Charles de Gaulle II , genocida v Kamerunu

Za války CHDG pověřoval Jacques Koch-Foccarta /1913-1997/ „ Binot“  důležitými úkoly, v 4/44  Foccarta zachránil před německou kulkou jeho pobočník Roger de Guernay, který jej zakryl svým tělem, a zemřel. V době spojenecké invaze Foccart velel misi Tortue, která atentáty zpomalovala postup německých tanků do Normandie.   V 10/44 spolu s FMitterrandem ( jenž se sám pověřil agendou válečných zajatců) velel misi Viacarage s cílem osvobodit z věznic a koncentráků důležité vězně, ale většina jeho mužů v nebezpečném terénu padla.1953 Foccart de Gaulla/CHDG doprovázel na africkém turné, od 1954 byl gen.taj. RPF (nahradil Louise Terrenoir ). .

Po svém nástupu k moci jej CHDG jmenoval poradcem pro africké záležitosti, kterým byl i za Pompidoua, proto se mu říkalo Monsieur Afrique, šedá eminence Elysejského paláce, či šéf paralelní tajné policie ( jeho úloha se zdaleka neomezovala jen na Afriku ), jenž  nejen předával francouzským tajným službám (SDECE,DST) instrukce ohledně francouzských zájmů v Africe, ale vybudoval si i vlastní zpravodajskou sítˇ „ reseau Foccart“ , a legii žoldnéřů ...

V 60. a 70. letech stál Foccart za každým převratem a každou konspirací ve francouzské Africe, takže se veřejně po každé takové události říkalo : “ Je z toho cítit Foccart  “ ( Foccart byl mj. „stvořitelem“ maršála Mobuta z Konga, či Houphouet-Boigny z Pobřeží slonoviny ) .

V roce 67 Foccart svými žoldáky a dodávkami zbraní zásadně přispěl k odtržení ropné provincie Biafra od Nigérie ( krvavá válka v Biafře, slavné fotky, kdy nazí a vychrtlí Biafřané před chýšemi z palmových větví odpalují ruční protiraketové střely ) ...

Jeho kritici ironizovali, že jsou dva premiérské úřady, jeden pro metropoli, a druhý pro Foccartovu Francafrique ( termín, který ironicky razil Houphouet-Boigny, a který použil pro název své knihy Francois-Xavier  Verschave „ La Francafrique, le plus long scandale de la République “, konspirační politika, založená na žoldnéřích, ve které pokračoval i FMitterrand, jenž do funkce afrického poradce jmenoval svého syna Jeana-Christopha …

Když CHDG po dubnovém referendu 1969 odstoupil, nastoupil po něm krátce jako prozatímní prezident gaullista Alain Poher, jenž v Elysejském paláci objevil komodu, ze které se daly odposlouchávat všechny palácové místnosti – aféra byla ještě za života de Gaulla rozvířena na první stránce satiristického listu le Canard enchainé 4.6.69 pod názvem l´Histoire de la commode á Foccart, de Gaulle odposlouchávaný Foccartem .

Foccart proti listu podal žalobu, a list 10 týdnů na svých stránkách podrobně vykresloval, jak asi proces bude probíhat – soud nakonec koncem ledna 1970 se žalobou odmítl zabývat pro svoji „nepříslušnost“ , a odsoudil Foccarta k úhradě soudních výloh, v 11/70 pak odvolací soud Foccartovu žalobu definitivně zamítl.

Fayard vydal Foccartovy pětidílné Paměti 1997 (Les soirs avec de Gaulle 1965-67, Le Général en mai (1968-69 ),Dans les bottes du Général (1969-1971), La France pompidolienne (1971-72), La fin du gaullisme (1973-74) .

O Foccartovi viz Pierre Péan Affaires africaines, Fayard 1983 (Francie-Gabun) a Péan L´Homme de l´ombre, Fayard 1990, + Antoine Glaser Ces messieurs d´Afrique, Calmann-Lévy,1994.

Foccart vydal i Paměti formou rozhovorů z Philippem Gaillardem, Foccart parle, Fayard 1995 1.díl a 1997 2.díl .

25.10.06 začal Mezinárodní trestní tribunál v Kigali vyšetřovat Paříž ze spoluúčasti na genocidě ve Rwandě, není proto od věci si připomenout jednu genocidu, která stále uniká pozornosti světa – v kamerunské provincii Bamiléké, ve které Bamilekové, stejně jako ostatní Afričané, byli 400 let předmětem obchodu s otroky.

