Jan Pavel I., zavražděný papež, Svatá Mafie a Jan Pavel II

Mitterandův vichystický kolega katolický extrémista Jean Ousset /1914-1994/, zjevem vypadající jako Himmlerův kat či šéf inkvizice, aby mohl vystudovat dějiny umění, musel po vyučování pracovat jako dělník.                                                                               

Obdivovatel Nietscheho založil 1946 ve Francii  “Katolické město” alias francouzskou pobočku katolické sekty Opus Dei / OD ( “Cité” je synonymum pro OD, např. Cercle de la Cité zmamená Klub přátel OD), politicky a ekonomicky mocnou náboženskou milici ( svatou mafii), ,jejímž úkolem bylo infiltrovat státní aparát ( kultovní zásadou číslo jedna bylo nikdy neprozradit jména členů Opus Dei, přesto je veřejným tajemstvím, že členem OD byl např. Raymond Barre,  zatímco d´Estaingova manželka několikrát prohlásila, že by nechala zlegalizovat katolické extrémisty Mgr Lefevra ) ....

Opus Dei bylo 1928 založeno fanaticky antikomunistickým a antisemitským knězem José-Maria Balaguerem (zemřel 1975), kterého Jan-Pavel II nechal 1992 kanonizovat, třebaže Balaguer jako papež Pius XII bagatelizoval holokaust, a v  hrůzách nacismu spatřoval “ božskou odplatu vůči komunistům”,  a Hitlera veřejně považoval za “statečného” muže ...

Sítě Opus Dei, Vatikánem legalizované 1950, pevně zakotvené zejm. v Latinské Americe (všichni zdejší vysocí katoličtí funkcionáři jsou členy OD ), po skončení války významně pomohly k útěku čelným válečným zločincům ...

Francouzské Opus Dei přes Mgr. Josepha Duvala, prezidenta Francouzské biskupské konference, pomohlo k útěku z Kigali a k francouzskému azylu válečnému zločinci genocidy ve Rwandě  abbému Wenceslavu Munyeshyaka , navzdory k předchozímu skandálu s francouzským válečným zločincem Paulem Touvierem, bigotním katolíkem, kterého katolická církev schovávala v jednom klášteře u Nice ...

Finance OD procházejí přes švýcarské a italské banky, a sponzorují nejrůznější křestˇanské nadace a odbory ( svého času např. polskou Solidarnosc) ...

Jeden z četných finančních skandálů OD skončil vraždou francouzského prince Jean de Broglie /1921-1976/, bývalý ministr de Gaulla, pokladník a zakladatel Nezávislých republikánů z peněz Opus Dei ( proto byl de Broglie 1969 spojován se skandálem svého přítele a příbuzného Valéry Giscarda d´Estainga, jehož byl sponzorem) ...

Princ de Broglie byl zavražděn 24.12.76, když vycházel od svého finančního poradce Pierre de Varga, zapleteného do podivných finančních machinací.

Varga a jeho přítel Patrick de Ribemont byli na příkaz prince Michela Poniatowskiho zatčeni, úspěšně jej hájil Raymond de Geouffre de la Pradelle /1910-2002/, jenž byl advokátem i Jeana Bedela Bokassa, prezidenta Středoafrické republiky …

Stopy, které vedly mezi nejvyšší představitele Nezávislých republikánů pak spěšně svými podivnými prohlášeními na tiskové konferenci zahlazoval další exponent Opus Dei a spoluzakladatel Nezávislých republikánů, dlouholetý přítel d´Estainga a jeho ministr vnitra Michel Poniatowski /1922-2002/, původem polský princ ...

Když byli zproštěni obžaloby výše zmínění finanční poradci, přihlásila se k vraždě záhadná ultrapravicová skupina “ Charles Martel” , která prince bláznivě obvinila z odpovědnosti za ilegální imigraci severoafrických “divochů”, nicméně zpráva vyšetřovatele vraždy policejního inspektora Guy Simoné uvedla, že důvodem vraždy byla “ jistá nediskrétnost prince v jisté finanční záležitosti “ …

Investigativní novinář Alain Laville /1950-2003/, šéfredaktor Télé 7, v podsvětí v Marseille objevil i kontraktora vraždy.

