Libanon, zavraždění Harirího

Latentní napětí v Libanonu mezi jednotlivými náboženskými a politickými frakcemi kvůli Palestincům bylo cítit již od doby, co si zde palestinští radikálové po svém vyhnání v roce 1970 z Jordánska za to, že osnovali svržení jordánského krále, učinili hlavní sídlo svých „ uprchlických“  táborů a svých vojenských základen. Vytvořili zde stát ve státě, ve kterém vládl zákon džungle.

V roce 74 byla navíc OOP s Arafatem Moskvou/MOW uznána za jediného představitele palestinského lidu ( 1974 také VS OSN uznalo právo Palestinců na stát, ale jen v závislosti na uznání státu Izraele ze strany Palestinců ), což znamenalo, že se MOW stala hlavním sponzorem Arafata ( palestinské základny v Libanonu měly nejmodernější sovětskou výzbroj, se kterou však Palestinci neuměli zacházet), a koordinovala všechny jeho kroky.

13.4.75 byl na východním předměstí Bejrútu v ulici Ain el-Reman rozstřílen autobus, který převážel palestinské civilisty, jiskra, která zažehla již doutnající nenávist mezi těmi, kdo Palestince (tj. „arabskou věc“ ) podporovali, kteří vytvořili k jejich obraně Pokrokovou islámskou frontu, do jejíhož čela se postavil drúzský vůdce Kamál Džumblát ( otec dnešního Walída D.), šéf Pokrokové socialistické strany, a těmi, kteří chtěli Palestince v Libanonu vykázat do patřičných mezí ( křestˇanské strany a libanonská armáda ), aby se v Libanonu vojensky  „ neprosazovaly „ .

Vzájemné ozbrojené srážky, únosy, mučení a vraždy se rozšířily po celé zemi.

Libanonská armáda se brzy rozpadla : a) část důstojníků vytvořila Armádu arabského osvobození,která podporovala Pokrokovou islámskou frontu,

                                                                b) druhá část důstojnického sboru vytvořila na jihu Libanonu Armádu svobodného Libanonu, prokřestˇanské milice .

Když Pokroková islámská fronta s podporou Palestinců získala vrch nad křestˇanskými milicemi, disidenští Palestinci prohrávali v boji s promoskevským Arafatem, a v zemi vládl totální chaos,  nadešel okamžik Sýrie, která v 6/76  „na pozvání „  libanonského prezidenta Eliase Sarkise uskutečnila proti vůli Moskvy a za tichého souhlasu Washingtonu a palestinských disidentů intervenci do Libanonu ve prospěch libanonských křesťˇanských milic, protože Háfiz Asád nesnášel jak Jásira Arafara, tak jako bratranec šíitů  sunnity, kteří jej strašili Muslimským bratrstvem …

Izrael rovněž syrské intervenci zatleskal, hlavně pokud šlo o likvidaci proarafatovského křídla, a za podmínky, že syrská armáda nepřekročí červenou linii, sledující řeku Litani na jihu Libanonu  …

Po syrském zásahu nabyly vrchu křestˇanské milice, Jásir Arafat požádal Ligu arabských států, aby zasáhla, a nahradila 30.000 syrských vojáků jinými arabskými jednotkami – Liga arabských států Arafatovi vyhověla, a vytvořila Arabskou jednotku o 30.000 mužích, z nichž 25.000 bylo Syřanů …

Nesyrské arabské kontingenty však byly vzápětí odvolány, zůstala  jen Sýrie  - a nejen s armádou, ale především s tajnými službami, které kolem Libanonu neprodyšně rozhodily své zpravodajské sítě.

Na rozdíl od Paříže, Washington až do březnové intervence 2003 v Iráku, nikdy neprojevil sebemenší náznaky nelibosti ohledně syrského poručnictví nad Libanonem …

1977 byl zavražděn Kamál Džumblát – do čela jeho Pokrokové socialistické strany a jeho drúzské komunity nastoupil jeho syn Walíd Džumblát, jenž ( až o 20 let) později veřejně obvinil z vraždy svého otce Damašek …

Anvar Sadat navštívil Jeruzalém, a libanonské křestˇanské milice se snažily zbavit svého syrského poručníka -  na jihu Libanonu se křestˇanská Armáda svobodného Libanonu stále více sbližovala s izraelskou armádou, a stala se jejím de facto spojencem …

V 2/78 došlo k prvním srážkám mezi syrskými vojáky a křestˇanskými milicemi, které se ještě více přimkly k Izraeli.

