demonstrace v Libanonu po zavraždění Harirího 14.2.05 nazýval světový tisk. Více si měli novináři všímat rezoluce RB OSN č.1559 ze 3.9.04, která obsahuje celou řadu významných ustanovení, světový tisk ji však přešel mlčením.  

Teprve po 15 letech když Washington změnil názor, OSN zpochybnilo dohody z Taifu z roku 89, uzavřené mezi Libanonem a Sýrií za potlesku a pod dozorem Washingtonu a Rijádu ( přerozdělení moci mezi konfesní skupiny a stažení syrských jednotek do údolí řeky Bikáa ), kterými byl Libanon oficiálně svěřen do správy Damašku, zejména jako pozdější odměna za jeho účast na straně spojenců ve válce v Zálivu za vyhnání Saddáma z Kuvajtu 90/91 …

Třebaže jeho Charta zakazuje OSN vměšovat se do vnitřních záležitostí členských států, jestliže tyto neporušují kogentní normy mezinárodního práva veřejného ( např. válečné zločiny, agrese vůči jiným státům, lidská práva apod.), rezoluce 1559 RB OSN na libanonském parlamentu požadovala, aby nenovelizoval libanonskou ústavu dle přání Damašku, a neprodlužoval o tři roky ( ze šesti na devět) mandát prosyrskému prezidentovi generálu Emilu Lahúdovi, třebaže tohoto privilegia se již v roce 95 dostalo předchozímu prosyrskému prezidentovi, velkému příteli premiéra Ráfika Hararího, Eliáši Hrawi, aniž Washington či OSN protestovaly …

Rezoluce dále požadovala, aby se syrská vojska stáhla z Libanonu, aby se libanonská armáda rozmístila po celých svých hranicích s Izraelem, a odzbrojila milice Hezbolláhu a palestinské milice v palestinských uprchlických táborech ,které v nich plní i úlohu policie.

Jinými slovy tato rezoluce RB OSN nařizuje Libanonu hrát úlohu nárazníkového státu, kterou v historii již mnohokrát na úkor vlastní bezpečnosti a stability sehrál, když posluhoval mocnostem, které chtěly BV kontrolovat.

Již za 15leté občanské války byl Libanon miniaturní šachovnicí velkých konfliktů, které se v pozadí odehrávaly (studená válka, arabsko-izraelské a meziarabské konflikty) …

Tyto konflikty, než vypukly ve velkém měřítku, všechny krystalizovaly nejprve v Libanonu, když jeho političtí představitelé souhlasili převzít úlohu příkazníků, a byli v této úloze řízeni, financováni a vyzbrojováni nejrůznějšími regionálními a mezinárodními mocnostmi, třebaže navenek pro arabská a mezinárodní média vystupovali jako představitelé náboženských komunit …

Např. gen. Michel Ajún, vrchní velitel libanonské armády, jenž jediný vždy vystupoval nekonfesně, tj. v zájmu celého Libanonu, byl v roce 89 v podstatě donucen Sýrii válku vyhlásit, třebaže někteří analytici pochybovali o jeho zdravém rozumu.

Byl k tomu donucen nejen syrským bombardováním východního Bejrútu, ale především politbyrem Ligy arabských států, morální a politickou podporou ze strany Francie ( doprovázenou poskytnutím vojenských poradců, třebaže to Paříž popírá), a především masívními dodávkami zbraní od Saddáma Husajna, jenž nenáviděl Háfize Asáda stejnou měrou jako tento Saddáma.

Nicméně Pax Syriana realizovaný v 10/90 s požehnáním US za tichého souhlasu Izraele, přijalo obyvatelstvo po 15 letech bojů všech proti všem s velkou úlevou.

Všeobecné příměří bylo narušeno jen dvěma izraelskými útoky (1993 a1996) proti Hezbolláhu  na nejjižnějším cípu Libanonu v pásmu zapomenutých Samot Šebáa .

V 5/00 se Izrael z jižního Libanonu stáhl – ustoupil náporu Hezbolláhu, který v těsné spolupráci s libanonskou armádou a s libanonskými tajnými službami Izraeli zabránil, aby ku svému prospěchu opět rozdmýchal boje mezi jednotlivými konfesními skupinami, jak tomu bylo zejména  po červnové invazi 1983 u Šúfu, a 1985 v okolí města Saida.

