Karikatury Mohameda a islámské cítění

Kauza DK karikatur není první svého druhu – ten samý rozruch vzbudil román UK spisovatele indického původu Salmana Rushdieho Satanské verše (muslimům se mj. nelíbila pasáž o sporném tvrzení, že Satan inspiroval tři verše v Koránu), které mu 14.2.89 vynesly fatwu smrti od imáma Chomejního ( imám byl 6 měsíců před smrtí, ovládal jej jeho syn Ahmad, šedá eminence režimu, prezident Chatámí klatbu zrušil ) …  

Muslimové neskousli ani knihu Hanba z roku 93 kritizující útlak žen pod  patriarchálním islámem v Bangladéši spisovatelky Taslima Nasreena, jež emigrovala do Švédska .

Oběma autorům islámisté vyhrožovali smrtí, ale demonstrace v takovém rozsahu jako byly pečlivě zinscenované v roce 06, neprobíhaly.

Francouzský týdeník Charlie Hebdo uveřejnil již v 12/02 karikaturu Mohameda jako mafiána, jenž kouří doutník, v druhé ruce má sklenici s koňakem, a je za kmotra soutěži “MISS ve vybírání brambor”  v reakci na nepokoje v Nigérii, při kterých zahynulo 200 lidí, které byly islámisty rozdmýchány proti soutěži Miss World …

Na redakci se snesla sprška hrozeb,třebaže Mohamed je osobností světových dějin, která patří všem, ne jen muslimům.

30.9.05 největší DK deník Jyllands-Posten uveřejnil s článkem „O autocenzuře a svobodě“ 12 karikatur Proroka Mohameda.

Článek reagoval na nesnáze spisovatele Kareho Bluitgena, známého svými potyčkami s DK islámistickými skupinami, jenž pro svoji dětskou knihu o Mohamedovi nemohl sehnat ilustrátora, protože kreslíři se báli pozornosti, a poukazovali na starší incidenty – vraždu NL režiséraTheo van Gogha z 2.11.04, údajně spáchanou islámistou Mohamedem Bujerim, jenž ve svém filmu Submise pranýřoval násilí páchané v muslimské společnosti na ženách, či na útok proti přednášejícímu v Institutu Carstena Niebuhra, jenž četl Korán s nemuslimy …

Teprve čtvrtý kreslíř, na kterého se obrátil, se uvolil, že jeho knihu anonymně opatří obrázky.

Redaktor kulturní rubriky listu Flemming Rose si proto u DK výtvarníků objednal karikatury na téma „Podoby Mohameda“, a otiskl je s článkem O autocenzuře, v němž mj. uváděl :  ” Muslimové odmítají moderní sekulární společnost, která jim poskytla nový domov, požadují v ní pro sebe zvláštní postavení, a trvají na tom, že k jejich náboženskému cítění se má přistupovat odlišně.Tyto požadavky nejsou slučitelné s demokracií a svobodou slova, ve které se každý musí vypořádat i s urážkami, provokacemi a zesměšňováním, třebaže to neznamená, že bychom se měli vysmívat náboženskému cítění za každou cenu.

S muslimy v zádech jsme se ocitli na kluzkém svahu autocenzury, a nevíme, kam až tato autocenzura povede. Proto Jyllands–Posten požádal DK ilustrátory, aby nakreslili Mohameda, jak jej vidí.“

Ze 40 oslovených poslalo obrázky jen 12 z nich.Všech 12 obrázků bylo uveřejněno na jedné velké stránce i s obrázkem spisovatele, který si stěžuje, že touto cestou hledá ilustrátora Mohameda.

Karikatury jsou různé povahy – od poetického Mohameda, jenž se opírá o hůl a vleče za sebou osla při západu slunce, či Mohameda, jehož tvář je orámována zeleným  půlměsícem a zelenou hvězdou, po nejkontroverznějšího s bombou na hlavě, o kterém Flemming Rose tvrdil, že nesměšuje islám s terorem, ale  islámisté islám k terorismu využívají.

Další obrázek představuje např. mladičkého Mohameda, jak ukazuje na školní tabuli, na které je v jazyce fársí napsáno :“Novináři z Jyllands-Posten jsou bandou reakčních provokatérů.“

V Dánsku, které si ze svobody slova učinilo takovou ctnost, že umožňuje i existenci jednoho hnutí a jednoho rádia otevřeně nacistického, to nebylo nic kontroverzního.

Přesto reakce po otištění karikatur byly různé, některé DK redakce, např. šéfredaktor deníku Politiken, je odmítly jako úmyslnou provokaci v houstnoucí atmosféře potyček mezi Dány a muslimskou komunitou.

Rose odmítl, že by chtěl provokovat :“Kdybych chtěl provokovat, poslal bych reportéry s obrázky do muslimských organizací, aby je imámové okomentovali.“

14.10.05 demonstrovalo několik tisíc muslimů v Kodani proti „arogantním a provokačním“ karikaturám. 15.10.05 byl policií zadržen 17letý psychicky labilní mladík, jenž autorům karikatur hrozil smrtí. Muslimské bouře byly jen zdánlivě „spontánní“ , ve skutečnosti byly promyšleně zorganizované  …

O několik dní později velvyslanci z 11 muslimských zemí si diplomatickými nótami vynucovali přijetí u DK premiéra, jenž je odmítl přijmout s tím, že se záležitost s karikaturami týká jen deníku Jyllands -Posten .

8.12. 05 v islámisté v Pákistánu vyhlásili odměnu na hlavu karikaturistů, kteří přestali na radu policie poskytovat jakékoliv rozhovory. Mohl za ně mluvit jen předseda Federace DK novinářů.

8.12.05 se konala schůzka mezi 8 karikaturisty a 5 představiteli muslimské komunity – předseda Federace dánských novinářů Mogens Blicher Bjerrgard po setkání prohlásil, že si obě strany věci ujasnily, a že nebylo zapotřebí omluv „…

DK muslimové však věci viděli jinak, a delegace jejich imámů z iniciativy organizace Islamisk Trossamfund, která se pasovala na jejich mluvčího, se rozjely po muslimských státech a institucích, a vyzývaly k potrestání Dánska a k bojkotu jeho výrobků …

V pamfletu, který pro tento účel Islamisk Trossamfund vytiskla, ke 12 obrázkům svévolně podstrčila ještě tři další obrázky, ,jak 12.1.06 upozornil list Ekstra Bladet, které v daném článku vůbec nevyšly …

Na jednom Mohamed s rohy Satana v rukách svírá malé holčičky s textem Prorok Pedofil, na druhém je Mohamed s obličejem prasete s textem Pravá tvář Proroka, a na třetím je muslim sehnutý v modlitbách,kterého ze zadu znásilňuje pes s textem Proč se muslimové modlí.

Mluvčí organizace IslamiskTrossamfund vyzývavě uvedl, že byly přidány, aby “ilustrovaly protimuslimský fanatismus v Dánsku “, nebyl však ochoten uvést, odkud se vzaly …

„Muslimové celého světa“  se tak díky provokaci organizace Islamisk Trossamfund úspěšně domnívali, že vulgární karikatury vzešli od Evropanů.

Podporu deníku Jyllands-Posten, který se mezitím na svých webových stránkách v arabštině omluvil za „rozbouření“ muslimských citů, nikoliv však za uveřejnění karikatur, vyjádřily přetištěním některých nebo všech 12 karikatur následující evropské noviny : France Soir ( otiskl solidární úvodník s názvem Ano,máme právo karikaturovat Boha, ale zároveň deník zdůraznil, že tak nečiní s žádným rasistickým podtextem 1.2.,100.000 výtisků bylo okamžitě rozprodáno), a poté Le Monde ( 3.2. jeden obrázek) a Charlie Hebdo (8.2.) ,italské Corriere de la Serra a La Stampa taktéž 1.2., španělské El Periodico (1.2),El Pais,El Mundo, ABC (1.2) , německé  Die Welt (1.2.),Berliner Zeitung, die Tageszeitung, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Die Zeit, 6.2. belgické deníky De Standaard a Nieuwsblad, Het Volk,  Brussels Journal, Le Soir , v DK ještě WekendAvisen, v Nizozemsku  De Volkskrant (1.2), NRC Handelsblad,Elsevier, švýcarský Blick (1.2.), česká Dnes (1.2.), tisk ve Velké Británii se nepřidal, až později je uveřejnil pouze Spectator ( kresby ukázala BBC, Channel 4, Sky News a Five News  ) .

Vyjádřila se také Asociace světových novinářů a francouzská organizace Reportéři bez hranic.

Rozjela se kampaň proti bojkotu dánského zboží pod názvem Buy Danish .

Francie se svojí voltairovskou tradicí antiklerikální kritiky nezůstala pozadu, třebaže kanadský tisk napsal, že se trikolorní republikánský galský kohout nechal v antiklerikální kritice zahanbit malinkým DK královstvím  – nejvýznamnějším prohlášením ve prospěch svobody vyjadřování byl úvodník Le Monde ze 3.2.06 …

6.2.06 Le Monde otiskl dvě karikatury ( jednu o islámských sebevražedných atentátnících, kterým Mohamed v ráji bezradně říká „Stop,stop, již došly panny !“ , a to ještě s omluvným komentářem, že tím nechce urazit city muslimů, jen poskytnout čtenářům výtvarné prvky tohoto příběhu ).

Redakci listu Le Monde zaplavily protestní dopisy, že tím, že ony tři karikatury zveřejnil ( 3.2. zveřejnil vlastní karikaturu na první stránce, kde muslim z mešity obrovským perem píše neustále v kruhu „Nesmím kreslit Mohameda“ ), urazil jejich „ náboženské cítění „, protože napadnout člověka v jeho víře, za kterou je ochoten položit život, „ což Vy Evropané, kteří nevěříte vůbec v nic, nedokážete, protože jste přízemní zbabělci, utápějící se v konzumním pohodlí, kteří by se měli zamyslet nad svou vlastní budoucností v islámské komunitě , nemůže nic ospravedlnit „  …

Některé dopisy měly zajímavé připomínky,mnoho muslimů si stěžovalo, že Le Monde nazývá Proroka Mahomet, protože Prorok se jmenuje Mohamed – ve Francii se totiž paradoxně používá slovo vzešlé z turečtiny, třebaže většina muslimů Hexagonu pochází z arabských států .

Evropská politická scéna se po útocích islámistů (výhružky smrti ilustrátorům i redaktorům, vypalování ambasád )  nezmohla v rámci své obvyklé politiky appeasementu vůbec na nic, naopak, vypadalo to, že je připravena v rámci politické korektnosti zahalit Evropu do muslimských burek ...

Politické kruhy ve Francii zarytě mlčely, jediná reakce přišla od socialisty z Pyrenejí Jeana Glavany :” Rozhodně odsuzuji, že se do jednoho pytle hází ti, kteří karikatury uveřejnili, s těmi, kteří vyslovují fatwy na pověšení každého Evropana ve jménu integrismu a obskurantismu.”

Z ostatních politiků museli stanoviska tahat novináři – Nicolas Sarkozy uvedl, že jej více potěší  “ nadbytek karikatur než nadbytek cenzury “, zato bývalý ministr školství Francois Fillon prohlásil, že je “ šokován” tím, že karikatury přetiskl France Soir.

Světe div se, také ze zásady netolerantní šéf Národní fronty Marie LePen se od karikatur distancoval, protože prý „respektuje“ náboženské vyznání  …

Večerník France-Soir si zveřejněním karikatur zajistil publicitu, protože v 10/05 zbankrotoval a marně hledal kupce (francouzsko-egyptský majitel Raymond Lakah na místě vyhodil šéfredaktora deníku Lefranca, a v prohlášení pro AFP se muslimům za redakci deníku omluvil, přesto Maroko a Tunisko FranceSoir zakázaly prodávat).