V polovině března 78 izraelská armáda v dohodě  s křestˇanskými milicemi vtrhla do jižního Libanonu až k řece Litani, aby zabránila ostřelování svého území z palestinských základen.

Poté se stáhla do „ bezpečnostní zóny „ dlouhé 800 km, kterou kontrolovala společně s křestˇanskými milicemi …

RB OSN schválila rezoluci číslo 425 požadující okamžitý odchod Izraele z Libanonu, a pověřující jednotky OSN misí FINUL, které měly na jejich odchod dohlédnout –  Izrael odešel  až  v 5/00, tj. po 22 letech, Sýrie  „ postupné „ stahovaní svých jednotek oznámila po 29 letech v 2/05.

V 6/00 všemocný diktátor Háfiz Asád zemřel, a na trůn s boží pomocí Madelaine Albrightové nastoupil jeho syn Bašír Asád, oční lékař, do kterého Západ vkládal velké naděje, ale těžce se v něm zklamal – jeho reformy byly spíše humorného rázu.

V 5/04 George Bush uvalil na Sýrii ekonomické sankce, které zdůvodnil tím, že se Sýrie angažuje v mezinárodním terorismu, vyrábí zbraně hromadného ničení , udržuje okupační jednotky v Libanonu (tento důvod se Bushovi povedl), a podrývá a sabotuje bezpečnostní situaci v Iráku .

Syrský premiér Mohamad Otri prohlásil, že „ sankce nebudou mít na Sýrii žádný dopad, přesto by si je Bush ještě měl rozmyslet“ - př. syrská státní letadla nesměla používat US letiště, do Sýrie US firmy směly vyvážet jen potraviny a léky, a US ministerstvo financí zmrazilo účty Syrské obchodní banky  v US bankách, protože se v nich  údajně praly špinavé peníze .

Sankce však syrský režim přece jen znejistily, takže se začala projevovat nepatrná liberalizace – alespoň v Damašku postupně padla hradba občanského strachu.

Syrské úřady v 5/04 propustily z vězení dva aktivisty z Výboru na obranu lidských práv, ale jeho předsedu stále držely ve vězení, protože se prý „ protiví  „ cílům baasistické revoluce „, a požaduje zrušení výjimečného stavu, který trvá téměř 50 let „ …

Na jaře 04 syrská vláda, aby uklidnila Washington, udělila kontrakt na těžbu zemního plynu ve středu Sýrie americko-kanadskému konsorciu, a připravila tak o 700 miliónů dolarů francouzskou společnost Total.

Damašek také posílil kontrolu na hranicích, aby přes syrské hranice nepřebíhali do Iráku zahraniční džihádisté.

V 9/04 Francie rozzuřila syrský režim, když ve spoluautorství s Washingtonem uspěla 2.9. 04 v přijetí rezoluce RB OSN č. 1559, aby Damašek okamžitě stáhl své jednotky z Libanonu( asi 20.000 vojáků ), a respektoval tak jeho nezávislost a plnou suverenitu ( rezoluce však nestanovuje žádné datum) .

Rezoluce dále požadovala, aby byly v Libanonu odzbrojeny všechny libanonské i nelibanonské milice (šíitský proíránský a prosyrský Hezbolláh, šíitský proíránský Amál, a palestinský Islámský Džihád ) …

Kofi Annan pověřil dozorem nad plněním rezoluce Nora Terje Roeda Larsena, jenž neustále pendloval mezi Bejrútem a Damaškem.

Syrská i libanonská vláda okamžitě obvinily OSN z vměšování se do vnitřních záležitostí suverénních států s tím, že syrské jednotky jsou v Libanonu na „ přání „ libanonské vlády -  což byla pravda v roce 76, kdy Sýrie  za tichého souhlasu Tel Avivu a Washingtonu přispěchala na pomoc milicím libanonských křestˇanů v boji proti „ spojené frontě  radikálních islámistů a Palestinců „ …

Od té doby Sýrie vytvářela libanonskou politickou scénu k obrazu svému.

