Irák : Blitzkrieg po americku

Jak irácký lid vítal US „ kolonizátory“ Zvláštní zpravodaj listu Le Monde v Iráku v prvních dnech po vpádu US armády hlásil mínění iráckého lidu z ulice „ Atˇ již američtí kolonizátoři přijedou, alespoň nám dají najíst „ … Přinesl také fotografii silničního ukazatele před Bagdádem, na kterém stálo „ Welcome to Bagdad „ …

25.3.03 list Le Monde uveřejnil doslovný projev iráckého ministra obrany se zahraničními novináři poté, co irácké úřady ukázaly v TV zajatou US vojačku černošského původu – zraněnou, oteklou, s podlitinami po celém těle, a zjevně vystrašenou ( nohy se běžně lámou železnou tyčí, aby zajatci nemohli utéci) , načež Američané apelovali na dodržování ženevských úmluv - irácký ministr obrany doslova řekl :

“  Vůči americkým psům budeme dodržovat humanistické zásady, které platily odjakživa ještě před ženevskými úmluvami „ …

Po celou tiskovku  důsledně místo Bílý dům  říkal „Černý dům“ …

Na iráckého ministra financí však neměl – Sajíd Sahaf se se svými propagandistickými prohlášeními stal kybernetickou mediální hvězdou hned za Saddámem a UBL – po celou dobu iráckého „odporu“ pořádal pro zahraniční novináře v Bagdádu tiskovky s černým beretem na hlavě v olivově zelené uniformě strany BAAS, na kterých dementoval jakýkoliv postup US armády do vnitrozemí Iráku.

Poté, co z irácké TV obrazovky dezertoval, se jeho gumová figurka v US prodávala za 36 dolarů , a arabská média se předháněla, aby jej jako komentátora urvala pro sebe …

Mezitím co čekal na nějaké dividendy za autorská práva na své výroky, se Sajíf Sahaf marně snažil stát se US válečným zajatcem – mnohokrát se Američanům vzdal, a prosil jej, aby jej vzali pod svoji ochranu (ze strachu, aby jej nezajali Kurdové) , ale Američané jej vždy odmítli zatknout s tím, že nefiguruje na seznamu 55 nejhledanějších iráckých představitelů ( krutá diskriminace)  …

Saddám Husajn od roku 90 prohlašoval, že kuvajtská „nadprodukce“ ropy, kterou navíc Kuvajt krade z nalezištˇ podél společných hranic ( kuvajtský  emirát byl součástí Iráku), je ekonomickou válkou proti Bagdádu  …

V roce 91 byla bojištěm pouštˇ, v roce 03 šlo o válku v ulicích, ve které technologická převaha může být k ničemu, je více obětí mezi civilisty, kteří jsou rukojmími války ( např. v Grozném „bojevici“ bojovali dům od domu, a ukrývali se mezi civilisty)  .

Američané si však nemohli dovolit hromady mrtvých civilistů, jak si je dovolil Putin, když Groznyj i s civilisty rozbombardoval , proto jejich válečný plán stanovil, že během prvních 72 hodin ovládnou irácký vzdušný prostor , inteligentními bombami vyřadí irácké velitelství, přeruší jeho spojení s jednotkami, zkratují irácké elektrárny, naráz se zmocní Bagdádu, Basry, Mosulu, a obsadí ropná pole …

US generálové nečekali žádný větší odpor, naopak, počítali s masovými dezercemi 450.000 iráckých záložníků, což se potvrdilo hned prvý den, kdy anglosaští spojenci bez boje obsadili přístav Umm Kasr a Basru, protože se jim vzdala celá 51. irácká divize v čele s jejím velitelem …

Za vážnějšího soupeře US generálové považovali jen Saddámovu Republikánskou gardu o šesti divizích s 60.000 vojáky, které formálně velel Saddámův mladší syn Kusaj, a jejíž velitelé pocházeli ze Saddámova rodiště Tikrítu …

V 10/02 gen. US letectva v záloze  Thomas McInerney pro list The Wall Street Journal uvedl, že „ US armádě stačí 10x méně mužů,  než má irácká armáda, protože sýčkové podávají velmi zkreslený obraz Saddámových možností, stejně jako jej podávali v roce 90, kdy někteří vojenští analytici tvrdili, že Saddám změní Bagdád ve druhý Stalingrad, ve skutečnosti irácká armáda v roce 91 vůbec nebojovala „ …

Gen. McInerney vycházel z toho, že irácká armáda byla v roce 02 oproti roku 91 třetinová, a neprošla žádnou modernizací .

