Moulin VIII závěr : Manželé Aubracovi, záhady nekončí

Když Hardy v 4/87 zemřel, Barbie obvinil i manžele Aubracovy ( Lucie Aubrac / 1912-2007, 95let/, Raymond Aubrac /1914 –2012, 98 let/ ). Raymond Aubrac byl přítelem diplomata a spisovatele Stéphane Hessel /1917-2013/, německý poloŽid protestantského vyznání, od roku 39 naturalizovaný francouzský občan, člen de Gaullova odboje, v Buchenwaldu spolu s Britem Yeo-Thomasem (zemřel v roce 64 ) unikl popravě díky kápu Arthuru Dietzsch / 1901-1974/, jenž byl jako důstojnický kadet odsouzen ke 14 letům vězení za to, že varoval otce (KS) své přítelkyně před zatčením, po příchodu Hitlera s nálepkou “ komunista” skončil v roce 33 v KL, od roku 38 v Buchenwaldu / – Dietzsch prohodil jejich identity s vězni, kteří zemřeli na tyfus.

Klaus Barbie, šéf Gestapa v Lyonu/ zhruba 4.000 zavražděných Židů, + 14.000 dalších civilistů z řad odbojářů, byl po vydání z Bolivie uvězněn v lyonském vězení Montluc, aby si osvěžil pamětˇ.

Odsouzen k doživotí za zločiny proti lidskosti byl v roce 87 ( mezi hlavní svědky proti němu patřily tehdy 13náctiletá Simona Lagrange, a tehdy 43letá odbojářka Lise Lesevre, na kterou Barbie ve sklepní mučírně použil všechny své dostupné mučící nástroje, včetně topení nahého těla v mrazivé vodě, a když Lesevre nepromluvila, mučil před ní jejího 16letého syna (zastřelen) a manžela, kterému vytrhával maso z těla (zemřel na tyfus v Dachau).

Další odbojářka vypověděla, že musela být přítomna mučení svého otce – po brutálním zbití byl zaživa stažen z kůže, načež mu Barbie ponořil hlavu do kýble se čpavkem, zemřel krátce nato.

Jedním z posledních Barbieho činů ve Francii bylo v 4/44 zatčení a deportace do Osvětimi 44 židovských sirotků z Izieu ( které udal místní občan ) …

Proces s Barbiem v Paříži/PAR rozdmýchal bouřlivé vášně, stejně jako proces s vysokým vichystickým úředníkem Mauricem Paponem /1910-2007, zhruba 2.000 jím deportovaných Židů, Papon, třebaže spáchal zločiny proti lidskosti, i po válce zastával vysoké funkce, mj. pařížského policejního ředitele – byl odpovědný za pařížský masakr alžírských aktivistů z roku 61, a až do medializace skandálu (který pomohl do prezidentského křesla Mitterrandovi), i vládního ministra …

Proces s Paponem byl neuvěřitelně protahován ( 81-98 ), čekalo se, až konečně umře, a když stále neumíral, francouzský stát jej odsoudil ke skromným  10 letům.

Stejně jako advokáty Adolfa Eichmanna i Barbieho advokáty (Vergese) financoval švýcarský/CH bankéř a přesvědčený nacista Francois Genoud/1915 -1996/, hlavní finančník Třetí Říše, a jako správce tajných švýcarských účtů Třetí Říše, hlavní poválečný sponzor nacistické diaspory přes sítˇ Odessa.

Mezi Genoudovy přátele patřil Otto Skorzeny /1908-1975/, španělský koordinátor sítě Odessa, gen. Waffen-SS Karl Wolff /1900-1984/, styčný důstojník mezi Himmlerem a Hitlerem, a Klaus Barbie.

Genoud po válce prohlásil, že “ se jeho nacistické přesvědčení nezměnilo, a že kdyby Hitler válku vyhrál, byl by dnes svět lepším místem “ …

Genoud byl vykonavatelem poslední vůle Josepha Goebbelse, na jehož deníku vydělal milióny. Taktéž na zápiscích Hitlera a Bormanna – tento jeho byznys nepodpořila jen Hitlerova sestra Paula Hitlerová /1896 Rakousko -1960 Berchtesgaden/, která zemřela, aniž by mu poskytla výlučná práva na Hitlerova “ díla”  ( Pavla dostávala od Adolfa do 4/45 finanční podporu, žila pod pseudonymem Wolff, členkou NSDAP nebyla, pracovala jako sekretářka ve vojenské nemocnici ) …

Barbie, od roku 47 pracující pro CIA a západoněmeckou zpravodajskou službu, v roce 52 ve Francii v nepřítomnosti odsouzený k trestu smrti ( šéf US okupační zóny John McCloy, hájící německé zájmy již za války, jej Paříži odmítl vydat) , hned na počátku procesu na naléhání svého advokáta Vergese, obvinil ze zrady nejen Hardyho, ale i “ levicové” manžele Aubracovy …

“ Barbie se mstí,”  uvedl Aubrac.

V letech 70-72 Ladislas de Hoyos odjel do Latinské Ameriky, aby vyzpovídal jistého Klause Altmanna alias Barbieho, odhaleného manžely Klarsfeldovými, a 18.2.72 francouzská TV odvysílala film de Hoyose s komentáři tří svědků, kteří Barbieho znali – dr. Dugoujona, Simony Lagrange ( jako 13letá zatčena se svými židovskými rodiči, mučena Barbiem, přesto mu neprozradila adresu, na které se ukrývali její dva malí bratři, matka zplyněna po příjezdu do Osvětimi, otec ubit v 1/45 na pochodu smrti z Osvětimi  před jejíma očima jen proto, že se za ním při pochodu neustále otáčela ).

Třetím svědkem, jenž Altmanna jako Barbieho identifikoval, byl Raymond Aubrac.

Aubrac v TV prohlásil, že “ Klaus Altmann se Barbiemu podobá jako syn otci, a že je to 100% Barbie, což zopakoval i před šéfem četnictva a před vojenskou justicí, a položil tak první kámen do jeho pozdější obžaloby ( kdyby Aubrac zradil, identifikace Barbieho by nebyla v jeho zájmu) …

Verges na manžele Aubracovy ukázal prstem hned po svém příletu do PAR v 2/83, kdy veřejně v TV prohlásil, že “Aubracovi byli zrádci”.

Verges tvrdil, že Aubrac byl oním “ bývalým francouzským důstojníkem, jenž zastává vysokou funkci v Tajné armádě ”, navráceném po březnovém zatčení do odboje, kterého zmiňuje Kaltenbrunnerova zpráva ze 27.6.43 ( kpt. Gastaldo zmiňoval zprávu Gestapa , které předem vědělo o schůzce šéfů odboje, na které byl i Moulin, ze 3.5.43) .

Verges v roce 83 vydal knihu Skoncujme s Pilátem Pontským ( Aubrac, dvojí agent), a v roce 84 nechal natočit šokující film Claudem Bal “ Pravda je trpká” , takže jej Aubrac s Bénouvillem dali k soudu, a soud vyhráli ( i proto se historici drželi stranou kauzy “Caluire” ) …

Proto Lucie Aubrac v roce 84 vydala svoje Paměti s názvem “ Odejdou s kocovinou ”, zatímco “ autorizovaný ” životopis Raymonda Aubraca napsal známý výtvarník Pascal Convert*1957.

V reakci na prohraný proces s Aubracem Verges v 7/90 předal soudci Jacques Hamy svoji zprávu o 67 stránkách, komplexní scénář  “zrady”, jaký vyhovoval Vergesi, tzv. Barbieho Testament, Barbiem parafovaný, ve kterém Klaus Barbie Raymonda Aubraca obvinil z toho, že byl jedním z jeho agentů - Hardy informoval Gestapo o nadcházejícím významném setkání šéfů odboje, ale nikoliv o místě, kde se mělo konat – tuto informaci, podle Vergese, zatelefonovala Barbiemu po schůzce s Moulinem v parku Tete d´Or 20.6.43,  Lucie Aubracová , která oznámila datum, hodinu a místo konání schůzky Moulina se šéfy odboje, aby ochránila svoji rodinu …

67stránkový elaborát je vypracovaný na základě archívních dokumentů, ke kterým Barbie neměl ve vězení přístup, dokument vypracovali asistenti Vergese.

Třebaže jej žádný list neuveřejnil, protože šlo o  materiál, jehož obsah byl “zvratkopudný” , Verges dosáhl čeho chtěl – každý o Testamentu a Aubracových mluvil.

Lucie Aubrac pro list Le Figaro uvedla, že “ Vergesův dokument byl určen soudci, nebyl to Barbieho testament, jak po Barbieho smrti tvrdil Verges “  …

Raymond Aubrac prohlásil : “ Tento dokument obíhal mezi redakcemi během 2. procesu s Barbiem, který se týkal Caluire ( přerušen pro smrt Reného Hardy) , měl jsem jej rovněž k dizpozici, proto vím, že Chauvy ve své knize neuvedl některé poznámky soudce k výslechům obžalovaného, které soudce připojil ke spisu “ …

To, že Moulina zradili “komunisté”, tvrdí v životopise  „Smrt Moulina“  i Patrick Marnham, jenž rovněž ukazuje prstem na Raymonda Aubraca a jeho ženu s tím, že je zdokumentováno, že komunisté Gestapu udávali nekomunisty, a poukazuje na to, že v roce 44 de Gaulle/CHDG “ levičáka” Aubraca jmenoval republikovým komisařem v Marseille, aby mu dělal prostředníka v jednání s komunisty - Aubrac vytvořil akční milice, v nichž se to komunisty hemžilo, se kterými se spolu se svojí manželkou aktivně účastnil poválečných honů na kolaboranty, kteří na Gestapu mohli ledacos zaslechnout ( Raymond Aubrac stál v roce 44 za zatčením spisovatele Jeana Giono /1895-1970/ -  Giono jako zapřísáhlý pacifista byl ze sympatií k nacistům obviněn již v roce 39, ale nikdy proti němu nebyla vznesena žádná obžaloba ).

V roce 46 Aubracovi ve svém domě na přání ultrabolševika Jacques Duclose ubytovali Ho Či Mina, jenž přijel do PAR vyjednat podporu pro svůj režim, média Aubraca vzápětí obvinila, že je bolševickým agentem.

Koncem 60.let byl Aubrac na žádost Kissingera jedním z prostředníků při vyjednávání smlouvy o zastavení palby ve Vietnamu, dohoda o zastavení palby byla podepsána v PAR v 1/73 ...

V roce 75 vyjednával pro Kissingera v Saigonu, do kterého vjely severovietnamské tanky …

Aubracovi žili po válce v anonymitě, o odboji přednášet na lycejích a univerzitách začali až při procesu s Barbiem …

Žádný seriózní historik tvrzení Klause Barbieho, že Moulina zradili manželé Aubracovi, nepřevzal - pouze lyonský novinář Gérard Chauvy, jenž se o manžele Aubracovy dlouhodobě zajímal, několikrát s nimi učinil rozhovor, a dlouhodobě s nimi žil v těsném sousedství.

Jeho kniha o Aubracových obsahovala spekulace takového rázu, že jejich plné znění in extremis odmítl otisknout i Chauvyho vydavatel Francois Esmenard.

V reakci na vzpomínkovou knihu Oú la mémoire s´attarde Raymonda Aubraca z roku 96, a po premiéře filmu Claude Berriho “Lucie Aubrac” z 2/97, který manžele národu opět připomněl jako národní hrdiny, Chauvy 1997 vydal knihu „ Aubrac-Lyon 1943“/Odmytizování manželů Aubracových.

