Jean Moulin VI, zradili jej Francouzi, Rusové nebo Američané ?

Z vyzrazení schůzky v Caluire z 21.6.43 Reného Hardyho “ Didot” /1911-1987/ obvinili mj. Maurice Chevance “Bertin”, jenž do své sítě neobezřetně přijal zrádce Jeana Multona “Lunela” (své Paměti Chevance ale vydal až po smrti svého šéfa kpt. Henri Frenay, zastává se v nich svého podřízeného Henriho Aubry).        

Ve své knize Hardyho obvinil i tajemník Moulina Daniel Cordier, jiní ve svých Pamětech obvinili i Henriho Aubry ( velitel Jacques Baumel/1918-2006/ a Claude Bourdet/1909-1996/, jehož otec financoval Moulina, Bourdet, zatčený v roce 44, deportován do Buchenwaldu, dal Mireille Albrecht, dceři Bertie Albrechtové, sekretářce kpt. Frenay, která po zatčení spáchala sebevraždu, dva dokumenty, týkající se Hardyho, jeden z nich měla předat Mitterrandovi ) ...

Henri Aubry v 5/43 najal jako spojku jistého André, jenž jej sám kontaktoval s doporučeními z odbojového hnutí v Toulouse, podle vlastní výpovědi Aubryho “ jaké bylo jeho překvapení, když Andrého poznal mezi těmi, kteří vyslýchali zatčené z vily Caluire ” – přesto po válce Aubry nebyl schopen uvést ani jeho jméno, ani popsat jeho vzhled ...

Podle výpovědí pluk. Gastalda a prof. Lassagne, kteří s generálem byli ve Struthofu a v Dachau, i gen. Delestraint věřil, že jej zradil Hardy - ale to by Hardy musel s Gestapem spolupracovat již před 7.6.43, což vyvrátil Henri Nogueres.

( René Hardy na svém procesu tvrdil, že jej gen. Delestraint jmenoval podplukovníkem, což je podle historiků odboje velmi sporné, protože gen. Delestraint nepovýšil ani kpt. Gastalda ) ...

Existovala i svědectví ve prospěch Hardyho, např. Maxe Heilbronna /1902-1998/ z Combat, jenž Hardyho neměl rád na první pohled, a kterého měl Hardy udat, protože byl zatčen 12.6.43, dva dny po Hardyho propuštění ( Kaltenbrunnerova zpráva uvádí, že “ Žid Heilbronn byl zatčen na setkání s Hardym s Hardyho pomocí “ , což potvrzuje i zpráva “ Flora”  pro Kaltenbrunnera, uvádějící, že “Didot vydal Gestapu svého pobočníka Maxe Heilbronna “ a poskytl Gestapu Zelený plán ( žádný z odbojářů tento plán na vlastní oči neviděl, ale shrnoval US požadavky na sabotáže francouzské železniční sítě bez výbušnin pro den vylodění - vypracoval jej Heilbronn ) …

Heibronn uvedl : “ Chvíli poté, co ode mne odešel Hardy, vtrhlo do pokoje Gestapo a zatklo mne. Odvlekli mne do sklepa, a kopali do mne, abych se přiznal, že jsem Didot. Raději jsem předstíral, že jsem omdlel, aby mne nezmrzačili. Polili mne vodou, a slyšel jsem, jak říkají Es war der Andere/Byl to ten druhý, což mne utvrdilo v tom, že Barbie neznal identitu Hardyho, když jej 10.6. vyslýchal, a že Hardy nebyl propuštěn jako agent Gestapa. Hardy udělal mnoho chyb, ale nemohu uvěřit, že by byl zrádce” …

Tento manévr, tvrdil Barbie, Gestapo udělalo z chytrosti, aby utvrdilo Hardyho morální integritu, Hardy věděl, že Heilbronn mluví  německy, třebaže předstíral, že německy neumí ( tvrzení o utvrzení morální integrity nedává smysl, protože Heilbronn byl deportován do vyhlazovacích KL Buchenwald, Struthof, Dachau) .

Někteří tvrdí, že Hardy nezradil úmyslně, že byl jen neopatrný, nelze však uvěřit tomu, že svéprávný účastník odboje jde druhý den po propuštění Gestapem na schůzku se spoluzakladatelem Železniční sítě/RF Maxem Heilbronnem, kterého 5 minut po schůzce zatkne SD – Hardy poté dostal Heilbronnovu funkci šéfa RF pár dní před Caluire ( po Hardym se stal šéfem RF René Lacombe /1915-1994/, jenž se rovněž účastnil schůzky s Heilbronnem, zatčen byl v 11/43, při deportaci do Dachau vyskočil v 8/44 z vlaku, proto přežil – paradoxně ani on nevěřil na zradu Hardyho) .

Také Hardyho přítel a jeho odbojová spojka Roger Bosse, jenž se “ zázračně” dostal z mnoha léček Gestapa, svědčil, že Hardy onoho dopoledne 21.6.43, kdy agentka pluk. Groussarda Deletraz uvedla, že se s ním viděla na Gestapu, byl u něho, svědectví, které bylo na 2. procesu vyvráceno jako lživé ...

Ve prospěch Hardyho svědčil i kpt. Frenay, Claude Bourdet a Pierre de Bénouville, bratr Guillaina de B. , zavražděného v KL, s tím, že po svém propuštění Gestapem se Hardy setkal s celou řadou významných osobností Combat ( mj. Pierre de Bénouville, Claude Bourdet, Jacques Baumel, René Lacombe, Marcel Degliame ), aniž by byli zatčeni – kdyby Hardy pracoval pro Barbieho, zničil by celou sítˇ Combat, “Caluire”  byl jeho jediným aktem zrady …

Hardy tvrdil, že jak zatčení gen. Delestrainta, tak zatčení v Caluire nevycházelo ani tak ze zrady jako z nedodržování základních bezpečnostních pravidel.

Již vybrání vily v Caluire bez zadního východu, kterou vlastnil muž, jehož bratr byl členem vichystických pronacistických Milic, bylo přinejmenším neopatrné …

Vilu svého přítele vybral prof. André Lassagne, a Moulin mu na to kývl -  tajemník Moulina Tony de Graaf s Moulinem 21.6.43 obědval, a ptal se jej, zda místo setkání splňuje bezpečnostní kritéria, Moulin odpověděl “ Zařídila to Tajná armáda, mělo by to být v pořádku “ …

Očividně Jean Moulin, Henri Aubry i André Lassagne, kteří se obávali, že je Gestapo již sleduje, byli k červnu 43 již příliš psychicky unavení na to, aby organizovali tajné schůzky – vystavení stálému nebezpečí otupilo jejich bdělost (někteří odbojáři, překonáni stálým stresem, zatčení vnímali jako úlevu) ...

