Kreml 1991 pověřil stalinistu, aby "prověřil" Wallenbergův osud

10.8.1987 na tiskové konferenci v Moskvě tiskový mluvčí sovětského zamini Gennadij Gerasimov hovořil o rozšiřující se spolupráci s Íránem, o obnovení dodávek zemního plynu z Íránu do Arménie, o vybudování ropovodu do sovětských černomořských přístavů a rozšíření železničního spojení s Íránem, a na závěr dodal, že se ve švédských sdělovacích prostředcích objevily zprávy o tom, že Wallenberg žije a sovětské úřady ho nechtějí propustit z vězení.

Gerasimov k tomu řekl, že v roce 1957 švédská vláda obdržela oficiální sovětské oznámení, že Wallenberg zemřel v 7/1947 „ pravděpodobně „ na infarkt myokardu.

Poslední informace, které zveřejnil kanadský právník Irwin Cotler, bývalý ministr spravedlnosti, jenž byl členem mezinárodního vyšetřovacího výboru : dva bývalí vězni nezávisle na sobě vypověděli, že Wallenberga viděli ve vězení mezi Moskvou a Leningradem ještě v 11/1987 ( bylo by mu 75 ).

1.10.1989 mluvčí sovětského zamini Gennadij Gerasimov na tiskové konferenci informoval, že náměstek ministra zahraničí Valentin Nikiforov a náměstek předsedy Výboru státní bezpečnosti Vadim Pirožkov se v Moskvě setkali s vedením švédské společnosti Raoula Wallenberga a se skupinou Wallenbergových příbuzných, kterým předali některé dokumenty a Wallenbergovy osobní věci – pas, pouzdro na cigarety, zápisník, které prý našly, „když v archívním skladu předělávaly police“ ( švédské úřady Raoula Wallenberga oficiálně prohlásily za mrtvého až v 10/2016, 2017 jeho rodina podala prostřednictvím svého ruského právníka  Ivana Pavlova u moskevského soudu stížnost proti KGB/FSB, že jim nechce zpřístupnit originální dokumenty z Wallenbergovy kauzy ).

Mluvčí zamini Gerasimov uvedl, že „ Wallenbergovo zatčení vojenskými orgány SMERŠ bylo tragickou chybou, kterou se nepodařilo napravit.“ ( SMERŠ na konci války zatkla zhruba 70 zahraničních diplomatů ).

Jaromír Štětina v roce 1990 informoval o filmovém dokumentu ukrajinského režiséra Alexandra Rodňanského „ Mise Raula Wallenberga „, který zpochybňuje oficiální sovětskou verzi, že zemřel 1947 ve vězení, a přináší výpovědi svědků, kteří jej i po roce 1947 údajně viděli, i výpovědi členů Wallenbergovy rodiny. Dokument končí výzvou : Otevřete archívy KGB !

Po moskevské premiéře se konala tisková konference s autory filmu a se členem Wallenbergovy mezinárodní komise Vadimem Birnštejnem, Jaromír Štětina se ho poté zeptal : „ Na tiskové konferenci jste naznačil, že vaše komise zná jméno Wallenbergova vyšetřovatele, a že ještě žije.“

Birnštejn: „ V Moskvě žije člověk, který zná podrobnosti o Wallenbergově osudu. Účastnil se vyšetřování, které souviselo jak s Wallenbergem, tak s jeho šoférem Langfelderem. Ten člověk se jmenuje Boris Alexejevič Solovov.“

Štětina se poté ve svém článku táže: „ Bude však nový svědek ochoten vypovídat ? Vzpomeňme si na mlčenlivost dosud žijících sovětských vyšetřovatelů, kteří po válce působili jako poradci v Praze – Bojarského a Besčasnova.“

Švédsko-ruská pracovní komise v kauze Wallenberg byla zřízena 1991 z iniciativy Wallenbergova bratra, švédského fyzika profesora Guy von Dardel /1919-2009/, jenž navštívil Sovětský svaz zhruba 50x ( viz raoul-wallenberg.eu ), studoval veřejně přístupné prameny, včetně záznamy ve vězení Vladimir. Z těchto cest shromáždil archív o 50.000 stránkách – novinové články, rozhovory, dopisy apod. V hledání dalších informací v ruských, mad´arských a švédských archívech pokračovaly i jeho dvě dcery, Louise a Marie von Dardel.