Novinář Chauvy, opírající se jen o prohlášení Barbieho, že Raymond Aubrac byl po svém druhém červnovém zatčení v Caluire do odboje Němci znovu infiltrován druhou osvobozovací akcí své ženy (15.3.43 byl zatčen francouzskou policií, osvobozen první akcí své ženy v 5/43), která se v pátém měsíci těhotenství 21.10.43 účastnila ozbrojeného přepadení automobilu Gestapa, který jej převážel do věznice - Serge Ravanel, jenž přepadení zorganizoval, popřel, že šlo o akci britské zpravodajské služby, jejímž hlavním cílem bylo osvobodit britského agenta Jean Biche, nikoliv Aubraca.

Během procesu na ochranu cti po žalobě, kterou na Chauvyho podali manželé Aubracovi, knihu Chauvyho podpořil francouzský historik, antikomunista a radikální maoista Stéphane Courtois ( maoistou byl i Verges, jenž se svého času setkal s Maem), specializující se na historii komunismu ( mj. 1997 vydal Livre noir du communisme, který zavinil smrt 80 miliónů lidí ( pracoval v CNRS spolu s Karlem Bartoškem /1930-2004/, jejich šéfkou byla historička Annette Wieviorka ) ...

Gérard Chauvy byl odsouzen k pokutě 60.000 franků, jeho vydavatel z nakladatelství “Albin Michel” zaplatil 100.000 franků pokuty, a společně museli ještě manželům Aubrac, každému z nich, vyplatit 200.000 franků, a 35.000 franků za soudní výlohy ...

Gérard Chauvy však ve své knize nezmiňuje, že v roce 48 Barbie americkému i francouzskému vyšetřovateli( Jean Bibes) tvrdil, že jeho konfidentem byl Réné Hardy, a že jméno Réné Hardy, „ jenž vyzradil Caluire“ , stojí i ve zprávě nejvyššího šéfa nacistické policie Kaltenbrunnera z 29.6.1943 pro ministra zahraničí Ribbentropa …

Poté, co vyšla Chauvyho kniha, Henri Amouroux  poskytl v listu Le Figaro z 12.4. 97 prostor k obšírnému vyjádření Raymondu Aubracovi – Chauvy na to reagoval článkem “ 9 jednoduchých otázek na Aubracovy “, otázky se však vznáší i nad Chauvym, nad propastí zející mezi jeho knihou Tajná historie okupace z roku 91, zabývající se především schůzkou v Caluire, ve které píše, že Aubrac byl v 3/43 prokurátorem obviněn jen jako spojka, a knihou Aubrac Lyon 1943 z roku 97, ve které uvádí, že “ rozhodnutí prokurátora dokazuje privilegované postavení Aubraca “ …

V první knize ukazuje na Reného Hardy jako na zrádce, ve druhé knize na Aubracovy …

Proč se tudíž Chauvy distancoval od Barbieho obhájce Vergese, jenž byl v roce 87 během procesu s Barbiem posedlý rozcupováním historky o černém trhu, aby uvedl do potíží svědka Kriegela “ Valrimonta”?

Chauvy cituje stránku z Pamětí Emmanuela d´Astier/1900-1969/: ” Bude-li Raymond zatčený před vámi, udám vás, “ prohlásila Lucie Aubrac na pokraji nervového zhroucení, když jsem Raymondovi svěřil jistou nebezpečnou misi “ ( Aubrac byl Žid, bála se tudíž dvojnásobně ) …

Emmanuel d´Astier se až do své smrti s Aubracovými přátelil - dobře tudíž věděl, že by jej Lucie neudala, navíc v listu Le Figaro prohlásil : “ Lucie Aubrac byla jednou z mála žen, se kterou jsem za okupace takto smrtelně žertoval “  …

Spisovatel a novinář Pierre Péan tvrdí, že tyto polemiky jsou především reakcí na to, že obraz odboje vytvářeli pouze komunisté a gaullisté, a dodal : ” Celou dobu na to poukazoval Mitterrand ( pomsta FM za to, že jej odbojáři do svých sítí jako „Nedůvěryhodného“ nechtěli ), jenž tvrdil, že Historie odboje teprve čeká na to, až bude zpracována ...

Po částečném zpřístupnění archívů KGB začalo novinářské eldorádo – historiky zachvátila zlatá horečka, ale málokdo z nich uměl s archívními materiály pracovat.

Gilles Perrault, autor knihy l´Orchestre Rouge (špionáž za 2.sv.v.), odsoudil jak Thierry Woltona*1951 ( Le Grand Recrutement 1993), tak Karla Bartoška ( s bolševickou minulostí ), že svoji psychózu podezíravosti nekriticky založili jen na stalinských dokumentech a dokumentech Gestapa s tím, že „ obviněným zrádcem, špiónem či špinavcem je u nich vždy jen komunista – těmto historikům je prostě proti mysli, aby komunista byl i hrdinou „ , přičemž, dodává Perrault, „ za 2.sv.v. bylo hodně lidí prosovětských, v době osvobození Paříže měla v oknech sovětské vlajky i buržoazie „  ...

Někteří publicisté své podezírání dokonce přes Moulina natáhli až k samotnému de Gaullovi, kterému pravice nikdy neodpustila jeho absolutní odmítnutí vichystického režimu, a jakoukoliv spolupráci s ním, a to, že bez váhání (třebaže ne bez bolesti) podpořil nezávislost Alžírska ...

Historička Claire Andrieu*1952, rusky mluvící, uvedla : ” Pročetla jsem mnoho dokumentů ze SU archívů. Představa Sovětů o tom, jak to chodí ve Francii, byla fantasmagorická, popsaná obskurním neomarxistickým slovíčkařením.

Navíc hodnota archívních dokumentů jakéhokoliv totalitního režimu je pochybná “ …

Také Alexandre Adler*1950, ředitel týdeníku Courrier International, specialista na sovětské Rusko/SU, se zastal manželů Aubracových s tím, že hlavní informace Chauvyho, jehož knihu kriticko-analyticky rozebral, pocházejí od “ námezdního ” advokáta Vergese, jenž Žida Raymonda Aubraca patologicky nenáviděl proto, že ztělesňoval současně komunistu a demokrata, což bylo pro cynického a poživačného bolševika a maoistu Vérgese neúnosné.

Nejen pro něho – konzumní lidé všeobecně nejsou schopni strávit, že odbojáři mohli být hrdiny, idealisty, a ještě k tomu šlechetní …

Adler prohlásil, že nejsmutnější je, že tito senzacechtiví historici a publicisté ideologickou debatu přenesli do osobních útoků v duchu stalinských procesů – je na obviněných, aby předložili důkaz neviny …

Podle Adlera byla nejhorší ukázkou tohoto druhu brutální veřejná debata zorganizována listem Libération na přání manželů Aubracových, “ osmdesátníků ” , aby historici “ prošetřili ” jejich chování v roce 43 tím, že jim budou klást otázky, libération.fr/ aubrac).

Debata historiků u kulatého stolu ( zúčastnil se jí prof. Jean-Pierre Azéma, Francois Bédarida, Daniel Cordier (z ex Action Francaise, bývalý sekretář Moulina, jenž v diskusi nahrával Chauvymu ), Laurent Douzou, Henri Rousso, Maurice Agulhon, Jean-Pierre Vernant, Dominique Veillon ) se zvrhla v inkviziční proces, který měl manžele Aubracovy morálně odstřelit.

Historici, třebaže se distancovali od Vergese, a o trochu méně od Chauvyho, se změnili v podezíravé policejní vyšetřovatele, v trestní porotu, a nakonec v katy - závěrečná otázka Stéphana Courtois byla dobíjející : je Lucie Aubrac odpovědná za to, že svojí lehkomyslností zavinila deportaci a smrt svého tchána, tchýně a švagra /rodiny Samuelových ?

Tato otázka vyvolala bouřlivou reakci, jen panel historiků u kulatého stolu ji nekomentoval, což historika Antoine Prosta přivedlo k tomu, že do listu Le Monde  napsal :” Každý člověk má právo být respektován v tom, co je lidské. Dokonce i  přistěhovalci a zbabělci. I staří lidé mají toto právo - dokonce i odbojáři.”

Když se 85letá Lucie Aubracová z debaty listu Libération po několikahodinovém kladení otázek vrátila domů, našla svého 83letého manžela s příznaky infarktu ( Raymond Aubrac se debaty účastnil přes videotelefon ).

Proč se tito intelektuálové nezaměřili třeba na Maurice Papona, horlivého vykonavatele německých rozkazů, jenž byl po válce dlouholetým pařížským prefektem, za něhož bylo po policejním zásahu proti demonstraci alžírské FLN ze 17.10.61 nalezeno v Seině utopených 200 aktivistů FLN, další byli oběšeni na stromech ve Vincennes …

Přežilí odbojáři vydali společné prohlášení na podporu Raymonda Aubraca, mj. Pierre Bénouville a neteř de Gaulla, Genevieve de Gaulle - Anthonioz /1920 -2002/.

Genevieuve de Gaulle, vychovávána v katolické rodině, přišla v 5 letech o matku, a v 18 o mladší sestru. Do odboje ( Défense de la France) se zapojila od samého počátku, byla zatčena v 7/43, vězněna ve Fresnes, v 2/44 deportována do KL Ravensbrück, kde pro ni začalo peklo, nebotˇdozorkyně se na ni soustředili, ale zabít ji na příkaz Himmlera nesměli, byla pro Himmlera cenným rukojmím, proto byla od 10/44 držena v izolaci v táborovém bunkru.

Byla osvobozena v 4/45, a odvezena k otci, francouzskému generálnímu konzulu ve Švýcarsku.

1946 se provdala za novináře a odbojáře Bernarda Anthonioz, měli 4 děti.

G.de  Gaulle byla aktivní členkou de Gaullovy strany RPF, kterou založil 1947.

V 77  letech vydala knihu La Traversée de la nuit, vzpomínky z koncentráku .

Po po bouřlivém procesu s Barbiem vydal v roce 89 zlomovou historiografickou knihu “Francouzský odboj” Daniel Cordier, jenž ji založil čistě na archívních pramenech, nikoliv na vzpomínkách účastníků odboje, čímž mnohé vyprávěné legendy do základů zbořil, a stal se mezi odbojáři velmi neoblíbeným ( mj. napsal, že “ vztahy mezi odbojáři byly plné podrazů “ ) …

Během zatýkací vlny v 3/43 Cordier unikl zatčení jen zázrakem.

Chauvy ve své knize z roku 97 odmítl vyslechnout svědky, třebaže koncem roku 96, kdy knihu psal, jich žilo ještě hodně ( mj. Aubracovi, Asher-Ravanel, Kriegel Valrimont, Cordier, Bénouville, Dugoujon, Baumel, Bouchinet-Serreulles, a dva další účastníci útoku z 21.10.43), a v předchozích pár letech nechal další zemřít, aniž by je vyslechl ( Christian Pineau, Marcel Degliame, Edmée Deletraz, Gaston Deferre, Chevance-Bertin, Bourdet aj.) …

Karel Bartošek z dělnické rodiny, jenž v 50.letech spolu s historikem Karlem Pichlíkem /1928-2001/ publikovali bolševická díla , mj. o zvrhlých amerických okupantech řádících v západních Čechách, za které Bartošek postupně dosáhl hodnosti profesora historie na FF a členství v Akademii věd, se na jaře 68, tak jako mnozí jiní prominentní bolševičtí intelektuálové, přidal na stranu  “ reformistů “ bolševismu, za což byl v roce 70 z KSČ vyloučen, krátce vězněn, podepsal Chartu 77 ( stejně jako Pichlík) , načež v roce 82, kdy si STB dle instrukcí KGB již připravovala své “disidenty” na Západě pro budoucí glasnostˇa perestrojku, Bartošek emigroval do PAR.