Události v Libanonu nabraly spád, když syrská loutka v úřadu libanonského prezidenta gen. Emil Lahúd, bývalý náčelník genštábu, v 8/04 prohlásil, že v rozporu s ústavou nadále zůstane prezidentem .

Vláda se poté nečekaně sešla, a 28.srpna během 20 minut pozměnila článek 49 ústavy, který prezidentovi zakazuje, aby se ucházel o dva po sobě jdoucí mandáty.

Jen tři ministři hlasovali proti ( dva z nich poté nepřežili atentát), takže gen. Lahúdovi byl mandát prodloužen na další tři roky (jeho původní šestiletý mandát vypršel 23.11.04 ).

Tito tři ministři náleželi k politickému uskupení drúzského vůdce Walída Džumbláta, šéfa Pokrokové socialistické strany, a hlavního mluvčího protisyrské opozice, jenž Lahúda vyzval, aby odstoupil ( nicméně ani sám Walíd Džumblát se  ještě neodvážil požadovat odchod syrských jednotek ze země ) …

K odstoupení Lahúda vyzval i  patriarcha libanonské maronitské církve Nasralláh Sfejír.

Další čtyři ministři nebyli hlasování přítomni ( dva byli v zahraničí a další dva – Fares Bujéz a Jean Obejíd žádnou omluvu neposkytli ).

Na přání Damašku byla tak od roku 95 libanonská ústava již třikrát pozměněna …

V Libanonu již 10 let zuřilo otevřené nepřátelství mezi prosyrským gen. Lahúdem, podporovaným libanonskými šíity, a premiérem Rafikem Harirím, libanonsko-saúdským miliardářem, podporovaným francouzským prezidentem Chirakem, jeho osobním přítelem.

Harirí byl vybrán do funkce premiéra právě pro své mezinárodní kontakty, které měly usnadnit rekonstrukci libanonského hospodářství …

1.10. 04 byl v Bejrútu spáchán nezdařený atentát na exministra hospodářství Maruána Hamadé, šéfa drúzské menšiny, a blízkého přítele  Walída Džumbláta – auto naložené15 kilogramy vojenské trhaviny C4 odpálil vrah čekající v Porsche.

Muž, jenž ve vládním voze seděl vzadu, byl rozsekán na kaši – byl to muž z ochranky, se kterým si Hamadé toho rána prohodil místo, takže mimořádně ten den seděl vepředu, navíc se jako zázrakem dostal z hořícího vraku auta , třebaže s vážnými zraněními.

Maruán Hamadé byl jedním ze čtyřech ministrů, kteří počátkem září podali demisi, aby vyjádřili svůj nesouhlas se změnou ústavy …

20. 10. 04 podal demisi i premiér Rafik Harirí, kterého Damašek držel u moci deset let ( s vyjímkou let 98-00, proto jej považoval za zrádce, když přešel k opozici, Hariri svými penězi nabyl v Damašku takového vlivu, že mu říkali „ ministr zahraničí Sýrie“ ) …

27.10. 04 byla podle Damašku vytvořena nová libanonská vláda v čele Omarem Karamé.

2.12. 04  izraelský premiér Ariel Šaron prohlásil, že je připraven se „ za určitých podmínek „ setkat s Bašírem Asádem, a prodiskutovat s ním možnosti obnovení dialogu.

Reakce Damašku na sebe nedala čekat :“ Izraelský premiér nebude Sýrii diktovat nějaké předběžné podmínky pro obnovení dialogu „ …

Poslední izraelsko-syrské rozhovory se konaly v 1/00, kdy premiér Ehud Barak na poslední chvíli odmítl dát zelenou plánu Billa Clintona .

Oběma stranám je jasné , že navrácení Golanských výšin s bohatými podzemními prameny pitné vody ( oficiálně je Izrael anektoval 1981 ) je cena, kterou se zaplatí za normalizaci vzájemných vztahů, ale oba státy se nemohou dohodnout na vytyčení hranice kolem jezera Tiberiade.