13.2. 06 se konalo stání u obchodního soudu v Lille ohledně bankrotu Le Soir. Žádná obchodní skupina jej však nepřevzala, protože ředitel Vincent Lalu jej chtěl převzít spolu se svým obchodním partnerem tiskovou skupinou Bonnier ze Švédska, která vydává švédské noviny Dagens Nyheter, která však po aféře s karikaturami od obchodního projektu ustoupila …

Nakonec večerník získal ruský oligarcha Alexandr Pugačev ( ve stejné době Alexandr Lebeděv koupil UK The Independent), kterého novináři listu nejprve pro jeho štědrost velebili do nebes,třebaže z papírové formy přešel jen na internetovou formu - v roce 012 Pugačev oznámil, že se z listu jako akcionář stahuje, a že jej další osud slavného večerníku nezajímá  …

Na první chabou odezvu se zmohl jen Jacques Chirak, a to až 3.2.06 v poraženeckém duchu, že se od karikatur distancuje – ve stejném duchu v ukázce církevního korporatismu ve vztahu k laické společnosti promluvila v nevídaně shodě církev – jak velký rabín Francie Joseph Sitruk, tak papež ve Vatikánu prohlásili, že “ svoboda tisku neznamená svobodu urážet víru” ...

8.2.06 když 12 karikatur Mohameda uveřejnil další francouzský list Charlie Hebdo , Jacques Chirak prohlásil : “Odsuzuji všechny provokace,které  rozdmýchávají vášně ,“  a připomenul svůj postoj ze 3.2.,který vyhlásil při svém setkání s předsedou Rady francouzských muslimů Dalilem Bubakerem : ” Svoboda slova musí brát ohled na náboženské cítění jiných.”

(Když mu však 6.2. telefonoval DK premiér Anders Fogh Rasmussen, kdy karikatury vyšly ve France Soir, tak naopak prohlásil, že “ odsuzuje všechny násilnosti vedené proti karikaturám v arabském světě “ ) …

Philippe Val, šéfredaktor Charlie Hebdo, se však na tiskové konferenci ohradil proti slovům prezidenta :” Výkon práva na svobodu slova není provokací . A této svobody slova se nemůžeme vzdát jen proto, že muslimům nevyhovuje. “

Prohlásil, že karikatury otiskl ze solidarity k vyhozenému šéfredaktorovi deníku France Soir Jacques Lefrancovi, a že obdržel i pozitivní reakce od šéfredaktorů L´Express a Nouvel Observateur, když je žádal, aby ze solidarity karikatury také uveřejnili.

160.000 výtisků Charlie Hebdo, které obvykle leží na pultech 14 dní, bylo okamžitě rozebráno, a probíhaly ještě dotisky 400.000 kusů ( Philippe Val uvedl, že klidně uveřejní i konkurenční karikatury holokaustu, nicméně požádal o policejní ochranu) .

Muslimské organizace ve Francii se snažily dosáhnout soudního zákazu na vydávání satirického týdeníku Charlie Hebdo, ale neuspěly.

Satirický týdeník Charlie Hebdo byl založen v roce 60 pod názvem „HaraKiri“ Cavannou (za války totálně nasazeným v Německu) a Georgem Bernierem alias profesorem Choronem. V roce 81 z finančních důvodů přestal vycházet, objevil se znovu až v roce 92.

V souvislosti s karikaturami a svobodou vyjadřování byla jeho vlastní historie aktuální, protože byl francouzskou cenzurou zakázán v roce 70 poté, co 16.11.70 týden po smrti de Gaulla otiskl článek s nadpisem :“ Tragický bál v Colombey, jeden mrtvýˇ“ – byla to narážka na předchozí tragický požár na diskotéce v Isere, kde uhořelo 146 osob.

Cavanna poté ještě uveřejnil článek „Cenzura nebo ne“ : “ Francie je velkolepou zemí, civilizovanou a demokratickou, proto v ní neexistuje cenzura, jen malinké cenzurky. Cenzura je hnusná, je celá černá, má špinavé hladové oči a flekatou kůži jako brambora. Zato malinké cenzurky jsou růžovoučké voňavé drobečky, jako ty, které se hází kachničkám. HaraKiri je mrtvý, ale svoboda projevu nikoliv.“

Hned příští týden redakce cenzuru obešla, a začala týdeník vydávat pod názvem Charlie Hebdo( Charlie Brown je jednak postavička z Peanuts, a jednak to byl žert na CHDG).

Washington a Londýn, aby si vylepšily svůj obraz u svých muslimů, byly “ solidární” s muslimy, a nechaly Evropu opuštěnou v první linii .

Washington opožděně zareagoval až 3.2. 06 ,kdy karikatury Mohameda odsoudil jako „ nevkusné  a urážející“ , které jsou stejně nepřijatelné jako karikatury antisemitské …

Zejména důrazně se na stranu muslimů postavil list Washington Post a Bill Clinton, jenž s muslimy s Madelaine Albrightovou spolupracoval v Bosně  …

Jediným US vládním představitelem, který odsoudil muslimské nepokoje, byla ministryně zahraničí Condoleeza Rice ( není neokonzervativcem), která zároveň obvinila Teherán a jeho satelit Damašek z jejich rozdmýchání ku vlastnímu politickému „ prospěchu „.

Ze strany US, země Prvního dodatku, který umožňuje svobodně říkat a psát takřka cokoliv, dost kuriózní postoj.

US je však bigotně náboženskou zemí, ve které jsou křestˇanští integristé  mimořádně agresívní, a ve které se její političtí představitelé ohánějí zejména ve volebních kampaních Bohem, který se stává téměř ústavním pilířem, zatímco postavení médií jako čtvrté velmoci je po 9/11 stále méně nezávislejší.

Ten samý den karikatury jako nevhodné a rouhačské odsoudil UK ministr zahraničí Jack Straw s tím, že doufá, že je britské listy neotisknou, a současně je pochválil za jejich „odpovědnost“, že je ještě, na rozdíl od kontinentálního tisku, neotiskly.

Z celého UK tisku ( neotiskl je ani tisk Irské republiky ) z DK karikatur otiskl jednu jedinou 8.2.06 jen bezplatný studentský týdeník Gair Rhydd, který vydává studentský syndikát na univerzitě v Cardiffu - šéfredaktor Tom Wellingham + další dva redaktoři byli okamžitě z redakce „odvoláni“, a 10.000 výtisků bylo staženo z oběhu s tím, že pro studentský týdeník platí stejná pravidla jako pro zbytek britského tisku …

The Guardian k jednohlasnosti UK tisku poznamenal, že „ noviny nemusí uveřejňovat urážlivý  materiál jen proto, že je kontroverzní“ …

Konzervativní Daily Telegraph „ nechtěl urážet své muslimské čtenáře „, a list Sunday Times se zakryl morálním utilitarismem Thomase Hobbese, pro kterého, na rozdíl od hraběte Voltaira,  „ svoboda tisku není absolutní“ …

The Times preferovaly jako zástěrku empirismus Johna Locke, „ který by nikdy nepublikoval takovou snůšku urážek „ …

Ani „lidový“ tisk Spojeného království nezůstal v kritice karikatur pozadu – největší z nich The Sun věnoval dvě stránky útokům muslimských komentátorů proti deníku Jyllands-Posten ( The Sun bojkot již zažil, když v roce 89 napsal, že stadión v Sheffieldu spadl jenom proto, že na něm řádili jako zběsilí opilí fanoušci z Liverpoolu) …

Jednotu UK tisku narušil jen kronikář Christopher Hitchens, pověstný radikální kritik muslimů, jenž napsal, že „ muslimům se nesmí ustupovat a nelze s nimi ani vyjednávat „ .

Za touto jednotou se skrývaly obchodní zájmy – Sun a Daily Mail mají významný počet muslimských čtenářů, Sun čtou muslimové, Daily Mail muslimky.

Zámožné muslimské vrstvy čtou The Independent ( který se v roce 03 postavil proti válce v Iráku) a Daily Telegraph, který káže ekonomický liberalismus.

Navíc UK tisk prodávají hlavně majitelé kiosků, v drtivé většině Pákistánci a Indové …

Britský tisk také nechtěl přilévat olej do ohně multikulturního soužití.

Londýnské atentáty ze  7.7.05 UK muslimskou komunitu destabilizovaly, ale uveřejnění DK karikatur ji zase pěkně rychle stmelilo.

Londýnu stačily zběsilé protesty sikhů proti divadelní hře Bezhti, a křestˇanských fundamentalistů proti muzikálu Jerry Springer : TheOpera, kteří mj. na BBC podali žalobu pro „ rouhačství“ …

Na fatwu nad Salmanem Rushdiem novináři také ještě nezapomněli.

Dalším důvodem pro neuveřejnění karikatur byla anglikánská církev (anglikanismus je státním náboženstvím), která nebere za hrozbu islám, ale laicismus, a proto karikatury ostře odsoudila .

Náboženský faktor sehrál svoji roli i v Irsku, kde tři čtvrtiny obyvatel tvoří praktikující katolíci. Podle průzkumů veřejného mínění ze 7.2.06 si 67% Britů  nepřálo karikatury uveřejnit …

5 miliónů francouzských muslimů bylo na jaře 06 spořádanějších, protože na rozdíl od britských nedemonstrovali proti karikaturám.

Jejich představitelé „jen“ žalovali u soudu francouzské deníky, které karikatury uveřejnily, a samozřejmě neuspěly ( francouzští muslimové si útoky proti metru a synagogám odbyli již v polovině 80.let, autor největšího z nich z roku 86 si ve Francii odpykává na samotce trest doživotí, celou dobu se údajně jen modlí) …

Islámistický fanatismus v Ženevě ( v Ženevě a v Curychu jsou nejvýznamnější „vzdělávací instituty“ evropských muslimů, např. Islámské středisko, a řídící centra pro islámské radikály v Evropě) .

Na švýcarsko-francouzskou scénu Tárik Ramadán  ( viz také zde Tárik Ramadán a jeho evropský islám) vstoupil v 9/93, kdy spolu s Háfidem Vardirim, mluvčím Ženevské mešity, úspěšně intervenovali u kulturních a městských  úřadů v Ženevě, aby v roce 94 u příležitosti třístého výročí narození Voltaira (*1694) zakázaly hrát Voltairovu tragédii Fanatismus a Prorok Mohamed z roku 1741, přestože toto drama bylo několikrát během 300 let svého života publikováno, a je k dizpozici na internetu …

Háfid Vardiri prohlásil, že “ hra je snůškou urážlivých lží a Voltaire je zbabělec, když svoji kritiku křestˇanství schovává za Proroka“ …

Voltaire strávil 11 měsíců v Bastille poté, co žíravou satirou zkritizoval královskou rodinu, kdyby nepoužil v této metaforické hře Proroka ke kritice náboženství, zejména katolicismu, byla by jeho hra zakázána ( hra byla stejně ihned po premiéře 1741 zakázána jak pařížským parlamentem, tak církví) .

Voltaire kritizoval všechna monoteistická náboženství jako netolerantní a agresivní.

Islámisté a divadlo

Islámisté se divadla bojí, protože v divadle  si herci pohrávají s identitami – Neron od Racina není stejný jako Neron od Tacita, Mohamed přestává být monopolním majetkem církve, a myšlenky nepadají z nebe od Nejvyššího přes  Proroka, ale lidé se k nim mohou sami dopracovat, dělají to dobrovolně, a ještě za to platí peníze.

V divadle se vznášejí otázky a padají tabu . Svoboda slova je základním principem komunikace mezi herci a diváky …

Imámové mají diváky za  hlupáky, když neustále zdůrazňují, že Mohamed  Voltaira není Mohamed skutečný – to ví každý kromě muslimů. Voltairův Mohamed náboženství využíval pro své politické cíle, a zradil všechny, kteří mu věřili .

Ve stylu řecké tragédie Voltaire vypráví příběh dobytí politické moci v Mekce Mohamedem : muslimský guru je mimořádně krutým válečným lordem, který ničí staré víry bořením soch a bezmezným manipulátorstvím.

Využívá důvěřivosti svých stoupenců, a to nejenom k politickým účelům, ale i k získávání a ponižování  žen ( Voltaire Mohameda popisuje jako Casanovu) . Postava Mohameda je stará 1.400 let, ale dramatický fanatismus ve hře popsaný se i dnes odehrává kolem nás – talibanci také zničili historické sochy (třebaže  podle očitých svědků byli ničiteli  „ blondˇáci s modrýma očima v muslimských oblecích “ ), a ženy uvrhli do otroctví.

Muslimové prohlašují, že „ by raději viděli zemřít svého otce či svého syna , než  aby byli svědky urážky Proroka. „ , fanatismus par excellence.