Bartošek ve své knize z roku 96 ( v roce 97 se podílel na francouzském vydání “Černé knihy komunismu” ) Doznání archívů /Les Aveux des archives 48-68 naznačuje, že Artur London /1915-1986/, obětˇ stalinských procesů, spolupracoval s bolševiky, stejně jako Raymond Aubrac, jenž coby inženýr založil poradenskou firmu Berim/Bureau d´études et de recherches pour l´industrie moderne, které šéfoval Jean Jerome/1906-1990/, 1 z nejprominentnějších a nejtajnějších členů FKS, která v letech 48-58 spolupracovala  s čsl. komunisty.

Stephen Courtois se odvolal na Karla Bartoška, jenž dle svého tvrzení nalezl v pražských archívech dokument, potvrzující, že se Aubrac, jednající v Praze  přes Arthura Londona ( zatčen 1951) o spolupráci své firmy Berim s čsl. bolševiky, v Praze setkal s bolševikem Gottwaldem .

Aubracova firma , podle tvrzení Bartoška, představovala kanál, kterým byla z Východu financována FKS pod záminkou “ kontraktů “ …

Aubrac celý život tvrdil, že nebyl oficiálním členem FKS, což byla pravda, zúčastňoval se schůzí KS jako sympatizant, zato Lucie Aubrac byla členkou FKS s kontaktem na Andrého Marty, představitele FKS u Kominterny …

V diskusi u kulatého stolu listu Libération v roce 97 se Aubrac rozzlobil, když jej Daniel Cordier vyzval, “ aby konečně přiznal, že je komunista “…

V den, kdy Raymond Aubrac zemřel, historik komunismu řízený exkomunistkou Annie Kriegel /1926-1995/, recyklovanou od madˇarského povstání na antikomunistku, Stephen Courtois *1947, v letech 69-71, navzdory genocidní Velké proletářské kulturní revoluci, přesvědčený bolševik a maoista ( stejně jako Verges), kdy centrum maoistů v PAR představovalo knihkupectví, které vedl, přítel ultralevičáka Raula Castra, v týdeníku Marianne prohlásil, že “ Aubrac byl bolševickou ponorkou, nikoliv špión, ale důležitý západní kontakt Kremlu “…

Lucie Bernard “Aubrac” ( Aubrac bylo krycí jméno v odboji ) pocházela z chudé katolické rodiny pěstitelů vinné révy, jako členku FKS ji strana finančně podporovala na studiích, stala se profesorkou historie, ale odmítla návrh Strany odjet studovat do Moskvy “ vysokou politickou ” pro kádry strany.

Nezávislou cestou šla i v odboji, do kterého se zapojila ještě před napadením SU v 6/41, kdy to teprve Kominterna povolila.

Aubracová působila v pravicové odbojové síti, aniž by spálila  mosty s FKS  …

Raymond Samuel “Aubrac” ze zámožné rodiny patřil k levicovým extrémistům již na studiích, ale ani jeho Moskva nepřitahovala, naopak, strávil rok na stáži v US ...

Oba si vybrali komunistický tábor, ale nesledovali vnitřní stereotyp Strany .

Raymond Aubrac bolševicko-nacistický pakt o neútočení z 8/39 odmítl, stejně jako předtím moskevské dekapitační procesy 36-39 ( ledaže by tak činili na přání Kominterny), což se projevilo i tím, že vstoupili do odboje, třebaže byli komunisté sovětskoněmeckým paktem o neútočení “demobilizováni “ , takže až do napadení SU v 6/41  působili v odboji bez požehnání Strany – komunisté, kteří neuposlechli 1939 mobilizační rozkaz, a podřídili se Kominterně, byli ve F stíháni jako dezertéři, některé, např. Georges Marchais CHDG po válce amnestoval …

Počátkem roku 39 se Aubracová v ilegálním komunistickém kroužku setkala s ing. Raymondem Samuelem za kterého se v 9/39 provdala, v 5/41 se jim narodil syn Jean-Pierre, celkem měli 3 děti.

Lucie Aubrac učila v Lyonu v dívčím lyceu jako profesorka historie, a starala se o syna, a zatímco její manžel neustále cestoval, ona z Lyonu, bašty odboje, takřka nevystrčila paty.

Roznášela ilegální časopis Libération ve skupině Libération Sud aristokrata Emmanuela d´Astiera de La Vigerie /1900-1969/ ( po jeho odjezdu do LON hnutí řídil Pascal Copeau, syn známého réžiséra), byla to jedna z prvních odbojových sítí, kterou v Lyonu spoluzakládali i Kriegel + Serge Asher “Ravanel” , jenž měl na starosti ozbrojené akce Groupes Francs, později jim i celonárodně šéfoval.

Asher/ 1920-2009/, jehož matka byla Češka, která v PAR  bojovala za vytvoření ČSR, byl v 6/44 jmenován nejmladším francouzským plukovníkem, ale v 9/44 mu CHDG vyčetl, že “ poskytl komunistům příliš prostoru pro seberealizaci ” - 1950 Asher odešel z armády, a věnoval se své civilní profesi/inženýrství.

Po sjednocení tří složek odboje do MUR pod gaullistickým praporem v 1/43 ( politickým pověřencem MUR byl d´Astier, vojenským kpt. Frenay, Lévy z Franc -Tireurs měl na starosti zpravodajství ) pod vedením Moulina/gen. Delestrainta, se Aubrac měl stát inspektorem Tajné armády pro jižní zónu s průkazem totožnosti na jméno Francois Vallet.

První úder proti Tajné armádě od obsazení jižní zóny v 11/42 byl ze strany Abwehru, SD a Gestapa zasazen 1.2.43 raziemi Gestapa  v Lyonu, v Nice, Marseille, a v Tulle.

Tyto razie se uskutečnily jednak na podnět Abwehru, se kterým po obsazení jižní zóny začali spolupracovat jako agenti Abwehru 1-2 francouzští důstojníci ( razie zdecimovaly sítˇ vojenského odboje “Alliance” ), a jednak v důsledku toho, že se Gestapu podařilo nasadit do hnutí Combat svého agenta, ,jistého mladíka z Alsaska jménem Schneider.

Tvrdě zasaženy byly i skupiny Groupes Francs Renouvina, a sítˇ Edmonda Micheleta.

Kaltenbrunnerova zpráva uvádí, že nejdůležitějšími zatčenými z 1.2.43 byli kpt. letectva Claudius Billon  “ Buisson/Moreau/Mercier” /1896- 1943/ z Combat , první regionální šéf Tajné armády z Lyonu ( při zatčení měl u sebe seznam okresních šéfů Tajné armády), a jeho zástupce Pierre Lavergne ...

5.2.43 se kpt. Billonovi podařilo uprchnut, ale o 2 dny později byl dopaden ve své tajné kanceláři.

19.2.43 po nepřetržitém brutálním mučení spáchal ve své cele sebevraždu, taktéž koncem měsíce Lavergne.

Náčelníkem genštábu Billona byl podpluk. Albert Chambonne /1903-7/44 zastřelen /.

Zatčen byl i Desgranges, jenž byl převezen do vězení na krušnohorský zámek Jezeří (od 15.stol. Eisenberg, původně hrad postavený 1363-65 Nevlasem ze Rvenic), v němž nacisté internovali některé prominentní francouzské zajatce, převážně důstojníky.

Když Desgranges (Gustave ? Gustave byl ale zatčen v 3/44 , a byl jako nemocný ubit v KL Neuengamme ) na zámek Jezeří dorazil, byl zde již vězněn mj. bratr de Gaulla, dále Michel Clemenceau /1873-1964/, syn expremiéra, jenž v roce 1940 na vlastní žádost v 65 letech vstoupil do vojenského zpravodajství, či pluk. de La Rocque “ hrabě Severac”, poslední šéf nacionalistické Asociace válečných veteránů Ohňového kříže  ( oba posledně jmenovaní část internace strávili i na zámku Itter v rakouském Tyrolsku pro zatčené politické prominenty ( kde byla celá francouzská politická elita, včetně Daladiera, Paula Reynauda, prez. Alberta Lebruna, generálové Gamelin + Weygand, aj.) …

Bratr pluk. de La Rocque byl poradcem Pařížského hraběte, vévody Orleánského.

Počátek údajné spolupráce Raymonda Aubraca

Aubrac měl podle Chauvyho začít spolupracovat již od svého prvního zatčení francouzskou policií v 3/43 přes francouzského policejního inspektora  Bartheleta.

Od 2/43 začínali být mladí Francouzi povinně nasazováni na práce do Říše/STO Service du Travail Obligatoire – proto raději odcházeli k partyzánům do hor, kam se přemístˇovali i šéfové odboje, aby mladé organizovali a vyzbrojili.

Do hor za nimi odjel i Kriegel-Valrimont (mluvil perfektně německy), jenž 13.3.43 vyslal do Lyonu se svojí zprávou spojku sítě Libération Jean-Marie Curtila.

Mladík Curtil omylem nasedl do jiného vlaku, a když z něho na nádraží Bourg–en-Bresse vystoupil ( na rozdíl od zprávy francouzské policie, Lucie Aubrac ve své knize z roku 84 uvádí, že byl zatčen v Ambérieux, které nemá nádraží ), bylo již pozdě v noci, a do Lyonu již žádný vlak nejel.

Strávil tudíž noc ze 13./14.3. 43 v čekárně na nádraží, přestože v čekárnách policejní hlídky pravidelně kontrolovaly osobní doklady – francouzská hlídka konstatovala, že jeho osobní průkaz je falešný ( šéfové odboje  jej nechali, aby si průkaz totožnosti sám vyplnil ), a při prohlídce na policejní stanici u něj v botě našli zprávu od Kriegela.

Již při prvním výslechu Curtil francouzské policii prozradil vše, co věděl, mj. mrtvé schránky.

Při vybírání jedné z nich francouzská policie zatkla Stelle, u které doma našla kufr s archívem Combat +  plný důležitých dokumentů o struktuře Tajné armády, které jednak sloužily k podložení nároků šéfů odboje na příděl finančních prostředků od CHDG, jednak to byly dokumenty od CHDG, které některé nároky zamítaly, a historici uvažují i o hypotéze, že měly být za zády Moulina  předány v rámci vyjednávání šéfů odboje, především kpt. Frenaye, s Američany ve CH o US sponzoringu, Američanům,  + 268.000 franků – pro kufr si 15.3. přišla těhotná sekretářka Morina Christine Denoyer spolu se samotným  Morinem -Forrestierem, a byli taktéž zatčeni, Morin tvrdil, že jen doprovází Denoyer, a o ničem neví .

Curtil francouzské policii údajně prozradil i schůzku, která byla naplánována na 15.3. s Aubracem, Kriegelem a Ravanelem.

Celkem bylo 15.3.43 zatčeno 20 lidí, ale jen 4 z nich byli předáni Gestapu, většina ze zatčených byla v následujících dnech francouzskou policií propuštěna, mj. 16.3.43 Raymond Aubrac.

Zatímco zpráva lyonské policie z 15.3.43 uvádí, že 15.3.43 byli zatčeni všichni tři ( Kriegel, Aubrac, Asher “Ravanel” ), Chauvy na 31 stránkách ( strany 31-62) ve své knize tvrdí, že datum zatčení Aubraca 15.3.  “ není jisté ”, že mohl být zatčen i 13.3.43, a propuštěn po domluvě, že francouzské policii vydá Kriegela, a hlavně Ashera.