9.1. 05 byl v jižním Libanonu zabit francouzský důstojník Jean-Louis Valet z mírových jednotek OSN (ONUST-UNIFIL), které v jižním Libanonu bdí nad dodržováním příměří na tzv. modré linii ( v Bejrútu byla zelená linie ) .

V jižním Libanonu stále probíhá „ malá zapomenutá válka „ mezi libanonským Hezbolláhem a izraelskou armádou na libanonsko-syrském pomezí v zóně Samoty Šebáa (24 km dlouhá,15 km široká ).

Libanon tvrdí, že jde od roku 1920 o libanonské území, kam se syrská armáda nastěhovala až v roce 1950.

Izrael od světa izolovanou zónu zabral po válce z roku 67 ( které se však Libanon neúčastnil ) …

Tato zóna nespadala pod rezoluci RB OSN č.425, na základě které izraelská armáda evakuovala s 22 letým zpožděním svoji „ bezpečnostní zónu „ v jižním Libanonu, kterou si jednostranně vytvořila  v roce 78.

14.2.05  byl zavražděn expremiér Rafik Harirí (60), sunnita   – při mohutném výbuchu jeho automobilu zahynulo 15 dalších lidí (mj. celá jeho ochranka), a 137 bylo zraněno.

O know-how atentátníků a síle výbuchu svědčí kráter vyhloubený do země o průměru pět metrů a hloubce dva metry – z místa stoupal kouř jako po výbuchu letecké pumy …

Výbuch učinil z právě rekonstruovaného hotelu Svatého Jiřího, symbolu předválečného Bejrútu, před kterým auto Harirího vybuchlo, holou kostru.

Přitom jeho přemístˇování vždy provázela velká bezpečnostní opatření – na stejné místo jely vždy tři zcela shodné konvoje, a nikdo nevěděl, ve kterém bude sedět.

Hned po atentátu armáda obsadila všechny hlavní křižovatky a veřejné budovy, v Bejrútu to opět vypadalo jako za občanské války.

Rodina Haririho veřejně prohlásila, že si nepřeje, aby někdo z vlády, kterou libanonská opozice obvinila z jeho vraždy, byl na pohřbu - libanonská vláda však  „ hrála „ na usmíření, prohlásila, že vystrojí státní pohřeb, a vyhlásila tři dny smutku.

Maruan Hamadé, jenž jen zázrakem přežil říjnový atentát, prohlásil, že „ všechno začíná v Damašku, vede přes Baabda, křestˇanskou čtvrtˇ, v níž je prezidentský palác, a končí u libanonských zpravodajských služeb“  …

Damašek ústy Bašíra Asáda atentát odsoudil, nicméně světové společenství ukázalo na něj jako na atentátníka.

Na schůzi narychlo svolané RB OSN Paříž a Washington žádaly o vyšetření atentátu nezávislou mezinárodní komisí, ale ani Elysejský palác ani Bílý dům Sýrii nezmínily přímo , třebaže  na svém setkání 21.2.05 v Bruselu Chirak a Bush spokojeně  konstatovali, že se  „ Bašír Asád z libanonské krize jen kosmetickými úpravami nedostane “  ( na tomto setkání Chirak Bushovi také důrazně naznačil, že Írán EU slíbil, že bude dodržovat pravidla MAAE, a Bush mu na to sladce odpověděl, že „ dobře ví, že Írán není  Irák „ )  .

Libanonský ministr vnitra Sulejmán Frangié zarputile hájil islámistickou stopu, podle které atentát spáchal kamikaze, který najel svým vozem plným výbušnin do konvoje Harirího ( několik hodin po atentátu katarská satelitní TV al-Džazíra odvysílala mysteriózní prohlášení neznámé skupiny Za džihád ve Velké Sýrii, která se k atentátu přihlásila, aby Harirího potrestala za „ jeho přátelství s kompromitovaným saúdskoarabským režimem „ - libanonská policie s překvapivou rychlostí uvedla, že identifikovala autora prohlášení jako 22letého Palestince,kterému v místě bydliště zabavila počítač, Palestinec Adás však zmizel )  …

Po atentátu na Harirího opozice již nezakrytě požadovala dodržování mezilibanonských dohod z Taifu, padlo tak tabu mlčení o syrské vojenské přítomnosti v Libanonu …

Atentát Sýrii zbavil mocného odpůrce, ale nesplnil svůj účel – nevyvolal strach, právě naopak, přispěl ke sjednocení křestˇanské i muslimské (sunnité a Drúzové ) opozice, takže prosyrské již zůstaly jen dvě šííitské radikální skupiny – Hezbolláh a Amál …

Rafika Harirího, jenž se narodil v chudé rolnické rodině a nevystudoval žádnou univerzitu, nic nepředurčovalo k tomu, aby se jednou stal libanonským premiérem – post, který byl zaručen jen synkům z miliardářských rodin, kteří vystudovali na několika západních univerzitách.

