Českoslovenští rukojmí v Angole (1983)

V časných ranních hodinách 12.3.83 po nečekaném nočním útoku protivládních Savimbiho jednotek proti městu Alto Catumbela u přístavu Mocademes se 600 vládních angolských vojáků ze zdejších kasáren Savimbimu vzdalo. 12.3.83 zajala v Alto Catumbele Savimbiho UNITA 66 Čechů  ( z toho 14 žen a 21 dětí), a 20 Portugalců, třebaže v Lisabonu měl Savimbi útočiště ( šlo o „ černé“ Portugalce z Angoly) .

Savimbi o Čechoslovácích prohlásil, že „ bytˇcivilisté, údajně ve městě budující papírenský závod ( ve městě byla i chemička s chlórem, kterou povstalci málem vyhodili do povětří, František Zlocha z Prievidze byl odborníkem Nováckých chemických závodů, v Angole byl od roku 77, nezávislost získala v roce 75 ) , to jsou žoldnéři sovětského imperialismu, kdy je Kreml do Angoly vyslal spolu s kubánskými jednotkami“ .

Savimbi pro zvláštního zpravodaje France-Inter 2.5.83 prohlásil :“ Jsme proti žoldnéřství, nejhoršími žoldnéři na světě jsou kubánské jednotky v Angole,které za žoldnéřský plat drží bodáky u moci MPLA . Češi, které jsme zajali, jsou také placeni za to, co tu ve prospěch MPLA a Kremlu dělají, proto z lidského hlediska je nutno vyměňovat žoldnéře za žoldnéře „ …

K návrhu na výměnu francouzského lékaře z organizace Lékaři bez hranic Augoyarda, zatčeného Sověty v Afghánistánu a za „protirevoluční“ aktivity odsouzeného na 8 let vězení, Savimbi řekl :

“ Někdo nás o to požádal, a my jsem souhlasili. Ve Francii nám přátelé nechybějí, za prezidenta Giscarda d´Estainga jsme jich měli hodně, a všichni ještě nezmizeli „  ( mladý dr. Augoyard byl nakonec propuštěn, protože na Kábul tlačili i francouzští komunisté, tehdy se 4 ministry ve vládě )  …

List The Washington Post po 130 dnech zajetí napsal :“ Československé noviny nejsou naplněny příběhy těchto občanů, v TV vysílání nejsou pravidelné zprávy o vývoji v jejich situaci, v ulicích nedemonstrují rozhněvaní občané, požadující odplatu.

A když přijelo domů 45 ze 66 zajatých Čechů, byl nejvyšším vládním činitelem, který je uvítal, pouhý ministr zahraničního obchodu „ …

17 žen a 21 dětí byly nuceny pochodovat 1.200 km džunglí a bušem do tábora UNITA u zambijských hranic, kam dorazili  23.6.83.

30.6.83 Savimbi propustil všechny ženy a děti a 7 nemocných mužů ( technik Jaroslav Navrátil z Bratislavy zemřel ve 36 letech údajně na srdeční záchvat 38.den pochodu 19.4., lékařka Marie Hudečková, která šla s hlavní kolonou, prohlásila, že u Jaroslava Navrátila šlo o diabetické kóma, a že většinu cesty jej nesli na nosítkách ) …

UNITA v té době tvrdila, že jsou všichni naživu a ve skvělé kondici.

Tyto rukojmí Savimbi předal Mezinárodnímu Červenému kříži v Jambě, 80 km od Zambie ( čsl. letadlo Il-62 na jejich propuštění čekalo v Harare), a nechal si 20 Čechoslováků a 10 Portugalců, za které oficiálně požadoval propuštění zajatých příslušníků proamerické UNITA a sedmi britských žoldnéřů ( tito zbývající rukojmí se do Československa vrátili až 21.6.84 )  …

Jediné, co československá vláda udělala, bylo, že vytvořila krizový tým, ve kterém byl mj. náměstek ministra zahraničí Stanislav Svoboda, Eduard Kukan,  Milan Jelínek poté doprovázel propuštěné .