Datum 13.3.43 uvádí zpráva Kaltenbrunnera ze 27.5.43 zaslaná do BER, která shrnuje výsledky březnových policejních razií - v této zprávě mohlo jít o překlep, všechny francouzské policejní dokumenty k datu 27.5.43 uvádějí jako datum zatčení všech tří 15.3.43.

Našli se i svědci, kteří také uvedli datum 13.3.43 - sám Aubrac datum 13.3.43 uvedl na procesu s René Hardym v roce 50 ( druhá Kaltenbrunnerova zpráva pro BER z 7/43 navíc uváděla, že se Gestapu podařilo získat pro spolupráci  “ vysokého důstojníka Tajné armády ” )  …

Chauvy proto uvádí, že “ přesné datum zatčení Aubraca není možné stanovit “  …

Šéf Combat Frenay ve své knize zmiňuje, že 15.3.43 byli francouzskou policií zatčeni Morin, jeho sekretářka, Kriegel a Ravanel – také Frenay neuvádí Aubraca mezi zatčenými 15.3., neuvádí ve spojitosti se zatýkáním z 15.3.43 ani jméno Curtila ( zato se Frenay v knize zmiňuje, že 13.3.43 byl zatčen Marcel Peck, kterému se 18.3.43 podařilo utéci) ...

15.3.43 Aubrac dorazil do lyonského bytu, kde se měl setkat s Mauricem Kriegelem “Valrimont”, a  Serge Asherem “Ravanelem” .

Do tohoto bytu je svolal Aubrac den předtím, 14.3.43 s tím, že jim podrobně vysvětlí jejich misi do hor na pomoc parašutistům, proto měl Ravanel batˇoh s mapami s označením míst výsadků.

Když Aubrac vstoupil do bytu, zjistil, že Kriegel v něm sedí již jako zatčený francouzskou policií, byl také zatčen, a za malou chvíli byl zatčen i Ravanel, jenž dorazil jako poslední, třebaže se pokusil o divoký útěk po schodišti dolů, kdy jednomu policistovi zlomil prst, a druhému vykloubil klíční kost ( měl u sebe onen kompromitující batˇoh ),  byl ale postřelen, a odveden spolu s Aubracem a Kriegelem na policejní komisařství …

O neúspěšný útěk se posléze pokusil i Kriegel.

Všichni tři byli onoho 15.3.43 internováni v téže cele, ve které byli další dva lidé, mladík Hego, jenž sloužil jako spojka, a významný představitel hnutí Combat, šéf genštábu tajné armády, Francois Morin „Forestier“, jenž byl se svoji sekretářkou zatčen týž den.

Vichystická ani německá policie zcela jistě nevěřila, že by měla takové štěstí, že by tyto dokumenty vyzrazující vše o Tajné armádě, dostala i se dvěma šéfy Tajné armády v důležitosti hned za Moulinem a gen. Delestraintem – Morina “Forestiera”, a Samuela alias Aubraca alias Valleta.

Je bizarní, že francouzská policie našla v kanceláři Christiny Denoyer, která při výslechu přiznala, že je sekretářkou šéfa genštábu Tajné armády jménem “Méchin”, i dva průkazy totožnosti na jména Mériel a Médiel s fotkou Morina, přesto Morina, kterého zatkla pod jménem “Marchal”, vyslechla povrchně, a vyšetřující soudce i prokurátor přijali jeho identitu “Marchala” ...

18.3.43 byl francouzskými agenty u prozrazené mrtvé schránky Morina zatčen i kpt. Gastaldo, ale namluvil jim, že se schránkou nemá nic společného, tak jej propustili ...

V noci z 25/26.3.43 francouzská policie sledováním a zatčením Claudine Bon objevila poslední zbytek archívu Combat ...

Aubrac měl “ zvláštní” zacházení, když byl 16.3.43 dopoledne po “ pokárání” francouzským prokurátorem propuštěn na svobodu s tím, že mu policie nic nedokázala, a vyšetřovací soudce jménem Cohendy jej obvinil jen z kšeftování s cukrem na černém trhu .

Pár hodin po propuštění se u Aubraca v jeho polotajném bytě, který měl kamuflovat jeho skutečný byt, konala domovní prohlídka, o které sepsal zprávu francouzský policejní komisař Lavabre, zpráva začínala : ” Když nás Francois Vallat do bytu vpustil, přečetl jsem mu soudní příkaz k prohlídce” .

“ 17.3. ve stejném bytě ( třebaže číslo domu 16 je ve zprávě zaměněno s číslem 14 ) ve stejnou hodinu, a se stejnými třemi francouzskými policisty se konala u Aubraca druhá domovní prohlídka “ , zdůrazňuje ve své knize Chauvy, zatímco jiní historici tvrdí, že domovní prohlídka, při které nic nenašli, byla jen jedna.

Druhá policejní zpráva, podepsána všemi třemi policisty, nejen jejich šéfem Lavabrem, byla podle nich vynucena Aubracovým pokusem o útěk, kdy je 16.3.43 v bytě zamknul, byl však zadržen jejich šoférem a zahradníkem …

Ve zprávě byla prokurátorem zaměněna čísla 16 a 14, bytu, ve kterém byl zatčen, a bytu, ve kterém byla učiněna prohlídka, což Chauvyho utvrdilo v tom, že Vallet v těchto dnech v ani jednom bytě nebyl …

Kšeftování s cukrem 

Francouzská policie se spokojila jen s jejich povrchními výslechy, až na Ravanela, u kterého byly nalezeny nejen mapy, ale i velké finanční částky, o kterých Ravanel tvrdil, že byl jen jejich kurýrem - jen předával peníze z kšeftů s cukrem, které na černém trhu uskutečňovali Aubrac a Kriegel.

Později Ravanel ( jenž byl zatčen francouzskou policií již v 11/42 v Marseille, ale s pomocí stráže uprchl) tvrdil, že jej u francouzské policie zachránilo jeho chování “hejska” z vyšších společenských vrstev, který by se nikdy v tak nuzném bytě neobjevil, kdyby nebyl zamilovaný do Christiny Denoyer …

Nikdo z nich se nedomníval, že jim policie historku o cukru spolkla, ale nabyli dojem, že je považují za nezajímavé rybky.

Aubrac a Kriegel tvrdili, že chtěli na černém trhu prodat několik kil cukru ( tuto historku vyprávěl Aubrac i svému spoluvězni).

Toto tvrzení je v knihách obou manželů Aubracových, a také v knize “ Ravanela ” ( jenž na kšeftování na černém trhu svoji obhajobu postavil jako první ).

Henri Amouroux ve svém rozhovoru s Aubracem z roku 97 v listu Le Figaro uvádí : “ Tvrdíte, že vám policie uvěřila, že jste kšeftoval s jedním kilem cukru, ale v roce 43 se “ kšeftovalo” se stovkami kil cukru “ ...

Henri Amouroux se jej dále zeptal, proč se pokusil o útěk, když byl přesvědčen, že jeho historku o kšeftování s cukrem francouzská policie spolkla , protože pokusem o útěk jen potvrdil, že s cukrem lhal – Aubrac na to odpověděl, že  “  samozřejmě dobře věděl, že jej historka s cukrem nespasí, ale že před vyšetřovacím soudcem Cohendy obstála, protože soudce odbojářům nadržoval,o čemž měl odboj četné důkazy “, na to Amouroux :

“ Ale prokurátor Ducasse vás na rozdíl od soudce všechny tři obvinil z protistátní činnosti, a bytˇ vás nazval jen spojkami, jeho zpráva byla předána Němcům … -

“Ano, “ uvedl Aubrac, “ ale otázkou je, kdy si ji Němci přečetli – ve stejný den jako my byl francouzskou policií zatčen Francois Morin “Forestier” a jeho sekretářka Christine Denoyer s celým archívem Combat + Tajné armády, ti byli daleko důležitější než my “ , tvrdil Aubrac.

Avšak kniha Chauvyho obsahuje přílohu X, vznesené obvinění, podepsané soudcem Cohendym, ve které i soudce vznesl proti všem zatčeným obvinění z protistátní činnosti ...

V tomto bodě si Aubrac a Ravanel události “ přinejmenším nepamatovali přesně”, avšak není to tak jednoduché, protože Raymond Aubrac v příslužné pasáži svých Pamětí upozorňuje, že se osobně postaral o to, aby na procesu s Barbiem (1986) lyonská policie ve svém archívu dohledala obvinění vznesené proti němu soudcem - proto je o to více nepochopitelné, proč ve své knize, která vyšla o 10 let později (1996), líčí Aubrac události jinak ...

Jeho přívrženci tvrdí, že ve svých 82 letech mohl mít již zafixovanou představu, že historka s černým trhem měla úspěch ...

Stéphane Courtois, jenž se přidal na stranu Chauvyho proti Aubracovým, přiznal, že při svém pátrání po nitkách, které koncem roku 43 vedly v PAR  k zatčení Manouchiana a jeho přátel, při konfrontaci přežilých s archívními dokumenty zjistil, že tito přežilí si ani po 40 letech nedokázali přiznat, že byli Gestapem/policií sledováni, a uváděli, že za sebou zahladili všechny stopy, které vedli k síti, a byli přesvědčeni, že přežili jen díky své opatrnosti ...

Proto dlouhodobé tvrzení Aubraca, že byl obviněn jen z kšeftování na černém trhu ( tvrdil to hned po propuštění svým nedůvěřivým spoludruhům), jde proti Aubracovým zájmům, protože obvinění z protistátní činnosti ve funkci pouhé spojky ze strany francouzské policie běžně stačilo k podmíněnému propuštění a k nevydání Gestapu ...

Chauvy na základě Kaltenbrunnerovy zprávy ze 27.5.43  ( napsaná až po jejich kolektivním útěku z nemocnice ze dne 24.5.43 ) o tom, že “ spolu se zabavenými důležitými dokumenty z 3/43 se Gestapu podařilo identifikovat některé prominentní osoby odboje “ tvrdí, že třebaže nemá písemné důkazy, a neví, jak se tyto osoby Gestapu podařilo identifikovat, logika věci vyžaduje zahrnout i zradu ze strany některého/některých zadržených …

Jelikož jej policie jako Valleta neztotožnila s Aubracem, jehož jméno se vyskytovalo v zabavených dokumentech, policie proti němu neměla nic ( kromě pokusu o útěk ) – byl zatčen jen ve společnosti dvou podezřelých osob – Ashera “Ravanel” , jenž u sebe měl mapy a odbojovou korespondenci, a Kriegela, jehož osobní doklady byly shledány jako falešné.

Kdyby byl skutečně naverbovaný Gestapem, bylo by nesmyslné lhát v něčem, co si každý může ověřit jako lež ...

Chauvy ve své knize předkládá jako přílohu i londýnský výslech kpt. Frenay pro BCRA ze 30.6.43.

Frenay uvedl, že “ Lucii Aubrac viděl před i po akci v nemocnici Antiquaille, a že Raymond Aubrac byl francouzským prokurátorem podmíněně propuštěn, protože proti němu nic neměli “ , což dokládá, že Lucie Aubrac podmíněné propuštění manžela neskrývala.

Francouzští historici Chauvyho pochválili jen za to, že jako první z autorů cituje  zprávu ze 30.3.43, kterou lyonský prokurátor Ducasse zaslal svým nadřízeným, a ve které zdůrazňuje, že “ dokumenty, které byly u zadržených nalezeny, jsou důležitější než zadržení, protože všichni jsou jen nevýznamnými spojkami/kurýry, kteří se setkávají s lidmi v kavárnách či na ulici, přebírají od nich po pronesení hesla zprávy, a ukládají je do nejrůznějších mrtvých schránek ve městě “ ...

“ Proto,” pokračovala zpráva, “ je obviňuji jen dle článku 38 TZ ve znění dekretu ze 3.11.39 s tím, že si vyhrazuji právo pro přísnější kvalifikaci jejich činů ve světle případných budoucích nových důkazů “ ...