V Pentagonu v té době „letěl“ výraz „ effect-based operations“ /zaměřené na efekt, aneb „ Koperníkův zvrat“, jehož autorem byl gen. letectva David Deptula, hlavní architekt leteckých operací jak v Zálivu 91, tak v Afghánistánu 01 – spočívá na tezi, že k psychologickému zastrašení stačí malé množství přesných bomb, kterými Američané v roce 91 zneškodnili velitelství irácké protivzdušné obrany, celkem 5 velitelských bunkrů skrytých 11 m pod zemí.

Původní plán počítal se 16 bombami na každý bunkr, ale gen. Deptula prosadil jen pár „ úsporných“ náletů – 4 místo 16 bombardérů Stealth F-117, z nichž každý dokáže zničit až 117 cílů …

Konzervativnější generálové však v roce 02 namítli, že Kosovo a Afghánistán byly ve srovnání s Irákem jen menšími sousty .

Přesto první noční nálet na Irák, 48 hodin předtím, než pozemní vojska ( 250.000 vojáků, v roce 91 jich bylo 300.000) , vstoupila do jižního Iráku, nebyl proti očekávání nijak mohutný ( „kradmé“ bombardéry Stealth F117 + 40 satelitem naváděných střel Tomahawk) , jedním z jejich cílů bylo i Saddámovo soukromé sídlo mimo Bagdád, ale Saddám vyvázl živý .

Zahájit pozemní operaci do 48 hodin byla nevídaná rychlost - v roce 91 invaze přišla až po 40 dnech bombardování, v Kosovu po 79 dnech bombardování, až když Srbové kapitulovali …

Spojenci postupovali přesně podle plánů na Bagdád, po Basře padla bez odporu Násiríja s mostem přes Eufrat, a další proud se zastavil až u Nadžafu, 200 km před Bagdádem, kde se odehrála jejich první větší bitva, nakonec postup na Bagdád zastavila písečná bouře .

Dvě elitní komanda obsadila dvě letiště v západním Iráku, aby mohla být otevřena západní fronta, a zabránilo se tím i rozmístění iráckých raket Scud.

Velitelé Republikánských gard byli zpracováváni psychologickou kampaní, která je ujištˇovala, že cílem tažení je „ osvobození“ , nikoliv zničení Iráku, a potrestání Saddáma, nikoliv jeho velitelů …

Kromě letáků,rozhlasových prohlášení a emailů Američané využívali i osobní telefonáty přeběhlých iráckých důstojníků …

Paradoxní naděje byla v tom, že Saddámův režim zajištˇoval gardistům vysokými platy nadstandardní životní úroveň, takže příslušnost ke gardě byla vnímána ne jako služba vlasti, ale jako dobře placená kariéra …

Opravdovou hrozbou bylo jen 20.000 mužů Zlaté divize, která byla vytvořena pro osobní ochranu Saddáma při pokusech o puč, a 10.000 členů Speciální bezpečnostní služby/vojenská kontrarozvědka pro vyhledávání zrádců …

Na severu Iráku u kurdského Irbílu Američané vysadili 1.000 vojáků.

Raketa zabila na bagdádském tržišti 15 civilistů, ale spojenci se od ní distancovali, za dva dny nato při prvním sebevražedném útoku po US intervenci muže v taxíku u Nadžafu zahynuli 4 US vojáci .

Čeho se US generálové báli : slabinou byly US vrtulníky, protože při intervencích nejsou zapotřebí stíhací letouny svištící vysoko nad zemí, ale naopak vrtulníky, létající nízko nad zemí.

US generálové se jednak báli somálského scénáře, kdy jejich vrtulníky byly sestřelovány z kulometů, a jednak libanonského scénáře z roku 82, kdy Izrael blitzkriegem prošel napříč celým Libanonem, a v Bejrútu zjistil, že se zde opevnění Palestinci nehodlají vzdát …

Drželi se celé tři měsíce ( neměli na vybranou, Háfiz Asád Arafata a jeho boží bojovníky odmítl z obleženého Bejrútu evakuovat ), po které Izrael Bejrút bombardoval …

Třebaže vojenská technika od roku 91 poskočila vpřed (US + UK vojáci mj. měli brýle pro noční vidění) , proti vojenskému „techno-optimismu“ stála čerstvá zkušenost, kterou Američané získali v závěru svého tažení do Afghánistánu při operaci Anakonda, jejímž cílem bylo vyhnat zhruba 300 členný nepřátelský oddíl z hor na východě Afghánistánu, akce, která se stala nejkrvavější pozemní operací celého tažení, kdy Američané po intenzívním bombardování vyslali ke zničení oddílu 1.500 mužů, ale místo očekávaných tří dnů se bojovalo celých 14 dní, protože nepřátelský oddíl čítal nikoliv 300, ale 1.000 mužů, a nálety jej „minuly“ – zahynulo sedm US vojáků, zatímco většina nepřátelského oddílu úspěšně zmizela v horách …

Kurdové Američanům hodně pomohli.