Rozzuřené muslimské davy připomínají nejhorší okamžiky nacismu.

Svoboda slova jde ruku v ruce se svobodným výkladem historie a svobodným systémem vzdělávání, proto křestˇanství přestalo zabíjet ve jménu Boha .

Chce-li i islám postoupit z doby temna, musí připustit, že i Prorok Mohamed zabíjel ve jménu Boha, a zabíjí ve jménu Boha dodnes.

Hru hrálo šest herců bez jakýchkoliv kulis – jen v jednom pilíři byla zabodnuta dýka, která měla připomínat hlavní nástroj šíření víry. 

O 12 let později mluvčí ženevské mešity Háfid Vardir, vyzbrojen v jedné ruce proklamovanou „tolerancí“, a v druhé ruce seznamem skutkových podstat rouhačství , tentokrát bez Ramadána přednášejícího v Oxfordu, znovu intervenoval u švýcarských a francouzských úřadů, aby zakázaly i pouhou  veřejnou četbu tohoto dramatu.

Tentokrát ženevské i francouzské úřady alespoň  z poloviny vyhověly laikům – dílo se mohlo veřejně  číst .

Četba Voltairova dramatu se odehrála v 12/05 v divadelních sálech v Ženevě i ve Francii za přítomnosti četných kulturních osobností a intenzívní asistence policie. Režisér Francois Rochaix přítomnost policie okomentoval :“Naposledy jsem něco takového viděl v 5/68.“

Háfid Vardir pak ještě naléhal na režiséra osobně, aby čtení zrušil, a obvinil jej, že si na Mohamedovi chce udělat kariéru – režisér se bránil, že zapadá do repertoáru divadla Carouge, které v té době hrálo Lessingovu hru Moudrý Nathan, zamyšlení o toleranci mezi Židy, muslimy a křestˇany .

Zločin „ rouhačství“  :

Rytíř de la Barre (1747-1766,19 let)  během jednoho náboženského obřadu odmítl smeknout, a byl odsouzen za kacířství k vytržení jazyka a upálení zaživa, ale pařížský parlament mu krutý trest změnil na dekapitaci …

Hrabě Voltaire z tohoto případu a ze slova „rouhačství“ udělal symbol náboženské nesnášenlivosti.

Rouhačství/ blasfémie je řeckého původu blaptein škodit + phéme pověst - pachatel tohoto „zločinu“  škodí Bohu urážlivým výrokem, např.  bere jeho jméno nadarmo – proto bylo jméno Boha ve francouzštině z pověrčivosti při klení nahrazeno – místo Dieu/bleu, parbleu, morbleu .

Židovští náboženští představitelé trestali tento zločin smrtí, a Ježíš byl paradoxně ukřižován právě za něj .

Západní církev jej dlouhou dobu trestala tělesným zmrzačením, zejména vytržením jazyka.

Francouzská revoluce jej z trestního zákoníku vyškrtla.

V islámských zemích rouhače (mujaddif) sice trestali podobně – nejznámějším islámským rouhačem je mystik Hajlaj, oběšený v Bagdádu v roce 922,  avšak samotné islámské právo pojem rouhačství nezná (!), například v Pákistánu poslední zákon na světě ,který v 21.století trestá rouhačství, je dědictvím britského kolonialismu …

US média a DK karikatury

Velmi prazvláštní byl postoj US médií k DK karikaturám – zatímco konzervativní a neokonzervativní listy se zastávaly evropských deníků, které karikatury uveřejnily na projev solidarity s DK deníkem, velké deníky, které obvykle zaujímají proevropské postoje, se tentokrát od  evropských novinářů ostentativně distancovaly ( předtím již  nepochopily, proč francouzský zákon zakázal ve veřejných republikánských školách viditelné nošení náboženských symbolů ) …

US tisk, kromě New York Sun, deníku neokonzervativců, karikatury neotiskl.

Washington Post poznamenal, že karikatury US listy neotiskly, protože „ na rozdíl od Evropy vědí, co je vkus, nevkus, a co zavání rasovou či náboženskou diskriminací „ …

Ani TV stanice karikatury neukázaly, CNN a NBC jen krátce ze stránky France-Soir , a se začerněnými obličeji postaviček.

Jen internetové blogy si nebraly servítky a karikatury přinesly.

Washington Post 8.2.06 ve svém úvodníku vyčetl Evropanům, že se „schovávají za slova o svobodě tisku, když v Evropě nikdo svobodu vyjadřování neohrožuje, žádnému evropskému deníku nebylo zakázáno karikatury otisknout – takže tím, že tyto karikatury uveřejnily, evropské deníky neprokázaly svoji lásku ke svobodě slova, ale jen odhalily svoji netaktnost k cítění druhých, a svoje nepřátelství k muslimské evropské komunitě, která je za chvilku početně převýší  „ …

Ani BBC se ve svém vysílání v arabštině nezastala Dánska, naopak, svým dopisovatelům v Dánsku přikázala, aby o karikaturách mlčeli, a “neuráželi” náboženské cítění muslimů, kteří přivolávali na pomoc UBL a Zarkávího, a vyzývali k vypálení všech ambasád na území států, které karikatury uveřejnily …

Zneužití karikatur ze strany Teheránu

Politici se nepoučili z aféry Rushdie, kdy rovněž proti sobě stály hodnoty Voltaira, J.J.Rousseau, a Tolstého proti lavině bezbřehé iracionální náboženské zaslepenosti, se kterou geniálně manipuloval Teherán.

Teherán měl pádné důvody – EU 2.2.06 předala jeho jaderný program RB OSN, íránský prezident Ahmadinedžád chtěl ukázat, zač je toho loket.

Týž den íránský prezident emocionálně vypověděl Protokol ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní, a oznámil, že Teherán obnovuje obohacování uranu.

Karikatury Proroka ze 30.9.05 mu 10.1.06 přihrál norský křestˇanský časopis Magazinet ,který je toho dne přetiskl ( Teherán kauzu vyrobil, stejně jako v případě Rushdieho, kdy ve slabé chvilce po uzavření dohody o ukončení bojů s Irákem potřeboval nějaký silácký projev, který by odvedl pozornost ) …

V nejrůznějších íránských TV talk-shows byly karikatury prezentovány jako morální úpadek EU, která jako dekadentní spodina nemá právo posuzovat noblesní chování Íránu ( to, že ani muslimové nejsou příliš útlocitní, předvedlo malé arabské hnutí působící v Belgii a Nizozemsku, Arabská evropská liga, která jako odpovědˇna karikatury Mohameda umístila na internet kresbu, na níž je Hitler v posteli se 14letou Annou Frankovou, která se svoji matkou nepřežila koncentrák )  …

Ahmadinedžád, kterému EU vhodila rukavici do tváře, se vrhl do boje za uražený islám, a vzal útokem DK ambasády v Bejrútu a v Damašku ( dost možná i US ambasádu v Teheránu v 11/79).

Damašku se odvrácení pozornosti od své osoby také hodilo, protože EU na něho ukázala prstem jako na vraha libanonského křestˇanského expremiéra Rafika Hariri.

13.2. 06 byl íránský chargé d´affaires povolán na kobereček na Quai d´Orsay, kde mu byla předána protestní diplomatická nóta, v níž se uvádělo, že íránské úřady porušily mezinárodní právo, konkrétně vídeňské úmluvy o extrateritorialitě  diplomatických misí z roku 61 a 63, když 10.2.06 ( 2.2. byla íránská kauza předána RB OSN ) nezajistily ochranu francouzské ambasády, kdy dav protestující proti karikaturám vtrhl na pozemek velvyslanectví, a házel do oken kameny a Molotovovy koktejly.

Když dav zaútočil na francouzské velvyslanectví v Sýrii 4.2.06, byl francouzský velvyslanec náhodou v budově ( davy útočily jen o víkendu, kdy byla zastupitelství prázdná), Quai d´Orsay telefonicky kontaktovalo syrskou velvyslankyni v PAR, která okamžitě zajistila ochranu ambasády.

Generální tajemník OSN poté naúčtoval Damašku a Teheránu škody způsobené na budovách zastupitelských úřadů.

Íránský deník Hamšahri vydávaný teheránskou radnicí, byl svého času průkopníkem reformátorského proudu ( pro úlohu embrya svobody tisku si jej zvolil bývalý starosta Teheránu  Gholam Hosejn Karbastchi, jenž patřil do skupiny reformátorů sdružených kolem bývalého prezidenta Akbara Hášímí Rafsandžáního, která zažila jen jedno efemerní jaro za prezidenta Mohameda Chatámího 97-00 , do svého zvolení prezidentem v 8/05 byl starostou Teheránu Ahmadinedžád) ).

26.1.06 se však stal mluvčím islámistických provokatérů, když vyhlásil mezinárodní soutěž s uzávěrkou 5.5.06 na 12 nejlepších karikatur genocidy Židů v nacistických vyhlazovacích táborech , které hodlal uveřejnit v rámci tématu Kam až sahá svoboda tisku .

Ve jménu svobody tisku uveřejníme nejlepší karikaturu o Židech na cestě do plynových komor, sliboval, protože jediným evropským náboženstvím je uctívání holokaustu, jinak by Západ nedovolil vtipkovat o Proroku, když nelze vtipkovat o holokaustu.

Neúcta proti neúctě ? Nikoliv, protože jde o dvě zcela různé věci : srovnávat znesvěcení Mohameda s popíráním holokaustu znamená směšovat víru s fakty.

Fakta z období holokaustu, a víra, že byl Mohamed osvícen archandělem Gabrielem, jsou nesrovnatelné věci.

Již Aristoteles rozlišuje mezi tvrzením, o kterém lze diskutovat, a zbožným přáním …

Solženicin vytáhl na světlo sovětské gulagy, a pohřbil tak reálný socialismus. Nacisté svými vyhlazovacími metodami přiměli Evropu k vyhlášení záruk, aby se nacistická zvěrstva již neopakovala ( stíhání veřejného vychvalování nacismu a holokaustu) .

Deník mimo soutěž uveřejnil na internetu dvě karikatury od Michaela Leuniga z Melbourne – jeden obrázek představoval Žida s žlutou hvězdou a rancem před branou Osvětimi s nápisem Práce osvobozuje, druhý Žida s puškou v roce 02 s nápisem Válka přináší mír.

Rakouský kancléř Wolfgang Schüssel, který předsedal EU, tyto obrázky odsoudil. Také šéf íránské židovské komunity Harún Jašajáni uveřejnil na internetu 26.1.  protestní dopis.

Teprve 20.2.06 vyzval íránský ministr zahraničí Manúčéhr Mottakí k ukončení násilných protestů  proti karikaturám Mohameda. “ Nepodporujeme násilí,“ cynicky uvedl.

Příště se íránský prezident může pustit do obrany práv „utiskovaných „ 20 miliónů muslimů v EU – již dnes je popisuje jako „komunitu spoluvěřících utiskovanou ve víře“ .

Protievropské nepokoje se hodily i sunnitským islámistům, kterým se v té době nezamlouvaly přinejmenším  tři procesy – jeden v US proti jedinému obviněnému (malé rybce)  ze spolupráce na atentátech z 11.9.01, další obdobný v Německu , ale především sunnitší islámisté nestrávili proces v Londýně proti abú Hamzovi Masrí, sunnitskému extrémistovi, kterého londýnský soud konečně 7.2.06 odsoudil k sedmi letům vězení za podněcování k vraždám „bezvěrců „ a k rasové nenávisti (abú Hamza Masrí před soudem prohlásil, že se cítí nevinen) .

Abú Hamza byl uznán vinným v 11 bodech z 15 bodů obžaloby – porota dostala před vynesením rozsudku 4 dny na rozmyšlenou, a aby si udělali o abú Hamzovi přesnou představu, museli si vyslechnout nahrávky jeho kázání v celkové délce 20 hodin, a přečíst 600 stran jeho štvavých projevů, ve kterých své stoupence nabádá,  aby „ nemají-li jaderné zbraně, zabíjeli bezvěrce vším, co mají po ruce, aby je třeba podřezali kuchyňským nožem, a nešetřili ženy a děti, protože zabíjet kafíry/nemuslimy, a to i bezdůvodně, je OK.