Prokurátor Ducasse se projevil jako klasický pétainovský prokurátor – na jedné straně trval na francouzské státní suverenitě tím, že Gestapu budou předáni jen vězni, s nimiž se nic jiného dělat nedá, současně však byl upřímně přesvědčen o škodlivosti odboje pro republiku v rámci protikomunistických a protipacifistických zákonů Daladiera z podzimu 39, proto odbojovou činnost přesvědčeně kvalifikoval jako protistátní činnost.

Nicméně, vzhledem k zadrženým dokumentům mimořádné důležitosti je bizarní , že zadržení nebyli předáni přímo Gestapu ( které o nich napsalo daleko preciznější zprávu než vichystický prokurátor), třebaže Ducasse zmiňuje ve své zprávě ze 30.3.43 ( Chauvy strana 42), že je přišel vyslechnout jeden vysoký důstojník Gestapa z Vichy, což mu Ducasse povolil pod podmínkou, že budou vyslechnuti v budově prokuratury, a za přítomnosti francouzského komisaře – avšak Aubrac, Ravanel, Kriegel a Christine Denoyer tvrdili, že byli vyslechnuti na Gestapu, že Morin “Forestier”  s nimi nebyl, a že jeden z vyslýchajících vyčlenil do zvláštní skupiny Aubraca, Kriegela a spojku Hego, zatímco o Ravanelovi poznamenal, že “ tento si zasluhuje zvláštní pozornost” …

Podle německých záznamů přišel agent SD v doprovodu dvou francouzských komisařů do věznice St.Paul vyslechnout Ravanela, po třech hodinách poté přišla řada na Aubraca a Kriegela, kteří tvrdili, že kšeftují s cukrem.

Proč by Aubrac, podezřelý ze zrádcovských kontaktů s nepřítelem, jenž by tyto kontakty po válce zcela jistě tajil, lhal ještě spolu s dalšími lidmi, že byl na Gestapu, když podle francouzského prokurátora byli vyslýcháni v budově francouzské prokuratury za přítomnosti francouzského komisaře?

Tvrzení francouzského prokurátora, že je přišel vyslechnout vysoký důstojník z Gestapa z Vichy, není pravděpodobné, protože vichystické tykadlo Gestapa nebylo nadřazené Gestapu v Lyonu, Barbie poslouchal jen nadřízené v PAR  …

Prokurátor ve své zprávě pro své nadřízené asi chtěl ze sebe učinit “ vlastence” , jenž se “ bil “ za výsady vichystického státu ( na rozdíl od francouzské policie, která pro Gestapo zatýkala, zejména dle dohody z 18.4.43, prokuratura a soudy nemusely dle žádných dohod s Němci spolupracovat, protože Gestapo své oběti posílalo před německé soudy ) …

Nicméně lyonský prokurátor ve své zprávě také uvedl : ” V době zatčení a v průběhu vyšetřování jsme německou policii informovali o zadržených dokumentech. Německá policie nejprve projevila o vyšetřování zájem, později se vyšetřování zřekla, proto byl vyšetřováním pověřen vyšetřující soudce Cohendy z Lyonu “ ...

Předstíraný nezájem německé SD o tyto 4 zatčené (Morin “Forestier”, Aubrac, Kriegel, Ravanel, kterému “ prošel “ nejen útěk, ale i mapy) pravděpodobně neměl kolem ukořistěných dokumentů vyvolat nežádoucí pozornost Reného Bousqueta, jenž se vychloubal svojí virtuální autoritou  ( po Oberg-Bousquetových dohodách Bousquet všechny politické vězně vydal SD ), protože Kaltenbrunnerova zpráva ze 27.5.43 do BER potvrzuje vysokou důležitost těchto dokumentů z 15.3.43, zpráva uvádí, že o vytvoření Tajné armády informoval SD v 2/43 “ francouzský důstojník, jenž se stal zvláštním agentem Gestapa, a byl do Tajné armády Gestapem infiltrován ” , Kaltenbrunner uvádí jako šéfy gaullistického odboje Frénaye,  Emmanuela d´Astiera de la Vigerie, Jeana-Pierre Levy a Jeana Moulina   ...

Podle Ravanela začal odboj na francouzskou policii tlačit, a “ francouzská policie se za nás bila “ , zatímco Aubrac-Kriegel tvrdil, že “ policie spolkla jejich kšeftování na černém trhu “  ...

Na Morina “Forestier “, nejvíce zkompromitovaného, byla uvalena jen preventivní vazba, a jako jediný z výše zmíněných nebyl ani vyslýchán SD (!), načež byli všichni čtyři za spolupráce vězeňských lékařů převezeni do nemocnice , “odkud se lépe utíkalo” ...

Od 8/40 byl Otto Abetz velvyslancem Říše v PAR, jeho podřízeným ve Vichy byl gen. Krugg von Nidda.

20.3.43 ( v den, kdy se gen. Delestraint a Jean Moulin vrátili  z LON do Francie)  Abetz napsal do BER :

“ Gen. Krugg hlásí, že v Lyonu byly objeveny tajné archívy 2.byra francouzské vojenské rozvědky obsahující zpravodajské informace o našich jednotkách a policii, ale i informace o kontaktech mezi Tajnou armádou a britskou tajnou službou. Jeden Francouz nám o nich řekl, francouzská policie je předala SD „ ..

11.11.42 se ve Vichy usadil předvoj Gestapa, 280 Gestapáků, frankofonních Němců, vybavených dvěma druhy falešných identifikačních průkazů – Gestapa a Abwehru, kteří především slídili po radistech, aby je mohli za vynucené spolupráce znovu nasadit do odboje, což se jim skvěle dařilo - třebaže bylo po Stalingradu, spojenci postupovali v Africe, Německu docházely lidské i materiální zdroje, a vyhlášením STO/totálního nasazení na práce v Německu se většina mladých Francouzů ukryla u partyzánů, Gestapu se díky metastázované kolaboraci/německá správa po celou dobu dobu okupace uskutečňovala politiku cukroví a biče, kdy francouzským úředníkům rozšiřovala pravomoce/ podařilo rozbít všechny odbojové sítě – kdyby nebylo D-Day, odboji ( na všech okupovaných územích), by odzvonilo   …

Další jednotky Gestapa se usídlily v Marseille, Lyonu, Montpellier, Limoges a v  Toulouse.

Zatčení z 3/43 byli francouzskou policií střeženi, ale ani vyšetřující soudce ani prokurátor neprojevovali horlivost ( Morin “Forestier”  po válce soudce Cohendyho pochválil), takže odboj mohl vymýšlet plány na jejich útěk ( podle uzavřených policejních dohod francouzská policie již musela vydávat zatčené osoby, o které Gestapo podle jemu předkládaného seznamu zatčených požádalo).

Proto než Gestapo udeřilo, Lucie Aubrac provedla svoji první osvobozovací akci, složenou ze dvou fází : nejprve jim dodali jídlo, ze kterého onemocněli, a museli být převezeni do lyonské nemocnice l´Antiquaille  ( spolupracující lékaři je přijali s naprosto nicneříkajícími diagnózami/horečka neznámého původu) .

Další záhada : prokurátorova zpráva, která popisuje důvody převozu vězňů do nemocnice, uvádí jen tři jména převezených - Ravanela, Kriegela a Morina.

Jméno Aubraca neuvádí.

Přesto byl Aubrac jeden z prvních, jenž byl do nemocnice l´Antiquaille převezen.

Advokát Aubraca Fauconnet 2x žádal soudce Cohendyho, aby Aubraca podmíněně propustil, podruhé 4.5.43 s tím, že je nemocen.

Vyšetřující soudce žádosti o podmíněné propuštění vyhověl, prokurátor žádost 8.5.43 původně zamítl.

Jak Lucie Aubrac vysvětlila, že prokurátor 10.5.43 příkaz k propuštění jejího manžela nakonec podepsal :

Lucie Aubrac ve spolupráci s André Lassagne, jenž jí poskytl své muže z Groupes Francs, organizovala ozbrojený útok na nemocnici  ( Lassagne po válce potvrdil, že to byla  “její akce” ) …

Chtěla mít manžela doma na den výročí, kdy se poprvé potkali ( 14.5.), ale 10.5.43 se dozvěděla, že auto odboj sežene nejdříve až 20.5.,

Ten den BBC vysílala projev CHDG, Lucie tvrdí, že šla 10.5.1943 za prokurátorem, a pohrozila mu, že “  Vallet pracuje pro CHDG, a jestliže jej do 14.5.43 nepropustí, odboj jej ještě v noci popraví ” ...

Co mu skutečně řekla, či zda za ním skutečně byla, není zdokumentované, protože prokurátor se ve své zprávě o setkání s Aubracovou nezmínil, ale Aubracovi příkaz k podmíněnému propuštění 10.5.43 podepsal ( Barbie naopak tvrdil, že ve dnech 10.5-14.5.43 držel Aubraca na Gestapu, a zacvičoval jej na svého agenta “, na což Aubrac odpověděl, že je to směšné – “ Barbie vrátí svého agenta do odboje pod jménem, které Barbie nezná, a do bytu, o kterém Barbie neví, protože kdyby Barbie věděl, že jsem Žid, skončil bych jako rodiče a bratr v Osvětimi “ ) …

Aubrac se podle vlastních slov “12.5.43 vrátil do svého pravého bytu pod pravým židovským jménem Raymond Samuel (!) ”, a dostal od odboje nový průkaz totožnosti na jméno Claude Ermelin ( manželé žili spolu i se synem, třebaže oba měli průkazy totožnosti, že jsou svobodní ... ) …

Ve své knize z roku 84 však Lucie Aubrac uvádí datum podmíněného propuštění manžela, údajně ze sentimentálních důvodů, 14.5.43 - potvrdil to vydavatel její knihy Jean-Claude Guillebaud, že na její žádost v knize datum 10.5. nahradili 14.5., což bylo výročí, kde se oba v roce 39 poprvé setkali, a což vydavatel napsal do poznámky. Na toto chybné datum upozornil v roce 85 Henri Nogueres ve své knize Pravda má poslední slovo, takže nejen pokud jde o zatčení, ale také pokud jde o propuštění Aubraca je k dizpozici několik dat 10-12-14.5.43 )  …

21.5.43 z nemocnice utekla těhotná Christine Denoyer za pomoci 14náctileté Janine ( za odbojovou práci již podmíněně odsouzená k 6 měsícům vězení ), které návštěvu povolil agent Dulys, jenž Christinu hlídal.

Janine a Dulys byli po útěku Christine zatčeni, dozor nad nemocnými byl posílen, Ravanel byl přemístěn do jiného pokoje, ostatní tři zůstali na stejném pokoji.

24.5.43 se manželé Aubracovi podíleli na přepadení nemocnice odbojovým komandem řízeným André Lassagne v uniformách Gestapa – komando vysvobodilo Morin “Forestiera”, Kriegela a Ravanela.

Morin a Ravanel byli po 2 měsících letadlem jako “ provaření” exfiltrováni do LON, zatímco Raymond Aubrac tuto nabídku kvůli rodině odmítl  …

Po akci si Aubracová vzala 10 denní dovolenou ze školy, a odjela s manželem si odpočinout na pobřeží  …

Zatčení šéfů odboje v Caluire

Aubrac v LON vypověděl, že “ jakmile uviděl v Caluire Reného Hardyho, okamžitě jej podezíral ze zrady “ - ve vile Aubrac Hardyho nemohl vidět, tak jako Hardy nemohl vidět Moulina, mohl jej vidět jen, když jeho skupinu vyváděli v želízkách před vilu ( navíc jedna verze tvrdí, že zatčené vyvedli z vily, až když Hardy “ uprchl ”, čímž by Aubrac Hardyho útěk nemohl popsat) ...