1991 Kreml pověřil bývalého šéfa Komsomolu Vjačeslava Nikonova ( *1956 ), vnuka Stalinova ministra zahraničí Molotova  (  „ Jsem pyšný, jak byl děda moudrý a tvrdý, i na to, že jej Churchill srovnal s turkomongolským dobyvatelem Timurem ) , aby jako historik prověřil Wallenbergův osud – Nikonov, navzdory zprávě ze 17.7.47 šéfa nemocničního oddělení Ljubljanky, prohlásil, že byl Wallenberg v Ljubljance v 7/1947 popraven.

Nikonov z Jednotného Ruska od roku 2007 šéfoval Putinově Nadaci Ruského světa/Russikij Mir. Po ruské agresi proti UA z 2/2022 jej US sankcionovaly.

Nikonovo prohlášení po nástupu Putina v roce 2000 podpořil bývalý nástupce ideologa Strany Michaila Suslova Alexandr Jakovlev /1923-2005/ s tím, že mu v rozhovoru popravu Wallenberga na příkaz Vjačeslava Molotova přiznal poslední šéf KGB Vladimír Krjučkov/1924-2007/, jenž 1991 stál v čele srpnového puče, kterým se bolševické křídlo KGB pokusilo zastavit Gorbačovovy reformy.

Jakovlev, 1942 těžce zraněný, byl 1958-9 na studijní stáži v US v oboru historie.  V 8/1968 byl poslán do Prahy, aby zde za kremelský ÚV dohlížel na situaci v době invaze Kremlu do Československa, při rozhovoru s Brežněvem vystoupil proti odstavení gen. tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka.

1972 zveřejnil v novinách Literaturnaja gazeta článek proti nacionalismu ( podpořil „ zapadniky „ ) , za který byl po kritice nositele Nobelovy ceny z roku 1965 Michaila Šolochova 1973 odvolán ze stranických funkcí a jmenován velvyslancem v Kanadě, odkud jej odvolal až Gorbačov 1983, jenž jej učinil šéfem propagandy. 1992 se stal viceprezidentem Gorbačovovy nadace a šéfem prezidentské komise pro rehabilitaci obětí politických represí, 1995 se stal prvním předsedou Ruské sociálně-demokratické strany, kterou spoluzakládal.

Byl v čele Mezinárodní nadace „Demokracie“ (Nadace Alexandra Jakovleva), ve které připravil tisk historických dokumentů, obnažoval zločiny sovětského státu, byl ve Výboru Svobodná volba, a v 4/2005 se stal členem dozorčí rady nevládní organizace Otkrytaja Rossija (Otevřené Rusko), kterou 2001 založil Michail Chodorkovský, načež za půl roku zemřel ( 2017 ji Putin/Roskomnadzor označil za nežádoucí ).

V roce 2000 Vladimír Ustinov, ruský gen. prokurátor ( 2000-2006, kdy jej Putin odvolal poté, co mu posloužil tvrdým trestem pro Chodorkovského ) prohlásil Wallenberga a jeho řidiče Langfeldera za oběti „ politických „ represí, čímž byli oba rehabilitováni.  2001 byla v moskevské Ruské státní knihovně zahraniční literatury umístěna busta Wallenberga s otazníkem místo data smrti.

V 9/2007 ruská vláda některé dokumenty týkající se Wallenberga předala hlavnímu rabínovi Ruska pro budoucí moskevské Židovské muzeum, založené (až) 2011.

Ruské úřady prohlášení, že 30letá lhůta pro odtajnění NKVD/KGB materiálů z let 1948-1953 vypršela, pronesly již několikrát, mj. v roce 2001 ve Zprávě švédsko- ruské pracovní skupiny, a v roce 2009 stejnou informaci uvedl FSB gen. Christoforov ve svém článku o Wallenbergovi publikovaném v listu Vremja novostěj ( ten samý list 4.6.2009 napsal : „ Pokusy obvinit Polsko z rozpoutání 2.sv.v. války jsou dalším projevem cynického ruského vztahu k historii „ ).

2013 Putinův Ústavní soud potvrdil tvrzení Nikity Petrova z Memorial, že 30letá lhůta pro odtajnění NKVD/KGB materiálů z let 1948-1953 vypršela, ale zároveň stanovil mnoho výjimek, na které se odtajnění nevztahuje, takže o svobodném nahlížení do spisu pro všechny zájemce rozhodně nešlo.

18.9.2017 ruský soud zamítl žádost Wallenbergovy rodiny, kterou zastupuje ruský právník Ivan Pavlov, aby FSB bylo nařízeno, že musí zpřístupnit všechny dokumenty týkající se Wallenberga. Wallenbergova rodina se proto obrátila na Evropský soud pro lidská práva.