Prosyrským vládám ( Salima Hoss a poté Omara Karamé ) z let 1991 a 1992 , které zahrnovaly zástupce všech konfesních a politických frakcí ( až na stoupence generála Ajúna), se podařilo odzbrojit různé polovojenské milice a začlenit je do libanonské armády, a opětovně tak sjednotit zemi.

Třetí prosyrská vláda Rašída Solha zorganizovala první volby od roku 1972, které však obyvatelstvo, zejména křestˇané, bojkotovali.

Právě v této době na libanonskou politickou scénu vstoupil stavební magnát Ráfik Harirí s aureolou dobrodince, jenž tvrdil, že dokáže sehnat peníze na rekonstrukci Bejrútu, zejména jeho historické části – proto jeho jmenování premiérem bylo přijato s euforickým nadšením .

Svůj slib splnil, protože v Saúdské Arábii jeho stavební firma vydělávala 4 mld dolarů ročně, stavební firmu zdědila jeho dcera Hind, která se tak stala nejmladší miliardářkou ( o ostatní se podělila vdova a další 4 děti) ...

Harirí vlastnil 11%  akcií firmy Solidere, která rekonstrukci prováděla, a kterou spoluzaložil - dalšími akcionáři byly v drtivé většině firmy saúdskoarabské ...

Raymond Eddé uvedl, že jediný Harirí byl pro své mezinárodní kontakty schopen historické centrum Bejrútu zrestaurovat ( jeho rekonstrukce stála 10 mld dolarů ) jako symbol státní moci -  šlo o velmi komplikovaný projekt, kdy nebyly stanoveny hranice pro soukromé a veřejné  zájmy, a firma Solidere bez náhrady vyhnala spoustu chudých rodin z pozemků, kde chtěla rekonstrukci provádět ...

Ráfik Harirí, syn zemědělského námezdního dělníka, začínal jako bezvýznamný účetní v malé saúdské firmě prodávající citrusy, přes kterou udržoval kontakty i se saúdskou stavební firmou Oger.

Když korunní princ Fahd požadoval postavit v Taifu do osmi měsíců hotel Intercontinental, velké stavební firmy daly od projektu ruce pryč, a zakázku získala z iniciativy Harirího bezvýznamná firma Oger, která hotel v požadované lhůtě na otrocké práci postavila, a kterou Harirí odkoupil.

Harirí si takto získal přízeň korunního prince Fahda, kterému poté sloužil jako poradce, a propůjčoval své jméno některým jeho obchodním aktivitám, zejména k nákupu nemovitostí v Bejrútu a kolem něho …

Pozdější král Fahd mu poté udělil výhradní monopol na opravu starých paláců a stavbu nových paláců  …

Zdá se, že stavební firmy mohou v Saúdské Arábii rychle zbohatnout, ale je to pravda jen poloviční -  nemuslimové nejsou podle muslimské ideologie svéprávní lidé, protože všechny děti na světě se rodí jako muslimové, ale rodiče některým vnutí jiné náboženství, proto je povinností muslimů tyto ztracené děti opět získat, tj. přivést nemuslimy zpět k islámu, a pokud nechtějí , jsou to blázni v lékařském a právním smyslu : v Saúdské Arábii proto nemuslimové jsou úředně nesvéprávní, nemohou zde podnikat, ani NIC vlastnit, ledaže by podnikali přes nějakého saúdskoarabského občana, který se za ně ve všech ohledech zaručí (tj. za všechny nejen majetkové trestné činy, které případně spáchají, ale  tento saúdskoarabský občan půjde za ně do vězení i  za trestné činy obecné kriminality, které se však v Saúdské Arábii  páchají jen vyjímečně, protože  brutální násilí si muži vybíjejí skrytě doma na svých ženských příbuzných …

Nemuslimští podnikatelé proto podnikají jen přes nějakého Saúda, ale to nestačí : po dobu pobytu v Saúdské Arábii je všem nemuslimům odebrán pas, který je u dotyčného Saúda, který za ně ručí, v úschově …

Chtějí-li skutečně v Saúdské Arábii uspět, musejí podnikatelé ( a nejen oni, ale všichni uchazeči o jakoukoliv práci zde ) navíc přestoupit, alespoň formálně,  na islám …

Také další  „stavitel“, bytˇ na rozdíl od Harirího negramotný, patriarcha bin Ládin z Jemenu, přistěhovalý do Saúdské Arábie, v níž mezi saúdskými Araby panuje všeobecná nechutˇ k manuální práci, takže chudý, ale přičinlivý jemenský šejk bin Ládin brzy získal od saúdskoarabského krále monopol na stavbu nejen silnic, letištˇ a paláců, ale hlavně výsostný a věčný monopol na jakékoliv stavební práce v Mekce a v Medíně, který má  bin Ládinova rodina dodnes …

Brzy byl Harirí opředen kultem osobnosti, vyživovaným médii, které vlastnil či sponzoroval ...