Vrcholem záhad je, že Kaltenbrunnerova zpráva z 29.6.43 ani zpráva Sipo-SD mezi zatčenými neuvádějí nejen Moulina, ale ani Raymonda Aubraca ( mohl však ke své zprávě připojit zprávu Barbieho) .…

Aubrac byl u prvního výslechu až 28.6., kdy Barbie převezl zbylé zatčené z Caluire již do PAR.

Když Raymond Aubrac dorazil do Londýna, prohlásil, že první den byl vyslýchán jen povrchně, kdy si Barbie dával dohromady souvislosti mezi prvním březnovým zatčením Francois Valleta a červnovým Ermelina .

Skutečné výslechy přišly až později, když byli zatčení další odbojáři, a když Henri Aubry /1914-1970/, jenž se stal po zatčení Morina “Forestiera” 15.3.43 jeho nástupcem ve funkci náčelníka genštábu Tajné armády, strašlivé mučení, během kterého za jediného dne 22.6. podstoupil několik falešných poprav, nevydržel, a začal mluvit - nejprve prozradil pluk. Schwarzfelda ( o poručíkovi Aubry a jeho přiznání píše Kaltenbrunner ve své 2.zprávě), 23.6. ráno se Aubry psychicky zhroutil, prozradil identitu Moulina ( avšak 23.6.43 s Barbiem dle vlastních slov mluvila i Lucie Aubrac) , později učinil 52stránkové přiznání, a podepsal kolaboraci, avšak po svém propuštění Gestapem v 12/43, místo aby kolaboroval, zmizel v odboji ...

Po svém propuštění 20.11.43 Aubry 27.11.43 u německého vojenského soudu svědčil proti gen. Delestraintovi a zatčeným z vily v Caluire.

Aubry zemřel v roce 70 (56 let) .

Aubrac vypověděl, že “Moulina identifikoval Aubry “ s tím, že mu to řekl sám polomrtvý Aubry na vězeňském dvoře ( ovšem samotný Aubry vypověděl, že “ byl velmi překvapen, že jej Barbie při prvním výslechu přivítal jeho kryptonymem “ Thomas”, který přijal teprve nedávno po kryptonymu Avricourt “ ) ...

Aubrac tvrdil, že pravděpodobně identifikoval i jeho, protože Barbie Aubraca dle jeho vlastních slov údajně jednoho rána přivítal s brutálním úsměvem a slovy : ”Ty jsi Aubrac !” , což by však znamenalo, že by Barbie zcela jistě nekomunikoval s “ prolhanou” Lucií, spíše by ji nechal zatknout  …

Aubrac, prominentní funkcionář Tajné armády, nejenže nebyl převezen k výslechům na Gestapo do PAR, ale během čtyř měsíců strávených v lyonské pevnosti MontLuc byl k výslechům předveden jen 5-6krát.

Je prokázaným faktem, že se výslechy Aubraca konaly v pracovně Barbieho, nikoliv v mučírně jako výslechy ostatních, proto Aubrac v LON prohlásil, že jeho výslechy trvaly zhruba týden, že byly “ tvrdé” , ale nebyl mučen (!), Barbie na něm požadoval “pouze” adresy úkrytů peněz a zbraní, a adresy Henriho Frenay a  d´Astiera  ...

Aubrac nemusel být nahý, byl svlečen jen do poloviny těla, a dostával rány “jen” obuškem.

Další nevysvětlenou záhadou je, že na rozdíl od ostatních nebyl převezen na Gestapo do Paříže, ale byl ponechán ve věznici v Lyonu, kde byl ve své cele “zapomenut” až do konce července 43, kdy mu oznámili, že byl odsouzen k trestu smrti ...

25/26.6.43 Barbie osobně odvezl vlakem z Lyonu na Gestapo do PAR zatčené z Caluire, až na ( umírajícího ) Moulina (toho převezl až o několik dní později koncem června či počátkem července osobně autem na rozkaz Boemelburga) , jenž nebyl převozu schopný, a kapitána Larata, kterého čekaly u Barbieho další výslechy ohledně SOE výsadků, a ze stále nevysvětleného důvodu nebyl převezen ani Aubrac ( to, že  “ nebyl důležitý” , jak tvrdil Serge Klarsfeld, neobstojí, protože jako jeden z šéfů Tajné armády byl naopak velmi důležitý ) …

Advokát a lovec nacistů Serge Klarsfeld se Aubraca zastal v listu Le Monde z 25.7.97 s tím, že svědectví jednoho z představitelů pařížského Gestapa, Ernsta Misselwitze ze 7.7.47, vypovídá (nevypovídá) ve prospěch Aubraca s tím, že pařížská SD byla natolik zaměstnána odbojovou sítí Prosper, že se o Aubraca nezajímala  ...

Jean-Pierre Azéma k tomu uvádí, že berlínské archívy Gestapa byly vypálené při bombardování z 8.4.45 , a lyonské archívy SD v sídle Gestapa byly vypálené spojeneckým náletem z 28.5.44, ale zachovaly se tři dokumenty, vztahující se ke kauze Caluire – dvě berlínské zprávy Kaltenbrunnera, šéfa RSHA z Wilhemstrasse, ze 27.5.43 a z 29.6.43, adesované Ribbentropovi, a zpráva Flora ze 17.7.43.

Kaltenbrunnerovy zprávy se týkaly de Gaullovy Tajné armády, jejíž vznik BER znepokojil – zatím nacisté hlavní tíhu represe soustředili na komunistický odboj v severní zóně.

Kaltenbrunnerova druhá zpráva z 29.6.43 uvádí, že “ je zcela spokojen, že  operace Flora skončila dekapitací Tajné armády “, což vyvrací, stejně jako samotná zpráva Flora, tvrzení Serge Klarsfelda, že by zatčení z Caluire byli Gestapem v PAR a v BER bráni jako “ méně důležití “ , proto ani Aubrac, prominentní představitel Tajné armády, nemohl být Gestapem považován za “ obyčejného odbojáře”, jak tvrdil Klarsfeld, o to spíše, když se Barbie dozvěděl, že je Aubrac ...

Navíc velvyslanec Říše v PAR Rudolf Schleier ve svých zprávách Ribbentropovi z jara 43 varoval před jistými francouzskými důstojníky, kteří vytvořili odbojovou organizaci ORA/l´Organisation de résistance de l´armée, kteří by se mohli spojit s Tajnou armádou, proto, uváděl, “ je na 7/43 naplánováno masové zatýkání v jejich řadách “ .

Důvodem, proč nebyl převezen by mohla být jeho ( plánovaná) konfrontace s Lucií Aubrac, která se na Gestapo podruhé dostavila 28.6.43.

Barbie, jak uvedeno výše, v 2/83 obvinil Aubraca, že byl jeho agentem, a Lucii Aubracovou z toho, že po schůzce s Moulinem v parku Tete d´Or 20.6.43 zatelefonovala na Gestapo, a oznámila datum, hodinu a místo konání schůzky Moulina se šéfy odboje  …

Jak k poslední schůzce před Caluire došlo

Prof. André Lassagne Aubracovi za přítomnosti Henri Aubryho 19.6.43 řekl, že jej chce i s manželkou Lucií vidět Moulin, a to 20.6.43 odpoledne v parku Tete-d´Or.

Během setkání Moulina s Aubracem 20.6.43 Moulin Aubracovi údajně řekl, že jej chce na setkání šéfů odboje jmenovat inspektorem Tajné armády v severní zóně, a Lassagne v jižní zóně.

Oba muži se procházeli po parku s Lucií Aubracovou a jejím synem Jean-Pierre, která se synem kráčela před nimi.

21.6.43 když manžel nepřišel večer domů, navíc měl na večeři k Aubracovým (podle tvrzení Aubracových) přijít s Moulinem, Lucie vyběhla z domu, aby si opatřila informace, a dozvěděla se tak o zatčení v Caluire.

Lucie Aubrac dotazem u jednoho Gestapem propuštěného pacienta zjistila, že “ tři pánové v čekárně nebyli místní “ – správně ji napadlo, že šlo o jejího muže, Jeana Moulina, a o nějakou třetí osobu (pluk. Schwarzfeld), kteří dorazili společně.

Bizarní příběh Lucie Aubrac

Lucii napadlo, že třeba Gestapo ohledně těchto tří zatčených ještě netuší, že jde o odbojáře, proto nemeškala, a 23.6.dorazila do pracovny Klause Barbieho osobně ...

Představila se jako těhotná snoubenka Ermelina (!, Aubrac přiznal, že jeho identita Ermelina padla již druhý den, kdy jej Barbie ztotožnil s Valletem, a poté s Aubracem) z vysokých společenských kruhů „ slečna Barbentane „ ( což byla její známá, Gestapo by jí však bez dokladů „ slečny Barbentane“ spíše zadrželo), která si dělá o partnera Claude Ermelina , kterého poznala před 6 týdny po návratu z Tuniska, starosti, protože je těžce nemocný, a potřebuje lékařskou péči.

Barbie prohlásil, že jeho vězeň se jmenuje nikoliv Ermelin, ale Vallet, a je to terorista, o jehož propuštění nemůže být ani řeči.

Aubracová, která byla podruhé těhotná, propukla v pláč, a začala křičet, že se potřebuje provdat, protože je těhotná, a nechce být svobodnou matkou ( oba měli falešné papíry, ve kterých bylo napsáno, že jsou svobodní) .

S křikem se začala dožadovat sňatku „ in extremis“, který umožňoval francouzský zákon, načež sekretářka Barbieho Aubracové řekla, aby odešla.

Podle Aubracové Barbie její komedii uvěřil, a nedal ji ani sledovat (!), čehož se Lucie údajně obávala - což víme od Ravanela, jenž, když se dozvěděl o jejích návštěvách na Gestapu, ji sledovat nechal ( Lucie tvrdila, že u Barbieho byla 2x , 23. a 28.6.43 ) …

Jiná verze : Aubrac měl falešné doklady na jméno Claude Ermelin, stav “ svobodný”  – Barbie začal prohledávat obsah jeho náprsní tašky, ze které vypadla fotografie Aubracových s jejich prvním dítětem, takže Aubraca identifikoval jako Aubraca, a Lucie byla na Gestapo předvolána …

Podruhé se Aubracová dostavila na Gestapo do Barbieho kanceláře 28.6.43,  který, údajně, když ji viděl, nazlobeně prohlásil ( jiné zdroje uvádějí, že při druhé návštěvě se k ní Barbie naopak choval velmi žoviálně ) : ” Zase vy ? Váš snoubenec žádnou lékařskou službu nepotřebuje, jen “cigaretu a skleničku rumu”, jak ve Francii říkáte “ …

Aubracovou, která syna svěřila do péče své čerstvě provdané sestry, která ho ukryla v jednom dětském domově, odboj pověřil, aby Reného Hardyho „Didota“ zlikvidovala v nemocnici Antiquaille, kde se zraněním ležel pod dohledem francouzské policie, která jej dopadla u jeho milenky Lydie Bastien,, konfidentky Abwehru a Gestapa.

Odboj se obával, aby po převezení na Gestapo neidentifikoval Moulina a ty, kteří ještě identifikováni nebyli …

Hardy byl však spěšně převezen do jiné nemocnice Croix-Rousse, kterou hlídali německé stráže.

Aubracová mu poslala balíček s jídlem obsahujícím mj. zavařeninu otrávenou kyanidem, ale Hardy si nechával jídlo prověřovat, a  11.8.43 se Aubracová od jeho kamaráda Vergaville dozvěděla , že Hardy z nemocnice uprchl .