Za podřezání Židů je odměna u Alláha ještě sladší, protože Židé špiní Zemi . “ Další prémii abú Hamza přislíbil za podřezání homosexuálů, nemravných žen, které nejsou zahalené od hlavy k patě, a za členy královské rodiny, přičemž britskou královnu přirovnává ke staré opici …

Tsunami protievropských výlevů (Hamas vystupoval umírněně, protože EU financuje Palestinskou samosprávu)

Organizované demonstrace začaly v Bejrútu a v Damašku 5.2.06, kdy v obou městech byly za řevu „ Je jen jeden bůh – Alláh, Proroku naší krví tě pomstíme „  vypáleny dánské a norské ambasády, v Bejrútu dánský konzulát.

Do Bejrútu se sjížděli demonstranté na všech druzích vozidel, hlavně autokary, které zajistily nejrůznější náboženské organizace, mnozí šli pěšky.

Demonstranté podpalovali a demolovali všechno, kolem čeho prošli, včetně policejních a jiných aut, křestˇanských kostelů, rozbíjeli výlohy obchodů.

Někteří z nich stříleli nejen na policisty,kteří se je v první fázi snažili zastavit vodními děly a slzným plynem, ale i na hasiče, zmlátili i zahraniční novináře a kameramany. Poté, co mnozí policisté byli zraněni sprškou kamenů, rychle se stáhli, a demonstrantům nechali volné pole působnosti.

7.2. 06 na žádost libanonského ministra spravedlnosti Charlese Rizka, generální prokurátor zahájil vyšetřování násilností a plenění, které se odehráli v převážně křestˇanské  bejrútské čtvrti Ašrafíh.

Podle ministra spravedlnosti  „ nejmenovaná nearabská země v oblasti ( Írán) štědře financovala libanonské prosyrské organizace ( FPLP), aby vyvolaly násilnosti za přispění syrských zpravodajských služeb.

Přes 300 zatčených výtržníků, kteří se zúčastnili sunnity zorganizované a řádně ohlášené demonstrace proti karikaturám, nemělo libanonské , ale syrské či palestinské  občanství …

Šlo o syrské a palestinské dělníky pracující v Bejrútu, a agenty syrské tajné služby  …

Charles Rizk v libanonském parlamentu napadl ministerstvo vnitra za naprostou nezodpovědnost : “ Jak je možné, že početné bezpečnostní složky nechaly bez dohledu v křestˇanské čtvrti sunnitskou demonstraci, snadno zneužitelnou hordou islámských fanatiků ?“

„ Bylo to naprosto nezodpovědné,“ pokračoval Charles Rizk, „ k obětem na životech nedošlo jen pro to, že se křestˇané v této čtvrti zachovali naprosto disciplinovaně po výzvách ke klidu ze strany zdejších náboženských a politických představitelů, zejména předáka Libanonských sil Šamira Geagea, a velkého muftího, nejvyššího zdejšího sunnitského náboženského předáka, ale i jiných  sunnitských a šíitských náboženských předáků, kteří okamžitě tyto násilnosti odsoudili .“

Charles Rizk libanonské ministerstvo vnitra zkritizoval, že „ pracuje ještě metodami osmanské říše, a proto je tak nevýkonné, zejména při vyšetřování vraždy premiéra  Rafika Haririho, ale i při dalších 14 atentátech, ke kterým  v Libanonu od  10/04 došlo .“

Starost Damašku o Mohameda byla komická, protože otec Bašíra Asáda Háfiz Asád byl zdí proti islámskému radikalismu, stejně jako Saddám Husajn, tj. islámské hnutí tvrdě potlačoval.

Nicméně tím, že Damašek vyslal své agenty do Bejrútu, aby místním islámistům ukázal, jak se vypalují ambasády, kulturní střediska a knihovny, se opět předvedl v roli regionálního štváče, a odvrátil pozornost od velkého maléru syrských tajných služeb : zavraždění libanonského expremiréra Haririho.

Francouzské velvyslanectví v Damašku uniklo vypálení jen náhodou, protože na rozdíl od dánských a norských protějšků, kteří víkend trávili mimo budovu velvyslanectví, francouzský velvyslanec velvyslanectví neopustil, takže demonstranty, kteří přelezli zedˇ, a po balkónu šplhali do budovy, přemohla bezpečnostní ochranka velvyslance.

Ani skla se jim nepodařilo kameny rozbít, protože byla nerozbitná.

Francouzský velvyslanec se okamžitě spojil se syrským ministrem zahraničí a vyžadoval ochranu, která mu byla neprodleně poskytnuta – syrská policie demonstranty rozehnala vodními děly. Vrátili se sice ještě večer, ale velvyslanectví již bylo chráněno zvýšenou ostrahou syrských elitních útvarů.

Syrský ministr zahraničí se všem postiženým zemím omluvil, nicméně otazníky zůstávají o to více, že v Sýrii se demonstrace mohou konat jen po schválení a pod dozorem úřadů …

Podobně proběhly demonstrace v Teheránu, kde policie slzným plynem rozháněla ty, co spalovaly americké, izraelské a dánské vlajky, útočili kameny a zápalnými lahvemi na budovy zastupitelských úřadů Dánska a Rakouska, které předsedalo EU, čímž Teherán chtěl naznačit, že útoky se vedou proti celé EU, o to více, že v Rakousku sídlí MAAE, která na žádost EU předala kauzu íránského jaderného výzkumu k rozhodnutí RB OSN.

Dánsko bylo vypálením svých zastupitelských misí v Bejrútu a Damašku očividně zaskočeno, krize se mu již vymkla z ruky. Dánský ministr zahraničí Per Stig  Moeller si 5.2.06 zavolal na kobereček íránského velvyslance v Kodani, a vyzval jej k odjezdu ze země – byl to již čtvrtý íránský velvyslanec, který byl z Kodaně vyhoštěn (po jeho vyhoštění Teherán zakázal dovoz DK výrobků) …

Moeller prohlásil, že „ krize je větší než samotné Dánsko, je to spiknutí proti spolupráci křestˇanského a muslimského světa „, načež Organizace Islámské konference přijala návrh DK ministra zahraničí na uspořádání setkání v Saúdské Arábii „ na vyjasnění věcí „ .

Dánská a norská ambasáda byla v Damašku zapálena 4.2.06 – EU se nedokázala k tomuto závažnému mezinárodnímu teroristickému činu proti svému členu vyjádřit celých 12 dní.

DK premiér Anders Fogh Rasmussen si oprávněně postěžoval, že jeho evropští kolegové Dánsku nevyjádřili dostatečnou veřejnou podporu – teprve poté  Dánsko obdrželo 16.2. 06 výslovnou a jednoznačnou podporu předsedy Evropské komise  Josého Manuela Barroso, který pro deník International Herald Tribune prohlásil, že „ evropské hodnoty je nutno bránit a není možné přijmout strach naší společnosti „. 

Dánsko, kterému se pro loajální proatlantickou politiku přezdívá Hlas Ameriky, bylo velmi zklamáno postojem Washingtonu a Londýna, které sice odsoudily vypálení jeho ambasád, ale zároveň tvrdě odsoudily publikování karikatur, a  na podporu Dánska neučinily vůbec nic.

Washington karikatury odsoudil jako nevkusné, ale zda jsou vkusné či nevkusné, o tom řeč vůbec nebyla. Rozhodující bylo, že v zemi, kde byly uveřejněny, byly uveřejněny zcela legálně,tj. v souladu se zákonem.

Evropské země ze strachu z dalších útoků dokonce ani neodvolaly z těchto zemí své velvyslance, a nevyhlásily proti porušiteli diplomatické imunity ani jiné sankce, které dříve použily (po obsazení US ambasády v Teheránu v 11/79 US daly kauzu k mezinárodnímu soudu v Haagu, který v rozsudku ze 24.5.80 odsoudil Írán k zaplacení značných reparací US vládě ), a spokojily se pouze s ústním protestem – nebyly ani jednotné v názorech na hodnocení této události .

Sankce státy EU použily proti Bělorusku diktátora Lukašenka v roce 98 ( jeho představitelé nedostávali víza od států EU), a to poté, co Lukašenko vyhnal skupinu západních velvyslanců.

Norsko a Dánsko byly jediné země, které poslaly do Damašku a Teheránu protestní diplomatické nóty …

Republikánská laicita předpokládá náboženskou neutralitu a toleranci, např. ve Francii se na základě soudního rozhodnutí z roku 05 nesměly na veřejnosti vylepovat plakáty eroticky pojaté Poslední večeře Páně od Leonarda da Vinci (12 žen a 1 muž ),které urážely cítění křestˇanů.

Jinými slovy svoboda vyjadřování končí tam, kde začíná víra, avšak svoboda víry vychází ze soukromého života, zatímco svoboda kritiky vychází z veřejné sféry, mj.z podepsání a ratifikování Všeobecné deklarace lidských práv.

Jacques Chirak to se svojí politickou korektností přehnal, když vyzýval „ k respektování všech náboženství „ , protože preambule francouzské ústavy zná respekt pouze pro „ náboženskou svobodu a svobodu všech vyznání „…

V Kodani demonstrovalo 700 lidí před budovou redakce Jyllands Posten , údajně „ za mír“ , kromě toho také kolem 40 DK neonacistů, kteří údajně pálili Korán, což však DK úřady za každou cenu nechtěly připustit, a popíraly to , dokonce se k tomu „ obvinění“ vyjadřoval i DK ministr zahraničí s tím, že žádný Korán nikdo nepálil.

Evropské zpravodajské služby vytrubovaly, že očekávají nepravděpodobný příjezd komanda islámistických teroristů do schengenského prostoru z Turecka.

Příjezd komanda potvrdil 2.5. 06  šéfredaktor pákistánského listu Ausaf Hamíd Mir, známý pro své četné kontakty s extrémisty, s tím, že komando má namířeno do Dánska/DK, a s policejním dohledem karikaturistů si hravě poradí.

Dánsko,Norsko a Francie musí být za uveřejnění karikatur potrestány, vyhlásili šéfové komanda, Francie ještě i za svůj zákaz nošení všech náboženských symbolů na veřejných republikánských lyceích . Potrestány musí být také země, které s Dánskem solidarizovaly .

Poslední výzva k potrestání evropských zemích zazněla 11.5.06 ze strany abú Jahíja Líbího, islámistického kazatele,který uprchl v 7/05 z US vězení v afghánském Bagramu …

Islámistická webová stránka Ansar Sunna publikovala seznam všech listů, které uveřejnily, bytˇjen některou, karikaturu Mohameda.

Hněv pákistánských extrémistů se snesl i na Německo, v němž se 20.3.06 pákistánský student pokusil zavraždit nožem šéfredaktora deníku Die Welt, který otiskl jednu Mohamedovu karikaturu.Svůj úkol nesplnil, a proto se 3.5. ve své cele oběsil na svých šatech. Jeho otec vyslovil podezření, že jej německá zpravodajská služba umučila, a proto se 10.5. konala za přítomnosti dvou pákistánských policistů pitva, která neprokázala cizí zavinění .Tuto sebevraždu německý tisk nekomentoval, zato o ni živě diskutovaly všechny pákistánské listy …

Organizace islámské konference požadovala na OSN, aby přijalo rezoluci zakazující jakékoli narážky na jakékoliv náboženství.

Pákistánský parlament přijal rezoluci odsuzující publikaci karikatur, demonstrovalo se v Maroku, kde skandovali „Bojkotujte Dánsko a Bůh smete Židy“ , a v Indonésii islámisté jako kobylky obsadili DK ambasádu.

30.ledna se DK premiér Anders Fogh Rasmussen jménem vlády distancoval od karikatur, ale neomluvil se jménem Dánska, jak to chtěli muslimové .

Dánské potravinářské a farmaceutické výrobky začala okamžitě bojkotovat Saúdská Arábie, která z DK odvolala svého velvyslance, Sjednocené arabské emiráty a Kuvajt , a bojkotem byly ohroženy výrobky celé EU …

3.2.06 na výzvu Světového svazu ulemů zasvětili kazatelé (predikátoři) v mešitách páteční kázání urážce, kterou Evropa uštědřila karikaturami Mohamada muslimům a Proroku.