Aubry, jenž byl nejvíce odpovědný za zatčení gen. Delestrainta i Moulina tím, že je nevaroval, byl v myšlenkách u své ženy, která po porodu syna ležela v ohrožení života v nemocnici v Marseille, odkud se z návštěvy vrátil až 19.6., zatímco Moulin, Hardy a jiní mu zanechali schránku přeplněnou vzkazy, když se jej marně snažili kontaktovat …

Navíc o schůzce vědělo mnoho lidí …

Aubry hovořil o plánované schůzce se šéfy odboje s několika svými kolegy z Combat, a porušil tak pravidlo nehovořit o schůzce s nikým, kdo na ni nebyl pozván , a navíc ani v kritický den neřekl Moulinovi, že přijde i Hardy …

V lyonských odbojových kruzích se o schůzce začalo povídat – Marcel Riviere z Combat v roce 72 uvedl : ” Věděl jsem, že na jednom z lyonských předměstí má proběhnout schůzka předáků odboje, a když jsem Moulinovi řekl, že schůzka musí být zajištěna hlídkami, odmítl to ” …

Gaston Deferre 21.6.43 dopoledne rovněž mluvil s Moulinem, jenž se mu o odpolední schůzce zmínil. Deferre mu schůzku rozmlouval, že není bezpečná, ale Moulin prohlásil, že na ní “stejně” půjde …

Historik Henri Nogueres napsal, že „ francouzští odbojáři neměli představivost, mnozí z nich se domnívali, že Gestapo oklamali, když vyměnili cedule na mostu či na ulici – poté jich byli plné hřbitovy “ ...

Potvrdil to statečný SOE agent Forrest Frederick Edward Yeo-Thomas, jenž mluvil plynně francouzsky, a pokaždé když nějaký jeho francouzský přítel byl v ohrožení, nechal se vysadit do Francie, aby jej zachránil, nakonec byl sám v roce 43 zatčen, a jen o vlásek vyvázl z vyhlazovacích koncentráků.

Yeo-Thomas vyprávěl, jak Claude Bouchinetovi-Serreulles řekl, že odešel z domu, ve kterém byl ubytován, protože již není bezpečný, načež Bouchinet-Serreulles v něm druhý den uspořádal důležitou schůzi ...

Jednou si Yeo-Thomas a významný socialista Pierre Brossolette (při výslechu na Gestapu spáchal sebevraždu skokem z okna)  všimli, že de Gaullův prozatimní zmocněnec Jacques Bingen je sledován třemi muži – “ Nejenže to sám nezpozoroval, ale ani nám nevěřil, dokud jsme mu to nedokázali “ ...

Henri Nogueres svoji úvahu ukončil, že stačilo, aby Gestapo sledovalo jakéhokoliv jiného účastníka schůzky v Caluire, a dovedl by je do vily i bez Hardyho .

Zatímco jedna osoba přišla nepozvána/Hardy, jedna osoba, která byla pozvána, se nedostavila – Claude Bouchinet-Serreulles/1912-2000/ Lyon neznal, nasedl do jiné lanovky, a ztratil se. Po Caluire se prozatímně ujal správy Moulinovy agendy, a zajištˇoval spojení s CHDG.

O Hardym přímo mluví 1. Kaltenbrunnerova zpráva z 29.6.43.

Kaltenbrunner Ribbentropovi píše “ Hardy “Didot” , šéf Železniční sítě, nám poskytl cenné podrobné informace, a protože byl ochoten pro nás dobrovolně zdarma pracovat, využili jsme jej úspěšně již několikrát, kdy nám sjednal schůzky, poskytl nám plán plánovaných sabotáží na železnici, a pomohl lyonské SD pochytat šéfy odboje v Caluire “ …

Také druhá zpráva “Flora” z 19.7.43, určená pro Kaltenbrunnera, kterou francouzská kontrarozvědka DST objevila v 12/45 v lyonských archívech SS, uvádí : “ Díky tomu, že Multon sledoval schránku Železniční sítě, umožnil zatčení Hardyho ve vlaku, a jeho přeměnu v našeho agenta, což umožnilo zatčení Moulina  “ …

Klaus Barbie, jenž v roce 48 pracoval pro US vojenskou kontrarozvědku, ve výpovědi pro francouzské vyšetřovatele uvedl :” Hardy “ Didot” mne 4-5 dní před schůzkou (kdy se setkal s Bénouvillem) informoval o datu schůzky šéfů odboje , tj. 21.6.43, ale stále nevěděl, kde se schůzka bude konat, a kdo se jí zúčastní.

Dozvěděl se to přes nějaký dokument z PAR, jenž našel ve schránce.

Hardy se se mnou setkával každý večer před onou schůzkou, a každý večer mi od své spojky předával podrobnější informace. Řekl mi, že se schůzky zúčastní i Max s tím, že je to Moulin “ …

Proti Hardymu nejtíživěji svědčila Edmée Deletraz/Delettraz /1905-1989/, agentka sítě vojenského zpravodajství “Gilbert” pluk. Groussarda ze CH/SOE, která s Němci se souhlasem pluk. Groussarda spolupracovala od svého zatčení 16.4.43 v Lyonu : “ 21.6.43 ráno mne německý agent Moog řekl, že mne seznámí s Hardym “Didotem” s tím, že šéfové odboje se sejdou na schůzce, a Hardy bude mezi nimi. Řekl, že se mají setkat ve 14.00 na stanici lanovky Roix-Roisse. Měla jsem sledovat Hardyho, kam jde, a říci to Gestapu “ …

Delettraz vypověděla :” Didot prohlásil, že bude-li schůzka v činžovním domě, nebudu moci říci, do jakého bytu šel, proto navrhl, aby mu dali balíček cigaret, že jej prázdný pohodí na rohož před bytem – nevypadal, že spolupracuje z donucení.

Němci se smáli, a jeden z nich mu balíček cigaret hodil “  ( Hardy si při 1.procesu pořídil svědka, jenž vypověděl, že 21.6.43 byl s ním, nikoliv na Gestapu, ale jeho tvrzení se prokázalo být lživé, a Hardy se musel na 2.procesu omluvit )…

Delettraz okamžitě na prozrazení schůzky v Caluire upozornila zprávou do schránky svého bezprostředního šéfa ze sítě “Gilbert” Jeana Cambuse ( po válce uvedl: “ Mohla zůstat ve CH, ale vrátila se, často jsem se ptal, zda jsem měl právo ji tak tvrdou misí pověřit “ ), a přes Červený kříž upozornila dalšího odbojáře z Tajné armády pluk. de Labrosse, jenž jí řekl : “ Nedělej si starosti, postaráme se o to “, poté varovala ještě paní Richardovou, spojku mezi sítí Gilbert a Gallia, ale nikdo z nich údajně nebyl schopen se s organizátory schůzky v tak krátké době spojit, po válce jí její snahu potvrdili …

60let po válce Baynac, zastánce Hardyho, ve své knize napsal, že “ Delettrazová si varováním odboje chtěla zajistit vlastní bezpečnost, protože také ji viděl Hardy 21.6.43 ráno na Gestapu, a druhým důvodem mohla být ostrá rivalita mezi Abwehrem a SS, kdy Abwehr nechtěl, aby se akce SS zdařila, takže za varováním odboje ze strany Delattrazové byl Abwehr/agent Moog ( Moog záhadně zemřel při leteckém neštěstí ve Frankfurtu v 9/44 ), avšak Ludwig Kramer, šéf Mooga, po válce na svoji obranu nic takového, co naznačuje Baynac, neuvedl.