Šejk Sajíd Šabane z Hnutí islámského sjednocení (MUI) o Harirím řekl :“ Je to despota a diktátor, doufám, že nás Bůh Harirího brzy zbaví ! Místo Bohu se klaní sionistické vyslankyni Madelaine Albrightové.“

Na otázku, co si myslí o státním dluhu ve výši 21 mld dolarů, který takto za vlády Harirího narostl, Raymond Eddé odpověděl, že ještě žádný stát nezkrachoval kvůli svým dluhům, a Libanonci by nikdy nepřistoupili na daň z příjmů, takže co má chudák stát dělat ...

Hlavním ekonomickým konkurentem Libanonu je Izrael, na rozdíl od Izraele má však Libanon velké přírodní výhody – velmi mírné podnebí a velkou zásobu podzemních vod pod Libanonským pohořím .

Jeho reliéf jej navíc chrání jak před Izraelem, tak před Sýrií.

Divy udělaly i styky s vlivnými saúdskoarabskými princi (od nichž za „zásluhy“ získal jako jeden z mála saúdskoarabské občanství) a přátelství s Chirakem ( zklamáním pro Chiraka však bylo, že Saúdská Arábie v 2/06 za jeho státní návštěvy v Rijádu nekoupila od Paříže žádnou velkou vojenskou techniku)  .

Od nástupu Harirího do funkce premiéra se již nikdo nestaral o stažení syrských jednotek do údolí Bikáa, natož o jejich odchod ze země.

Avšak koncem roku 98 byl Ráfik Harirí prosyrským prezidentem gen. Lahúdem, se kterým se nesnášel, odstraněn z funkce premiéra, do které se po svém triumfálním vítězství v letních parlamentních volbách v 10/00 vrátil ( „protisyrskou“  demisi podal v 12/03 ) .

Nikdo v té době tyto volby z 10/00 nezpochybnil, že by nebyly pod syrskou okupací svobodné, či že by je Damašek zmanipuloval …

V 6/00  se dokonce v Bejrútu (pod tehdy nezpochybňovanou syrskou okupací ) konala schůzka ministrů zahraničních věcí Ligy arabských států, a v roce 02 summit frankofonních států, na kterém Chirak v libanonském (okupovaném) parlamentu pronesl projev, ve kterém potvrdil legální status Libanonu jako  „ syrského protektorátu „ ( v té době ještě spoléhal na Bašíra Asáda a jeho „ reformy“ , ale k liberalizaci politické scény nedošlo, a v ekonomice se objevil jen soukromý bankovní sektor, ve kterém klíčovou úlohu hrály libanonské banky ) do doby, dokud se nevyřeší vztahy mezi Araby a Izraelem globálně –  „teprve poté Sýrie a Libanon své vztahy zharmonizují, a domluví se na odchodu syrských jednotek, toto je neměnná pozice Francie,“ prohlásil Chirak ...

Jednomu opozičnímu poslanci, který protestoval proti tomuto prohlášení Chiraka ( křest´anský opoziční blok si přál secesi, či alespoň federaci) , Ráfik Harirí plamenně odpověděl, že „ obviňovat Sýrii z problémů Libanonu je směšné, protože bez Sýrie by Libanon nikdy nedošel k politické stabilitě  „  – tento postoj Ráfik Harirí zastával až do 12/03 ( 14.3. 04 byl zavražděn) ...

Ráfik Harirí nekolaboroval se Syřany sám –  kolaborovali všichni libanonští předáci, až na generála Ajúna.