Světový svaz ulemů vyzval k organizování protestních pochodů proti karikaturám. Na arabských TV kanálech arabští intelektuálové  24 hodin vyjadřovali své “ rozhořčení” .

Dánské výrobky již nebyly jen bojkotovány, ale veřejně páleny …

7.2. se k protidánským výhružkám přidal další “velký ochránce “ muslimů, tehdejší prozatimní čečenský “premiér“ boxer Ramzan Kadyrov, který cynicky prohlásil ( co mu na papírek napsal Vladimir Putin, jenž vedl válku proti ruským i zahraničním nevládním organizacím všeho druhu ) :” Již nedovolíme, aby v Čečensku působily DK organizace, které si zahrávají s city muslimů !  Dánsko vždycky muslimy provokovalo, protože podporovalo čečenské separatisty.“ (tj. muslimy) …

Dánský výbor pro uprchlíky (Danish Refugee Council) ,který podporuje oběti čečenského konfliktu nejen v Čečensku, ale i v Ingušsku a Dagestánu, již od roku 98, a poskytuje jim značnou finanční a materiální pomoc, proto přerušil prozatímně svoji činnost v Čečensku, kde zaměstnával 400 místních lidí .

Dánské humanitární organizace byly Putinovi trnem v oku od roku 02, kdy Dánsko odmítlo Moskvě vydat Ahmada Zakajeva, mluvčího zákonného čečenského prezidenta Aslana Mašadova.

Od té doby ruská média pranýřovala Dánsko jako podporovatele čečenských separatistů.

Psychopat Ramzan Kadyrov, duchovní šéf této malé muslimské “banánové” republiky řízené z Moskvy, se dodnes těší bezpodmínečné podpoře Putina, na jehož hrudi se vyplakal poté, co byl zavražděn jeho otec .

Za svoji loajalitu byl Ramzan Kadyrov jmenován členem Ruské akademie přírodních věd (!) …

K vraždění Dánů, Norů a Francouzů vyzval palestinský Islámistický džihád  a vojenské buňky Fatahu Brigády al-Oksa, jejichž příslušníci hodili do budovy zdejšího Francouzského kulturního střediska dva granáty (již při uvedení v platnost zákona o náboženských symbolech ve veřejných školách se před  Francouzským kulturním střediskem v Gaze demonstrovalo).Také vyzvali k bombardování křestˇanských kostelů.

Militantní aktivisté z vojenského křídla Fatah (sponzorovaná US) uzavřeli v Gaze středisko EU, která financuje jejich Palestinskou samosprávu, a pátrali v místních hotelích po Evropanech ( vojenské milice Fatah již dlouho přispívaly ke zdejším únosům, proto také lidé volili Hamas, který po drtivém volebním vítězství z 25.1.06  se v aféře s karikaturami velmi krotil, a od násilností zrazoval – poté,co aktivisté oznámili úmysl jít vypálit zdejší hrstku křestˇanských kostelů, jeden z představitelů Hamasu v Gaze Mahmúd Zahar se ostentativně vypravil do jednoho křestˇanského kostela Sainte Famille, a nabídl jeho administrátoru ochranku z milic Hamasu …

Stejně se Hamas zachoval ve své baště v okrese Hebron, ve kterém vyhrál všech devět poslaneckých míst – nikdo se zde nesměl ani nevraživě podívat na zde rozmístěné mezinárodní dánské a norské pozorovatele ( spolužijí zde totiž  Palestinci a extrémističtí židovští osadníci), přesto došlo k pokusu o zapálení sídla mise   …

Ke klidu vyzval i jeden z členů politického byra palestinského Hamasu Chálid  Mešál, který v katarském městě Doha prohlásil, že palestinský Hamas je připraven zasáhnout ve prospěch obnovení klidu, ale jen tehdy, jestliže se evropské země zaváží, že již nebudou urážet náboženské cítění muslimů …

V Ramalláhu odstupující premiér Ahmad Korej vyjádřil politování nad zveřejněním karikatur, ale vyzval ke klidu. Ke klidu vyzval Palestince i velký muftí Jeruzaléma ... U palestinských náboženských představitelů si v těchto dnech podávali dveře dánští,norští a francouzští diplomaté – zatímco Norsko z bezpečnostních důvodů svůj úřad v Předjordánsku uzavřelo, Francie jen vybídla své státní příslušníky, aby odešli z pásma Gazy.

V únoru slaví šíité svátek Ašura,výročí mučednictví imáma Husajna, vnuka proroka Mohameda – při tomto svátku se tradičně střetávají se sunnity, proto v Iráku vyzval šíity ke klidu Velký ajatolláh Sistání, pocházející z Íránu , zatímco v Libanonu gen. tajemník proíránského Hezbolláhu Hasan Nasrallah vyzval libanonské šíity k demonstracím proti “evropským karikaturám” – několik tisíc mladých lidí proto spořádaně v bejrútské šíitské čtvrti procházelo se zelenými prapory islámu, se žlutými prapory Hezbolláhu, a s černými prapory Satana, tj. Evropy.

Na čele měli bílou pásku s nápisem” Proroku, jsme Tví lidé “ – polovina z nich se bila v hrudˇ podle požadavku svátku Ašura, a druhá polovina měla impozantně vztyčenou pěstˇ na znamení pomsty Evropě .

Hasan Nasralláh ve svém projevu připomněl, že šíité jsou připraveni prolít na obranu posvátnosti Proroka vlastní krev, a to až do doby, dokud Evropský parlament, a parlament každé evropské země, nepřijme zákon zakazující informačním médiím urážet důstojnost Proroka, a dokud se všechny evropské země neomluví za své rouhačství …

George Bush při setkání s jordánským králem Abdalláhem vyzval 8.2. světové představitele, aby napomohli zastavit vlnu muslimských nepokojů ( 7.2. pálili islámisté v Ammánu DK a US vlajky), zatímco ministryně zahraničí Condoleezza  Rice obvinila Teherán a Damašek z jejich organizování, protože bez povolení jejich bezpečnostních sil se na jejich území nepřemístí ani myš , což znamená ,že demonstrace takového rozsahu musely být úřady svolané.

Rakouský kancléř Wolfgang Schüssel, jenž předsedal EU, moc slyšet nebyl - jen vyzval, aby již “ přestala spirála vzájemných provokací  - “ ani karikatury Mohameda, ani karikatury holokaustu nemají místo ve světě, ve kterém vládne náboženská tolerance “, prohlásil.

Organizované protesty byly nejbrutálnější v Afghánistánu, kde je organizovali talibanci  – 6.2.06 bylo při demonstracích v Kábulu zastřeleno 10 lidí, když  policie zasáhla proti demonstrantům, kteří zaútočili na US velvyslanectví ( muslimové žijí ve státech, které se ekonomicky nerozvíjejí, proto jsou ideologicky utvrzováni v tom, že za to může někdo jiný – západní satani US a Evropa ) …

7.2.06 islámisté napadli norskou základnu NATO v Maiman na severu, bylo zraněno 6 norských vojáků.

Z islámských duchovních demonstranty napomenul jenom významný afghánský duchovní Mohamad Usman :“ Islám demonstrace povoluje, nikoliv však násilnosti. Proto ti, kdo vyvolávají nepokoje, poškozují jméno islámu“, prohlásil.

V Káhiře k protestům vyzval významný profesor káhirské al-Azhar univerzity, nejvyšší autority sunnitského islámu, šejch Tantawi, považovaný za umírněného …

V Bangladéši demonstranté napadli italskou ambasádu.

Přestože Kofi Annan , „ministr zahraničí“ EU Javier Solana, a generální tajemník Organizace Islámské konference Ekmeleddín Ihsanoglu podepsali společnou deklaraci, v níž vyjádřili znepokojení formulkou, že „ svoboda tisku zahrnuje i odpovědnost za respektování náboženského cítění věřících , ale že nedávné násilnosti překročily míru „soudných“ demonstrací. Politováníhodnými činy jsou zejména  násilné akty vůči diplomatickým misím,tak jak k nim došlo v Damašku, v Bejrútu a jinde“ , protesty neutichaly v Pákistánu, Indonésii  (proti US ambasádě), v Somálsku, Džibuti ,v Nigeru, v Keni …

V turecké Anatolii v Trabzonu byl zastřelen 16letým zfanatizovaným mladíkem 61letý vatikánský kněz Andrea Santoro. Místní mafií evidentně zneužitý mladík jej zastřelil jako pomstu za zhanobení Proroka, ale ve skutečnosti šlo o likvidaci ze strany místní mafie, protože kněz ve svém kostele skrýval prostitutky z východoevropských států, které se k prostituci dostaly pro svoji chudobu, a kterým pomáhal vyvléci se z tenat TR obchodníků s bílým masem.

Trabzon, 150 km od gruzínských hranic, je vstupní bránou těchto dívek prodávaných TR mafií.

Multikulturalismus

V souvislosti s karikaturami v Evropě příznačně proběhla polemika o tom, jak je na tom s multikulturalismem …

Zda se evropští muslimové, odmítající základní evropské hodnoty, kteří se programově neadaptují, naopak záměrně si uchovávají „hodnoty“ vlastní kultury, které chtějí vnutit svému novému prostředí, včlení do evropské společnosti, anebo zůstanou rukojmími islámistických hnutí, která z nich činí své trojské koně pro rozbití Evropy zevnitř …

EU svou politikou appeasementu (usmiřování, nereagování na provokace) si podřezává větev sama pod sebou – příště si muslimové dovolí ještě více jako britští/UK muslimové (1,5 mil.), kteří jako komunita nejen neodsoudili červencové atentáty v LON 05, ale rychlým tempem se vzdalují od zbytku UK společnosti tím, že úmyslně žijí v oddělených čtvrtích pod vládou svých imámů, kteří vznášejí na úřady pobuřující požadavek, aby v oblastech, kde tvoří většinu, bylo zavedeno islámské právo šaríja …

Stále více muslimských žen nosí v Británii šátky, kterými islamizace začíná, ale LON se nechal slyšet, že jemu muslimské šátky nevadí.

UK muslimové šokovali Brity svým vysokým stupněm organizovanosti – během 14 dnů byla v Británii v 2/06 založena Organizace islámských duchovních, která 18.2.06 uspořádala na Trafalgar Square patnáctitisícové shromáždění (400 autobusů, které objednala, sem muslimy svezlo z celé Británie) , jehož „citů“  se  DK karikatury dotkly.

Otázkou je, kam až ve své „ toleranci“ vůči islámistické rozpínavosti chtějí politici zajít - budou veřejně vyzývat Alláha, až islámské země zatroubí k povelu a pohrozí, že jinak vyplení všechna velvyslanectví na svém území, či zakážou jíst vepřové, aby se muslimům zavděčili ( kvůli blahu vepřů bych za to hlasovala) …

EU měla na adresu muslimských zemí vyslat jasný signál, že nehodlá nečinně přihlížet vypalování svých ambasád a vyhrožování svým národům, a že nepřizpůsobí svá média jejich víře.

Není normální, že islámistická vláda  v Teheránu vyhlásí sankce proti Dánsku, a Brusel se tváří, jako by to bylo  v pořádku ( korunu všemu nasadil Putin, „ ochránce muslimů, kromě čečenských “ , když prohlásil, že by se Dánsko „mělo omluvit“ ) …

Německý spolkový stát Bádensko-Würtembersko podrobuje adepty na získání německého občanství z islámských zemí písemným testům ze znalosti německé ústavy a základních demokratických principů, a aby se přesvědčil o hloubce demokratické angažovanosti adepta, protáhne jej ještě ústní prověrkou u komise , kde se ptají na dost osobní otázky , např. co by dělal, kdyby zjistil, že syn je homosexuál, zda má manžel právo bít svoji manželku, zda je uchazeč svolný nechat se vyšetřit či operovat lékařem či lékařkou, a nechat svoji ženu/dceru vyšetřit lékařem (muslimové je raději nechají umřít ) .

Obránci lidských práv tuto „ inkvizici „ napadají, a již podali stížnost proti diskriminaci muslimů k Ústavnímu soudu ( třebaže muslimové a priori diskriminují nemuslimy, viz známé prohlášení německých Turků : “ My,Turci, si musíme dát pozor, abychom se postupně nestali Němci.“

Kulturní relativismus je výstižně vyjádřen v knize socioložky TR původu Necla Kelek „Dovezená snoubenka/Die Fremde Braut „ (05), ve které pranýřuje německý paralelní protiprávní stát, který si zde vytvořila muslimská společnost za nečinného přihlížení německých úřadů .