Poté se Delettraz vrátila na Gestapo, a s Moogem sledovala Hardyho na zastávku lanovky.

Podle instrukcí Mooga naskočila s Hardym a s jeho kolegou (Aubry) do lanovky - v 4/48  Delettraz tvrdila, že profesora Lassagne viděla až na tramvajové zastávce v Caluire, třebaže jí Moog řekl, že bude sledovat Hardyho se dvěma dalšími muži, což sdělil Hardymu Aubry, že jej má vyzvednout prof. Lassagne …

Podle verze Delettrazové, kterou zmínila jen v 4/48, nikdy předtím a nikdy poté, jel Lassagne z bezpečnostních důvodů napřed s tím, aby jej Aubry s Hardym následovali v další lanovce, poté jel ještě sám o jednu tramvaj napřed, viz Gérard Chauvy: Aubrac 1997.

Verzi Delettrazové potvrzuje svědectví dr. Dugoujona, jenž uvedl, že Lassagne dorazil do vily sám ve 13.45 ( aby prodiskutoval přítomnost Hardyho ?), načež se vrátil na stanici tramvaje pro Aubryho s Hardym, se kterými přišel ve 14.00 …

Také uvedla, že jí Hardy v lanovce nenápadně napsal číslo tramvaje, kterou má jet .

Delettraz s nimi vystoupila, viděla, jak se k nim připojil Lassagne, a  sledovala je, jak vcházejí do doktorovy vily.

Poté se vrátila, lanovkou sjela opět dolů na stanici Roix-Roisse, a informovala zde čekajícího Mooga s dalšími Němci.

Barbie nadával, že již ztratili půl hodiny, a požadoval, aby jim vilu ukázala.

Delettraz tudíž opět nastoupila do lanovky, a když dojeli nahoru, řekla : “ Tady vystoupili, a pak jsem je ztratila “, načež jí Barbie řekl, aby šla domů ( existuje však svědectví, podle kterého sice skutečně hrála o čas, ale nakonec, když se Barbie stával cholerickým, je do vily dovedla ) …

Tím by se vysvětlilo, proč Gestapo dorazilo do vily se zpožděním ( ovšem v této verzi se Moulinova skupina mohla na stanici lanovky, kam dorazila téměř ve stejnou dobu, snadno setkat se skupinou Barbieho ...).

Delettraz si protiřečila méně než ostatní účastníci odboje, včetně Lassagne, Aubryho, Aubraca, nemluvě o Hardym  …

Šéf Delettrazové pluk. Georges Groussard do Londýna/LON 23.6.43 nahlásil, že jej Delettraz informovala, že Hardy vyzradil schůzku v Caluire – ale pluk. Groussard jako bývalý cagoulardista radikálního socialistu Moulina nemohl mít v lásce, takže nepochybně s Delettrazovou něco zatajili, jak poznamenal historik Henri Nogueres :

“ Člověk žasne, že madam Delettraz, když stála před vilou, a věděla, že Němci na ní čekají až dole na stanici lanovky, nevešla do vily, a nevarovala účastníky setkání “  …

Také Gelin napsal :

” Delettraz jako agentka francouzské a britské tajné služby zcela určitě něco zatajila, ale jako hlavní svědek proti Hardymu vypovídala pravdivě, což tvrdí všichni, kteří s ní pracovali ” ...

Její šéf pluk. Groussard, přítel CHDG, byl v kauze Moulin zapleten na několika úrovních :

1. jeho sekretářka Suzanne Kohn, která se stala jeho druhou ženou, byla sestrou Antoinette Sachs, která se v roce 36 stala milenkou Moulina, v té době šéfa kanceláře ministra letectví Pierre Cota, radikálního socialisty, za války ve Španělsku agenta Kominterny, jenž do Španělska s Moulinem pašoval SU zbraně, a po válce, kterou prožil v US, vstoupil do FKS - během jeho pobytu v US se o Moulina “ staral” kryptokomunista Pierre Meunier, styky s komunisty JM neuvedl do svého životopisu pro SOE  
2. pluk. Groussard udržoval za války osobní vztahy se šéfem útočné vojenské kontrašpionáže Abwehru ve Francii pluk. Oskarem Reile, jenž zachránil jeho syna Serge Groussarda z pařátů Gestapa, a dost možná, že napomohl i útěku plukovníkova podřízeného Andrého Devigny z lyonské pevnosti Mont Luc, a druhému synovi pluk. Groussarda z vězení v Německu Moulin, v roce 26 krátce ženatý, za okupace udržoval 3-4 vztahy ( L´Express z 19.11.98, svědectví o přítelkyních Moulina uvedl Pierre Péan ) :