Pierre Kahn, řečený Farelle, odboji v Lyonu dodával falešné papíry, německá razítka mu opatřovala mladá Židovka Jacqueline Weill, kterou před deportacemi chránil jistý úplatný německý plukovník Wehrmachtu, který se znal s její rodinou, proto ji přijal do ekonomického oddělení své kanceláře .

Kahn Lucii Aubrac poslal za Jacqueline Weill, která jí 12.8.43 domluvila setkání s plukovníkem na 17.8.43 ( Lucie Aubrac tvrdila, že všechny její schůzky s německými důstojníky se odehrávali na  Gestapu, aniž by o tom Barbie věděl, ale je nepravděpodobné, že by Barbie nevěděl o dalším pokračování komediální hry na sňatek mezi „ neznámou“ ženou a prominentem z Tajné armády, kterého věznil, navíc aniž by Gestapo „neznámou“ ženu přinejmenším neprověřilo a nerekrutovalo … ) …

Lucie dle své verze před plukovníkem rovněž předstírala, že je dívkou z dobré rodiny, že se bojí být svobodnou matkou, a že se potřebuje provdat za svého zatčeného snoubence Claude Ermelina, jehož identita dávno před tím padla.

25.8.43  Lucie obdržela podrobné informace o Raymondovi od lyonského knihovníka Lardancheta, jenž s Aubracem seděl v cele s tím, že byl Aubrac německým tribunálem odsouzen k trestu smrti, poprava měla být vykonána počátkem srpna  ...

Plukovníkovi Aubracová nosila peníze ( které si vypůjčovala od svého šéfa Pascala Copeau (!) ) až do 9.9. 43, kdy ji domluvil schůzku s poručíkem Gestapa Alfredem Lutgensem ( jeho jméno se Lucie dozvěděla až při konfrontaci s ním  dne 30.4.48 , na dveřích měl “Leiter”, a tak mu také říkala ), jenž ji řekl, že pochybuje, že by se s ní “Vallet” chtěl před popravou oženit, ale že je to možné zjistit …

Na jaře 43 se ve Francii tvořily úderné odbojové skupiny “ Groupes francs” , které nespadaly pod Tajnou armádu CHDG, v Lyonu byl jejich šéfem Ravanel, jenž se 12.6.43 stal jejich celonárodním šéfem, a kterého návštěvy Lucie Aubrac na Gestapu znepokojovaly, proto ji nechal sledovat ( Ravanel měl za úkol vysvobodit Moulina, ale po odhalení jeho pravé totožnosti to již nebylo možné)  ...

Poválečnou konfrontaci s Lutgensem Aubracová popsala následovně : “ Byla jsem předvolána vojenským soudcem z Dijonu, jenž mne sdělil, že jistý německý důstojník Lutgens  mě uvádí jako svědka, že mne pomáhal osvobodit manžela  - řekla jsem mu, že jsem jej podvedla, abych zorganizovala únos  “ …

Chauvy ve své knize uvádí, že  “ poručík Gestapa Lutgens jí útěk manžela pomohl zorganizovat “  …

Na otázku, jak to, že poručík Lutgens nebyl svým nadřízeným za útěk vězňů potrestán, Lucie Aubrac odpověděla, že “ o jejích návštěvách za ním nikdo nevěděl, Barbie nebyl v Lyonu ani 21.9.43, ani 21.10.43  “ …

Aubracová se s Lutgensem, podle vlastních slov, setkala 3x , 2x ji přivedl manžela, nejprve musel vyplnit podrobnosti formuláře z radnice,  poté jako slečna z lepších kruhů požadovala předmanželskou smlouvu.

K notáři, jenž ji předmanželskou smlouvu na jméno Yvonne de Barbentane vystavil, se dostavila ve společnosti bratrance Raymonda, Maurice Davida /1891-1970/, odbojáře, jenž 1940 odmítl propustit ze své školy komunistické a židovské učitele.

Pravá Yvonne de Brabentane byla v Maroku.

Chauvy se ve své knize ptá, proč v této době měla dvě identity, Barbentane a Montet, na což Lucie Aubrac odpověděla, že po osvobození manžela byla identita Barbentane “ prozrazená ” , takže jí Pierre Farelle vystavil nové papíry na jméno Montet.

Pluk. SS Lutgens jí řekl, že její schůzka s “Valletem” se může uskutečnit 14.9.43, kdy byl za tímto účelem Aubrac přivezen z cely smrti z Montlucu do plukovníkovy kanceláře na ústředí Gestapa – Aubrac, když Lucii v kanceláři na Gestapu spatřil, se domníval, že je zatčená, brzy však přistoupil na hru, a souhlasil se sňatkem, setkání trvalo půl hodiny.

Serge Ravanel se svými muži v uniformách Gestapáků však na auto, ve kterém Aubraca převáželi zpět do Montluc, 14.9.43 nezaútočil, protože auto jelo “nezvykle rychle “...

Lucie Aubrac počítala i s neúspěchem ozbrojené akce, proto Raymondovi strčila do ruky pár bonbónů, které jej měli učinit nemocným, v následujících dnech však do lyonských nemocnic žádného vězně z pevnosti Montluc nedovezli ...

Lucie Aubracová tudíž donesla nový koňak plukovníkovi Wehrmachtu, aby jí zařídil další schůzku s pluk. Gestapa, se kterým se s další lahví koňaku setkala 28.9.43, a tentokrát k jeho údivu požadovala ještě uzavření předmanželské smlouvy, Lutgens ji s nevolí povolil ještě jedno setkání ( jehož datum však nestanovil, s tím, aby za ním přišla 14.10.)  ...

Aubraková se 7.10.43 vypravila do Švýcarska, odkud přivezla dva tlumiče, současně dojednala právníka na vypracování předmanželské smlouvy, a nechala zveřejnit “ ohlášky” sňatku ...

14.10. 43 se Lucie Aubrac setkala s Lutgensem,jenž druhé setkání s Valletem stanovil na 21.10.43 s tím, že tento den nebude na ústředí Gestapa Klaus Barbie.

Mezitím však Serge Ravanela zadrželi němečtí četníci, Ravanel se prostřílel na svobodu, ale byl zraněn, jeho druzi proto odmítli útok 21.10. uskutečnit,  Aubracová je ztěží přemluvila.

Na auto Gestapa, které převáželo 14 vězňů, Ravanelovi muži zaútočili při převozu vězňů zpět do pevnosti Montluc v 18.00 : šofér byl zastřelen pistolí s tlumičem několik minut po výjezdu z ústředí Gestapa, avšak než se zhroutil, údajně „ ještě dupl na brzdy, takže auto plynule zastavilo „ , tři ozbrojení strážci se domnívali, že jde o poruchu, vyskočili z auta, a dostali se do palby odbojářů.

Raymond Aubrac “ v pláštěnce” vyskočil z vozu, jeden z členů komanda se domníval, že je německým strážným, a střelil jej do obličeje, bylo to však jen povrchní zranění ...

Raymond Aubrac pro list le Figaro v článku Aubrac-Amouroux z roku 97 uvedl :

“ Akcí mé manželky Barbie přišel o tři muže a 14 vězňů, a to jenom proto, aby byl osvobozen jeden odbojář, a k tomu ještě Žid, proto se mstil “ …

V den smrti Aubraca Stéphane Courtois pro týdeník Marianne prohlásil, že “ Arthur Kriegel (manžel šéfové Stéphana Courtois, Annie Kriegel, zemřel rok před Aubracem) , člen komanda z 21.10.43, tvrdil, že Aubracová (v 5.měsíci těhotenství)  při akci vůbec nebyla “ …

Chauvy ve své knize tvrdí, že přepadovou akcí z 21.10.43 vojenské komando ze sítě Libération ( údajně řízené Aubracovou) nechtělo osvobodit Raymonda Aubraca, ale Jeana Biche, šéfa sítě Nylo, anagram Lyonu, sítě SOE Nylo - Mithridate, jenž přežil Dachau, jeho žena zemřela v 3/45 v Mauthausenu.

Jeho sekretářka Madeleine Caze přežila Ravensbrück, dožila se 90 let.

1 z jeho tří radistů koncentrák nepřežil.

Raymond Aubrac na to uvedl :  “ V roce 95 jsem dostal 4stránkový dopis  od bývalého spoluvězně z pevnosti Montluc, pluk. Pierre Dupuy /zatčen 16.10.43 Gestapem v Lyonu, v 1/44  transport do Buchenwaldu ). “

Aubrac dopis předal Henri Amouroux, jenž s Aubracovými v roce 97 pořídil rozhovor pro list Le Figaro .

V roce 43 byl pluk. Dupuy zástupcem Jeana Boyer-Biche, zatčen 16.10.43 Gestapem, stejně jako pluk. Jean Ganeval, bývalý voj. atašé v PL a v YU.

Týž den byl pluk. Dupuy vyslýchán Barbiem, a 17.10.43 zavřen do cely 77, ve které byl jistý Talon a Aubrac.

V dopise Dupuy uvádí, že 19.10.43 přibyl do cely jeho šéf Jean Boyer-Biche .

Aubrac byl podle něho 21.10.43 ráno v 8.00 z pevnosti Montluc odvezen k výslechu do sídla Gestapa , a řekl jim  “ Kdybych se nevrátil, podělte se o mé věci “ – ze slov “ podělte se o mé věci”  pluk. Dupuy usuzuje, že Aubrac o akci své ženy věděl.

Pluk. Dupuy ( z koncentráku se vrátil i Boyer-Biche ) svědčil v době zveřejnění knihy Chauvyho ve prospěch Raymonda Aubraca .

Po této akci byli Aubracovi ve Francii již „ nepoužitelní“, odbojáři je přes dva měsíce skrývali, každou noc v jiném bytě,  až do jejich odletu do LON počátkem února 44, krátce před porodem Aubracové.

Chauvy k tomuto útěku uvádí, že Laurent Douzou, jenž napsal Historii sítě Libération-Sud, vydanou v roce 95 pod názvem Neposlušnost, se útěkem Raymonda  Aubraca z 10/43 nezabývá, protože, jak napsal, neměl přístup k archívním dokumentům, z čehož Chauvy na straně 210 usuzuje, že  “ Douzou není přesvědčen, že je zcela pravdivé to, co nám doposud o tomto útěku bylo předkládáno “ , třebaže existuje zpráva Libération-Sud z 28.10.43 uvádějící, že “ okolnosti útěku byly prokazatelně ověřeny” …

Klaus Barbie v té době nebyl v Lyonu, ale v Itálii, kde padl Mussolini.

Jeho zástupce Ernst Floreck rozpoutal divoké represe – hned po útěku Aubraca  Gestapo prohledalo pravý byt Aubracových, koncem října 43 vtrhlo do bytu k Raymondovým rodičům, kteří dlouhodobě odmítali odejít z bytu - byli v 1/44, spolu se svým dalším synem Paulem, deportováni do Osvětimi, kde byli zplyněni.

Fakt, že Sipo-SD hned po útěku Aubraca provedlo razii ve vile, ve které byli manželé Aubracovi známi pod jejich pravým židovským jménem Samuelovi, dokládá, že Gestapo pravé jméno Aubraca, a tudíž jeho židovský původ, znalo.

Gestapo se dozvědělo i adresu dětského ústavu, kde Aubracovi ukrývali svého dvouletého syna Jean-Pierre*1941 , kterého se však podařilo zachránit, a Aubracovi byli 8.2.44 evakuováni do Londýna, kde Lucie Aubrac porodila dceru Catherine (provdanou Vallade) ...