O nedodržování dohod z Taifu ( nevyžadování odchodu syrských jednotek) , napsal knihu bývalý libanonský ministr obrany a informací Albert Mansúr „Státní puč proti dohodám z Taifu“ , v arabštině, Bejrút 1993 – Mansúr tvrdí, že největší odpovědnost za nerealizaci těchto dohod nese bývalý libanonský prezident Eliáš Hrawi a jeho úhybné politické manévry, z nichž nejdůležitějším bylo dosazení do funkce premiéra Ráfika Harirího na podzim 1992 po uměle vyvolaných bankovních spekulacích o libanonské libře ,které přivodily pád vlády Omara Karamé  …

V terénu neposlušnost vůči Sýrii byla zahájena po náhlé smrti Háfize Asáda (6/00), kdy ve volební kampani v létě 2000 Walíd Džumblát, do té doby věrný spojenec Damašku, odsoudil syrskou okupaci Libanonu.

Mnozí v tom viděli jen volební manévr, aby si získal hlasy křestˇanů, po volbách drúzský vůdce podstatně snížil tón.

V 9/00 skupina maronitských biskupů odsoudila Damašek za všechny libanonské zlořády (korupci, zadlužení, sociální krizi, marginalizaci křestˇanů ), a ustavila ze svých řad biskupa, jenž se zúčastňoval schůzí protisyrské skupiny Kornet Šahúan, která sdružovala představitele (syrskou tajnou policií) rozpuštěných milic Libanonských sil, dále stoupence generála Ajúna, některé maronitské  poslance, a bývalého prezidenta republiky falangistu Amína Džamáíla ( část křestˇanů ze severu, kde ani gen. Ajún nezabodoval, je však pod vedením rodiny Frangié, která většinou drží ve vládě křeslo ministra vnitra, prosyrská , proto Sulejmán Frangié maronitským biskupům vyčetl, že nerespektují odlišná stanoviska v křestˇanské komunitě – také na jihu a v údolí řeky Bikáa tradičně převládají prosyrští Libanonci) …

K této protisyrské skupině se nepřidali ani nezávislé osobnosti z řad maronitů …

Protisyrská opozice je tak velmi relativní pojem, a byla sjednocená pouze ve středu Libanonu, navíc tuto opozici vedli ti, kteří byli pilíři syrské hegemonie v Libanonu až do úmrtí Asáda, a někteří z nich se dokonce podíleli na masakrech v letech 1975 –1990  spáchaných syrskou armádou …

Protisyrská opozice byla navíc velmi nejednotná – dělila se na radikály, kteří by nejraději svrhli režim v Damašku, a umírněné  …

Protisyrská skupina Kornet Šahúan uvedla, že bojuje proti Damašku a proti libanonskému prezidentu Lahúdovi, nikoliv však proti Ráfiku Harirímu.

Jejím cílem bylo stažení syrských vojsk podle dohod z Taifu, vyslání libanonské armády na jih Libanonu, která by tak převzala štafetu od Hezbolláhu ( což po stažení izraelských jednotek v 5/00  na Libanonské armádě mezinárodní společenství de facto vyžadovalo, aby se Hezbolláh z jihu stáhl do vnitrozemí, kde by byl odzbrojen) , a osvobození šéfa Libanonských sil Samira Geagea, zatčeného a odsouzeného za několik atentátů v roce 93 …

Po 22leté izraelské okupaci bylo třeba jižní Libanon rekonstruovat, na což však mezinárodní společenství odmítlo dát peníze, a navíc US hrozby na účet Hezbolláhu se nelíbily ani libanonským křestˇanům, a k protestům vůči nim se připojil i maronitský patriarcha …

Po atentátu 14.2.04 na Ráfika Harirího, ke kterému došlo pár měsíců po atentátu na poslance Maruána Hamadé, jenž měl blízko jak k Harirímu, tak k Džumblátovi, Libanon zachvátili staří démoni.

Třebaže Harirí úzce spolupracoval se syrskou nomenklaturou, stal se symbolem vytoužené normalizace a politické stability.

Proto se Libanonci po jeho smrti sdružili kolem rodiny Harirí a kolem Walída Džumbláta, který po Harirím převzal žezlo vůdce protisyrské opozice na základě přirozené autority.

Prosyrské loajalisty sdružovalo několik prosyrských politických stran , např. strana bývalého umírněného premiéra Salima Hosse, a proíránský Hezbolláh se svým charismatickým vůdcem Sájídem Hasanem Nasralláh.

EU, na rozdíl od US, Hezbolláh s hustými charitativními sítěmi, nepovažuje za teroristickou organizaci, v Libanonu je Hezbolláh symbolem národního sjednocení po občanské válce.