Gen. v záloze Jay Garner se také nechal veřejně vyfotografovat s oběma hlavními kurdskými předáky – s vůdcem  Vlasteneckého svazu Kurdistánu (umírněnější, vznikl v roce 75 odštěpením od Kurdské demokratické strany, a na rozdíl od ní požadoval jen autonomii ) s Džalálem Talabáním,  a s historickým vůdcem Kurdské demokratické strany Masúdem Bárzáním , jehož syna Saddám zavraždil, a na Másúda vysílal jednoho atentátníka za druhým …

Kurdové jsou největším národem bez vlastního státu ( v Iráku jich je zhruba 4 mil.) , a to kvůli Turecku/TR,Iráku,Íránu a Sýrii,  své vlastní kmenové nejednotě, a ropě ( kolem Kirkúku a Mosulu) , kvůli které  byli a jsou jen bezvýznamným elementem vysoké mezinárodní politické hry …

Vlastní stát mohli mít již po 1.sv.v., kdy Británie/UK chtěla vytvořit  kurdskou federaci ( pod britským protektorátem) v severním Iráku kolem města Sulajmánie jako nárazníkový stát mezi TR, Ruskem, Íránem, Irákem a Sýrií .

V sevreské mírově smlouvě z roku 1920 UK tento stát prosadilo, avšak svržení sultána a nástup Atatürka  sevreskou úmluvu změnilo v cár papíru , protože kurdští sunnitští kmenoví šéfové a Atatürk, jenž zemi násilím laicizoval, se nenáviděli, kurdští předáci spřádali proti Atatürkovi intriky s cílem znovunastolit sultána na trůn, a nikdy se nepodřídili jeho nařízením ,  Atatürk proti nim uplatňoval genocidní politiku, stínal hlavy kurdským předákům, nejvlivnější rody posílal do vyhnanství, dva milióny Kurdů vysídlil, a násilím je poturečtil …

Přesto Kurdy nepokořil, a byl s nimi stále ve válečném stavu.

Ani Británie to s Kurdy neměla lehké, kdykoliv jim chtěla ze zištných důvodů dopomoci k federaci, Kurdové se přestali haštěřit mezi sebou a obrátili zbraně proti britským „ místokrálům“, protože vždy požadovali jen plnou nezávislost …

Až 1927, po osmi letech války s Kurdy, se podařilo podepsat dohodu mezi zainteresovanými stranami, kterou byl Kurdistán rozdělen na 4 části- tureckou,íránskou,iráckou a syrskou .

Paradoxem je, že jeden z největších hrdinů, kterého uctívají jak Turci (Osmani) , tak Arabové, byl Kurd – vojevůdce Saladin, jenž ve 12.stol. vyhnal křižáky z Jeruzaléma …

1930 vypukla nová válka s Kurdy, tentokrát Británie, aby zajistila bezpečnost zdejších ropných polí, kurdské vesnice po domluvě s Ankarou jednoduše vybombardovala …

V roce 42 s příchodem Sovětů do severního Íránu, blízkovýchodní Kurdové ožili, a za podpory Kremlu mezi sebou podepsali tzv. Pakt tří hranic, žádající uznání Velkého Kurdistánu ( paradoxně pro Stalina zde museli bolševici spolupracovat jen s místní kmenovou šlechtou, takže Kurdové ve svém programu nikdy neuváděli pozemkovou reformu, kterou Kreml jinak vnutil každému) …

V roce 46 Kreml vyhlásil Kurdskou (máhábádskou, podle íránského města,kde byla vyhlášena)  republiku – po nuceném odchodu Sovětů z Íránu vzala do roka a do dne za své, a těžiště nacionalistických snah se opět přesunulo do Iráku, protože Írán Kurdy po odchodu Sovětů brutálně zmasakroval.

Hlavním politickým uskupením se stala prosovětská Demokratická strana Kurdistánu, Sověty založená.