O vysvobození Raymonda Aubraca z rukou Gestapa se tak francouzská veřejnost znovu po 42 letech dozvěděla až při procesu s Barbiem v roce 87, když manžele Aubracovy v 2/82 obvinil z kolaborace ( Raymond Aubrac výše uvedené sporné body nikdy důkladně neobjasnil, je možné, že byl druhým Hardy, tj. že až do svého odletu do LON s Gestapem spolupracoval se souhlasem svých šéfů …) .

V LON byli Aubracovi přivítáni jako hrdinové, BBC jejich chrabré činy okamžitě vypustila do éteru ...

Londýnský debrífing manželů jisté problémy nastolil, ne vždy vypovídali manželé stejně.

Pierre Azéma v 8/97 uvedl, že tvrdit, že Aubrac zradil Moulina jsou jen nepodložené dohady, ale souhlasí s tím, že po zatčení Aubraca až do jeho říjnového vysvobození manželkou existují šedé zóny, které manželé uspokojivě nevysvětlili ...

Různé nesrovnalosti ve výpovědích Aubracových, které ve své knize bod od bodu uvádí Chauvy, nesvědčí nutně  o tom, že by lhali – přesně si nevzpomněli, nebo si vzpoměli špatně, protože odboj neprovozovali kvůli historikům, a nezaznamenávali si události každého dne, anebo nechtěli uškodit pověsti odboje jako celku .

„Aféra Aubrac“  vyvstala, stejně jako „ aféra Hardy“,  již za okupace, kdy někteří odbojáři zpochybnili “osvobozovací “ metody Lucie, ale její reálné zárodky se zrodily, když v roce 83 Jacques Verges, advokát bez jakéhokoliv studu, převzal obhajobu Barbieho, zatčeného pár měsíců předtím v Bolivii, třebaže mu bylo jasné, že vrah dětí z Izieu doživotí neunikne, a začal s kauzou mediálně manipulovat ...

Protože obžaloby všech jeho klientů byly velmi obsáhlé, jeho strategie spočívala v tom, že se vyhýbal jakékoliv zmínce o zločinech svých mandantů , o to ostřeji však útočil proti jejich obětem, a všechny kauzy tak nezdravě zmedializoval.

Svůj případ začal tím, že rozšířil okruh možných zrádců Moulina při své prvním TV vystoupení v 11/83 : ” Jestliže soud 2x zbavil Reného Hardyho obžaloby ve prospěch pochybností (pro nedostatek důkazů), znamená to, že se francouzská justice Hardyho neodvažuje obvinit, protože moc dobře ví, že udavačů by mohlo být z řad odbojářů více – je všeobecně známo, že se odbojáři čas od času “bavili” tím, že se navzájem udávali, jako např. Henri Aubry a Raymond Aubrac” …

Verges tvrdil, že říjnový útěk Aubraca se konal po dohodě s Barbiem, avšak výslech Raymonda Aubraca byl jedním z pozoruhodných Vergesových procesních neúspěchů ...

Navíc s manželi Aubracovými Verges pravidelně prohrával všechny žaloby, které na něho vznášeli pro nactiutrhání.

Verges nic neriskoval, pokud mluvil jménem svého klienta.

Raymond Aubrac podle Vergese začal s Gestapem kolaborovat již 13.3.43, kdy byl původně zatčen, ale hned za příslib kolaborace propuštěn - zatčení z 15.3. bylo již jeho dílem, tvrdil Verges .

Příkaz k jeho propuštění, napsaný francouzským prokurátorem 16.3.43, byl také dílem Gestapa, tvrdil Verges.

Přepad z 21.10.43 byl ve skutečnosti neúspěšný, prohlašoval Verges, protože přepadové komando bylo ve skutečnosti složeno z přátel britského agenta Jeana Biche, jenž byl šéfem sítě Nylo, a byl zatčen 19.10.43, a který mezi převáženými vězni nebyl, zato Gestapo příležitosti využilo, jak dát do “oběhu” svého agenta Aubraca …

Toto tvrzení se opírá o zprávu zástupce velitele SS pro Francii Helmuta Knochena z 23.10.43, ve které uvádí, že “ s veškerou pravděpodobností cílem tohoto přepadu bylo vysvobodit britského agenta Boyera (alias Jean Biche) “.

Jak k tomuto závěru došel, není uvedeno.

Aubracovi reagovali tiskovým prohlášením, že si přejí vytvořit komisi historiků, která by útěk z 21.10.43 projednala.

Až poté, co v 9/91 Barbie v Lyonu zemřel, Verges Barbieho “Testament” předložil tisku  … 

Pak přišel 1997 útok ze strany Gérarda Chauvy, jenž předtím napsal knihu Histoire secrete de l´Occupation, ve které na žádného odbojáře, kromě Hardyho, neútočí – proč se najednou pustil do Aubracových, není jasné.

V 9/91 Chauvy pro tisk jako jediný prohlásil, že Testamentu věří, a že sám má několik indicií, které k tomuto závěru take vedou …

Jediné, které měl, byly indicie z procesu Doussot, což byl agent Gestapa, souzený v roce 48, jenž si zachránil život tím, že občas poskytl služby i odboji, zejm. síti Nilo, jejíž šéf Jean Biche, jenž přežil koncentrák, vypovídal v jeho prospěch .

Jean Biche mj. uvedl, že “ Doussot mne v 10/43 informoval o nějakém říjnovém komplotu, který mě měl osvobodit “ - Aubracová popřela, že by akce na osvobození jejího manžela 21.10.43 měla být původně akcí SOE na osvobození Jeana Biche, navíc všichni členové osvobozovacího komanda, kteří válku přežili, vypovídali ve prospěch Aubracové …

Vydavatel Albin Michel se se Chauvym u příležitosti natáčení filmu v Lyonu Clauda Berri “ Lucie Aubrac “ dohodl, že knihu Chauvyho o Aubracových vydá s podmínkou, že kniha vyjde současně s uvedením filmu v 4/97 ( o fimu Aubracová prohlásila, že jsou na něm pravdivé jen dvě scény)  …

Chauvy mj. za svého svědka uváděl UK kpt. Eric Piquet-Wicks, šéfa francouzské sekce SOE “RF” ( tato sekce konkurovala známější sekci “F” Maurice Buckmastera, což se negativně projevovalo v terénu), spolupracovníka francouzského pluk. Passy, jenž prověřoval/debriefingoval odbojáře, kteří dorazili do LON z okupované Francie, mj. i Jean Moulina, takže měl informace z prvé ruky ...

Kpt. Piquet-Wicks vydal v roce 75 knihu o 4 největších francouzských odbojářích.

17.4.42 spojené komando SOE a cagoulardistů , věrných boji za osvobození Francie, ale také maršálu Pétainovi, pomohlo k útěku z přísně střeženého vězení Königstein generálu Henri Giraud, jenž se měl stát Rooseveltovým koněm proti de Gaullovi.

Gen. Giraud ve svých 63 letech musel po laně sešplhat po hradní zdi, přejít 500 mil přes nepřátelské území ke CH hranicím, aniž by uměl jediné německé slovo ( doprovázelo jej výše zmíněné komando německy mluvící) .

Ze CH Giraud  přešel do jižní zóny, kde jej cagoulardisté ukrývali, zatímco Laval se jej snažil přimět ke spolupráci s Vichy – gen. Giraud se setkal jak s Pétainem, tak s Otto Abetzem, a slíbil, že se vrátí zpět do Königsteinu, jestliže německá správa propustí všechny ženaté francouzské válečné zajatce, což Abetz odmítl, takže jednání skončila.

Vzápětí Giraud učinil veřejné prohlášení, v němž vyhlásil svoji loajalitu maršálu Pétainovi, a současně se vyhlásil za vůdce “celonárodního” protiněmeckého odboje …

Roosevelt jej potřeboval dopravit do Alžírska, aby zde zajistil hladký průběh anglosaského vylodění, ale gen. Giraud se odmítl hnout z Gibraltaru, když mu bylo sděleno, že spojeneckému vylodění v Alžírsku nebude velet ( hladký průběh vylodění proto zajistila hrstka zdejších odbojářských civilistů ) …

Kpt. Piquet-Wicks mj. osobně najal pro zpravodajství SOE hraběte Jean-Marie Roberta de la Rochefoucaulda /1923 - 2012 /, jenž do Francie uskutečnil několik sabotážních výsadků …

Hrabě pocházel z jedné z nejprominentnějších, nejzámožnějších a nejstarších šlechtických rodin s historickými záznamy již z 10.stol. ( chateau de la Rochefoucauld na řece Tardoire).

Hraběti bylo v době napadení Francie 17 let, chtěl se připojit k CHDG v LON, kam se dostal až koncem roku 42, když jej udal Gestapu jeden poštovní úředník jako “ nebezpečného teroristu “ , odboj jej pak převedl přes španělské hranice spolu se dvěma piloty RAF, sestřelenými nad Francií.

Frankova policie je na dva měsíce zavřela do sběrného tábora pro cizince, nechvalně proslulého Miranda de Ebro, koncentráku pro republikány, odkud je do LON dostal UK velvyslanec v Madridu.

Hrabě se setkal s CHDG, ale jeho přátelé piloti jej přivedli do SOE, pro kterou se nechal najmout se souhlasem CHDG “ Spojte se třeba s čertem, hlavně když to bude pro dobro Francie,” řekl mu CHDG .

Po válce hrabě cvičil komanda pro válku v Indočíně.

Paměti La Liberté c´est mon plaisir vydal v roce 02, přežil jej syn Jean a tři dcery.

( Mimochodem : západoevropští váleční zajatci byli nacisty „chováni“ v řádných zajateckých táborech, ve kterých se hlavně nudili, hráli karty a vymýšleli útěky, a které pravidelně navštěvoval švýcarský Červený kříž – Polákům, Čechům, Srbům, Řekům, Rusům a Ukrajincům Hitler status válečných zajatců nepřiznal, takže místo v zajateckých táborech končili v táborech vyhlazovacích  – vůči Sovětům to bylo jednak z důvodu reciproční odvety, protože Stalin odmítl termín “válečných zajatců” s tím, že Sověti musejí bojovat do svého skonu, takže nezná válečné zajatce,,jen zrádce, a nepřiznal tento status ani německým vojákům, ale také proto, že Stalin odmítl v kauze válečných zajatců jednat s Mezinárodním červeným křížem ...

Češi neměli na status válečného zajatce nárok, protože byli  “dobrovolným” německým protektorátem, čsl. armáda proti německé nebojovala, a odboj spadal podle tehdejšího mezinárodního práva do kategorie činů obecné kriminality - až ženevské úmluvy z roku 49 přiznaly ozbrojeným civilistům status kombatantů ) ...

PS : 1983 byl Klaus Barbie vyhoštěn/unesen z Bolivie, kde žil 32 let.

Pár dní poté byl obviněn ze zločinů proti lidskosti jak francouzskou, tak US vládou.

Asistent US gen. prokurátora Allan A. Ryan byl pověřen vypracovat zprávu pro US gen.prokurátora (William French Smith) , zda skutečně byl Barbie zaměstnán US vojenskou kontrarozvědkou CIC na území US okupační zóny v Německu, a zda mu CIC pomohla utéci do Bolívie, když Paříž/PAR v roce 51 požádala o jeho vydání.

Závěr jeho zprávy z 2.8.83, kvůli které byly odtajněny vojenské dokumenty, zněl :  „ US vláda je vinna v plném rozsahu, že bránila výkonu spravedlnosti, proto doporučuji, aby se US vláda francouzské vládě omluvila „ …

Viz US Deptt. of Justice :  Klaus Barbie and the US Government, a Report to Attorney General of the USA, 241 stránek.