Egypt, aneb " úpadek" islámu na Blízkém východě

V Egyptě svého času koloval vtip, kdy poradce říká generálu Mubarakovi, ležícímu na smrtelném lůžku, že by měl pronést projev na rozloučenou k egyptskému lidu  - Mubarak otevře jedno oko, a zeptá se :“ Proč? Lidé někam odcházejí ?“ …  

Gen. Mubarak vydržel ve funkci déle než důstojník Gamal Abdal Násir, jenž stál v čele puče, který svrhl krále Farúka v 7/52 ( jako nezávislý přítel Kremlu se ani nedožil vysokého věku) , a gen. Anvar Sadat, po kterém Mubarak nastoupil, když byl od Kremlu k Washingtonu přeběhlý Sadat zastřelen během vojenské přehlídky, údajně egyptským islámistickým důstojníkem …

Své budoucí vrahy mohl gen. Sadat očekávat jak ze strany islámistického křídla armády pod vlivem Muslimského bratrstva, tak ze strany těch, které rozzuřil jak svoji návštěvou Izraele v 11/77, kam dorazil jako první arabská hlava státu  v historii, tak podepsáním dvou campdavidských smluv s Izraelem v 9/78, které vedly k podepsání separátní mírové smlouvy s Izraelem v 3/79 (oba státy dostaly za podpis miliardy US dolarů … ).

Naštval nejen palestinské teroristické organizace, ale  i íránské ajatolláhy, když jako jediný poskytl azyl svrženému íránskému šáhovi Reza Pahlavímu …

Kdo přijde po Mubarakovi /efemerním Morsím?

Nejprve to vypadalo, že to bude jeho mladší syn, ekonom s US diplomem, Gamal Mubarak *1963 , jenž byl v roce 02 svým otcem jmenován mužem číslo tři vládní strany, ačkoliv Husní Mubarak v 6/00 v reakci na to, že v Sýrii za tichého souhlasu Madelaine Albrightové a Chiraka převzal moc po Háfizi Asádovi na základě rychlozměny ústavy jeho syn Bašír Asád, řekl, že se „ v Egyptě prezidentství nedědí „ , …

Někteří tvrdí, že Husní Mubarak tím jen myslel, že se prezidentství nedědí, tj. že jeho syn zemi povede jako vůdce strany, která vyhraje ve volbách ( „dědění demokratickým způsobem“ ) …

Že to měla být jeho Národní demokratická strana bylo jasné, protože žádná faktická (povolená) opozice neexistovala ( nepovolená opozice preferovala bývalého ministra zahraničí a tajemníka Ligy arabských států Amr Moussa ), ale i Gamal Mubarak by znamenal prvního civilního prezidenta od svržení krále Farúka v roce 1952 …

Gamal Mubarak se proto stal zástupcem gen. tajemníka Strany …

Nicméně dalším kandidátem na prezidenta byl dlouholetý šéf egyptské zpravodajské služby gen. Omar Suleiman, který se více zamlouval vojákům než Gamal Mubarak, avšak Suleiman nebyl členem vládní strany, a  musel by rezignovat ze svých funkcí v armádě …

„ Úpadek“ blízkovýchodního islámu

30 let poté, co se arabským světem převalila vlna politického islámu, a zdálo se, že pohltí hlavně Egypt, se  Egypt dožil  „kabaretní „ neboli televizní formy náboženství, která více vyhovuje liberální globalizaci světa, a připomíná náboženský Novověk na Západě.

Šál na hlavě se nosí podle diktátu mezinárodní módy, zatímco tele islámisté ( podle tele evangelistů v US) pějí chválu na dravé islámské podnikatele, kteří se starají jak o své duchovno, tak o svoji fyzickou kondici, a zdůrazňují kariérní úspěch jednotlivců v oblasti tržního hospodářství – nicméně tento islámizovaný liberalismus,  který principy tržního hospodářství obaluje zředěným islámským náboženstvím, zcela ignoruje tragické ekonomické a sociální problémy Egypta.