K bohatství Harirí přišel později přes stavebnictví a obchodování s nemovitostmi – nejprve pracoval jako účetní firmy obchodující s citrusovými plody, a v roce 67 odešel jako mnoho jiných jeho krajanů za štěstím do Saúdské Arábie, kde se budovalo, stavělo a peníze nechyběly …

V Saúdské Arábii začal úspěšně podnikat ve stavebnictví, a  v roce 78 ve válčícím Libanonu založil pobočky svých firem.

V konfliktu náboženských a politických klanů ( např. libanonští muslimové se dělí na sunnity, šíity s prosyrskou organizací Amál či s proíránským Hezbolláhem, a Drúzy – muslimská drúzská církev)  se nepostavil na žádnou stranu – zůstal neutrální, takže udržoval kontakty se všemi důležitými protagonisty, a zejména se přátelil s všemocným Johnny Abdo, šéfem vojenské rozvědky libanonské armády v letech 77-83 …

V roce 1980 Harirího korunní princ, pozdější král Fahd, požádal, aby v rekordním čase postavil konferenční středisko pro summit Organizace islámské konference –právě na této stavbě, kterou pro něj postavili otroci z Indie, Nepálu, a Bangladéše vydělal milióny, které se poté rozmnožovaly samy jen díky jeho napojení na královskou rodinu, zejména na jednoho ze synů krále Fahda, takže jako jeden z mála se Harirí stal naturalizovaným občanem Saúdské Arábie ...

Rafik Harirí se angažoval v Libanonu i charitativně, pomáhal rodinám, které se kvůli válce ocitly bez přístřeší – po izraelské invazi do Libanonu 1982 , odkud prchalo tisíce rodin, založil nadační fond, který poskytoval univerzitní stipendia pro nadané studenty z chudých rodin ( nepřátelé mu vytýkali, že si tak kupuje volební hlasy ) .

Když se izraelská armáda krátce po červnové invazi 1982 v honbě za palestinskými fedájíny dostala po dohodě s pravicovými křestˇanskými milicemi (falangisté) z Libanonských sil až k branám Bejrútu (politickou odnoží libanonských falangistů je Libanonská fronta, sdružující pravicové křestˇanské strany), tak Rafik Harirí jako jediný z muslimských politických osobností  udržoval z falangisty nadále kontakt přes Johnnyho Abdo …

V 8/82 se střetu mezi syrskými vojáky a Izraelci, stojícími před Bejrútem, již nedalo zabránit - v tomto střetu syrská armáda jako vždy utrpěla těžkou porážku, ztráty na mužstvu i technice byly obrovské – společným izraelskosyrským snažením však byli palestinští bojovníci rozprášeni do všech koutů světa …

Ve stínu izraelských tanků byl 1982 prezidentem Libanonu zvolen Bašír Džamáíl /1947-1982/, šéf křestˇanských milic, a  přítel Tel Avivu , vzápětí však  byl v 9/82 zavražděn .

V odvetu za jeho vraždu, za přihlížení izraelské armády, která je do palestinských táborů vpustila, provedly křestˇanské milice  „ vyčištˇovací akci /masakr „ v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla …

Na uvolněné prezidentské křeslo nastoupil bratr zavražděného Amín Džámáíl, jenž však v očích Damašku zašel až příliš daleko -   v 5/83  uzavřel s Izraelem mírovou dohodu, kterou však libanonský parlament díky prosyrským poslancům nikdy neratifikoval, takže Sýrie zůstala jediným poručníkem libanonské politické scény.