1. za španělsko-občanské války 36-39 s vdanou Marie-Rose Wibault, manželkou leteckého konstruktéra Michel Wibault, jenž v LON pro CHDG pracoval jako technický šéf organizace France Forever, která burcovala US podporu pro okupovanou Francii, takže se Wibaultovi z LON přestěhovali do NYC, kde je letecký průkopník Thomas F. Hamilton seznámil s Winthropem Rockefellerem, jenž poté protežoval Wibaulta jako leteckého poradce. Po válce Wibault pracoval v poradenských službách NATO ve skupině tzv. “čtyř akčních plukovníků” , leteckých odborníků z US ( John Driscoll) ,UK a F ( Pierre Galois + Wibault), kteří měli doporučit leteckou taktiku NATO proti hrozbě taktického jaderného úderu ... Moulin se s Marie-Rose seznámil v 11/36, když  pořádala večeři na počest čtyřčlenné SU delegace na přání ministra letectví Cota.  
2. druhou jeho známostí byla čtyřicátnice výše zmíněná Antoinette Sachs /1896-1986/, rozvedená malířka z vysokých buržoazních kruhů, radikální socialistka jako on, kterou poznal v roce 38 na obědě u Wibaultů. O jejich vztahu věděli všichni, netušili však, že měl jen zakrýt Moulinův třetí vztah s krasavicí Marie-Gilberte Riedlinger, narozenou v roce 1897 v Německu, která v roce 1914 odjela s rodiči do Petrohradu, kde se zamilovala do carského důstojníka hraběte Kapnist*1888.  Po bolševické revoluci z Ruska o vlásek záhadným způsobem unikla.  Platila za nejkrásnější ženu PAR, byla obklopena milenci z nejvyšších kruhů, získala francouzské občanství, a 1920 se provdala za ruského hraběte, jenž zemřel v roce 29. 1930 se provdala podruhé, za diplomata a alkoholika Ralpha Lloyda, v Manille si otevřela módní dům “Lloyd” , ale brzy se vrátila do PAR, protože ji manžel ze žárlivosti bil. V PAR se přes jednoho advokáta seznámila s ministrem Pierre Cotem, a přes něj s Moulinem, jenž se do ní vášnivě zamiloval. Moulinův přítel Louis Dolivet, jenž bydlel v PAR ve stejném domě jako Moulin, uvedl : ” V roce 38 jsme na ni jednou čekali. Viděli jsme ji z okna, jak dorazila taxíkem, ze kterého nejprve vystoupil US novinář EdgarAnsel Mowrer, jenž se s ní dlouze objímal – Moulin jí neřekl ani slovo, ale když jsem se s Moulinem v 12/41 loučil v Marseille, protože jsem jel za Cotem do US, měl tento v očích slzy. Zeptal jsem se , co mu je, a on řekl, že stále myslí na to, zda jej Marie-Gilbert s oním novinářem podvedla “ … Moulin se s ní stýkal do 2/43, ale od 12/41 měl další vztah s mladinkou Colette Jacques, kterou učinil správkyní své zástěrkové galérie v Nice, a se kterou strávil v 1/42 týden na lyžích. V létě 42 jej však Colette opustila, Moulin z toho byl v těžké depresi, celé dny jí jen telefonoval a telegrafoval, aby se vrátila . Marie-Gilbert Lloydová Moulina v 2/43 opustila nejen proto, že věděla o úloze Moulina v odboji (stejně jako Sachsová), a již nechtěla být svazována konspiračními pravidly, ale hlavně proto, že si ji Moulin stejně jako Sachsovou nechtěl vzít – nemohly mu ve svém věku dát dítě, po kterém toužil. Podle přítele a spolupracovníka Moulina Pierre Meuniera /1908-1996/, šéfa Cotovy kanceláře kryptokomunisty a agenta Kominterny, jenž byl Moulinovým zástupcem v PAR, pokaždé když jej opustila žena, se Moulin v těžké depresi odreagovával riskantními činy. Edmée Delettraz byla během procesů s Hardym terčem nenávisti jeho advokátů ( Maurice Garcon /1889-1967, Obhajoba René Hardyho 1950/, a musela po jejich útoku čelit předběžnému soudnímu vyšetřování, ale obžalována nikdy nebyla. Maurice Garcon z ní na 2. procesu s Hardym učinil „ milenku Mooga“, tezi, kterou založil pouze na “ přímém ” svědectví z roku 49 Barbieho pochopa Reného Saumande, jenž o Delettraz pronesl jedinou větu : “ Jednou jsem ji viděl v Moogově ložnici “ , přičemž po Moogově záhadné smrti mohl kdokoli vypovídat cokoli ( sexuální špionáž by navíc byla nebezpečná spíše pro Mooga, jehož důvěrnosti by skončily u pluk. Groussarda ) … Garcon ve své knize z roku 50 tvrdí, že “ udala Hardyho plukovníku Groussardovi  na příkaz SD, anebo z důvodu, aby kryla sama sebe “ … Také Jacques Baynac*1939 ( Tajemství Jeana Moulina 1998, v knize mj. píše, že Moulinův přítel Pierre Cot spolupracoval s Kominternou a NKVD již od války ve Španělsku, jak koncem 90.let potvrdily odtajněné archívy CIA ) ve své knize Delettrazovou nešetřil, a tvrdil, že její prohlášení před soudem měly “ velmi proměnitelnou geometrii “,  ale uznal, že “ odboj 21.6.43 několikrát varovala, že schůzka s Moulinem byla prozrazena “… Když Barbie jako masový vrah zhruba 4.000 lidí v roce 47 zažádal o práci u US CIC/Counter Intelligence Corps, podrobně popsal i zatčení ve vile v Caluire. Cyničtí Američané byli jeho zprávou “ohromeni” , brzy jeho služeb využili při potlačování gerilových skupin v Latinské Americe, sám Barbie se vychloubal, že pomohl při dopadení Che Guevary. Barbie : “ Hardy strávil celý večer před Caluire se mnou, probírali jsme všechny podrobnosti zásahu – Hardy navrhoval, aby byl sledován v několika sledech, na každém rohu, aby byl někdo jiný. Dal jsem mu žlutou křídu, aby označil dveře schůzky ” ( podle Deletraz měl Hardy k tomuto účelu krabičku od cigaret ) … Hardyho zradu potvrdil i Barbieho asistent Harry Stengritt. Zásadní informaci o René Hardym uvedla krátce před svojí smrtí v roce 86 (90let), a 4 měsíce před smrtí Hardyho, přítelkyně Moulina, zámožná židovská malířka Antoinette Kohn, provdaná Sachs, švagrová pluk. Groussarda, jenž jí po válce vyprávěl o svých rozhovorech s pluk. Reile, šéfem vojenské kontrašpionáže Abwehru ... Antoinette Sachs uvedla, že “ Hardy byl v kontaktu s Abwehrem přes dva kanály  