Egyptská politická scéna prošla zásadní proměnou v druhé polovině 90.let – paradoxně, okázalý a vražedný atentát proti turistům v Luxoru v roce 97 znamenal konec násilí extrémistických islámistických skupin.  

„Zlatá“  islámská mládež v Egyptě, zejména v Káhiře a v Alexandrii, zakotvila v principech ekonomického liberalismu na základě sjednoceného programu stran, které vznikly pod praporem islámu – reformistická al- Isláh, islámská strana středu al-Wasat, či strana al-Šaríja .

Muslimské bratrstvo, kdysi nejdůležitější islámistická strana, vojenskými režimy částečně tolerovaná i pronásledovaná, již zdaleka není to, co bývala .

Z nedostatku jiných kontaktů se dokonce paktuje i se svými bývalými úhlavními nepřáteli – s marxistickou Stranou unionistického pokrokového sjednocení, a Násirovskou stranou, které mj. 27.2.03 na stadiónu tvořily jádro protiamerického shromáždění proti intervenci v Iráku .

Liberalistický trend egyptské buržoazie způsobil, že v Egyptě byly podkopány základy tradičního soupeření mezi islámem oficiálním a radikálně politickým islámem v terénu.

Z války mezi těmito dvěma islámskými směry vyšli někteří diskvalifikováni, zejména světoznámá káhirská univerzita al-Azhar, nejvyšší pól akademického/ oficiálního islámu celého muslimského světa -  islámisté ji kritizují za servilnost k vojenským režimům, a egyptská zlatá mládež se na učence z této univerzity dívá jako na „ vyšlé z módy, kteří si sterilně žijí ve svých porcelánových věžích “…

Diskvalifikováni byli i příslušníci Muslimského bratrstva spojovaní  s obdobím teroristických útoků islámských radikálů v Egyptě ( jejich  autorství těchto útoků je však více domnělé než faktické ) …

Pokud jde o extrémistické islámistické skupiny, budˇ zcela zmizely z politické scény, nebo se expatriovaly na samý okraj muslimského spektra, mj. seskupení Organizace džihád a Hnutí UBL, které svého času „ sesmolil “ Egyptˇan dr. Ajman Zawahri.

Místo nich se na scéně objevili noví náboženští aktéři, kazatelé stylem podobní US tele evangelistům, rekonvertovaní kající se umělci, samozvané udavatelky módního stylu islámských módních salónů žen z vyšších vrstev, různé islámské hudební skupiny, či nezávislí islámští intelektuálové – všichni  jsou to z náboženského hlediska islámští diletanti bez teologického vzdělání, laici ze zámožných vrstev.

Tito mladí yuppies/young urban professionals se rozcházejí jak s oficiálním islámem, tak s politickým/revolučním islámem v terénu, a snaží se o syntézu různých kulturních modelů v islámských, ale moderních souřadnicích .

Tito yuppies žijí dneškem, ne zítřkem, a oddávají se silnému individualismu a hedonismu, pohodlnému a konzumnímu způsobu života.

Jedním z příkladů modernistického přístupu k islámu je osud někdejšího symbolu „ islámského obrození " v 70.+80. letech 20.stol. -  šály na zahalení hlavy, který se nosil jako symbol odmítání západní kultury – vyjadřoval nositelovu  posedlost islámskou identitou.

Stále se sice prodává na nádvořích některých mešit, ale rovněž si ho přivlastnil svět módy - v luxusních obchodech se prodává pod nejrůznějšími západními názvy, které mají k islámské prudérnosti hodně daleko.

Tito liberální islámisté, zahaleni islámským hábitem ležérně podle poslední módy, kteří navíc se svými dětmi mluví anglicky či francouzsky, přidělávají islámským integristům v Egyptě hodně vrásek, kteří marně připomínají,že „ se Všemohoucí stále ze svých Výšin dívá „ .

Stejný osud potkal náboženský politický zpěv/nasheed, který v 70. letech vyjadřoval martyrium politických vězňů, heroismus, mučednictví a svatou válku - odtud vznikly islámské národní hymny, které ovládly první intifádu (1987).

