EU lamentuje nad Izraelem, že jí ničí palestinskou infrastrukturu

Život Davida Ben Guriona byl spojen s budováním izraelského státu. Narodil se v Polsku jako většina zakladatelů státu Izrael, a když se v roce 1905 vylodil v Palestině, byla zapomenutou osmanskou provincií, v níž několik tisíc ze strany Arabů ponižovaných Židů (třebaže Arabové a Židé jsou bratranci – Semité ) žilo ve velmi těžkých podmínkách.

O půl století později byl izraelský stát realitou .

Nepřátelé Davida Ben Guriona mu vytýkali, že prováděl etnické čistky tím, že vyhoštˇoval Palestince do Jordánska, ale poněvadž zejména Palestinci, jakož i všichni ostatní Arabové, byli veřejnými spojenci Hitlera, a podporovali konečné řešení židovské otázky ( ve 30.letech v Německu všudypřítomné nápisy hlásaly :“Špinaví Židé táhněte do Palestiny“, zatímco v Palestině hlásaly: „Židé táhněte z Palestiny“ ),a po vyhlášení státu Izrael ze strany OSN proti němu rozpoutali „svatou arabskou válku“ s cílem tento stát zlikvidovat, dá se říci, že Ben Gurion Palestince odsunoval do Jordánska jako Češi po válce odsunuli sudetské Němce …

David Ben Gurion žil celý život prostě – byl jedním z průkopníků kultivace půdy v Galileji, a tvrdil, že budoucnost Izraele spočívá nejen na městech, ale i na prosperujícím venkově. Proto, když v 11/53 rezignoval na funkci ministra obrany a předsedy Rady, odešel do důchodu do kibucu/kolektivní farmy v Negevské poušti.

David Ben Gurion musel za své postoje tvrdě bojovat i uvnitř světového sionistického hnutí – pro ultranacionalisty z Irgunu byl „měkkota“, pro centristy z Mapam byl příliš reakcionářský, a pro izraelské velkopodnikatele příliš socialistický …

Navzdory jisté spolupráci, a třebaže je Izrael evropštější, než např. balkánské státy, se mezi Izraelem a Evropou prohlubuje propast nedůvěry :

Izrael již dlouho varuje, že evropský neonacismus zkvétá ruku v ruce s evropským islámismem.

Předseda Světového židovského kongresu v New Yorku a předseda Evropského židovského kongresu obvinili počátkem roku 04 EU z antisemitismu, protože před antisemitskými útoky evropských neonacistů a radikálních, převážně arabských islámistů, evropské vlády, které mají strach ze svých početných muslimských komunit, kterými překypují předměstí jejich velkoměst, jen ustrašeně klopily zrak, a dělaly, že nic nevidí.

Statististika Evropského institutu pro sledování rasistických a xenofobních jevů však hovoří jasně, ale EU na ni uvalila cenzuru, takže její zpráva nebyla zveřejněna ( US jsou vůči antisemitismu imunní, izraelský stát se zrodil z evropského antisemitismu, který izraelské politické kruhy využívají tím, že podporují evropské Židy, aby emigrovali do Izraele ).

Židovská komunita je starým problémem Evropy, která již od konce 18.stol. byla posedlá „ definitivním vyřešením židovské otázky“ , které Evropu dovedlo ke genocidě Židů ve 40.letech 20.stol., např. již francouzské Ústavodárné shromáždění 23.12.1789 zakotvilo, že „ Židy je třeba prvotně zamítnout jako národ, ale je třeba udělit jim veškerá práva jako jednotlivcům „ …

Čím byl stát katoličtější, o to větší byl „židovský problém“ – „židovskou otázku“ řešila nejen katolická Francie,ale i katolické Polsko již staletí před německým nacismem, to samé platí o pravoslaví.

Problémem Evropy bylo i je tzv. sociální křestˇanství, duchovní cement evropské společnosti.

Sociální křestˇanství sehrálo velkou roli při příchodu Hitlera k moci, a je tajemstvím evropské integrace …

Izrael dále kritizuje „hluboký sklon Paříže a Berlína k opakovaným francouzsko-německým usmiřováním, kdy oba státy předstírají, jako by se historie neodehrála“…

V neposlední řadě prosazování od Washingtonu odlišné evropské politiky vedlo k podpoře palestinské věci ( EU z jedné třetiny financuje palestinskou samosprávu, a tudíž v podstatě i obě palestinské intifády/svaté války proti Izraeli, a palestinský terorismus ) …

Stejně tak evropská levice byla vždy propalestinská .

Je však velký rozdíl mezi Židy americkými a evropskými. Zatímco politickým základem US Židů je boj proti antisemitismu, takže útoky proti synagogám ve Francii přirovnávají k pogromům na pařížských ulicích, evropská židovská diaspora není tolik „citlivá“ na projevy antisemitismu, který si relativizuje, protože je hluboce politicky a kulturně začleněná do společnosti svého evropského domovského státu …

Takže paradoxně Tel Aviv vytýká představitelům EU, že své Židy asimilovala natolik, že se staví i proti politice Izraele, zatímco EU si stěžuje, že nemůže kritizovat izraelskou vládu, aniž by za to nebyla obviněna z antisemitismu.

Politická nerovnováha v evropsko-izraelských vztazích je očividná – zatímco Izrael si mohl dovolit bojkotovat jak evropské ministry, kteří se při své návštěvě BV zdvořilostně zastavili u Arafata, tak s pohrdáním ignorovat blízkovýchodního zástupce EU, zatímco EU se zřídkakdy odváží zvýšit vůči Izraeli svůj hlas …

Např. v roce 02 a 03 by EU ráda přijala sankce proti hebrejskému státu, nakonec však od sankcí upustila, jak jeden diplomat podotkl :

„ Která německá vláda může chtít potrestat Izrael ?!„

 „ Která jiná vláda než izraelská si může dovolit jednat s takovým pohrdáním s představiteli EU, a systematicky ničit palestinskou infrastrukturu , placenou z peněz z evropských poplatníků ? „ …

Když Izrael či světové židovské organizace kritizují EU, určitě zažívají potěšení, že kritika padla na úrodnou půdu, protože představitelé EU jsou paralyzováni představou, že jsou obviňováni z antisemitismu, ale tento krátkodobý efekt je zastíněn faktem, že o to více bude hebrejský stát nepopulární u evropské veřejnosti …