V tomto protiprávním státu vládnou zákony krevní msty, nucení nezletilých dívek do sňatků a jejich znásilňování jejich údajnými manželi, kteří si je vzali v bytě jejich rodičů za pár marek  „před Alláhem“ …

60 německých sociologů však podepsalo petici, ve které odmítli závěry této socioložky, protože prý nepochopila, že „násilné sňatky jsou jen důsledkem restriktivní imigrační politiky německých úřadů“ – těmto 60 německým sociologům asi uniklo, že trh se sňatky je v muslimských státech běžnou institucí.

Evropané muslimy omlouvají jiným historickým vývojem, že prý chudáci nechápou uspořádání světa v 21.století, protože u nich nad státem od nepaměti vládne církev. Také prý nemohou za své činy, protože jsou přesvědčeni o pravosti své víry, a je přece správné všemi prostředky nastolit tu pravou víru na celé zeměkouli …

Že prý představitelé katolické církve dokáží stejně popuzeně reagovat na domnělou urážku svých symbolů - to zcela jistě, ale nepodpalují přitom ambasády, a dnes již kvůli tomu ani nevraždí .

Aféra s DK karikaturami Mohameda dokreslila dnešní realitu islámského diktátu : evropští islámisté roubují Evropě islámské zásady : aby imámové mohli vznést zákazy do laické sféry stačí, aby místo slůvka „cenzura“ použili sladkou rétoriku o úctě k náboženskému cítění, a rovnováze svobody a odpovědnosti, a hladce dosáhnou, aby se svoboda slova nevztahovala na sféru náboženství.

Ale nebudˇme naivní – pobožní imámové a jiní „ osvícení „ islámští intelektuálové se nebijí za svoji víru, ale vedou promyšlenou politickou kampaň za destabilizaci Evropy v první fázi tím, že si přesně značkují své teritorium, ve kterém hry s identitami probíhají, tj. v oblasti interpretace pojmů.

V muslimských tisíciletých autokraciích postulát nadřazenosti myšlenky víře je nemyslitelný. Tento postulát navíc není schopný evolučního vývoje, může vyplynout jen z určitého historického modelu, který západní společnost sama sobě nastolila (anglická a francouzská buržoazní revoluce).

Zajímavé je ,že si muslimové zafixovali Evropu jako křižáckou, ale nevyvádí je z míry Evropa Osvícenecká, která navždy skoncovala s náboženskou symbolikou a rozum postavila nad víru .

Náboženství poskytuje náhradní identitu pro utlačované, chudobné a stigmatizované – muslimská obec (umma) je skutečně stigmatizovaná, ale  především sama sebou tím, že se neprodyšně uzavírá do své komunity, a není přístupná myšlenkám jiných. Tato viktimizace muslimské ummy je rájem  pro integristy.

Lze tedy začlenit islám do sekulárních západních společností ? Islám ano, nikoliv však apokalyptický politický radikální islám, o který ve všech aférách jde, a který je vyvolán současnou bídou islámských teologických úvah. Islámští teologové, univerzitní doktoři, kdysi všemocní vykladatelé Koránu, dnes mlčí.

Byli totiž „domestifikováni“ politickými režimy, a jsou jen stínem svého bývalého vlivu. Dnes každý, kdo je připojen na internet, se domnívá, že může vykládat Korán, tzv. e-muftis a tele-imámové, a vynášet fatwy na přání své klientely.

Tito e-vykladači Koránu jsou mimo jakoukoliv kontrolu tradičních institucí, např. univerzit, na nichž se při výkladu Koránu praktikovalo „ijma“ - hledání konsensu mezi doktory teologie.¨

Při dnešním e-výkladu  jde o soukromou produkci islámských norem ,islám prochází krizí islámských autorit .

Islámistům nikdo z islámských intelektuálů neprotiřečí, o to to mají snadnější, a zjednodušeně sledují svoji tezi střetu civilizací, kultur a náboženství, a opírají se přitom o nejprimitivnější výklad nejválečničtějších verší Koránu …

Názory muslimů

Útočit se má na ty, kteří vnucují své názory jiným, ne na prosté věřící, soudí známý libanonský karikaturista Pierre Sadeq, křestˇan.

Sadeq prohlásil, že on sám zesměšňuje všechny politiky bez rozdílu vyznání, atˇjiž jde o maronitského patriarchu, náboženské představitele sunnitské či šíitské komunity, či o předsedu šíitské strany Hezbolláhu Hasana Nasralláha.

Sadeq listu Le Monde prozradil, že šéf Hezbolláhu si na něj stěžoval jen jednou, ale že mu stačilo vysvětlit, že jakmile vstoupil do politické arény, má karikaturista právo jej kreslit. Nicméně dodal, že karikatury Mohameda neschvaluje, protože on sám by tak daleko nezašel při kritice žádného náboženství.

Média , podle něho, mají hájit svobodu tisku, ale především musí mít odvahu bourat tabu vlastní společnosti, a teprve poté těch jiných – např. ve Francii chybí karikatury a články o francouzských tiskových magnátech, jako je Dassault-Bouygues či Lagardere , zatímco US novináři by mohli zodpovědněji pokrýt 9/11 …

Libanonský karikaturista muslimský šíita Hassan Bleibel prohlásil, že takovéto aféry by muslimové neměli zveličovat, protože tím jen dokazují, jak jsou netolerantní a posedlí.

Bleibel spolupracuje s Courrier International, který rovněž jednu karikaturu uveřejnil, a uvedl : ”Kdyby bomba místo turbanu seděla za kloboukem nějakého islámisty, vůbec by mi to nevadilo, ale Prorok za islámisty nemůže. Co tím chtěl autor říci - islámistický terorismus nevychází z náboženství, ale z chudoby a nezaměstnanosti …

Šéfredaktor satirického týdeníku Journal du jeudi, jenž pravidelně přispívá do milánského Vita (který mu nevzal karikaturu o Hamasu), prohlásil, že když jednou uveřejnil karikaturu s katolickou symbolikou, která měla  naznačovat jednu trnitou cestu premiéra k prezidentovi, vtěleného do Piláta Pontského, zaplavily jej dopisy, aby pamatoval na Rushdieho.

Svého času kreslil komiks Božskou komedii, který líčil různá dobrodružství Boha. Byla bez problému zveřejněna ve všech evropských zemích, včetně Polska , ale US, které jsou líhní křestˇanských integristů , rozlítila.

Poté, co první díl jeden US časopis publikoval, dostal tolik rozhořčených dopisů, že se komiksu zřekl „ ...

 „Tolerantní“ Dánsko/DK

Je něco prohnilého ve státě dánském …. řekl Hamlet.

Vypadalo to, že přátelský a tolerantní malý evropský národ byl v šoku z muslimského barbarství, že DK režim byl konsternován tím, jak náboženství vtrhlo do politiky …

Skutečnost je trošku jiná . Dánsko, atˇ již je čímkoliv, není v žádném případě laický stát , náboženství zde nebylo odděleno od státu, luteránský protestantismus je státním náboženstvím , kněží jsou státními úředníky, a hodiny náboženství ve školách jsou povinné.

Náboženská snášenlivost v Dánsku v roce 06 byla okleštěna, protože její pravicově centristická vláda se držela u moci jen díky podpoře pravicově extrémistické formace, Strany dánského lidu, která si v ničem nezadá s francouzskou Národní frontou Le Pena.

Deník Jyllands-Posten, který karikatury Mohameda otiskl, zase tolik po svobodě vyjadřování neprahne  - v roce 02 odmítl uveřejnit karikaturu zobrazujícího Ježíše s trnovou korunou, ve které trny byly přeměněny v bomby namířené na kliniky, které provádějí umělé přerušení těhotenství, a v roce 03 Jyllands-Posten odmítl uveřejnit karikatury Ježíšova vstání z mrtvých s tím, že by vyvolaly pobouření.

Sám Flemming Rose uskutečnil 29.10.04 velmi podlézavý rozhovor s prominentním US novinářem Danielem Pipes, jedním z těch, kteří rozpoutali na US univerzitách hon na čarodějnice proti všem proarabským studentům, kteří nesouhlasili s politikou Izraele …

Po vypálení dánských ambasád 8.2.06 ve vedení listu Jyllands-Posten zhoustla atmosféra, a jeho vedení odmítlo reagovat na vyhlášení soutěže karikatur holokaustu a křestˇanství ze strany íránského prezidenta.

Flemming Rose se asi musel ze všeho dění kolem svého listu zbláznit, anebo si chtěl zachránit holý život, protože oznámil, že otiskne karikatury na téma holokaustu, které mu nabídl íránský deník Hamšahrí, který soutěž o nejlepších 12 humorných kreseb holokaustu vyhlásil, kterými zamýšlel otestovat Západem bráněnou svobodu tisku .

Flemming Rose sice v DK TV prohlásil, že protikřestˇanské a  protižidovské karikatury „klidně“ zveřejní, ale šéfredaktor Carsten Just jeho prohlášení dementoval s tím, že z Roseovy strany jde o chybu úsudku, protože “ z nelidského stresu”  přestává být  “soudným”, a poslal jej na „ dovolenou“  …

V dopise, který byl předán alžírskému tisku 7.2.06 ( den před vypálením dvou DK ambasád v Bejrútu a v Damašku, kde však na DK ambasádě byla i diplomatická mise Švédska a Chile ) prostřednictvím DK ambasády v Alžíru, se deník Jyllands Posten muslimům omluvil ( již 30.1.06 se šéfredaktor Carsten Just na internetu jménem redakce muslimům omluvil za to, že deník urazil jejich city, v omluvě z 7. 2.06 se omluvil přímo za zveřejnění karikatur) ...

Dopis, který alžírské noviny zveřejnily 9.2.06, je podepsaný šéfredaktorem Carstenem Justem, jenž však popřel, že by něco takového napsal s tím, že se jeho noviny nemají za co omlouvat.

Zakazuje Korán skutečně vyobrazování Proroka ?

Karikatury byly rozvířeny jako záminka z politického hlediska, ale oficiálně se předkládaly tři náboženské důvody, které jsou zcela mylné a absurdní :

a)    Korán zakazuje zobrazovat Proroka

b)    Prorok ještě nikdy nebyl nikde zobrazen

c)     zobrazením Proroka se z něj dělá kult, který islám zakazuje

IslámologJean-Francois Clément, autor knihy Islám (94), prohlásil, že tvrzení, že Korán zakazuje vyobrazovat Proroka, je nepravdivé, a pochází ze všeobecné pověry, že vyobrazování tváří živých tvorů ( portréty) a tvarů ( sochy) náleží jen Bohu Stvořiteli, který jediný může vtisknout hmotě duši.

Mohamed je většinou vyobrazen bez tváře, ale existují výjimky – např. v káhirském Islámském muzeu je perský rukopis ze 17.stol., na kterém Mohamed s tváří je se svým společníkem abú Bakrem ukrytý v jeskyni před svými pronásledovateli z Mekky.

Tato víra byla společná všem monoteistickým náboženstvím, a byla namířena proti „pohanům“ ,kteří svými soškami a kultovními předměty uctívali mnoho bohů.

Avšak sunna (výklad Koránu a činů Mohameda) uvádí, zejména v interpretacích (hadiths) Mohameda Bukariho (810-870), že k vyobrazování lidí je možno zaujmout tři postoje : tolerovat, ale osobně neprovádět, slovně odsoudit , anebo přikročit k ikonodestrukci (teologové 11. až 13.stol. pak výrazně přitvrdili ) :

 “ Ti,kteří se dopustí rouhačství vyobrazováním lidí, podstoupí v den Posledního soudu ten nejhorší trest ohněm,“ tvrdí  Bukari ( tento postoj na Západě vyjadřují příběhy o Pinocchio, Golemovi či řecká mytologie, kdy Zeus přeměnil Epimethea v opici, protože žárlil na to, že zhotovil sochu z hlíny) .

Navzdory těmto zákazům existuje mnoho zobrazení historických osobností, včetně zobrazení Mohameda .