Mezi francouzskými koloniálními zločiny spáchanými ve všech koutech světa byl jeden z nejskandálnějších spáchaný na přelomu 60.let v náhorních plošinách kamerunské provincie Bami či Bamiléké, kde nebyli žádní kameramani, aby zločin nafilmovali, ani reportéři, aby o něm napsali.

Západní kamerunská provincie Bami či Bamiléké, poměrně skolarizovaná díky katolické církvi, která se na tuto obchodně strategickou provincii zaměřila, je jedinou kamerunskou provincií, která nehraničí s žádným sousedním státem – proto, když Francouzi vybombardovali zdejší vesnice minoritního etnika Bamiléké (většinové, méně vzdělané etnikum, je z provincie Douala)  napalmem, či vypálili, nebylo kam utéci. Proto nebyly zřízeny žádné pohraniční uprchlické tábory Červeného kříže …

OSN, od kterého Francie dostala nad Kamerunem mandát, mlčelo, třebaže francouzské bombardéry nemohly uniknout pozornosti britské/UK výzvědné služby, která měla svá stanoviště na druhé straně hor, co by kamenem dohodil, v Mbouda a Dschang.

Ani Vatikán se neozval - jeho zdejší misionářské školy totiž poskytovaly přístřeší francouzským expedičním jednotkám, které tvořili zabijáci z Indočíny ( známý Mučitel z Alžírska pluk. Marcel Bigeard v Kamerunu sloužil jako vojenský instruktor, a razil heslo „ má-li být mise úspěšná, musí lítat třísky „ – postřílených civilistů bylo vždy hodně ) .

V Kamerunu byly tyto expediční jednotky rozmístěny na základě dohod o vojenské spolupráci uzavřených s prvním prezidentem Kamerunu, dosazeným Paříží ( všechny postkoloniální vlády byly obklopeny francouzskými vojenskými poradci ), diktátorem Ahmadem Ahidjo.

Masový vrah Ahmad Ahidjo po dosažení nezávislosti 1960, kdy se stal z vůle Paříže prezidentem (36), vládl za souhlasu Paříže 22 let, protože dokázal „ přesvědčit i britskou část Kamerunu, aby se sjednotila pod francouzskou ochranou „  - 1982 však musel předat moc Paulu Biya, a 1983 utéci do pařížského exilu – zemřel v Dakaru 1989.

Kamerun CHDG vřele přijal po jeho drtivé porážce v Dakaru.

V 9/40 se de Gaulle z Liverpoolu vypravil jako šéf expediční námořní armády kolem afrického pobřeží, aby zde vyhledal strategické vojenské body.

Ve dnech 23-25.9.40 gaullisté podnikli útok proti francouzské koloniální armádě věrné Pétainovi v Dakaru - útok proti přístavu byl nejen odražen, ale de Gaullovo lodˇstvo bylo i totálně zničeno, a CHDG jen o vlásek unikl zajetí …

De Gaullovi poté poskytl útočiště protiněmecký Kamerun, z něhož CHDG podnikal veškerá tažení ve střední Africe.

Místní vládci nebyli spokojeni s brutální vládou německých kolonizátorů, kteří poté, co se zde vylodili , dali oběsit místního vůdce Doula Manga Bel, jenž se proti nim postavil.

Dobytí kamerunského pobřeží bylo Bismarckovým  uskutečněným snem, ale Němci, poprvé v Africe, nikdy nedobyli provincii Bamiléké, která 1940 nejen  sama jako jediná na západoafrickém pobřeží dobrovolně přijala de Gaulla na útěku ( a na dlouhou dobu), ale její bohatí vládci ( ve městech jsou Bamilekové obchodníci a podnikatelé ) půjčili de Gaullovi jen proti uznání dluhu i velkou částku peněz, kterou jim Francie již zpětně neuhradila, místo toho se je pokusila vyhladit …

Válečný zločinec Sadou Daoudou, ministr obrany 1961 -1978, a poté do 1982 vicepremiér, ( zemř. 2002/76)) , 1962 lehce přesvědčil svého francouzského kolegu Pierre  Guillauma, že minoritní odbojní obyvatelé z této provincie představují hrozbu pro francouzské zájmy …

Přesvědčený o tomtéž byl i skutečný vládce zemí francouzské západní Afriky Monsieur Foccart, slavný šéf protinacistické odbojové sítě, a poválečný manžel neméně slavné šéfky vojenského zpravodajství z dob okupace Marie-Madelaine Méric- Foccartové.