Laville vydal několik knih, v nichž řešil záhadná úmrtí prefektů, soudců, politiků, proto se vysokého věku nedožil.

Média tvrdila, že princ Broglie, stejně jako ředitel Banco de Credito Industrial José Gonzalles Robatto, byl zapletený do politickofinančního skandálu Opus Dei z roku 69 prosperující španělské textilky “Matesa”, kdy se zjistilo, že textilka sloužila jen jako zástěrka Opusu Dei pro defraudaci veřejných financí do ciziny.

Laville měl jiný názor, tvrdil, že princ Broglie byl zapletený do obchodu se zbraněmi ( kauza Broglie je doposud klasifikována jako “ státní tajemství “ ) ...

Tuto vraždu francouzský tisk komentoval “ kauza Broglie – státní zločin “.

V kauze Broglie mj. vyplynulo na povrch, že princ po vzoru Ludvíka XV založil 32 členný tajný kabinet (mj. v něm za Ludvíka XV byl princ de Conti a  hrabě de Broglie), který prováděl tajnou diplomacii ...

Michel Poniatowski, europoslanec, byl synem prince Charlese Casimir Poniatowski a princezny Anne de Caraman-Chimay .

 Jako 20letý mladík se za okupace připojil k de Gaullovi, a byl shozen do okupované zóny, 1956 se stal finančním atašé ve Washingtonu,1958 byl ředitelem Úřadu vlády premiéra Pierra Pfimlina, posledního premiéra IV. republiky před příchodem de Gaulla.

Od té doby pracoval pro d´Estainga, v letech 74-77 byl ministrem vnitra  odměnou za to, že byl hlavním strůjcem d´Estaingova volebního vítězství v roce 74 ...

Vůči terorismu vyhlásil heslo “terroriser les terroristes” (autorem hesla je Charles Pasqua) , např. policie nechávala po přestřelce těla mrtvých teroristů ležet na zemi několik hodin.

V 8/75 vyslal tanky proti povstání korsických separatistů vedené  Edmondem Simeoni - Chirak jej poté obvinil, že tím jen podnítil další vlnu násilí na Korsice ( proto princ v prezidentských volbách 1995 podpořil Balladura proti Chirakovi).

Po vraždě de Broglieho l´Express v 1/77 ( a le Canard enchainé 1980) prince Poniatowskiho obvinil, že policie věděla, že má být de Broglie zavražděn, ale neučinila nic, aby jej ochránila.

Krátce po zavraždění de Broglieho Poniatowski na funkci rezignoval, od té doby nebyl členem žádné vlády, a realizoval se v europarlamentu 79 –89  jako předseda různých komisí.

1978 byl Poniatowski spoluzakladatelem d´Estaingovy strany UDF, sponzorované Opusem Dei.

1983 princ souhlasil se spojením kandidátek RPR/UDF a LePenovy Národní fronty – prohlásil : ” Fašistické nebezpečí ve Francii nepřichází z pravice, ale z levice . Socialisté se spojili s fašistickou levicí (FKS), my se spojíme s fašistickou pravicí ” ...

Také v první vládě Chiraka bylo Opus Dei všudypřítomné – členy této sekty byli , když ne samotní ministři, tak příbuzní všech Chirakových ministrů – list Le Monde se tázal : “ Jmenoval snad ateista Chirak do své vlády samé členy Opus Dei ? “

List pokračoval :

“ Pařížská katolická pravice musí spokojením  “příst”  :

Colette Codaccioni, ministryně pro porozumění mezi generacemi, matka pěti dětí, je  “křestˇanka” , Elisabeth Dufourcq, ministryně pro vědu, je aktivistkou náboženských ženských organizací, Anne-Marie  Idrac, ministryně dopravy, je dcerou jednoho ze zakladatelů extrémistické katolické strany MRP/Mouvement républicain populaire, a sama je fanatickou aktivistkou extrémního katolicismu CDS/Centre des démocrates sociaux ...

Francoise de Veyrinas, ministryně pro problémové chudinské čtvrtě, pochází rovněž z rodiny katolických extrémistů.