Gustav Husák tehdy žádal o pomoc pouze Kremlem odsouhlasené osoby – gen. tajemníka OSN + Indiru Gándhíovou …

The Washington Post napsal, že celá řada US a západoevropských novinářů byla hrubě odmítnuta, když u čsl. úřadů usilovali získat informace o situaci rukojmích, o které čsl. úřady svět neinformovaly „ ani přiměřeným způsobem“ …

Čsl. úřady rovněž zakázaly propuštěným rukojmím poskytovat jakékoliv informace a rozhovory komukoliv s výjimkou vybrané skupiny stranických novinářů KSČ.

List The Washington Post svým článkem reagoval na výrok Zdeňka Porybného z Rudého práva, jenž prohlásil, že „ čsl. občané mohli být propuštěni dříve, kdyby byl světový tisk aktivnější „ …

Dvěma novinářům se podařilo promluvit si s oddělenou skupinou osmi Čechoslováků, nezávislý francouzský novinář Gwynn Roberts ( jenž jako první uskutečnil rozhovor s UBL v Afghánistánu ještě před jeho „ mezinárodní proslulostí“ , nicméně již jako s odpůrcem režimu v Rijádu v 11/96, video trvá 48 minut, Roberts také jako první přinesl článek tázající se, zda Irák uskutečnil v 9/89 jaderný výbuch/BBC, a zda  izraelské strategické ponorky nesou jaderné hlavice)  s nimi uskutečnil reportáž pro francouzský list Le Monde, a mluvil s nimi i známý americko-švýcarský novinář Edward Girardet z listu International Herald Tribune, který je součástí skupiny listu The New York Times a vychází v Paříži  …

Skupina 8 Čechoslováků šla napřed přímějším, ale obtížnějším strmějším terénem v noci, za deště a o hladu, do tábora v Jambě  u města Rivungo tak dorazili o měsíc dříve , 30.4. , než hlavní kolona.

V této skupině šel i 53letý tlumočník Čechoslováků Alexandr Ivan, jenž  výše zmíněným novinářům uvedl :“ Povstalci po boji sbírali v džípech  po městě cizince. Byli velice korektní, potřásli si s námi rukama a představili se s tím, že nás odvedou do své základny v horách. Nikdo se jim nevzpíral.

Po celou dobu jsme žili ve strachu, že nás přepadnou vládní jednotky, jejichž letadla na nás zpočátku útočila, takže jsme museli jít velkými oklikami, zejména když jsme obcházeli město Huambo.

Měli jsme průjmy a malárii, hlavní potravou byly žmolky z kukuřice a fazole. Přes den bylo vedro, v noci byla zima „ ...

Pochod buší se Smrtí jako se společníkem přes angolský jihovýchod do hlavní základny UNITA v Jambě s letištní plochou trval hlavní skupině s dětmi ( malé děti nesli „ nosiči“) ,  tři měsíce.

Z 2.300 km šli 1.300 km pěšky, zbytek ujeli na nákladních autech, přičemž kolona UNITA byla celou dobu sledována vládními jednotkami a jejich vojenskými instruktory a poradci – kubánskými jednotkami.

Skupina odletěla letadlem DC-4 do Johannesburgu na letiště Jana Smutse, kde vystoupili propuštění Portugalci, zatímco Češi pokračovali do Harare ( poslední skupina propuštěna až o rok později po přestupu v Johannesburgu odletěla přes Mobutovu Kinshasu/Zaire ) .

Čsl. ministerstvo zahraničí „ ostře“ protestovalo u egyptské vlády proti vynucenému mezipřistání letadla s propuštěnými Čechoslováky v Egyptě.

Mluvčí egyptského zamini britské tiskové agentuře Reuters sdělil, že letadlo muselo přistát, protože mělo o 72 hodin prošlé povolení k přeletu egyptského území, čsl. letadlo muselo totiž kvůli přítomnosti US letadlové lodi D.D. Eisenhower u libyjských břehů upustit od natankování v libyjském Tripolisu, a letět do Egypta .

V Praze bylo propuštění čsl. rukojmích oznámeno s několikadenním zpožděním, propuštění  museli v Praze nejprvě projít „ karanténou“ a  „zpravodajským briefingem“ .

Jeden z unesených, Lubomír Sazeček z Brna *1950, napsal o únosu několik knih.