V roce 83 se Sýrie definitivně vypořádala se zbývajícími palestinskými proarafatovci, kteří se opevnili na severu Libanonu, a zasadila jim poslední ránu z milosti.

1984 byla v Ženevě a poté v Lausanne zahájena mezilibanonská jednání, která měla znepřátelené komunity opět smířit.

Již na těchto jednáních Rafik Harirí asistoval jako šedá eminence v pozadí, opět aniž by se přiklonil k jakékoliv komunitě.

Právě na těchto jednáních Harirí navázal osobní přátelství s Chirakem.

Kvůli rekonstrukčním zakázkám francouzských firem v Libanonu Paříž v této době promazala své vztahy s Damaškem, aby tolik neskřípěly, a snažila se s Damaškem vycházet.

V roce 02 Chirak zachránil Libanon před finančním krachem, protože se postaral o to, aby světoví finančníci ( Světová banka, Evropská investiční banka, Evropská komise ) Libanonu bez jakýchkoli podmínek půjčili 500 miliónů euro, z toho 30% v podobě darů,  a zbytek jako půjčky s preferenčními úrokovými sazbami , (Libanon dnes dluží kolem 35 mld dolarů ) .

1988 Amínu Džamáílovi skončil prezidentský mandát, ale všeobecný politický a vojenský chaos zabránil, aby byl zvolen jeho nástupce  - proto Amín Džamáíl převedl prezidentské funkce na vrchního velitele libanonské armády protisyrského gen. Michel Ajúna …

V 4/89  Rafik Harirí významně přispěl k uzavření mezilibanonských dohod ze saúdskoarabského Taifu, které stvrdily platnost zásad obsažených v Národním paktu z roku 43 o rozdělení politické moci mezi jednotlivé komunity, potvrdily „ úzké vztahy „ se Sýrií, a stanovily, že se syrské jednotky z Libanonu stáhnou.

1992  si Ráfika Harirího kvůli výše zmíněným kontaktům ( přítel Chiraka a saúdské královské rodiny, přes kterou byl zadobře i s Washingtonem)  Sýrie vybrala za libanonského premiéra.

Rafik Harirí se v této funkci udržel do roku 98, kdy pro obnovu libanonského hospodářství využíval nejen svých zahraničních kontaktů, ale také nezapomínal na své soukromé zájmy, takže jeho království nemovitostí se brzy rozšířilo na nedohlédnutelné impérium …

Poté, co byl dva roky u Damašku v nemilosti (98-00), byl opět v roce 00 dosazen do funkce premiéra, ve které zůstal až do své demise v 10/04.

Během těchto posledních čtyř let však Harirí již nekompromisně a otevřeně válčil s prezidentem Emilem Lahúdem, třebaže oba vděčili stejným dílem Damašku za to, že z nich učinil krále …

Harirí však nikdy nešel do přímého konfliktu s Damaškem, a nikdy přímo nepožadoval odchod syrských jednotek z Libanonu, které Libanonu zkonfiskovaly jeho státní suverenitu.

Definitivní zvrat v jeho trpělivosti znamenalo prodloužení ústavním kotrmelcem Lahúdova mandátu, proto podal v 10/04 demisi, a přidal se k rozrůstajícímu se táboru opozice, kterou nejprve tvořili jen křestˇanští maronité, a nakonec se k nim přidali i politikové s vazbami na Damašek, mj. šéf muslimských Drúzů Walíd Džumblát …

Po zavraždění Harirího 14.2.05 probíhaly v Bejrútu rozsáhlé demonstrace , kdy aktivisté požadovali demisi vlády a odchod syrských jednotek ze země …

Demonstrace probíhaly v neuvěřitelné „náboženské smířlivosti „( 100.000 lidí skandovalo : „ Křestˇané a muslimové za společnou vlast bez Sýrie“ )  - někteří  na znamení svornosti třímali v jedné ruce Korán a drúzskou modlitební čapku,  v druhé krucifix …

Nejvíce bylo křestˇanů, tradičně protisyrských, ale přišel i značný počet sunnitů a Drúzů – jen šííité chyběli, loajální politice svého Hezbolláhu a Amálu.