Zobrazování živých tvorů totiž toleroval turecký, perský a indický islám (dnešní Pákistán a Bangladéš).

Dotyčný zákaz totiž obcházely dvěma způsoby : a) miniaturami (miniaturní postavička nemůže být zaměněna za opravdovou postavu)

b) Prorokova tvář byla většinou bez vizáže (neměl oči,uši,nos,ústa) anebo měl hlavu zahalenou závojem .

Od poloviny 17. do konce 19.stol. byl zákaz většinou striktně dodržován, ale koncem 19.stol. se v Egyptě začaly objevovat obrázky svatých k podpoře víry ( muslimská ikonová revoluce) – byl na nich vyobrazen Adam, Noe, Abraham, dokonce i vnuk Mohameda Ali, a jeho dva synové Husajn a Hasan, ale nikdy samotný Prorok.

Je paradoxní, že v muslimské komunitě, krajně nedůvěřivé k zobrazování postav, které mylně ztotožňovala s kultovním uctíváním, byla tato ikonová revoluce završena ve 20.stol. fotografií ( fotografie Násira visely v Egyptě všude, tak jako fotografie Hasana II v Maroku , a ajatolláha Chomejního v Íránu) ,TV, videokazetami, DVD …

Dnešní islámisté si tak odporují – na jednu stranu tvrdí, že se chtějí vrátit ke kořenům  „čistého“  islámu, a na druhé straně masově využívají fotografií k propagaci svých politických či náboženských představitelů  „čistým“ islámem zakázané – např. v Gaze mají obchody na skladě tisíce výtisků fotografií všech palestinských „ mučedníků „ …

V muslimském tisku s relativní svobodou tisku (Libanon, Jordánsko či maghribské země ) je karikatura oblíbeným prostředkem společenské kritiky, třebaže existují meze – nesmí se kritizovat panovník, šéf státu, Alláh, Prorok.

Muslimské karikatury kritizují náboženské pokrytectví některých věřících i zneužívání pravomoci ze strany některých náboženských představitelů.

S oblibou parodují Židy, US prezidenty a papeže (papeže  např. s prodlouženým nosem, aby vojákům křižákům ukazoval cestu na BV ).

Satanské verše Rushdieho a DK karikatury mají dva společné aspekty – ti, co odsuzovali Satanské verše, je nikdy nečetli, a ti, co odsuzují karikatury Mohameda, je nikdy neviděli …

Druhý aspekt je zahraničněpolitický – Teherán si v obou případech otestoval evropské mocnosti, a mobilizoval kolem sebe muslimy.

Evropa, která se v 2/89 jednotně postavila za Salmana Rushdieho, v roce 06 nechala na holičkách Dánsko.

Obě karikatury mají ještě třetí společný aspekt - jsou muslimům předkládány jako střet civilizací, výraz, který muslimská média včlenila do svého scénáře  „ viktimizace“ muslimů - „ Západ nás nechápe, nemá nás rád, zesměšňuje ve jménu svobody tisku to, co je nám nejdražší – naši víru „ …

Hrozbou pro Evropu je, že pro islámisty není Mohamed Prorokem muslimů, ale celého lidstva, a proto jej musí respektovat všichni do jednoho.

Muslimové žádají trest smrti pro každého odpadlíka od muslimské víry :

Afghánský soud 26.3.06 odložil případ Abdula Rahmána (42),který byl v Kábulu postaven před soud po udání ze strany vlastní rodiny, poté, co se po letech vrátil do vlasti, že přestoupil na křestˇanství.

K propuštění Rahmána vyzval afghánský list Outlook Afghanistan, první podobná veřejná výzva v zemi, ale jen proto, že se Afghánistán nemohl stavět proti mezinárodnímu společenství v době, kdy potřeboval jeho finance …

O propuštění Rahmána výslovně požádal Bush a papež Benedikt XVI, zatímco EU hrála mrtvého brouka, nakonec získal azyl v Itálii.

Stateční arabští novináři 

Arabských a muslimských médií, kteří ukázali Prorokovy karikatury, bylo málo, ale byli tací :

Jako první uveřejnil šest dánských karikatur ze 12 inkriminovaných egyptský deník al –Fagr, a to již 17.10.05 bez jakékoliv odezvy veřejnosti – karikatury Mohameda nikoho nezaujaly …

Dalším egyptským deníkem, který karikatury uveřejnil, byl Akbar Al-Jom – všech 40.000 výtisků bylo v 12/05 zkonfiskováno ještě v tiskárně, a bylo zahájeno šetření, kdo všechno dal k otištění souhlas.

Konfiskace celého nákladu postihla i čtyři deníky v Jemenu, jejich šéfredaktoři byli postaveni před soud.

V Maroku byl soudně stíhán redaktor deníku Annahar al-Maghribia, a v Alžírsku  byli uvězněni ředitelé deníků Errisala a Essafir .

V Indonésii byl obviněn z rouhačství šéfredaktor plátku Peta,  v Indii bylo pozastaveno vydávání plátku Šabbarth. V Malajsii bylo dočasně pozastaveno vydávání třech novin – Berita Petang Sarawak, Guangming Daily a Sarawak Tribune.

V Jordánsku karikatury uveřejnilo šest deníků, Šiháne až jako poslední 2.2.06. Deníky The Star, al-Hak, al- Anbat, al-Mehwar (jeho šéfredaktor Hášim Chalidí byl rovněž trestně stíhán ), a islámistický (!) Al-Liwa karikatury uveřejnily, aniž by vzbudily zájem úřadů.

Deník Šiháne  (hora na jihu Jordánska) měl tu smůlu, že karikatury uveřejnil v nejchoulostivějším období protizápadních demonstrací, a navíc mu uškodil šéf vydavatelské společnosti, který okamžitě náklad 20.000 výtisků stáhl z oběhu, a prohlásil na satelitních arabských TV, aniž byl k tomu zmocněn od svých nadřízených, že šéfredaktor Džihád Momani (46) bude odvolán z funkce, což se stalo 2.2.06 - před soudem stanul 9.3.06.

Publikaci karikatur odsoudila samotná vláda ( jordánský král je přímým potomkem Proroka, neměla na vybranou) .

Džihád Momani před soudem uvedl :“ Snažil jsem se v úvodníku ke karikaturám  „Muslimové světa, budťe rozumní“, jen informovat čtenáře, že jsme zažili horší věci – na Guantanamu házeli Američané Korán do záchodů, a Izrael přeměnil mešity na noční bary.

Také jsem čtenáře žádal, aby se zamysleli nad tím, zda videozáznamy s rukojmími, které berou ti, co se údajně hlásí k islámu, na kterých jim přořezávají hrdla a chrlí při tom Alláh akbar/Bůh je velký , či videozáznamy s natočenými akcemi pubertálních mladíků a dívek, jak se spolu s “nepřítelem” vyhazují do povětří, neuráží islám více než tyto poplivané karikatury „ …

„ Urážka náboženského cítění“ se trestá třemi měsíci vězení, „ podněcování náboženských rozporů“ , či „ rouhačství spočívající v urážení Proroka „ třemi roky.

Jemen má na arabské poměry poměrně nezávislý tisk, včetně tisku opozičního (třebaže k únosům a  dekapitacím samotných jemenských novinářů dochází ) .

V Saná ,hlavním městě Jemenu, imámové v mešitách vyzývali v pátečních kázáních k zavraždění novinářů, kteří „kopírovali nepřátele islámu „, takže čtyři šéfredaktorové odvážných inkriminovaných deníků byli, podle vyjádření jemenského ministra vnitra, 12.2.06 zatčeni „ pro svoji vlastní bezpečnost“ (za 10 dní byli propuštěni na kauci ), ale vydávání dotyčných deníků  ( Yemen Observer, Al-Huríja, Al-Rai, Al-Aam ) nebylo pozastaveno, přestože od 9/05 jich bylo dočasně pozastaveno přinejmenším sedm.

Tato opatření proti novinářům a tisku kritizovala městská elita, a dva proudy největší islámistické a opoziční strany v zemi Islah,třebaže každý z jiných důvodů : její liberální proud  se zastal „neprávem“ zatčených novinářů, protože tito ve skutečnosti Proroka hájili, a její fundamentalistické křídlo, zastoupené  šejkem Abdalmadžídem Zindánim , požadovalo jejich potrestání.

Šejk Zindáni, rektor malé univerzity Al-Iman a válečný veterán z Afghánistánu, byl na žádost US ministerstva financí (ale proti přání US ministerstva zahraničí ) zapsán na listinu OSN osob a organizací podporujících mezinárodní terorismus,takže by mu byly zmrazeny bankovní účty, a bylo mu zakázáno vyjíždět do zahraničí – tato opatření však proti šejkovi prezident Alí Abdaláh Sáleh, vládnoucí k roku 06 již 28 let, nikdy nepoužil, protože mocný šejk je v Jemenu velmi oblíbený …

Šejk Zindáni na demonstracích proti karikaturám, které zorganizovaly státní instituce, aby vzaly vítr z plachet islámistům, vyzýval k vykonání trestu smrti nad uvězněnými šéfredaktory, ale poté, co jej islámští liberálové napadli, že podněcuje k nenávisti a k vraždám, se ve svých výzvách „ umírnil „ , a nabádal mladé zfanatizované muslimy, aby je zavraždili, ale „až po vynesení rozsudku“ …

Média však mají u šejka Zindani velký vroubek, protože jej pomáhala dostat na listinu mezinárodního terorismu –  jeho spojení s mezinárodním terorismem se zhmotnilo poté, co 3.2.06 „uteklo“ z věznice v Saná s vnější pomocí 23teroristů z „al-Kajdy“.

Novináři se objevili před soudem specializovaným na delikty tisku.

Obžaloba požadovala „uplatnění zákona „ , což eufemisticky znamená trest smrti, a odškodnění pro čtenáře, kteří podle obžaloby shlédnutím karikatur „ utrpěli psychickou újmu „  …

Obhajoba zmobilizovala islámské vědce a tvrdila, že obvinění „zhřešili z nevědomosti“,  a požadovala, aby „ obžaloba byla vyzvána k poskytnutí konkrétních jmen obětí z řady čtenářů „ .

Novináře hájily také nevládní organizace, jako např. organizace profesora politických věd Abdaláha Fakíha, který u soudu prohlásil, že  „ti, co vyzývají k honu na čarodějnice, třebaže často s nejlepším islámským úmyslem, by si měli uvědomit, že skutečným nepřítelem Jemenu je chudoba, negramotnost a hospodářská zaostalost „ …

Muslim z marocké Casablanky napsal :

„ Záběry, jak profesionální muslimští pyromani od Džakarty po Bejrút vypalují, co jim přijde pod ruku, jsou pro pravověrného muslima nepřijatelné.Tato menšina si z islámu učinila svého rukojmího „  …

Podobný názor měl i muslim z Tuniska : “Když slyším muslimské šéfy prohlašovat, jak jsou DK karikatury zločinem proti jedné miliardě věřících, mám chutˇodpovědět, že pravým zločinem je to, že 500 miliónů muslimů žije v naprosté bídě a milióny muslimských dětí jsou bezuzdně vykořistˇovány různými muslimskými prezidenty s funkcí na doživotí, králi a emíry, kteří se své funkce drží zuby nehty, zatímco tisíce jejich odpůrců úpí v žalářích v nelidských podmínkách.

Proč se tito chudobní muslimové proti svým utlačovatelům nevzbouří – protože je tito prostřednictvím imámů v mešitách udržují jen při modlení a jejich agresivitu ventilují proti Západu, který je podle jejich šéfů jediný odpovědný za jejich bídu „ …

Korunu všemu nasadil komisař pro zahraničí EU Javier Solana, jenž během svého neplánovaného turné po arabském světě, které zahájil 13.2. 06 v saúdskoarabské Džedda, v zájmu ztišení muslimského, bytˇ uměle vyvolaného rozhořčení, nadšeně odsouhlasil návrh dodatku, který 57 zemí Organizace islámské konference předložilo OSN ke schválení, kterým se „ svoboda vyjadřování činí neslučitelná s urážením náboženství a Proroků“ …

Na straně druhé většina muslimských organizací v Evropě (až na britské Pákistánce, kteří požadovali smrt pro karikaturisty, „Zabijte všechny,co uráží  islám! „ ) se jednoznačně distancovala od násilností páchaných v muslimských zemích pod taktovkou extrémistů ve jménu úcty vůči Mohamedovi, a jen se pokusily v souladu s evropskými zákony předložit kauzu k soudu.