V dnešním pojetí je tato původně militantní náboženská hudba směsice poezie v podání představitelů pop music, či fúzí arabského rytmu s anglosaským popem, jazzem či rapem.

Blízkovýchodní střední a horní vrstvy se zjevně připojily ke konzumismu a ke globalizaci anglosaského typu, a zavrhly puritánství a ideologizaci náboženství.

Mladé ženy z vyšších vrstev, úspěšné podnikatelky, v mešitách nadšeně káží o makrobiotice, józe, šakras (v sanskrtu znamená „ kolo“, psychickou a somatickou rovnováhu), kdy kladou důraz nikoliv na náboženské rituály oficiálního islámu a bojovné výzvy ke svaté válce politického islámu, ale vedou člověka k vnitřnímu míru, protože tvrdí, že Alláh není Trestající ale Milující.

Jedním z nejoblíbenějších a nejvíce prosperujících tele islámistů je v Egyptě kazatel Chálid al-Guindy – na rozdíl od tradičního vzhledu šejcha, klasického salafisty, je hladce oholen, nosí bílou kravatu, a káže egyptským dialektem, nikoliv spisovnou arabštinou.

Právě on svojí imitací US tele evangelistů náboženské talk-show uvedl do arabského světa, okamžitě jej následovaly desítky dalších „ kazatelů „ …

Al-Guindy tvrdí, že chce usmířit náboženství s životem, že smyslem náboženství není přinášet oběti a zříkat se životních radovánek ( s oblibou se nechává fotografovat v plavkách s egyptskými fotbalovými hvězdami ), ale na to, aby byl člověk dobrým muslimem, stačí učinit jen malé „úpravy“ v životě - místo zahálky a „ nadmíry spánku „  zlaté mládeži doporučuje posedlost prací, výkonnost a péči o tělesno a duchovno.

Nabízí zlaté mládeži „ ctnostné bohatství „ , protože bohatství je dar od Alláha.

Proto si bohatý muslim Alláhovu štědrost musí zasloužit prací, aby byl ještě bohatším, a mohl konat dobré skutky, zejména ve prospěch svých přátel– tudíž , aby lidé milovali Alláha skrze bohatství bohatých muslimů …

Al-Guindy je podnikatelsky velmi úspěšný – jeho kázání jsou chráněna autorským právem, rozšiřovat jeho nahrávky smí pouze několik významných TV kanálů .

Dostal několik nabídek, aby vstoupil do správních rad několika islámských bank – podnikatel Chálid, jenž nábožensky vysvěcuje tržní hodnoty, se stal mediálním hitem, který se dobře prodává.

TV kanál LBC, založený libanonskými křest´anskými milicemi, nezaváhal ani na chvilku, a  obětoval svoji náboženskou konfesi posvátnému chrámu zisku, a odvysílal během posledního ramadánu „ Setkání s milovanými bližními“, aneb islámské talk-show s Chalídem, jen aby utržil divácký ohlas po celém Zálivu …

Akademičtí šejchové z káhirské univerzity al-Azhar al-Guindyho cynicky nazývají „ dawa diet“ „lehká víra“ , a vedení Muslimského bratrstva islám v jeho podání přezdívá „ klimatizovaný islám “.

Nejde jen o blízkovýchodní specialitu  - v indonéské Džakartě různá náboženská talk-shows poskytují i  kurzy ekonomického řízení a motivace.

V Káhiře se na tržní principy vrhla i různá islámská vydavatelství, která čtenářům nabízejí marketingové informace v titulech jako Tajemství efektivní administrace během Prorokova života, nebo Islám ve službě ekonomického podnikání.

Tohoto výkyvu nejsou ušetřeny ani státní instituce – na egyptském ministerstvu správy božích statků ( náboženské nemovitosti věnované Alláhu  - půda, podniky) projekty reforem kladou stále větší důraz na sociální funkci mešit, na občanskou společnost a soběstačnost …

Toto ideologické houpání má však daleko k smíchu – v době propastných rozdílů v sociální nerovnosti obyvatel islámských zemí nejsme totiž svědky žádného islámského humanismu, ale pouhého roubování islámské mentality na liberální tržní principy.