MOW, Berlín a Praha kurdské separatisty cvičili pro permanentní gerilovou válku , která byla formálně ukončena v roce 74 dohodou se Saddámem Husajnem, jenž jim slíbil autonomii, své slovo nikdy nedodržel  …

70. a 80.léta byla ve znamení spolupráce Bagdádu a Ankary v krvavých nájezdech vládních vojsk proti kurdským vesnicím. Irácká armáda navíc od 70.let systematicky používala proti kurdským vesnicím chemické zbraně (své zkušenosti využila ve válce proti Íránu) , zatímco svět se tvářil, že o ničem neví …

Teprve v roce 88 se mediálně provalil chemický útok irácké armády  na městečko Halabdža (5.000 mrtvých), takže se mezinárodní veřejnost začala tvářit, že je pohoršena …

Kurdové na státní teror odpovídali protiterorem – teroristickými útoky dokázali zabít na 30.000 Turků, převážně v TR a v NSR ( za stejnou dobu za spolupráce Ankary se Saddámem bylo vyvražděno 300.000 Kurdů) …

Hlavním důvodem  proč TR,Sýrie,Írán a Irák nechtějí Kurdům umožnit jednotný stát jsou kurdská ropná pole ( v TR a Sýrii jediná , i jen částečná ekonomická autonomie by nejen výrazně omezila příjmy státní pokladny, ale kurdské oblasti by se staly nejbohatšími regiony těchto států) , ale nebezpeční jsou Kurdové i sami sobě – po irácko-íránské válce, kdy se oba státy vyčerpaly, si iráčtí a íránští Kurdové vybojovali de facto nezávislost , krátce nato však dvě největší kurdské strany Demokratická strana Kurdistánu/DSK a Vlastenecký svaz/VS začaly proti sobě svými milicemi bojovat – DSK dokonce v roce 95 proti VS povolala na svoji pomoc Saddámovu armádu, a historie se opakovala : Saddámova armáda začala masakrovat všechny Kurdy bez rozlišení, takže se obě kurdské frakce proti ní opět spojily, a v roce 96 ji z kurdských oblastí vyhnaly …

Pomineme-li masakry kurdských vesnic z roku 91 , kterých se dopustila Saddámova armáda za přihlížení spojenců ( kteří přihlíželi i masakrům šíitů na jihu Iráku, kteří vyvolali povstání , aby spojencům pomohli svrhnout Saddáma) , v 90.letech se postavení Kurdů značně zlepšilo v TR po tlaku EU, třebaže postavení národnostní menšiny získali až v roce 02 ( kurdština se však zatím učí jen v soukromých školách) , takže turečtí Kurdové dnes mají větší práva než Kurdové v sousedních státech.

Ale i irácká část Kurdistánu se z pochmurné válečné zóny změnila v životem kypící oblast.

Kurdský zázrak způsobila geopolitika, program OSN Ropa za potraviny, díky kterému měli Kurdové v posledních letech panování Saddáma zlaté časy, a kurdská vynalézavost …

Od roku 96, kdy začal program OSN fungovat, získávali nezávisle na Saddámovi velkou část peněz, kterou si Bagdád v rámci tohoto programu „vydělal“  , celkem v letech 96-02, kdy program fungoval, Kurdové získali 4.5 mld dolarů, takže na sever Iráku s vidinou tučných zisků směřovali Kurdové ze zahraničí, specialisté všeho druhu, kteří místní úřady vybavili nejen počítačovou technikou, ale postavili i 15patrovou mešitu.   ….

V kurdském uprchlickém táboře v Irbílu ( město má 800.000 obyvatel)  měl každý stan, díky dávkám od OSN, vlastní TV i satelitní anténu ( potraviny měli rovněž z přídělu OSN) …

Jediné, co jim scházelo, bylo zaměstnání, takže desetičlenné rodiny živil jeden člen rodiny, např. šestnáctiletý syn, jenž vydělával půl dolaru denně …

Vedle nezaměstnanosti jsou v iráckém Kurdistánu velkým problémem minová pole, kvůli nimž nelze využívat 20% půdy …

V Sýrii žijí dva milióny Kurdů, 12.3.04 se v městečku Kamišle v severovýchodní Sýrii, 600 km od Damašku, měl konat fotbalový zápas mezi arabským a kurdským týmem, avšak fanoušci arabského týmu rozvinuli prapor s portrétem Saddáma Husajna, a začali spílat oběma předákům hlavních kurdských politických stran, Masúdu Barzánímu z DSK, a Džaláhu Talábánímu z VS.

Nastala rvačka, házeli po sobě kameny, čtyři kurdské děti byly ukamenovány, načež Kurdové vzali útokem místní úřady, a začali je plenit – přivolaná policie na místě zastřelila 10 Kurdů, 150 zranila.