Další ministři mají nejen blízko k Opus Dei, ale je nanejvýše pravděpodobné, že jsou jeho členy – Hervé Gaymard, ministr financí, a jeho maželka Clara Lejeune Gaymard, ředitelka kabinetu Colette Codaccioniové, dcera profesora Jerome Lejeune, katolického extrémisty, zakladatele protipotratového hnutí Nechte je žít, člena Opus Dei, a člena Pontifikální rady pro rodinu, kterého jmenoval papež Jan-Pavel II ...

Další spřízněnec profesora Lejeune, filozof Jean-Marie Meyer, svoje členství v Opus Dei ani nepopírá “  ...

V 9/97 Chirak jmenoval fašistického teoretika, přítele nacisty Jeana Ousseta, a člena Opus Dei, Jean-Paul Bolufera do čela Výboru pro tisk , třebaže Bolufer, známý antisemita, publikoval urážlivé články o Simon Veil ...

Bolufer, kterému tisk přezdíval “ chvost Chirakovy komety”, založil v PAR Klub přátel OD, byl v kabinetu starosty Chiraka na pařížské radnici, a současně ředitelem Nadace Claude Pompidou, kterou 1970 založila manželka prezidenta Pompidou, pomáhající starým a nemocným lidem.

Bolufer a Michel Delsol z Katolické univerzity v Lyonu ( tchán Charlese Millona, ministra obrany za UDF v letech 95-7 ), aktivista OD spolupracující s Le Penem,  se charitativními nadacemi OD snažili obestřít Francii chapadly OD.

Paul Bolufer prosazoval, aby byla ve Francii povolena jihoafrická ultrapravicová sekta Kwasizabantu (v jazyce zulu : Bůh pomůže každému).

Svého času tiskový mluvčí Vatikánu Španěl Joaquín Navarro Valls, je také členem OD ( pouze papež Pavel VI se k OD choval odtažitě, a držel ji stranou od Vatikánu).

Kardinál Ratzinger, prefekt kongregace pro otázky víry (bývalá Inkvizice ) , považoval boom katolických extrémistických organizací typu OD, severoitalské hnutí Focolari, Neokatechumenátní hnutí, Communio a Osvobození či Obroda, za pozitivní vývoj ( všechna vyzývají k tělesnému mučení, protože “ bolest vyjasňuje mysl a zoceluje srdce, takže srdce je řízené jen rozumem, ne citem ” , členové nesmí číst určitá díla, např. Karla Marxe ) …

Papež Jan Pavel II v roce 98 příslušníky všech těchto hnutí pozval o Velikonocích do Říma (500.000 osob), a nazval je “železným kopím nové evangelizace “  …

Papež Jan Pavel I./1912-1978/

Jednoho rána se svět probudil, a byla mu oznámena dobrá zpráva, že se papežem stal usměvavý Albino Luciani /1912-1978/ pod jménem Jan Pavel I, média jej nazývala Smějící se papež (po jeho zavraždění ”Zářijový papež” ) .

Luciani, jenž před samotnou volbou kategoricky prohlašoval, že nechce být zvolen, byl známý jako skromný, čestný, laskavý a pokrokový muž, což ve vatikánské kurii nahnalo stach mnohým, kteří věděli, že jejich dny jsou sečteny.

Nejenom US římskokatolický biskup Paul Marcinkus /1922-2006/, hlava Vatikánské banky, věděl, že končí, což znamenalo, že s ním by se z Vatikánské banky vylila všechna špína ( prala v ní  špinavé peníze mj. i italská mafie) ,kterou si přelévala s Bankou Ambrosiano …

Italská pravice se navíc obávala, aby Luciani nebyl shovívavý ke komunistům, protože jeho otec byl radikální socialista - proto 33 dní po jeho zvolení byl 65letý papež jednoho dne nalezen mrtev sedící v posteli s jistými dokumenty v ruce.

Vatikán oznámil, že dostal infarkt, ale vatikánské zdroje si protiřečily, kým byl nalezen ( oficiálně jej našla jeho hospodyně sestra Vincenza Taffarel*1984 ), kdy byl nalezen, a s jakými dokumenty v ruce.

Jeho smrt vyšetřována nebyla.