Jacques Foccart v Africe spředl tak silné gaullistické sítě (foccartismus ), že Francois Mitterrand v parlamentu vykřikoval „ jaká Francouzská africká unie, jde o Gaullistickou africkou unii ! „  …

Foccartova zdejší vlastní zpravodajská sítˇ SDECE (1982 se překřtila na DGSE) v osobě koloniálního pluk. Jeana Lambertona ( zemř. 2004), bývalého správce Kamerunu, hlásala to samé – minoritní etnikum Bamiléké, které mělo hlavní podíl na národněosvobozeneckém boji proti Francouzům v 50. letech, bojovalo po dosažení nezávislosti proti Foccartem dosazené vládě prezidenta Ahidjo.

Foccart jej na prezidentský stolec v rámci fiktivní nezávislosti dosadil 1.1.60,  a Ahidjo týž den podepsal smlouvu o vojenské spolupráci s Francií, která obsahovala mnoho tajných klauzulí …

Když Bamilekové Ahidja za prezidenta nepřijali, pluk. Lamberton v časopise Défense nationale v roce 60 proti Bamilekům rozpoutal štvavou kampaň v duchu :

“ Bamilekové jsou rasisté a kolonové, kteří do Kamerunu nepatří, jejich původ je neznámý , jsou trnem v botě nového kamerunského státu „ ( jako propagandistické Rádio tisíců vrchů ve Rwandě, které  ze stejného důvodu vybízelo ke genocidě Tutsiů , na jejíž spoluúčasti byla obviněna i Paříž )  …

Současně Foccart nařídil jejich „ pacifikaci „ .

Celkově v letech 55-70 francouzské Expediční sbory/Corps expéditionnaire vyhladily jeden milión Bamileků …

Bamilekové tvrdí, že šlo „jen“ o povstání menšinové extrémistické frakce, ale Francouzi, kteří v Kamerunu tehdy žili jako civilisté, a kteří dosvědčili hrůznosti, které francouzské Expediční sbory spáchaly, tvrdí, že šlo o rozsáhlé povstání po celém západním venkově, vedené předáky z radikálního nacionalistického hnutí l´Union populaire du Cameroun/UPC, založené 1948 odborářem Rubenem Nyobé, jenž sice s hnutím vstoupil do panafrického RDA (Rassemblement démocratique africain), kterému šéfoval multimiliardář Houphouet-Boigny, ale neschvaloval jeho politiku kolaborace s kolonizátory, a proto 1953 Nyobé, financovaný Kremlem, přešel k povstalcům, kteří 1955 vyvolali násilnické demonstrace proti Francouzům ve městě Douala – Francouzi UPC zakázali, a podnikli represe.

Poté, co Nyobé 1957 odmítl přes katolické vyjednávače ustoupit od nezávislosti provincie, byl v 9/58 zavražděn ve své rodné vesnici.

Vydal jej jeho poradce, původně policista,Théodore Matip, jenž se připojil k povstalcům, třebaže lékař Félix Moumié, nástupce Niobého, byl proti tomu.

Když začali represe, představitelé UPC se rozprchli do exilu.

Felixe Moumié se Foccartovi podařilo otrávit thaliem v 10/60 v Ženevě.

Agent SDECE, francouzsko-švýcarský novinář William Bechtel, bývalý šéf trestních komand z Indočíny, jej pozval do restaurace s tím, že mu ukáže nějaké tajné dokumenty SDECE o Kamerunu.

Moumié na schůzku 15.10.60 přišel s jedním kamerunským studentem ( jako Berka na schůzku v PAR, rovněž přišel s neidentifikovatelným studentem) .

Jenom co dosedl, již jej volali, že má na recepci telefon – divil se, že mu do restaurace někdo volá, když nikomu neřekl, že zde bude.

Když odešel k telefonu, Bechtel studenta zabavil tajnými dokumenty, a sám nenápadně nasypal thalium do Pernodu Moumiého,jenž se mezitím vrátil s tím, že u telefonu nikdo nebyl.

Protože Moumié jen mluvil, ale svůj aperitif nepil, Bechtel nasypal nenápadně  thalium i do Moumiého vína, a byl úspěšný - Moumié vypil celou skleničku.