Pohřeb proběhl bez incidentů, ale protože na pohřeb přijeli lidé z celého Libanonu auty, přístupové silnice k Bejrútu byly monstrózně ucpané, takže zhruba 100.000 lidí se na pohřeb nedostalo – armáda hlídkovala na všech přístupových cestách k Bejrútu, a v Bejrútu na všech křižovatkách.

Chirak, viditelně dojatý, k zoufalství svých tajných služeb rozhodl, že na pohřeb Harirího pojede - nejen tajné služby jej varovaly, že z bezpečnostního hlediska je to velmi riskantní ( průvod šel z Haririho domu pěšky k mešitě Mohamada Amína ), ale i jeho poradci mu radili, aby se pohřbu neúčastnil, a „ nestrkal nos do soudku s prachem „ …

Pohřbu se dále např. zúčastnil gen. tajemník Ligy arabských států Amr Mussa, jenž na pohřbu Chiraka konejšil, že jej Bašír Asád ujistil, že se Sýrie bude pevně držet mezilibanonských dohod z Taifu, a že souhlasí, aby se na vyšetření atentátu na Harirího zúčastnila i delegace z OSN) – USA vyslaly jen zvláštního zmocněnce Bílého domu pro Blízký východ Williama Burnse, EU zastupoval zvláštní emisar EU pro BV Mark Otte.

Libanon je soudkem prachu z toho důvodu, že oba jeho sousedé Izrael a Sýrie  jsou stále ve válečném stavu, a obnovení bojů  mezi komunitami v Libanonu by je nenechalo nečinnými – proto jak maronitský patriarcha, tak  šéf Hezbolláhu Hasan Nasralláh vyzvali po atentátu na Harirího k rozvážnosti, aby nevypukly boje mezi komunitami .

Proto i prosyrská libanonská vláda  hrála na usmíření, a protivládní manifestace  při pohřbu  nepotlačila, ostatně tak ji to poradili syrští poradci ( třebaže den před pohřbem ministr vnitra pohrozil, že armáda při „ veřejných nepokojích „ zasáhne - na rozdíl od občanské války se armáda nerozštěpila podle politických frakcí,  zůstala jednotná a nezasáhla proti demonstrujícím )  ...

28.2.05 byla objevena dvě další těla zavražděných oponentů Damašku – jedno ohořelé u trosek auta, a druhé zakopané – šlo o dva politiky, o jejichž zmizení rodiny informovaly úřady před 17 dny, vzápětí nato týž den  libanonský premiér Omar Karamé nečekaně ohlásil demisi celé prosyrské libanonské vlády – poprvé v historii arabských států podala vláda demisi pod tlakem lidových demonstrací …

Prosyrský prezident Emil Lahúd demisi přijal  - demise vlády vytrhla trn z paty hlavně Hezbolláhu, které, protože se nepřipojilo k opozici, by muselo při hlasování o vyslovení nedůvěry vládě dát hlas vládě, které však v 10/04 vyslovilo nedůvěru …

Demise tak přispěla k oblevě ve vztazích mezi Hezbolláhem a opozicí, kdy vůdce Drúzů  Walíd Džumblát z Pokrokové socialistické strany prohlásil, že chce s Hezbolláhem spolupracovat.

Opozice se neradovala dlouho – 10. 3. 05 byl Omar Karamé prezidentem Lahúdem  ( a parlamentní většinou, věrnou Lahúdovi ) opět jmenován premiérem, a pověřen, aby sestavil novou vládu – Walíd Džumblát, vůdce libanonských Drúzů, jenž byl v té době na návštěvě Moskvy, vyjádřil své „ znechucení“ , a prohlásil : „ Jsme jednotni, ale jednat nemáme s kým – s vládní bandou kriminálníků ve službách syrských tajných služeb jednat nebudeme !“

1. 3. 05 Damašek pod mezinárodním tlakem oficiálně oznámil „ bezpodmínečné  stažení svých vojáků z Libanonu“ . Bašír Asád oznámil, že se syrské jednotky nejprve stáhnou na východ Libanonu do údolí Bikáa, a poté do Sýrie.

Syrská vojska se začala 8.3. 05  stahovat, ale  háček byl právě v tom, že se stahovala jen do libanonského údolí Bikáa s tím, že někdy v budoucnu se snad stáhnou i k syrským hranicím.