1. jednak spolupracoval s protikomunistickou zpravodajskou sekcí vichystické policie/SPAC, napojenou na Abwehr, která byla pojítkem Vichy s pravicovým odbojem, založenou v 6/40 placeným agentem Abwehru č. 7122 ( s nadřízeným Alexander von Kreutz ) Raymondem Richard ( popravený v roce 48), bývalým kamelotem a cagoulardistou ( spolupracoval s dr. Menetrelem, poradcem Pétaina, Richard byl přítelem i Josepha Darnanda, šéfa Milic) . Richard v 1/43 přes cagoulardistu Jehana de Castellane, přítele kolaboranta Deloncla, infiltroval hnutí Combat, protože Castellane ( výpovědˇ Castellaneho pro DST z 2/45 ) jej seznámil s Hardym a Bénouvillem .... Hardy na svém 2.procesu v roce 50 tvrdil, že kontakty s Richardem v roce 43 zajištˇoval na žádost Bénouvilla ( Gelin ). Bénouville byl v kontaktu i s dalším cagoulardistou, jenž byl přítelem kolaboranta Deloncla, Georgem Soules, jenž měl s Bénouvillem i komunikační schránku, společnou s odbojovou zpravodajskou sítí Jeana Gemahlinga /1912-2003/. Soules tvrdil, že schránka sloužila i pro kontakty Bénouvilla s Lavalem a s maršálem Pétainem ( kolaborace francouzsko-francouzská, viz můj článek zde) . Spojku mezi Richardem/Castellanem (Abwehr) a Hardym dělala Lydie Bastien (Abwehr), Hardym považovaná “ téměř “ za členku Combat …  
2. druhým kanálem byl jistý „protinacistický“  důstojník Abwehru, jenž Hardyho podle Kaltenbrunnerovy zprávy „ řídil „ - Hardy se s ním setkával přinejmenším od 12/42, jak při procesu s Hardym dosvědčil Marcel Degliame, Hardyho šéf,  a rovněž pluk. Abwehru Oskar Reile. Jejich svědectví bylo potvrzeno dopisem Clauda Bourdeta /1909-1996/, který vlastnila Christine Gouze-Rénal /1914-2002/, přítelkyně dcery Bertie Albrechtové, jejíž rodiče byli rovněž odbojáři. Problémem však bylo, že Abwehr neznal skutečnou hodnotu informací, které Hardy předával, proto do hry s ním nasadil Lydii Bastien, která byla Abwehrem IIIF (útočná vojenská kontrašpionáž pověřená infiltrací nepřátelských sítí ) naverbovaná koncem roku 42 přes svého milence Ernsta, pracujícího pro Abwehr, a přidělena k SD Barbiemu, kde se stala milenkou jeho zástupce Stengritta, na jehož žádost Hardyho, se kterým byla seznámena 21.1.43, svedla, a zamilovaného si jej omotala kolem prstu. Právě Bastienová rezervovala Hardymu lůžko ve vlaku vedle kupé Mooga/Multona, a přímo tak přispěla k jeho zatčení 8.6.43, které vedlo k zatčení šéfů odboje v Caluire. Historik Pierre Péan v autobiografii Moulina z roku 99 tvrdí, že zatčení v Caluire zosnovala Lydie Bastien spolu se svým milencem Stengrittem. Informace Péan dostal od přítele Bastienové textaře Victora Conté, jenž je Péanovi vyzradil 5 let poté, co Bastienová, která se mu vyzpovídala na smrtelném lůžku, zemřela. Bastienová podle Péana Hardym pohrdala, a Němci jí za její vztah s Hardym, jenž jí prozrazoval veškerá svá tajemství, a měla volný přístup ke všem jeho tajným kartotékám, platili v diamantech a šperkách, které ukradli Židům, a které Bastienová nosila až do své smrti v roce 94 ... Když události nabraly spád, Abwehr uzdu přitáhl - proto byl Hardy zatčen ve vlaku a předán Gestapu, odkud již pro Hardyho nebyla cesta zpět – navíc byl zamilovaný, a Lydie Bastien mu tvrdila, že jestliže s Barbiem nebude spolupracovat, bude zatčena ona i její matka  (Hardy z lásky vystřízlivěl, až když Lydie v době jeho druhého procesu prodala své Paměti večerníku France Soir, její pováleční manželé byli milionáři, za jejichž peníze prožila zbytek života v Indii a v US) … Po smrti Antoinette Sachsové tuto informaci potvrdila její sestra Suzanne Groussard :  ” Hardy poskytoval informace lidem z Abwehru, o kterých se domníval, že jsou antinacisté. Když jej pluk. Reile vydal Barbiemu, musel Hardy začít kolaborovat skutečně “ … ( Gelin ) Hardy tudíž udržoval velmi různorodé kontakty : 1) od jara 43 byl šéfem železničního odboje/sabotáží, které v celostátním měřítku měly vypuknout v den vylodění spojenců, šéfem Hardyho pro železniční sabotáže byl Marcel Degliame /1912-1989/ 2) byl odborným technickým dopisovatelem časopisu Technica, což byl protiněmecký čas. vichystických zpravodajských služeb s kontakty na britské tajné služby, vichystické protiněmecké zpravodajství bylo v důsledku zrady Němci rozbité v 1/43, Barbie dostal archívy tohoto zpravodajství 3) Hardy byl dále dopisovatelem protiněmeckého čas.Travaux ruraux/Vesnické práce, vichystické kontrarozvědky pluk. Paula Paillole/1905-2002/, jenž po obsazení Francie nechal pozatýkat německé agenty, ale po 11/42 se dal pluk. Paillole do služeb de Gaullova rivala, podporovaného Rooseveltem, gen. Girauda – v 11/43  se pluk. Paillole údajně pokusil dopomoci maršálu Pétainovi k útěku do zahraničí, aby převzal velení francouzských zahraničních jednotek, což CHDG velmi rozzuřilo, a žádal, aby se mu plukovníkovy tajné služby bezpodmínečně podřídily 4) Hardy, zpravodajsky krátce vyškolený na Sicilii, byl dále členem sítě Nilo-Mithridate, kterou řídila britská MI6, a která měla přes dvojí agenty Němce dezinformovat o datu vylodění – Gelin usuzuje, že kolaborace Hardyho, včetně Caluire, měla Hardyho zvěrohodnit v očích nacistů, aby je mohl intoxikovat nesprávným místem vylodění – v jižní Francii v 7/43, aby bylo zabezpečeno vylodění spojenců na Sicilii v 7/43 ( proto železniční odboj vymyslel onen Zelený plán sabotáže železnic v Den D/7/43 v Provence, který Hardy podstrčil Abwehru – v rámci intoxikace Hardy vykonal cestu do Pas-de-Calais pro přípravu zničení zdejší železnice ) ... Hardy ve své knize Poslední slova z roku 84 píše : “ Poté, co jsem byl z Gestapa Barbiem propuštěn v noci z 10/11.6.43, jsem o svém zatčení 17.7.43 řekl Bénouvillovi „, což Hardy potvrdil ve svém dopise Bénouvillovi ze 17.7.85, ve kterém uvedl : “ Informoval jsem tě o svém zatčení“ ( budˇ jej informoval sám od sebe, anebo jen odpověděl na dotaz Bénouvilla ) .. Problém opovědnosti Bénouvilla se naposledy probíral v 1/03 po odvysílání TV dokumentu o Moulinovi/JM,une affaire francaise, ve kterém je Bénouvillovi nepřímo přičtena vina, že Moulina vydal Gestapu z politické vypočítavosti . Jeho rodina a přátelé z odboje označili snímek za zbabělý, protože byl natočen až poté, co Bénouville v roce 01 zemřel, a nemohl se bránit.