Tím se však Bechtel dopustil strategické chyby : jed v pečlivě odměřené dávce nikdo neměl v těle Moumiého najít, a tento měl zemřít v nějaké nemocnici v Conakry, kde by žádný lékař na thalium nepřišel, a podezření by spadlo na Sekou Touré , od roku 58 promoskevského a promaoistického šéfa Guineje ( Foccart zosnoval několik neúspěšných pokusů o převrat, zatímco Sekou za každý Foccartův pokus nechal zatknout a umučit v neblaze proslulém koncentračním táboře Camp Boiro Mamadou stovky svých politických odpůrců - Sekou zemřel 1982 v US, teprve po jeho smrti byl vyhlazovací koncentrák uzavřen )  …

Moumié vzápětí vypil i Pernod ( který Bechtel nestačil rozlít ), dostal tak dvojitou dávku thalia, a musel být ještě v noci hospitalizován v nemocnici v Ženevě, kde za strašlivých bolestí vzápětí zemřel.

Jeho vrah, na kterého Švýcaři okamžitě vydali mezinárodní zatykač, se uchýlil do na několik let pronajaté vily na Azurové pobřeží – byl zatčen až 1975 v Bruselu, vydán do Švýcarska, ale soud na silný nátlak Elysejského paláce vyslovil v jeho prospěch domněnku pochybností, a byl tak propuštěn .

Foccart necítil výčitky svědomí ani 1995, kdy prohlásil, že se „ nedomnívá, že by vražda Moumiého byla chybou …“

1966 byl zavražděn Ossendé Afana, další významný vůdce UPC,frakce UPC, která se uchýlila do lesů sousedního Konga (Zaire), kam se po skončení své mise v Kamerunu přemístila i většina z výše uvedených francouzských vojenských zpravodajských expertů a instruktorů ( zůstali zde až do roku 94) .

Po Moumiém šéfování UPC převzal významný povstalec Ernest Ouandié, jenž s povstaleckým jádrem v lesích operoval až do 8/70, kdy byl zatčen v autě svého přítele biskupa Albert Ndongmo z Nkongsamba.

Vojenským tribunálem v Yaoundé byl spolu s biskupem odsouzen za plánování státního převratu k trestu smrti, a s dvěma dalšími druhy a biskupem byl veřejně popraven v 1/71.

Spisovatel Mongo Beti a Francois Verschave ve svých knihách poukazují na to, že z francouzského tisku se o proces zajímala jen l´Humanité a la Croix (ten jen proto, že byl souzen biskup).

Verschave napsal, že je s podivem, že francouzský tisk nikdy neodsoudil  francouzský šovinismus a francouzské masakry v Indočíně ( s vyjímkou Sartra v les Temps Modernes a Claude Bourdet v Nouvel Observateur) …

V roce 1988 o genocidě Bamileků podal ve své knize „OK Cargo“ svědectví jeden z pilotů vrtulníků Max Bardet – krutost, s jakou provincii bombardoval ( kobercové nálety s napalmem ), bezstarostně přiznává –  „ v řekách plavaly tisíce mrtvol, a další tisíce tlely v lesích, za jeden měsíc jsme vypálily 156 vesnic Bamileků „ .

Dále uvádí „ Během dvou let 1962-1964 mého zdejšího působení francouzské expediční jednotky spolu s kamerunskou pravidelnou armádou totálně zdevastovaly celou provincii, a zmasakrovaly na 500.000 vesničanů, kteří s kopími a oštěpi neměli proti automatickým zbraním šanci „ .

Večer co večer byly vesnice obkličovány, a jejich obyvatelé stříleni, nebo nahnáni do vyhlazovacích koncentračních táborů k tomuto účelu zřízených ( „nejproslulejší“ byly BBM, Yoko, Manengouba ),v nichž byli terorizováni a mučeni vojáky ( svědkyně v knize vypráví, že její otec sice mučení v táboře přežil, ale pomátl se - mlátili je železnými tyčemi, až krev stříkala na strop, celé dny je drželi v ledových nádržích, kam pouštěli elektrický proud, celé noci zakopávali zakrvavené umučené, ale ještě dýchající spoluvězně, její matce popravili všech devět bratrů ) .

Jen málo zdejších francouzských funkcionářů proti vyhlazovacím metodám protestovalo – za dva roky jsem zažil jen tři z nich, “ uvádí ve své knize Max Bardet.

Brutálním pochopem prezidenta Ahidjo byl jeho všemocný šéf politické policie (černoch) Jean Fochivé,  jenž později sloužil i jeho nástupci Biyai.

Kamerunci jeho tvář nikdy neviděli, ale báli se vyslovit i jeho jméno ( jeho agenti páchali teroristické činy, např. podpálili hlavní trh v Douala, aby mohli pořádat hony na členy UPC ), právě Fochivé organizoval transporty  „vlaků smrti „ , poslední z nich v 3/66.