Nastoupil po něm kardinál Karol Wojtyla, papežský kandidát OD, jenž tuto organizaci vychvaloval do nebes ( po válce se Karol Wojtyla přátelil s manželským párem Poltawski, kteří byli členové OD – s Wandou se podle její knihy seznámil v KL, ale Wanda*1921 byla po zatčení Gestapem v KL Ravensbrück, v němž byla obětí zrůdných pokusů v rámci lékařské “vědy” , po válce vystudovala medicínu, provdala se za Andrzeje Poltawski, měli 4 syny ) ...

Biskup Marcinkus nejenže nebyl sesazen, ale stal se osobním důvěrníkem nového papeže, za což byl Marcinkus velmi štědrý k polské Solidaritě 1980-1  …

V roce 82  si Jan Pavel II učinil z organizace OD  “ osobní prelaturu “, což znamená, že jí v jejím statusu povýšil, byla odpovědná pouze papeži (!)

Za pár měsíců nato vypukl nejznámější skandál OD - aféra se soukromou Bankou Ambrosiano z roku 82, úzce napojenou na Vatikán.

Do skandálu byla zapletena italská zednářská lóže  P2 ( svobodní zednáři byli nejprve z katolické církve automaticky vyobcováni, ale protože to nepomáhalo, a vatikánská Kurie byla stejně plná svobodných zednářů, bylo toto nařízení 1983 zrušeno, takže dnes je svobodné zednářství povoleno ) .

Ředitel banky Roberto Calvi byl nalezen oběšený s rukama svázanými za zády ( rituální vražda ve svobodozednářském stylu ) pod  symbolickým mostem  Blackfriar´s Bridge nad Temží v Londýně (spojuje svobodozednářské Square Mile se City of London).

Ve skutečnosti šlo o operaci Gladio, Calviho vražda  navazovala na únos a vraždu italského premiéra Alda Mora z roku 74, jenž byl oficiálně unesen jen teroristy, kteří požadovali pouhé výkupné.

1992 přeběhlý mafián Francesco Mannino Mannoia uvedl, že Roberto Calvi byl uškrcen Francescem Di Carlo, italským mafiánem, jenž v LON obchodoval s heroinem, na objednávku Giuseppe "Pipo" Calo, pokladníka Mafie, a vyslance Mafie ve Vatikánu, s kontakty na neonacistické skupiny (v roce 07 byl obvinění zproštěn pro " nedostatek důkazů"  …

Roberto Calvi, jenž potřeboval zakrýt finanční díru, souhlasil vyprat velké množství narkopeněz pro italskou mafii, ale místo aby je pral pro mafii, používal zisky z nich k zakrytí svých finančních propadů.

Když Mafie jeho podvod prokoukla, běžel do Londýna, aby si zde vypůjčil od Opus Dei, které souhlasilo, že odkoupí minoritní podíl, což by Calvimu umožnilo vyplatit Mafii, a zabránit vyšetřování jeho aktivit ze strany italské Ústřední banky.

Opus Dei se dlouho snažila získat kontrolu nad vatikánskou Kurií, s nástupem svého stoupence Jana Pavla II, dostala velkou příležitost – šéfové OD usoudili, že kdyby Calvi zemřel, jeho s Vatikánem propletená Banka Ambrosiano by okamžitě zkrachovala, čímž by OD setřásl své mocné  nepřátele uvnitř Kurie, a Opusu Dei by se uvolnila přímá cesta k  jejímu ovládnutí …

Vatikán sice jmenoval čtyřčlennou vyšetřovací komisi, jedním z vyšetřovatelů byl dr. Hermann Joseph Abs /1901-1994/, vlivný německý bankéř, jenž přispěl k ekonomické stabilizaci nacismu, prominentní sponzor Hitlera z vedení Deutsche Bank, ve které působil v letech 38-45.

Hermann Joseph Abs zasedal i ve vedení IG Farben (dnes dr.Oetke), která vyráběla Zyklon B pro osvětimské plynové pece.

Po válce byl dr. Abs zatčen jako válečný zločinec, ale na naléhání Bank of England byl nejen velmi tiše propuštěn, ale opětovně se stal dlouholetým  poválečným šéfem Deutsche Bank …