1. André Lafargue*1917 v 8/42 spolu s dr. Marcelem Renetalias/Jacques Destree ze sítě Musée de l´Homme, založil čas. Résistant (přes 100.000 výtisků), po válce vycházel jako Paris-Matin, v 7/43 unikl s manželkou zatčení, zatčen v 9/43, v 1/44 deportován do Buchenwaldu, poté Mauthausenu, kde ze 400 francouzských odbojářů přežila jen hrstka. André Lafargue ke snímku uvedl : ” Třebaže fakta v dokumentu předložená jsou správná, jejich výklad je mylný, protože historické události nemůžeme hodnotit očima dneška “  ... Dokument zahrnuje i videorozhovor z roku 87 natočený nevěrohodným obhájcem Barbieho Vergesem, ve kterém již tehdy velmi nemocný Hardy krátce před svojí smrtí obvinil Bénouvilla, že byl “ od samého počátku dobře informován o jeho roli při zatčení Moulina “  ( avšak ještě než zemřel, Hardy napsal další dopis Bénouvillovi, v němž se mu omluvil, dopis zveřejnil ve své životopisné knize o Bénouvillovi Guy Perrier )  ... Pierre Guillain de Bénouville /1914-2001/, pobočník kpt. Frenay /1905-1988/ v MUR, celá desetiletí popíral, že by věděl o tom, že byl Hardy 8.6.43 zadržen Gestapem, a tudíž propuštěn pod jeho dohledem. Přiznal to poprvé až po Hardyho smrti v 4/87 v rozhovoru pro Jacques Gelin – „ Zda mě Hardy informoval o svém zatčení ? Ano“ … Jacques Gelin na straně 491 své knihy píše :” Zdá se, že byl Bénouville informován o Hardyho zatčení ještě před 17.6.43, kdy se s Hardym setkal ( Moulin před Hardym varoval již 15.6., 16.6. Henri Frenay odjel do LON ) ” ... Podruhé to Bénouville přiznal v rozhovoru s Pierre Péanem v 10/97. 15.11.83 Bénouville pro Le Matin de Paris uvedl : ” Bourdet zastupoval Frenaye, jenž odletěl 16.6.43 do LON, v civilních úkolech, já ve vojenských, proto jsem měl přechodně na starosti zejména Hardyho jako šéfa sabotáží na železnici, se kterým jsem se následně 2x setkal, 17.6. + 18.6.43 “ ... Pokud šlo jen o to, aby Hardy početně a řečnicky podpořil Combat proti Moulinovi, proč do vily v Caluire nezašel místo Hardyho sám Bénouville, ptali se mnozí francouzští historici. 15.11.83 k této otázce Bénouville pro list Le Matin de Paris prohlásil : ” Nebyla to schůzka na nejvyšší úrovni, proto jsem se jí nezúčastnil. Moulin byl jen emisar CHDG a Londýna, ve Francii však nebyl žádným šéfem, natož odboje ... ” ( přestože se 27.5.43 již konalo první zasedání Rady národního odboje ) ... 20.6.87 pro list Le Figaro Magazine ke stejné otázce Henriho Amouroux Bénouville uvedl : ” Nešel jsem tam, protože jsem nechtěl dát své požehnání schůzce, které předsedal Moulin, jenž v domácím odboji, do kterého chtěl proniknout, neměl podporu vůbec nikoho – proto jsem nařídil Aubrymu, aby na té schůzce jen mlčel, a o všem mě informoval. A když jsem potkal Hardyho, řekl jsem si, že by výborný řečník Hardy mohl být pro Aubryho posilou – ostatně jsem nikdy nepopíral, že jsem Hardymu řekl, aby šel na schůzku do Caluire “  ( Bénouville naopak několikrát popřel, že by Hardyho přemlouval, aby se zúčastnil setkání v Caluire, o což Hardy údajně nestál ) ... V rozhovoru s Péanem v 10/97 Bénouville uvedl :” Nestálo mi za to tam chodit, protože jsem se rozhodl, že výsledky jednání, atˇ již budou jakékoliv, neuznám” ... V roce 01, krátce před svojí smrtí, na otázku Laury Adler, proč na schůzku do vily v Caluire nešel, odpověděl :” Nešel jsem tam z prostého důvodu – zastupoval jsem Frenaye, a byl jsem o několik hodností níže než ti, kteří se jí zúčastnili “ ... Daniel Cordier, tajemník Moulina, ve svých Pamětech k datu 16.5.43 uvádí :  “ Čím častěji navštěvuji představitele hnutí Combat, tím více si uvědomuji jejich pohrdání lidmi z londýnského odboje – Bénouville stále jen říká :” Rex je neopatrný, jak se jen může nechat zastupovat tak mladým člověkem ? Porušuje všechna bezpečnostní pravidla, jednou nás všechny kvůli Moulinovi zatknou “ ... Historik Jean-Pierre Azéma v časopise l´Histoire v 6/2013 napsal: ” Moulin se udržel v ilegalitě 18 měsíců – byl zatčen kvůli zrádci Multonovi, nezodpovědnému Hardymu, a jednomu odbojovému představiteli jménem  Pierre de Bénouville ( katolík, monarchista, cagoulardista, jenž se s Action francaise rozešel, když schválila Mnichovskou dohodu, a poté, co si vzal dceru SU velvyslance, se stal socialistou, po válce zastánce francouzského Alžírska, 1967 porušil de Gaullovo embargo na prodej zbraní Izraeli, starší bratr zahynul v koncentráku, sestra se provdala za gen. Jacques Hogard ) ... Bénouville, jenž zemřel v roce 01, si jako poslední přímý účastník trojúhelníku Hardy-Aubry-Bénouville tajemství kolem vyslání Hardyho na schůzku v Caluire vzal do hrobu. Moulin zemřel z politických důvodů, protože hnutí Combat, které kontrolovalo vojenský terén, chtělo kontrolovat i Tajnou armádu tím, že se jejím velitelem stane kpt. Frenay … CHDG pár dní po prvním procesu s Hardym před svým pobočníkem důstojníkem Claude Guy /1917-1992/ pronesl : ” Na základní otázky proces nejen neodpověděl, ale tyto otázky ani nepoložil – odbojáři vydali své kamarády jen proto, aby nebyli nikým zastíněni při osvobozování Francie “  ( Claude Guy : En écoutant de Gaulle 1946-49 ) … Azéma píše : ” Počátkem května 43 se Frenay a Bénouville dostali s Moulinem do křížku, když ve Švýcarsku/CH navázali kontakty s Alanem Dullesem z OSS, jenž spolu s FDR proti CHDG podporoval gen. Girauda – Frenay s Bénouvillem nakonec nabízenou US finanční pomoc odmítli, když zjistili, že ji nabízí US tajná služba, ale jejich jednání s OSS prudce zhoršilo vztahy mezi CHDG a Rooseveltem. CHDG se z tohoto důvodu 30.5.43 rozhodl usadit v Alžíru, aby gen. Girauda mohl lépe kontrolovat, v 11/43 jej zneutralizoval. Druhým politickým rozhodnutím, uspíšeným jednáním představitelů Combat ve CH, bylo vytvoření dle instrukcí