Takže muslimské nepokoje v Evropě (vyzval k nim veřejně gen.tajemník Ligy arabských států Amr Musa ) se islámistům zatím nepodařilo vyvolat.

Karikatura nepředstavuje žádné „ jemné „ umění, naopak, je nábojem vyvolávajícím emoce, v čemž je její síla.

Jejich autoři by však asi pro své obrázky umřít nechtěli , třebaže historie zná i takový případ :

Francouzská bonapartská armáda vtrhla 1797 do Benátek,kde vypukly nepokoje vyvolané právě jedním obrázkem – rytinou , která zobrazovala galského kohouta, jak vítězí nad okřídleným lvem, symbolem zesnulého benátského knížete, kterou si nerozvážně vystavil před svým krámkem nedaleko dóžecího paláce jeden francouzský občan – brzy na něho zaútočil dav s pokřikem „ Za svatého Marka !“

Muslimské režimy a islámské organizace pateticky požadovaly slavnostní omluvu evropských vlád, jejichž média karikatury publikovala :

Cožpak muslimové  nevědí, že jim Korán zakazuje vyvolávat polemiky? Cožpak  pseudoobránci islámu  nemají ve svém srdci pevně zafixovaný verš z Koránu, říkající, že „jsou-li věřící slovně napadeni nevěřícími, mají říci Mír s tebou „  a nepolemizovat s nimi ? Cožpak nevědí, že samotný Prorok denodenně podstupoval ty nejponižující urážky, protože polyteisté/vyznavači mnohobožství jej nazývali lhářem a podvodníkem, ale on jim vždy odpověděl :“ Bůh nás rozsoudí v den Posledního soudu“  …

Cožpak si pseudoobránci víry  neuvědomují, že právě díky svobodě vyjadřování mohou i oni v západních demokracích zvednout svůj hlas ?

V 2/06 se v odezvu na karikatury konalo setkání asi 50 diplomatů, univerzitních vědců, politiků, šéfů různých asociací, a novinářů, kteří diskutovali o vztazích mezi muslimy a nemuslimy. Setkání se konalo pod záštitou Malajsie, Británie, Francie, a newyorské univerzity v Kuala Lumpur.

Republika Malajsie je muslimská a multietnická – malajský premiér Abdulláh  Ahmad  Badawi zalitoval, že muslimové se Západem komunikovali naposledy před křižáckými výpravami .

Dále uvedl, že muslimové stále méně znají své vlastní náboženství, a že jedinou cestou z tmářství je osvěta a vzdělání.

Bývalý ministr školství Tuniska Mohamad Šarfí (89-94) vyzval muslimské země k zrovnoprávnění žen.

Mohamad Šarfí byl předsedou tuniské Ligy pro obranu lidských práv, a svého času byl prezidentem  Habíbem Burgibou  pověřen, aby zastavil islamizaci školství vypracováním moderních učebnic.

Šarfí prohlásil, že se muslimové musí naučit hlavně sebekritice :  „Muslimové jsou k sobě nekritičtí, ze všeho obviňují kolonizátory, imperialisty z Washingtonu, mezinárodní finanční systém – MMF, Světovou banku, ale nikdy ne sebe.“

Muslimové by měli začít pátrat po hořkých pravdách o sobě :“ Muslimové vždycky využívali islám k maskování svých omylů, místo aby šli sebekritikou příkladem.“ Avšak dodal :“ Není ale lehké být velkorysý, když jste chudý bez budoucnosti.“

Také doporučil, aby muslimové zaujali od svatých textů intelektuální odstup :

„ Texty jsou svaté, ale jejich interpretace je dílem člověka, který se často mýlí. Proto je nutné je podrobit vlastní úvaze, muslimové by se nad nimi měli sami zamyslet , místo aby slepě přijímali jejich výklad ze strany jiných“ …

K tomu se připojil i bývalý íránský prezident Chatámí, jenž prohlásil, že k jejich veřejnému výkladu, tj. mluvit jménem islámu, je oprávněn málokdo, a již vůbec ne jakákoliv politická skupina, atˇjiž muslimská či nemuslimská“ …

Profesor Timothy Garton Ash  z oxfordské St Anthony College  uvedl, že  „ politická biodiverzita  si žádá mezinárodní spolupráci, která by však v rámci vzájemného uklidnění vášní neměla vyústit jen do „ respektování vzájemných tabu „, která vznesla hrstka extrémistů“ …

Již před tímto kolokviem se aktivizovali na protest proti zapalování knihoven ze strany muslimů např. spisovatelé ve Francii, mnozí z nich arabského původu, kteří podepsali Manifest proti fanatismu, který ohrožuje západní demokracii :

„ Po období Satanských veršů nastává období Karikatur. Již za Satanských veršů hloubaví ale hloupí vědecky diskutovali o jejich kvalitě či nekvalitě, jiní tvrdili,že diskuse jsou nanic, protože jde jen o rasistickou provokaci ( na kterou rasu útočí ?) …

Skutečně rasistické obrázky kolovaly po Evropě a v US ve 30.letech v době zášti proti židovským přistěhovalcům z Palestiny …

Jak úchylná byla politika appeasementu prohlašující, že dˇáblem je ten, kdo kritizuje, se prokázalo hned za pár let –  politicky korektní Západ nechal německý národ rukojmím v rukou šílence a  jeho šílené kliky, jako dnes nechává muslimy žít ve světě středověkého surrealismu .

Ale jde o něco jiného než o estetický pohled na věc. Jde o základní demokratický princip práva žít svobodně, princip, který nikdy nebyl krédem žádného náboženství ...

Nejde pouze o to mít právo mýlit se, ve skutečnosti máme právo rouhat se, a je velmi znepokojivé, že to v roce 06 nepochopila ani Francie, ve které zesměšňování duchovenstva bylo národním sportem.

Jak se proti islámistické hrozbě brání nemuslimský svět ? Podporuje umírněné muslimy, avšak zda je to dobrá strategie, nikdo neví, protože tito se ještě nikdy radikálům nepostavili, třebaže tvrdí, že tvoří většinu ..

Umírnění muslimové v nejlepším případě mlčky s extrémisty souhlasí, třebaže dobře ví, pokud znají svoje duchovní dědictví, že největší urážkou islámu nejsou karikatury Mohameda, ale vzájemné demolování mešit mezi šíity a sunnity v Iráku, dekapitace rukojmích ve jménu Alláha dokonce natočená v přímém přenosu na videozáznam, či veřejné rozparování břicha šavlí alžírskými „emíry“ za recitace veršů z Koránu, kteří takto v 21.století vraždili mladé ženy, jejichž jediným hříchem bylo, že nezahalily svoji tvář.

Nejde však o střet civilizací, ale o zásadní bitvu dvou myšlenkových systémů, totalitního a antitotalitního, v níž jedni, atˇjiž rudí, hnědí či zelení, prohlašují, že neexistují fakta, ale jen jejich interpretace, která je jen záležitostí obskurantní víry/fanatismu, či nihilismu (nic není pravda) .

Svoboda náboženského vyznání je na rozdíl od faktů velmi intimní záležitostí, a pravý věřící zcela jistě nebude vyhlašovat džihád proti sousedovi, který věří v jiného boha či nevěří v žádného.

Za tuto nepatrnou cenu se žije v demokratických státech se svobodou náboženského vyznání v míru .

Netolerantní totalitní státy na druhou stranu vyzývají k džihádu proti vyhlazení Nevěřících, žertuje se v nich o plynových komorách, které by opět rády zavedly, žertují o vivisekcích, protože samy aplikují metody podobné (utínání údů, rozparování břicha), a ze státního rozpočtu platí atentátníky a jejich rodinám vyplácejí tučné odměny.

 Proto je načase, aby demokraté opět posbírali svého ducha, a státy svoje právní principy, a důrazně připomněly, že je vyloučené, aby nějaké náboženské ideologie diktovaly, co má občan říkat a co si má myslet. Nejde jen o svobodu projevu, ale o to, abychom mohli pojmenovat kočku kočkou, lopatu lopatou a plynovou komoru věcí ohavnou,která by měla být ohavná pro všechny bez rozdílu náboženského vyznání, protože jde, na rozdíl od Mohameda, o základní  morální princip naší vezdejší existence na Zemi.

Bývalá nizozemská poslankyně parlamentu ( za liberální stranu VVD) muslimského vyznání Ajana Hirsi Ali, jenž byla scénáristkou filmu Submise, který vynesl režiséru Theo Van Goghovi smrt (sama žila pod policejním dohledem), pronesla 9.2.06  v Berlíně toto :

“ Přijela jsem, abych podpořila právo urážet Proroka, protože demokracie se bez svobody tisku neobejde.Více než karikatury mne uráží ty noviny a TV, které karikatury při komentování dané kauzy veřejnosti neukázaly pod podprůměrnou  záminkou  “ odpovědnosti “ a “ citlivosti pro muslimy” . Také mne urazili politici, kteří karikatury veřejně odsoudili, a skládám poklonu dánskému premiéru Andersi Fogh Rasmussenovi, jenž odmítl přijmout velvyslance muslimských zemí s tím, že s touto záležitostí nemá stát co dělat, protože v Dánsku platí svoboda tisku.

Hluboce pohrdám evropskými firmami, kteří ve svých pobočkách na BV zbaběle vyvěsily obrovské transparenty “ Nejsme Dánové !“ či “ Dánské výrobky neprodáváme !”, jako firma Nestlé.

Karikatury ukázaly, jak některé muslimské země neváhají porušit diplomatickou imunitu , když se jim to politicky hodí . Karikatury ukázaly komičnost muslimského světa, kdy například saúdskoarabská vláda zorganizovala “ lidová “ hnutí za bojkot DK mléka a jogurtů, když stejná saúdskoarabská vláda bez milosti rozdrtila lidové hnutí, které požadovalo hlasovací právo.

Tyto muslimské země podněcují nenávist jak náboženskou za vyhubení všech Nevěřících, tak, jako zuřiví antisemité, rasovou, tedy páchají přesně to, z čeho obviňují autory a novináře v kauze karikatur -  z islámofobie a rasismu, třebaže muslimství není geneticky podložené …

Jsem islámským disidentem – narodila jsem se v Somálsku, vyrůstala jsem v Saúdské Arábii a v Keňi, a ctila jsem Proroka.

Od té doby, co žiji v Evropě, vidím věci jinak :

Prorok mylně pokládal sebe samotného a své názory, které prosazoval, za neomylné.

Prorok neměl právo podřídit ženy mužům, neměl právo nařídit, že je nutné vyvraždit homosexuály ( v BER je po Madridu největší komunita homosexuálů) a odpadlíky od víry.

Neměl právo nařídit, že se zlodějům budou utínat údy, a manželská nevěra se bude trestat ukamenováním ženy a bičováním muže.

Neměl právo říkat, že ti, co zemřou pro Alláha, se dostanou do ráje, kde jim budou posluhovat Panny.

Prorok lhal, když tvrdil, že se na těchto základech vybuduje spravedlivá společnost.

Prorok sice podporoval i dobré věci, například charitu ve prospěch chudých, ale na druhou stranu nemilosrdně likvidoval své politické odpůrce.

Věřím, že pro výchovné účely je správné kritizovat Proroka, psát o něm knihy a natáčet filmy. Mým úmyslem není urážet náboženské cítění věřících, ale odmítám se podrobit tyranii.

Nejsem jediným islámským disidentem ani na Západě ani v arabském světě  – ale pokud si tito umírnění muslimové neplatí tělesné strážce, musí pracovat pod jinými identitami, aby se chránili před agresí ze strany islámistů (nepoužívají jen fyzické násilí, ale také o nich tvrdí, že jsou to psychicky labilní lidé, kteří se nesmí brát vážně) .

Islámští disidenti nemají ani atomové bomby, ani petrodolary , ani nevypalují ambasády, ani nespalují státní vlajky, aby předstírali, jak je Nevěřící smrtelně urazili „ …