Svědek transportu smrti Mongo Beti ve své knize z roku 72 „Le Cameroun d´Ahidjo“ píše :

“ 1962 byli v Douala zatčení Bamilekové, muži, ženy a děti, časně ráno nahnáni a zavřeni do zapečetěných železničních vagónů – když je večer otevřeli v Yaoundé, našli jen udušené mrtvoly „ …

De Gaulle a Ahidjo tvrdili, že vedou boj proti „ povstalcům, plenitelům a násilníkům (povstalci zabíjeli Bamileky, kteří spolupracovali s Ahidjo poté, co je tento uplatil) „ ...

Starou prověřenou metodou je vzít si za záminku ke zmasakrování „nepříjemného“ etnika jeho „rebélii“, jak dosvědčila debata ve francouzském NS o návrhu zákona o trestání popíračů arménské genocidy, kterou Francouzi uznali zákonem z roku 98 : “ Osmanská vláda využila k vyhnání a k zmasakrování dvou miliónů Arménců okrajové a velmi umírněné arménské „ revoluční“ hnutí , „ cituje jeden odstavec tohoto zákona .

Další šok způsobila kniha Constantina Melnik, koordinátora tajných služeb za de Gaullova premiéra Michela Debré, „La mort était leur mission“/Smrt byla jejich posláním (francouzského Expedičního sboru) z roku 96.

Foccart vyslal do Kamerunu k potlačení „ povstalců „ celou Expediční armádu – pět praporů, jednu tankovou divizi, a letku bombardovacích stíhaček T26.

V čele tohoto Expedičního sboru stál veterán z války v Indočíně a Alžírsku gen. Max Brillant „ Viking „ , jeho pravou rukou byl pluk. Lamberton.

Francouzský tisk, pohlcený válkou v Alžírsku, o tomto trestním tažení Expedičního sboru vesměs mlčel, ale Verschave v La Francafrique otiskl jeden veřejný dopis, který v té době napsal premiéru Pompidouovi novinář Charles Van de Lanoitte, dopisovatel agentury Reuters v Douala, ve kterém popisuje francouzské zločiny při bombardování a vypalování vesnic, jakož i v improvizovaných mučírnách .

Verschave v  „La Francafrique“ píše, že o „pacifikaci“ Bamileků ze strany Expedičního sboru v terénu či v mučírnách, rozhodl Foccart, jenž svoji odpovědnost v této kauze před svojí smrtí přiznal ...

Na sklonku svého života ke všem útokům proti své osobě Foccart mlčel s tím, že chránil „ republikánské“ instituce, krátce před svojí smrtí však nadiktoval svému synovci své Paměti, v nichž mj. uvedl : “ Stínoví muži, kterým jsem platil, byli pravými budovateli Afriky, kteří mysleli a jednali, ,jen aby udrželi v čele malé tyrany, kteří dovedli Afriku do stavu, ve kterém nyní je. Tyrany, kteří vůbec neměli schopnost vést národ …“

Německo přiznalo své zločiny spáchané za 2.sv.v., bývalý US ministr zahraničí Mac Namara odjel do Vietnamu, a omluvil se za zločiny spáchané ve vietnamské válce. Japonci se omluvili za zločiny spáchané v Číně za 2.sv.v. , Vatikán se omluvil za zločiny spáchané katolickou církví.

Francie uznala zákonem tureckou genocidu spáchanou na Arméncích, a po mnoha letech až za prezidenta Chiraka kvalifikovala své počínání v Alžírsku termínem, že zde vedla „ válku „ – Chirak a francouzský velvyslanec v Alžírsku se pak alžírskému lidu omluvili.

Genocida Bamileků však stále není na pořadu dne.

Místo aby Francie otevřela své archívy, a zveřejnila další jména pachatelů, vymazala genocidu Bamileků z kamerunské historie, takže současná kamerunská generace o ní nic neví.

Foccartismus v Africe se do roku 69 opíral o služby pluk. Maurice Roberta ( vše, co popíral, přiznal ve svých Pamětech z roku 94 ), jenž všechny převraty řídil v terénu po vojensko-organizační stránce, mj.rekrutoval za agenty SDECE úspěšné žoldnéře, nejúspěšnějším z nich byl známý Bob Denard /1929-2007/, kterého plukovník osobně rekrutoval za svého agenta v roce 62, a jenž provedl pod zástěrkou různých zájmových skupin všechny Foccartovy africké puče.