CHDG Rady národního odboje/CNR dne 27.5.43. Vytvoření CNR bylo velkým vítězstvím CHDG nad Američany a gen. Giraudem … Bitva mezi Moulinem a šéfy Combat však pokračovala, protože Frenay a Bénouville v CNR chtěli jen odbojáře, nikoliv zástupce politických stran a odborů, jak prosazoval Moulin, o kterém pluk. Groussard v 12/42 de Gaullovi sepsal zprávu, která Moulina označovala za socialistického radikála, obklopeného komunisty, kteří usilovali o život kpt. Frenay ( mj. Pascal Copeau z Libération-Sud, novinář Yves Farges zemřel 1953 při autonehodě v Gruzii) , kominternisty a agenty z NKVD ... Frenay zjistil, že se Moulin snaží ovládnout i nekomunistický odboj v PAR ( měl pro CHDG sjednotit veškerý odboj v obou zónách)  nejen rozdáváním peněz z LON, ale i jeho infiltrací komunisty, a že zprávy, které Moulin posílá do LON , jsou zkreslené ( mj. LON informoval, že se mu podařilo sjednotit odboj do MUR, třebaže k tomu šéfy odboje přemluvil Frenay, jenž byl navíc nesmírně překvapen, že Moulin na vytvoření MUR reagoval velmi vlažně, v 2/42 Moulin předstíral, že na to, že OSS chtěla odboj gaullistů ovládnout rozdáváním peněz, přišel sám, třebaže na to přišel kpt. Frenay ) … V LON pak CHDG potvrdil vizi kpt. Frenay, nikoliv svojí a Moulinovou ( odtržení vojenských křídel od politických frakcí ). Moulin žárlil i na socialistu Pierre Brossoletta /1903-1944/, dalšího pověřence CHDG, jenž vyskočil z okna při mučení na Gestapu v 3/44. Hardy nebyl zatvrzelým antikomunistou, aby Moulina zlikvidoval jen z politického přesvědčení, navíc i CHDG a pluk. Groussard s komunisty, když se jim to hodilo, spolupracovali – problém pro nekomunistické šéfy odboje byl v tom, že se pravicový odboj obával, že se komunisté chystají převzít moc v den vylodění spojenců ( o kterém se domnívali, že nastane již v 7/43) , a Moulin řídil všechno od výsadků z LON přes peníze pro odboj po příděl komunikační a vojenské techniky ... Moulin po zatčení gen. Delestrainta v dopise de Gaullovi napsal : “ Příčiny jeho zatčení ? Především štvavá kampaň proti němu a proti mně ze strany Charveta (kpt. Frenay), jenž tuto štvavou kampaň přenesl i na veřejnost, a přitáhl tím na nás pozornost Gestapa – dobře víte, že se Gestapo pravidelně zmocňuje všech jeho papírů – před pár dny si Gestapo přímo z jeho pokoje odneslo veškeré účty vedení MUR. Generál se svými aktivitami velmi zviditelnil, byl tragicky na všechno sám, potřeboval další spolupracovníky, o které jsem Vás před třemi týdny marně žádal. Bylo třeba, aby se stalo to nejhorší, abyste nám vyhověl ? Nového šéfa Tajné armády ve Francii nesmí znát nikdo, jen já a jeho náčelník štábu. Moc Vás prosím, generále, udělejte, oč Vás žádám, Váš oddaný Rex “ – byl to poslední dopis Moulina de Gaullovi. Poté, co Réné Hardy utekl z Caluire, přestože se již tehdy mluvilo o Hardym jako o zrádci, ukryl jej člen sítě Combat Marcel Degliame/1912-1989/,dělník a gaullista, jenž při procesu s Hardym odmítl svědčit, ale na žádost Claude Bourdeta byl vyslechnut jistým policejním komisařem, přítelem Moulina ( Degliame z německého zajetí uprchl v 3/41, a přes Protektorát Böhmen und Mähren, Madˇarsko,Rumunsko a TR se dostal do Sýrie k jednotkám CHDG). V rámci Bénouvillova týmu se Hardy dál v PAR, kde žil s Lydií Bastien, stýkal s Castellanem a Richardem. V 8/44 s Bastienovou přešel do severní Afriky, kde se na radu kpt. Frenay vzdal francouzské vojenské rozvědce, která na žádost Frenay Hardyho s Bastienovou prověřila ( Frenay Bastienové nevěřil) . Po prověření se Hardy stal technickým ředitelem de Gaullovy Komise pro vězněné a deportované ( v 12/44 Hardy, pověřený misí pro US tajné služby, na tři dny bizarně zmizel v Ardennách blízko německých linií – vrátil se pár hodin před vypuknutím německé ofenzívy, podle jeho vlastního prohlášení pro Gelina , navazoval styky s Abwehrem ) ... V 12/45, když francouzská DST našla v archívech Gestapa  Kaltenbrunnerovou zprávu o Caluire, která uváděla Hardyho od jeho zatčení 8.6.43 jako udavače – v době, kdy si veřejně spílali vůdcové komunistického a nekomunistického odboje , se rozjela  “ aféra Hardy” , která se přeměnila v lítý ideologický boj, a dodnes neskončila. Přiznání Bénouvilla, že o zatčení Hardyho věděl, a přesto jej s Aubrym do Caluire vyslal, vysvětluje prohlášení přítelkyně Moulina Antoinette Sachs, která v roce 45 tvrdila, že  “ odbojoví vůdci podnikají na záchranu Hardyho velké manévry “   -  proces s Hardym byl protahován, dokud již nebyla možná konfrontace Hardyho s nacistou Ernstem Dunkerem “Delage” ( popraven v 6/50, zatímco jeho neiniciativní šéf Rolf Mühler byl vrácen do Německa ), jenž Hardyho 12.6.43  “ vrátil ” do odboje, a jenž byl autorem 2. zprávy Flora z 19.7.43, která uvádí, že  “ Didot, zatčený 8.6.43, umožnil zatčení Moulina v Caluire ” ... Navíc proces začal až poté, co byl popraven Multon , jenž Hardyho spolupráci s Gestapem potvrdil ( již během vyšetřování dopadla konfrontace Hardyho s Multonem pro Hardyho špatně ), a  řekl některé věci, které odboj zneklidnily, ale byla to “ jen “ slova zrádce, proto k nim nikdo nepřihlížel. Po vynesení rozsudku byl Multon pro jistotu okamžitě zastřelen ( v ČSR si bolševici z " neznámého" důvodu zkonfiskovali zrádce parašutistů Čurdu, do jehož cely nikoho nepustili, a kterého do 5 minut po vynesení rozsudku v tichosti bez vědomí národa popravili) , třebaže Laura Moulinová a Antoinette Sachs tvrdili, že Multon je příliš důležitý svědek, a že by neměl být hned popraven. Proces byl silně zpolitizován, komunisté v něm prostřednictvím svého listu l´Humanité viděli příležitost, jak zdiskreditovat Hardyho šéfa kpt. Frenay, vyhlášeného antikomunistu, a jeho hnutí Combat, které bylo hlavním konkurentem