16.3., kdy si Kurdové připomínají vyhlazení vesnice Halabdža bojovým nervovým plynem, došlo k novým střetům mezi Kurdy a syrskou policií, včetně v kurdské čtvrti v Damašku, kde Kurdové pálili syrské vlajky, načež syrská vláda zahájila rozsáhlé zatýkání Kurdů – v syrských mučících detenčních střediscích každému hrozí mimosoudní popravy, navíc rodinný příslušníci se jen málokdy dozví, v kterém z nich jejich příbuzní skončili …

Představitelé obou stran tvrdili, že šlo o naplánovanou provokaci.

Kurdské hranice na pohraničním pomezí jsou velmi porézní, takže radikálové či agenti provokatéři jimi volně procházejí . 

Kurdové v Sýrii neměli o nic méně pohnutější život než Kurdové v sousedním Iráku …

I Háfiz Asád podnikal do syrského Kurdistánu trestné výpravy, exemplárně popravoval kurdské vůdce či aktivisty, a 500.000 z nich zbavil syrského občanství, takže svůj život v Sýrii žili bez jakýchkoliv občanských práv …

V roce 63 syrská vláda dokonce vypracovala program „ arabského pásu“ , a začala s deportacemi Kurdů z jejich kmenových oblastí.

Teprve v roce 82 po masakrech vzbouřené syrské sekty alávitů ( Háfiz Asád nechal vyvraždit na 40.000 alávitů, ke kterým sám patřil) , Asádův režim s deportacemi syrských Kurdů pod tlakem zahraničí nejen přestal, ale povolil jim i jistou politickou a kulturní činnost, samozřejmě jen těm Kurdům, kteří spolupracovali se syrskými úřady  …

1.5.03 v Pacifiku na palubě letadlové lodi Abraham Lincoln Bush II jako vrchní velitel US ozbrojených sil před nastoupenou námořní pěchotou a vojenskými piloty oznámil „ konec hlavních vojenských akcí v Iráku“ …

Symbolicky, protože sloužil jako vojenský pilot Národní gardy, aby se vyhnul službě ve Vietnamu, dorazil na lodˇ v průzkumném letounu S-3B Viking, z něhož vystoupil v letecké kombinéze s přilbou pod paží …

Proč US jen „ zastavily palbu“ a „neukončily válku „

Podle třetí ženevské konvence z roku 49 má ukončení války za následek okamžité propuštění válečných zajatců a jejich repatriaci .

Spojenci zadržovali tisíce vězňů, a na rozdíl od Afghánistánu vojáky pravidelné armády, takže se na ně ženevské úmluvy vztahovaly, třebaže válka nebyla ani formálně vyhlášena, ani formálně ukončena , a šlo jen o „ intervenci „  …

Drtivá většina propuštěných válečných zajatců by se vzápětí zapojila do protiamerického odboje, navíc kdyby Bush II oznámil „konec války“ , spojenecké jednotky by ztratily právo vyhledávat a zadržet hledané vládní představitele …

Washingtonu „neukončení války“ dále vyhovovalo proto, že v zemi mohly zůstat mezinárodní „ pořádkové“ jednotky pro „stabilitu a pořádek“ , jejichž vyslání podle názoru Washingtonu nespadá pod výlučný mandát OSN ( za takovéto síly se prohlásily i ruské jednotky v Čečensku, prohlásily se za ně i francouzské jednotky v Pobřeží Slonoviny, třebaže jejich pobyt OSN dodatečně posvětilo) …

US jednotky tudíž za stavu „neukončení války“ měly daleko větší manévrovací prostor, než by ho měly jako okupační mocnost, a to je další důvod - Washington rozhodně  netoužil po tom, aby v očích arabské veřejnosti získal oficiální status „okupační mocnosti“  , nehledě zejména na to, že by jim takový status nedovolil disponovat s iráckou ropou …

US ministerstvo financí vzápětí po intervenci prohlásilo, že Irák nebude moci přinejmenším do konce roku 04 splácet svůj zahraniční dluh ( kolem 127 mld dolarů) , a již vůbec ne úroky z něho ( 50 mld dolarů) , čímž vzaly za své veškeré naděje, které věřitelé, zejména z monarchií Zálivu,  vkládali do pádu Saddámova režimu ( Washington monarchiím Zálivu naznačil, že pro ně je nejlepší kompenzací pád Saddámova režimu, zatímco Francii (3 mld oficiálně, 8 mld neoficiálně) a Německu  (4 mld) připomněl, že Saddámovi půjčovaly peníze jen, aby mu mohly prodávat své zbraně – smazání dluhu rezolutně odmítl nejen Kreml (neoficiálně až 12 mld dolarů) , ale i Japonsko)  …