komunistického odboje - v budově soudu komunisté zorganizovali “ lidový tribunál proti Jidášům buržoazního odboje, kteří musí být potrestáni “ , kterému předsedala Laura Moulinová ... Za Hardyho se postavili Frenay, Baumel, Bourdet, Bénouville ( v době schůzky v Caluire se ženil v Toulouse), Albert Camus ( šéfredaktor Combat ), zatímco o jeho vině byl přesvědčen Lazare Rachline ( se kterým se setkal na nádraží, a jenž sice nebyl zatčen, ale byl na Gestapu vyslýchán) … Při prvním procesu v 1/47 byl Hardy obžaloby z vlastizrady již po týdnu zproštěn, a byl propuštěn, protože kategoricky odmítl obvinění, že byl 8.6.43 ve vlaku zatčen ( Multon již byl popraven) , a třebaže Kaltenbrunnerova zpráva uváděla, že “Hardy “Didot “, zatčený 8.6.43, umožnil zatčení v Caluire”, soud k nim nepřihlédl z důvodu, že jde o dokumenty nepřítele ... Maurice Garcon, Hardyho advokát, znevážil svědectví hlavního svědka proti Hardymu Edmée Deletrazové, a jiných. Teprve když si průvodčí Morice rychlíku PAR-Lyon události vybavil, a mohl je doložit zápisem v knize lůžkového vagónu železniční společnosti o proběhlém incidentu z 8.6.43, kdy “ cestující René Hardy byl zatčen Němci v Chalon-sur-Saone a vyveden z vlaku ( vlak musel na Mooga/Multona čekat), a když jeho zatčení potvrdil také onen vichystický prominent Cresset, kterého zatkli s ním, a jenž byl propuštěn ve chvíli, kdy Hardyho odváděli do auta Klause Barbieho, se Hardy k zatčení přiznal ( na silně zpolitizovaném procesu lhali i jiní odbojáři) s tím, že souhlasil se spoluprácí s Barbiem, aby chránil Lydii Bastien a její rodiče, protože Gestapo u něho našlo dopis pro ní s adresou na její rodiče, kteří žili v Lyonu  ... Byl zatčen znovu v 3/47, souzen v 5/50, tentokrát před vojenským soudem s vyloučením veřejnosti, ale znovu byl, tentokrát jen “ právně”, zproštěn obžaloby čtyřmi hlasy „vinen“  proti třem „ nevinen“ , protože vojenská justice vyžaduje pro vinu rozdíl alespoň dvou hlasů  ... Harry Stengritt, zástupce Klause Barbieho, byl v roce 54 odsouzen k trestu smrti, vzápětí po šesti měsících od procesu omilostněn, třebaže veřejnost se až do procesu s Barbiem domnívala, že byl omilostněn po dlouholetém věznění. Podle Geliho bvl propuštěn výměnou za to, že svědčil ve prospěch Hardyho – a vojenský prokurátor gen. Gardon  Gelimu svěřil, že mu bylo řečeno, aby byl vůči Hardymu velmi shovívavý  ... Podle Geliho je Hardy vinen, jen je třeba upřesnit za co přesně je vinen – jako agent amatér měl ve prospěch spojenců udržovat styky s Abwehrem, jeho mise dopadla špatně, skončil jako agent Gestapa. Bastienová Hardyho opustila hned po jeho zatčení, Hardy strávil ve vazbě a vězení celkem 6 let, dostal TBC, a až do své smrti žil samotářským životem, třebaže se stal známým spisovatelem ( dostal dvě ceny za literaturu), a jeho román z roku 56 Trpké vítězství byl v Hollywoodu zfilmován . Albert Camus Hardyho život shrnul v časopisu Combat následovně : ” Kdyby Hardy seděl za okupace za pecí, tak jako většina francouzských občanů,  byl by po válce považován za úctyhodného člověka – proto ho nemůžeme soudit, musí se soudit sám “ ... Lydie Bastien /1922-1994/, tajemná černovláska s hypnotickýma očima a  s postavou modelky v elegantních kostýmcích, vždy ověnčena šperky ukradenými Židům, plamenná antikomunistka a antisemitka, pracovala pro Abwehr od 12/42, když chodila s agentem Abwehru. Poté se stala i agentem  Gestapa, což Bastienová popírala, ale Gelin tvrdí, že ji svědci viděli několikrát vyjít z budovy Gestapa. Gelin měl také svědectví vysokého francouzského důstojníka, jenž manipuloval s agenty Abwehru, včetně pluk. Oskara Reile, šéfa protišpionáže Abwehru ve Francii. Již Péan napsal, že Bastienová v 6/44 v Alžíru dvěma francouzským důstojníkům tvrdila, že má kontakty na vysoké důstojníky Abwehru, což uvedla i gen. Chevance-Bertin z Combat. Bastienová, velká čtenářka Nietzscheho, po válce nebyla souzena, “ protože proti ní nebyly důkazy” ( třebaže několik svědků vidělo fotografii, na které stála rozesmátá mezi německými vojáky) , pravděpodobně to byla podmínka ze strany Hardyho pro své mlčení o tom, že o svém zatčení informoval Bénouvilla, navíc Bastienová, která zůstala neproniknutelnou osobností i po válce, pravděpodobně uzavřela dohodu s tajnými službami o další spolupráci ( po válce se provdala za milionáře, odjela do Indie, kde úspěšně pěstovala okultismus, poté po několika letech odjela do US, kde založila několik středisek pro studium buddhismu, a přátelila se s levicovou Eleanor Rooseveltovou )  ... Hardy Bastienovou v roce 71 označil za “ bohyni seslanou Satanem” . Historik Jacques Baynac v roce 97 ve své knize Tajemství kauzy Jeana Moulina tvrdí, že za zatčením šéfů ve vile v Caluire nestála zrada, ale neschopnost Dullesovy OSS – podle Baynaca se Moulin 19.6.43 v Avignonu setkal s agentem OSS Frederikem Brownem, o čemž se Němci dozvěděli přes jiného agenta OSS, jenž pracoval pro ně, a nechali Moulina 2 dny sledovat ... Podle Baynaca si OSS této chyby byla vědoma, vyhodila Browna i jeho šéfa, a historii předhodila Hardyho jako obětního beránka – odpůrci této teorie uvádějí, že se Barbie (údajně) dozvěděl identitu Moulina až 2 dny po jeho zatčení ... Cynik Klaus Barbie, jenž po válce lhal, jako když tiskne, 1948 svému US šéfovi z CIC / vojenská kontrarozvědka, Erhardu Gabringhausovi v době procesu s René Hardym mj. prohlásil, že “ Hardy při mučení nepromluvil ”, při svém vlastním procesu ve Francii 1986 pod přísahou potvrdil, že “ René Hardy byl zrádce “ – ale než mohl být Hardy pro nové důkazy znovu postaven před soud, v 4/87 krátce před procesem s Barbiem 1987 zemřel (76let), o rok později v roce 88 zemřel i jeho odbojový šéf Henri Frenay z Combat ...